6 Tdo 733/2011
Datum rozhodnutí: 27.07.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




6 Tdo 733/2011

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 dovolání, které podal obviněný Z.K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 8 To 5/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 12/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 2 T 12/2010, byl obviněný Z.K.uznán vinným, že
dne 1. 6. 2010, v době mezi 22.00 - 22.30 hodin v P., na D.n., pod viaduktem železničního mostu přes řeku R., v podnapilém stavu zaútočil kuchyňským nožem o celkové délce 18,5 cm s délkou čepele 8 cm na poškozeného P. K., který spal zády k obžalovanému, a to tím způsobem, že jej jednou bodl do zad, dvakrát do hrudníku a dvakrát jej řízl do krku a vzhledem k svému intelektu, vzhledem k nebezpečnosti použitého nástroje a vzhledem k tomu, že útočil proti částem těla - hrudníku a krku, kde jsou uloženy důležité orgány, musel vědět, že může poškozenému způsobit smrt a s tímto byl srozuměn, neboť poškozeného bodl opakovaně silou nejméně střední intenzity a v dalším útoku mu bylo zabráněno tím, že poškozený z místa utekl, tímto útokem obžalovaný způsobil poškozenému bodné poranění na zádech vlevo při páteři, bodné poranění vpředu na hrudníku vpravo při okraji hrudního koše, bodné poranění na přední ploše hrudníku vlevo, kdy bodná rána pronikla celou tloušťkou hrudní stěny do levé pohrudniční dutiny s vniknutím malého množství vzduchu a výrazným krvácením do pohrudniční dutiny, v důsledku čehož došlo k utlačení levého plicního křídla, dále dvě horizontální řezné rány délky 11,5 a 9 cm na přední ploše krku s nářezy při levých koncích, které zasahovaly do kůže a podkoží a vpravo i do svalových snopců v pravé polovině krku, tato zranění si vyžádala operaci poškozeného a jeho následnou hospitalizaci na chirurgické klinice Fakultní nemocnice Plzeň v době od 1. 6. do 9. 6. 2010.

Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci kuchyňského nože černé barvy o celkové délce 18,5 cm s délkou čepele 8 cm. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, škodu ve výši 3.167,- Kč.

Proti konstatovanému rozsudku obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 8 To 5/2011, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Z. K. prostřednictvím obhájce dovoláním. Konstatoval, že usnesením vrchního soudu bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které rozhodnutí předcházelo, byl dán důvod dovolání stanovený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný konstatoval, že si je vědom toho, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí postaveno, ani přehodnocení provedeného dokazování. Poznamenal, že proto nenamítá neúplnost provedených důkazů či pochybení soudu při jejich hodnocení a neopakuje důvody odvolání, ačkoliv má za to, že se vrchní soud s nimi zcela a řádně nevypořádal a nadále trvají. Podle jeho mínění skutková věta zcela neodpovídá provedenému dokazování a zejména v důsledku této skutečnosti byl skutek chybně právně kvalifikován. Vytkl, že soud při hodnocení jednotlivých důkazů a zkoumání subjektivní stránky skutku neaplikoval důsledně zásadu in dubio pro reo. Uvedl, že znaleckým posudkem bylo vysloveno a výslechem znalkyně psychiatra a znalkyně psychologa je doloženo, že se u něho jedná o smíšenou poruchu osobnosti trvalého rázu s rysy anetickými, dissociálními a nezdrženlivosti a bylo konstatováno, že jednal ve stavu prosté opilosti, přičemž ztráta vzpomínky ohledně kritické doby byla pravděpodobně způsobena tzv. alkoholovým okénkem. Soud zhodnotil, že jednal v nepřímém úmyslu, tj. věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, kterým je život člověka, a pro tento případ byl s tímto následkem srozuměn, ačkoli podle obviněného je tu pochybnost o jeho úmyslu dokonat zločin vraždy. Vytkl, že úmysl nebyl plně prokázán a neplyne ze skutkových zjištění. Ta vychází v podstatné části z výpovědí poškozeného P. K., jenž byl rovněž ve stavu opilosti, z výpovědi obviněného o době bezprostředně předcházející době kritické a z hodnocení znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Z pouhého zjištění, že bodl poškozeného daným kuchyňským nožem do zad a hrudníku, řízl jej do krku a útočil střední intenzitou, neplyne eventuální úmysl spáchat vraždu. Ani z okolnosti, že měl jednat v afektu, neplyne jeho úmysl poškozeného usmrtit. Na nepřímý úmysl bylo soudy usuzováno z povahy a okolností útoku podle výpovědi poškozeného a znaleckého posudku.

