6 Tdo 733/2005
Datum rozhodnutí: 28.06.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 733/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2005 o dovolání, které podal obviněný A. P., roz. Pa., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P.-R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To 325/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 72/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 2 T 72/2004, byl obviněný A. P. uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 3. 3. 2003 v přesně nezjištěné době od 03.30 hodin do 09.00 hodin ve S., okres K. zatáhl V. H. do domu, kde ji udeřil do obličeje a takto ji přiměl, aby ho následovala do bytu ve II. patře, kde ji opakovanými údery do obličeje přinutil, aby strpěla, že ji svlékl a měl s ní pohlavní styk . Za to byl podle § 241 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný A. P., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud Praze. Rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To 325/2004, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. odsoudil obviněného A. P. podle § 241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.



Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný A. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), písm. l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve zmínil rozsudek soudu prvého stupně a v návaznosti na něj námitky, které uplatnil v rámci svého odvolání směřujícího především proti výroku o vině a tím i do souvisejícího výroku o trestu. Zejména přitom poukázal na neúplnost skutkových zjištění nalézacího soudu a na význam jím navrhovaných důkazů výslechu svědků L. I. ml. a M. Š. Svědkyně L. I. měla odvolacímu soudu potvrdit, že obviněný měl s poškozenou zcela dobrovolný orální sexuální styk v koupelně, kde je nechtěně přistihla, a že vše probíhalo v poklidu, dokud se neprobudila T. Š., která při žárlivé scéně poškozenou udeřila do obličeje a ta následně z bytu odešla. Přepokládaný obsah výpovědi této svědkyně vyplývá podle dovolatele jednak z jejího ústního sdělení obhájkyni a dále z dopisu, který mu zaslala a jehož kopii přiložil k odvolání. K tomu dovolatel zdůraznil, že výpověď jmenované svědkyně vyvrací jeho vinu, navíc by logicky zapadala do jiných dosud provedených důkazů. Poukázal rovněž na zprávu gynekologa MUDr. K., který na pohlavních orgánech poškozené neshledal známky násilí, což podle jeho názoru potvrzuje dobrovolnost intimního styku mezi ním (dovolatelem) a poškozenou. K hematomům na obličeji poškozené dovolatel poznamenal, že provedenými důkazy bylo pouze prokázáno, že poškozená tato zranění utrpěla, aniž by však bylo objektivně zjištěno, jakým způsobem k nim přišla. V návaznosti na uvedenou rekapitulaci odvolacích námitek dovolatel připomněl rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel uvedl, že v odvolacím senátě zasedala JUDr. K. H., která jej předtím, než se stala soudkyní, obhajovala v jiné trestní věci vedené u Okresního soudu pro Prahu východ, přičemž jejich, podle slov dovolatele, posléze osobní vztah skončil roztržkou. Při veřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2004 jmenovanou soudkyni s ohledem na časový odstup nepoznal a identifikoval ji až po doručení napadeného rozsudku, v jehož záhlaví jsou uvedena jména všech členů senátu. Z tohoto důvodu neuplatnil námitku podjatosti ve vztahu k JUDr. H. již při veřejném zasedání.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel uvedl, že svým odvoláním napadl jak výrok o vině, tak výrok o trestu rozsudku soudu prvého stupně, přičemž odvolací soud výrok o vině shledal správným a změnil pouze výrok o trestu. V napadeném rozsudku tento závěr vyjádřil tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. částečně zrušil rozsudek Okresního soudu v Kladně, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině dovolatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Dovolatel pak dovodil, že jeho odvolání proti výroku o vině tak bylo prakticky zamítnuto. Zdůraznil přitom, že se svým odvoláním domáhal především zrušení výroku o vině, a to podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., kdy namítal neúplnost skutkových zjištění. V návaznosti na uvedené vyjádřil přesvědčení, že nebyly splněny procesní podmínky uvedené v § 259 odst. 3 tr. ř. k tomu, aby odvolací soud sám rozhodl ve věci o jeho vině, neboť skutkový stav nebyl v řízení před soudem prvého stupně správně zjištěn a odvolací soud neprovedl v odvolání navržené důkazy, které by vedly k doplnění nebo změně nesprávně zjištěného skutkového stavu.

Dovolatel dále namítl, že již v předchozím řízení u Okresního soudu v Kladně ve věci rozhodl vyloučený orgán, a to z důvodu, že předseda senátu Mgr. T. J. sdílí společnou kancelář s Mgr. L. K., který byl z podnětu dovolatele kárně stíhán v jiné jeho trestní věci. Zprošťující rozsudek vydaný v jiné trestní věci Mgr. L. K. byl zařazen do stávajícího trestního spisu a hodnocen k tíži dovolatele tak, že již byl v minulosti za trestný čin znásilnění soudně stíhán, přestože se mu nepodařilo prokázat vinu. V souvislosti s tím dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soudce Mgr. T. J. záměrně prováděl pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a jím navrhované důkazy, které by jeho vinu vyvrátily, zamítal jako nadbytečné, to vše jako akt pomsty za svého kolegu. Nakonec dodal, že skutečnost, že oba jmenovaní soudci sdílí společnou kancelář, se dozvěděl zcela náhodně až po skončení odvolacího řízení.