Jak obviněný upozornil, bylo prokázáno, že zranění, která poškozenému vznikla, jej neohrožovala bezprostředně na životě (dokázal se zraněními opustit místo skutku a vlastními silami pěšky ujít nezanedbatelnou vzdálenost). Namítl, že se soudy obou stupňů dopustily chybného hodnocení skutkového stavu, když otázku ukončení napadání poškozeného interpretovaly způsobem, že k usmrcení poškozeného nakonec nedošlo jen náhodou, a to i tím, že se poškozenému podařilo uprchnout . Takové hodnocení označil za domněnku. Z provedených důkazů nelze učinit jistý závěr, že bylo naplněno zavinění spočívající v nepřímém úmyslu. Proto mělo být při právním posouzení skutku postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, tj. není-li prokázán nepřímý úmysl usmrtit poškozeného, není možné skutek podřadit pod ustanovení § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku.

Z vyjádření P. K. vyplynulo, že ze strany obviněného došlo k dobrovolnému upuštění od dokonání skutku za situace, kdy měl v důsledku držení předmětného nože nad poškozeným a jeho zraněními poměrně výraznou fyzickou převahu, a to po celou dobu. Útěk poškozeného nebyl výrazem změny poměru sil (např. že by poškozený postupně získal převahu a útoku zamezil), a ani nepůsobily na jeho jednání jiné faktory (vyrušení třetí osobou apod.). Obviněný dodal, že takové jednání dosvědčuje i změna jeho přístupu k poškozenému, bez níž by se mu patrně nepodařilo vzdálit. Vytkl, že pokud odvolací soud v odůvodnění usnesení akcentoval tuto skutečnost v tom směru, že obviněný sundal nůž z jeho krku, což bylo navíc za situace, kdy měla místy procházet další osoba , pak závěr neodpovídá závěrům vyplývajícím z provedených důkazů v přípravném řízení i řízení před prvostupňovým soudem a má negativní dopad na zásadní úvahy pro právní posouzení skutku. V tomto směru na str. 4 dovolání citoval z výslechu poškozeného v přípravném řízení a v hlavním líčení. Vyslovil přesvědčení, že spojitost mezi upuštěním od dalších útoků vůči poškozenému a projitím muže v okolí není prakticky žádná; podle poškozeného sehrál mnohem významnější efekt jistý spirituální moment ve spojení se změnou postoje obviněného. Ačkoliv znalkyně z odvětví soudního lékařství nebyla schopna určit časovou posloupnost jednotlivých poranění poškozeného, tak z výpovědi P. K. vyplývá, že se útok vůči němu stupňoval . Je tudíž pravděpodobné, že se zvyšovala obviněným užitá síla při ohrožování poškozeného nožem. Pokud na samém vrcholu útoku, po kterém podle výpovědi P. K. jej přestal ohrožovat, působil silou střední intenzity, je podle názoru obviněného nutno k této okolnosti přihlédnout při hodnocení subjektivní stránky. Upozornil, že závěr soudu stran užitého právního posouzení by byl patrně namístě, pokud by v útoku setrval a měl stále stupňující tendenci. Poznamenal, že jakkoliv je hodnocení jeho útoku vůči poškozenému, jenž se nemohl (minimálně na začátku útoku) bránit a v podstatě ani v jeho průběhu se o jakoukoliv obranu nepokusil, bráno jako negativní, tak na druhou stranu je třeba z hlediska jím použité síly na uvedené rovněž nazírat, že poškozený nebyl nucen překonávat jakoukoliv obranu sílu opačného směru a že tedy nedošlo k jakémukoliv zmírnění intenzity utržených ran v momentě, kdy tyto rány zasáhly jeho tělo.

V návaznosti na popsané skutečnosti obviněný vyslovil přesvědčení, že soud rozhodoval na základě nesprávného právního posouzení skutku, které se týká veškerého jednání kvalifikovaného podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako pokus zločinu vraždy, neboť chybí nepřímý úmysl, o čemž vypovídá i intenzita jím vedených útoků a dobrovolné zanechání škodného jednání. Konstatoval, že skutek lze právně kvalifikovat jako ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Současně připomněl, že již v obžalobě státní zástupce připustil, že z hlediska způsobeného následku by se mohlo jednat jen o prosté ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku (patrně myšleno ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku).

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 8 To 5/2011, i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2010, č. j. 2 T 12/2010-365. Dále alternativně navrhl, aby dovolací soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem týkajícím se správné právní kvalifikace skutku nebo podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl a jeho osobě uložil mírnější trest.

K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a obviněným uplatněné dovolací námitky.

Státní zástupce poukázal na vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zákoně, v jehož rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). V této souvislosti konstatoval, že výhrady obviněného, které směřují proti právní kvalifikaci skutku, lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance, neboť se uchyluje k formulacím, že určité skutečnosti nebyly prokázány a dovolává se nikoli hmotně právní, ale procesní zásady in dubio pro reo apod. Navíc jsou námitky poněkud rozporné, neboť je vytýkána absence subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy a současně je namítáno dobrovolné upuštění od dokonání skutku. Pokud by totiž úmysl obviněného nesměřoval k usmrcení poškozeného, pak není jasné, od dokonání jakého trestného činu měl upustit.

Ohledně námitky obviněného, jež se týká absence úmyslu směřujícího k usmrcení poškozeného, státní zástupce uvedl, že v případě trestné činnosti proti životu a zdraví, kde chybí doznání pachatele, lze na pachatelem zamýšlený následek usuzovat z charakteru předmětu (zbraně), kterým byl veden útok, způsobu použití tohoto předmětu, intenzity útoku apod. Zdůraznil, že soudy učinily skutkové zjištění, že obviněný vedl opakované útoky předmětným nožem proti hrudníku a krku poškozeného, tj. proti takovým místům na těle, o nichž věděl, že jsou zde uloženy životně důležité orgány. Konstatované zjištění opravňuje k závěru, že musel vědět, že takovýmto jednáním může způsobit i smrtelné zranění a že se způsobením následku spočívajícího ve smrti poškozeného byl přinejmenším srozuměn. Pokud obviněný poukázal na skutečnost, že útoky vedl pouze silou střední intenzity, tak státní zástupce poznamenal, že minimálně v případě jednoho útoku postačovala jeho intenzita k tomu, aby bodná rána pronikla celou tloušťkou hrudní stěny do levé pohrudniční dutiny. Proto útoky nebyly vedeny tak malou silou, aby byly naprosto nezpůsobilé k usmrcení poškozeného. Lze si ostatně stěží představit, že by v afektu jednající obviněný cíleně korigoval intenzitu použitého násilí způsobem, aby útoky nožem mohly poškozenému způsobit pouze lehké zranění, přičemž je možno odkázat za výstižnou argumentaci odvolacího soudu na str. 6 usnesení.

Za nedůvodnou státní zástupce označil i námitku obviněného ohledně dobrovolného upuštění od dokonání činu. Připomněl znění § 21 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Upozornil, že v případě tzv. ukončeného pokusu, kdy již pachatel učinil vše, co považoval za nutné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedošlo, nestačí k zániku trestnosti pokusu pouhé zdržení se dalšího jednání. Navíc je třeba aktivního zásahu pachatele k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. U tzv. ukončeného pokusu bude mít pachatel možnost splnit podmínky uvedené v § 21 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku pouze výjimečně.

Podle státního zástupce jestliže obviněný opakovaně zaútočil nožem proti takovým místům na těle poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány, tak z jeho strany nepochybně šlo o ukončený pokus zločinu vraždy. Pokud by v takovém případě upustil od dalšího jednání směřujícího k usmrcení poškozeného, nezanikla by tím jeho odpovědnost za již ukončený pokus (viz též rozhodnutí č. 16/1979 Sb. rozh. tr.). Tento závěr by platil i v případě, že by obviněný (poté, co již poškozeného třikrát bodl do zad a hrudníku a dvakrát řízl do krku) od dalších útoků vůči poškozenému skutečně dobrovolně upustil. Z hlediska právního posouzení skutku je tudíž bez významu skutková polemika obviněného týkající se otázky, do jaké míry mu bylo v dalších útocích na poškozeného zabráněno jeho útěkem, popř. přítomností další osoby na místě činu.

Závěrem vyjádření státní zástupce zdůraznil, že skutek, jak je vymezen v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí, vykazuje všechny znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Dodal, že v případě, kdy se obviněný domáhá kvalifikace skutku toliko podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, tak pomíjí otázku, zda zranění spočívající v probodnutí hrudní stěny v celé její tloušťce s výrazným krvácením do pohrudniční dutiny by bez ohledu na délku léčení nebylo možno posoudit jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Upozornil, že námitky obviněného, pokud je vůbec lze obsahově pod formálně deklarovaný dovolací důvod podřadit, jsou zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání a rozhodnutí učinil v souladu se zněním § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Z. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný Z. K. uplatňuje v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Všechny námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, totiž primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vadu ve smyslu znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru není založena přezkumná povinnost dovolacího soudu. Lze připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. I v tomto případě však obviněný spojuje jím vytýkanou absenci úmyslného zavinění ohledně pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným, s jinými skutkovými zjištěními, než byla v soudním řízení pravomocně učiněna.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci evidentně nejedná.

Z podrobného odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané (byly ostatně vyjádřeny v tzv. skutkové větě výroku o vině), o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného Z. K. a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. S těmito závěry se ztotožnil, popřípadě některé i argumentačně doplnil Vrchní soud v Praze na str. 3 až 8 odůvodnění napadeného usnesení. Rovněž na str. 5 tohoto rozhodnutí uvedl, proč nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování. Současně je dána zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.

Nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud považuje za vhodné stručně poukázat na ve věci učiněná skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry.

Zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí .
Ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku zakotvuje, že jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle § 15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn .

Nejvyšší soud konstatuje, že skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Plzni (viz její doslovné znění v úvodu tohoto usnesení) a blíže rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vykazuje všechny zákonné znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Toto tvrzení je namístě, neboť obviněný Z.K. se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jiného usmrtí, tohoto se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Z popisu skutku jednoznačně plyne nejen způsob, jakým obviněný kuchyňským nožem zaútočil na poškozeného P. K. a jaká poranění mu způsobil, ale rovněž naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky dané trestné činnosti úmyslného zavinění v jeho jednání, a to ve formě úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], když vzhledem k svému intelektu, vzhledem k nebezpečnosti použitého nástroje a vzhledem k tomu, že útočil proti částem těla - hrudníku a krku, kde jsou uloženy důležité orgány, musel vědět, že může poškozenému způsobit smrt a s tímto byl srozuměn, neboť poškozeného bodl opakovaně silou nejméně střední intenzity a v dalším útoku mu bylo zabráněno tím, že poškozený z místa utekl . Současně je potřebné uvést, že již soud prvního stupně věnoval náležitou pozornost i posouzení otázky zavinění v činu obviněného (viz podrobná argumentace na str. 16 až 18 rozsudku). Správnému právnímu posouzení daného skutku, s nímž se v odvolacím řízení oprávněně ztotožnil též Vrchní soud v Praze, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Plzni i tzv. právní věta.

Z ustanovení § 21 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku vyplývá, že trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a
a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo
b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému .

Ze skutkového zjištění je evidentní, že obviněný Z. K. učinil vše co považoval za nutné pro dokonání trestného činu podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku (viz jednání, kterým nožem opakovaně zaútočil vůči poškozenému P. K. a jeho srozumění s případným usmrcením jmenovaného). Proto jde v jeho činu o tzv. pokus ukončený, jak důvodně uvedl i prvostupňový soud na str. 17 rozsudku. Možnost splnit podmínky ustanovení § 21 odst. 3 písm. a) nebo písm. b) tr. zákoníku u ukončeného pokusu má pachatel jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takových případech nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. je třeba dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 16/1979 Sb. rozh. tr.). Současně je potřebné navíc zdůraznit, že v dalším útoku bylo obviněnému zabráněno tím, že poškozený z místa utekl. Nelze tudíž rozhodně dospět k závěru, že na jednání obviněného by dopadalo ustanovení § 21 odst. 3 písm. a) nebo písm. b) tr. zákoníku.

Z hlediska rozhodnutí Nejvyššího soudu je podstatné, že obviněný Z.K. svými námitkami obsahově nenaplnil žádný dovolací důvod. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Z. K., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k