V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To 325/2004, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 2 T 72/2004, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a podle § 265l odst. 1, odst. 3 tr. ř. Okresnímu soudu v Kladně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Poté, co zrekapitulovala závěry soudů obou stupňů i argumentaci dovolatele, konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že obviněný námitky podjatosti neuplatnil v řízení u toho orgánu, kterého se námitka podjatosti dotýkala. Dále citovala ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., podle kterého je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u níž lze mít pochybnost, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo týká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které by byly takto učiněny nemůžou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle § 31 odst. 1 tr. ř. o vyloučení rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. Vzhledem k tomu, že obviněný nevznesl námitku podjatosti v daných řízeních, nelze přisvědčit jeho argumentaci vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu. K námitce dovolatele, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, státní zástupkyně s ohledem na dostupný spisový materiál konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jeho jednání. Za popsané situace navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) předmětné dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejné zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obviněný A. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod ovšem nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Citované zákonné ustanovení dopadá na případy, v nichž dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř.

Námitky, jež ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný uplatnil, lze označit za právně relevantní. K těmto námitkám pak je zapotřebí zdůraznit následující skutečnosti. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Podle ustanovení § 31 odst. 1 tr. ř. pak o vyloučení z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. Z vyjádření soudkyně JUDr. K. H. ze dne 24. 5. 2005 (viz č. l. 358 spisu) vyplývá, že sice v minulosti dovolatele obhajovala, neexistoval však mezi nimi žádný takový poměr, o němž v dovolání hovoří, a nedošlo mezi nimi ani k roztržce, která by mohla vzbuzovat pochybnosti o tom, že by pro poměr k obviněnému nemohla nestranně rozhodovat. Důvod jejího vyloučení ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. tudíž dán nebyl (za takový důvod nelze považovat ani samotnou skutečnost, že před delší dobou obviněného jako obhájkyně zastupovala). Nebyl pak naplněn ani jiný z důvodů vyloučení orgánů činných v trestním řízení vymezených v ustanovení § 30 odst. 2, 3 tr. ř.

K dovolatelem namítané podjatosti soudce Okresního soudu v Kladně Mgr. T. J., je třeba především uvést, že odlišný názor soudce na provádění důkazů (otázku úplnosti dokazování), příp. jejich hodnocení, nelze považovat za takový

poměr k projednávané věci, jaký má na mysli ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Z dikce zákona i z povahy problému vyplývá, že poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tzn 196/2001). V tomto smyslu nelze za důvod vyloučení považovat ani skutečnost, že jmenovaný soudce má sdílet kancelář s Mgr. L. K., který měl být z podnětu dovolatele kárně stíhán v jiné jeho trestní věci. Kolegiální vztahy, které vyplývají z výkonu funkce soudce, nemohou opodstatnit vyloučení soudce, byť by třeba šlo o vztahy přátelské. Je nezbytnou součástí profesionality soudce, aby byl schopen ve věcech jemu přidělených nestranně rozhodovat (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 7 Tz 178/2001).

Vzhledem k těmto skutečnostem nebylo možno právně relevantním námitkám dovolatele vztahujícím se k uvedenému dovolacímu důvodu přiznat žádné opodstatnění.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však tento dovolací důvod nemohl být relevantně naplněn, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem nezamítl (ani neodmítl) odvolání, nýbrž rozhodl rozsudkem tak, jak výše uvedeno. Nelze přitom přijmout argumentaci dovolatele vztahující se k uvedenému dovolacímu důvodu, vycházející z názoru, že jeho odvolání do výroku o vině bylo prakticky zamítnuto (čímž dovolatel zjevně položil rovnítko mezi citovaným rozsudkem soudu druhého stupně a rozhodnutím o zamítnutí odvolání). Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu je totiž nutno chápat, byť jím znovu nebylo výslovně rozhodnuto o vině obviněného, nýbrž jím byl pouze ponechán rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině nezměněný a znovu uložen trest, za odsuzující rozsudek ve smyslu § 122 odst. 1 tr. ř. [tedy za takové rozhodnutí, jež má na mysli ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.] a nikoli za rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. Ostatně tuto skutečnost vyjádřil i sám dovolatel konstatováním, že (jeho) dovolání je přípustné podle § 265 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.

K tomu je třeba poznamenat, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá

existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.

Nad rámec těchto skutečností Nejvyšší soud dodává, že podstatnou část námitek uplatněných dovolatelem ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (jejichž jádrem je především tvrzení, že skutkový stav nebyl v řízení před soudem prvého stupně správně zjištěn a odvolací soud neprovedl v odvolání navržené důkazy, které by vedly k doplnění nebo změně nesprávně zjištěného skutkového stavu) by nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nehledě na to lze konstatovat, že soudy obou stupňů se při zjišťování skutkového stavu věci dostatečně pečlivě zabývaly hodnocením provedených důkazů, přičemž ve svých rozhodnutích rovněž náležitě vyložily, z jakých důvodů považovaly provedené dokazování za dostatečné a neshledaly potřebu (nutnost) provádění dalších důkazů. Skutková zjištění popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně přitom nejsou v extrémním nesouladu s obsahem a rozsahem provedeného dokazování.

Vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným by pak nebyla opodstatněnou ani další (zbývající) námitka dovolatele uplatněná v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to, že v řízení předcházejícím rozsudku odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. P. odmítl, aniž by věc dále přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. června 2005



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý