6 Tdo 725/2005
Datum rozhodnutí: 30.08.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 725/2005



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2005 dovolání, která podali obvinění L. K., a M. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 5 To 215/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 136/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. K. a M. V. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. 2 T 136/2003, byli obvinění L. K. a M. V. uznáni vinnými, že

po vzájemné dohodě dne 15. 3. 2002 kolem 22.00 hod. na silnici č. v katastru obce B., okr. B., obžalovaný L. K. jako řidič vozidla Mercedes, které mělo poškozený pravý přední práh a chybějící levý přední blikač a obžalovaný M. V. jako řidič vozidla VW Golf, SPZ, záměrně havarovali tím způsobem, že vozidlo VW Golf narazilo levou přední částí do již poškozeného levého boku vozidla Mercedes, následně obžalovaný L. K. nahlásil dne 22. 3. 2002 na pobočce ČSOB Pojišťovny, a. s., v P., ul. K U., zástupci pojišťovny pojistnou událost a uplatnil nárok na pojistné plnění z uzavřené pojistné smlouvy č., kdy nepravdivě uvedl, že k poškození vozidla Mercedes došlo výlučně při dopravní nehodě dne 15. 3. 2002 a zamlčel předešlé poškození vozidla, avšak pojistné plnění ve výši 51.650,- Kč mu nebylo vyplaceno, a obžalovaný M. V. dne 17. 4. 2002 uplatnil v agentuře České pojišťovny, a. s., v B. nárok na náhradu škody na vozidle WV Golf z pojištění odpovědnosti vozidla zn. Mercedes, , č. majitele L. K. v souvislosti s dopravní nehodou ze dne 15. 3. 2002, kdy mu bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 78.295,- Kč.

Takto zjištěné jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval u obou obviněných jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 2, 3 tr. zák. a každého z nich odsoudil podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon každému z obviněných podmíněně odložil podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla oběma obviněným uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení společně uhradit poškozené České pojišťovně podle svých sil trestným činem způsobenou škodu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost uhradit poškozené České pojišťovně, a. s., se sídlem P., S., společně a nerozdílně částku 78.426,- Kč jako náhradu škody. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený subjekt odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti konstatovanému rozsudku soudu prvého stupně podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 5 To 215/2004, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou obviněných zrušen jen ve výroku o trestu. Dále podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl, při nezměněném výroku o vině u obou obviněných a při nezměněných výrocích o náhradě škody byl podle § 250a odst. 3 tr. zák. každému z obviněných uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. každému z obviněných podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla oběma obviněným stanovena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit poškozené České pojišťovně podle svých sil trestným činem způsobenou škodu. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta.

Vůči citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání.

Obviněný L. K. opřel mimořádný opravný prostředek o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. V souvislosti s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že u druhého veřejného zasedání odvolacího soudu nebyl z důvodu čerpání plánované dovolené přítomen jeho advokát, ačkoliv se ho chtěl účastnit a žádal o přeložení termínu jednání. Senát však oznámil, že termín měnit nebude. Podle názoru obviněného tento postup znamenal prakticky odnětí jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, a to zvláště za situace, kdy v tomto novém jednání byl řešen spor vzniklý mezi stávajícím a novým znalcem. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že soudy obou stupňů rozhodovaly na základě nesprávného hodnocení provedených skutkových tvrzení a důkazů. Poukázal, že celé hodnocení velmi odborné problematiky spočívalo výlučně na dvou znaleckých posudcích, které byly vypracovány více než rok po nehodě na základě zcela nedostatečných podkladů, přičemž jeden ze znalců byl odborníkem pouze na MHD a druhý byl objednán a financován poškozenou pojišťovnou, která měla zájem na eliminaci pojistného plnění. Vzhledem k tomu, že v daném případě bylo stěžejním ohledání vozidel a posouzení, zda následky střetu odpovídají rychlostem, váze a směru vozidel a mechanoskopickým stopám na nich, měl být vypracován revizní znalecký posudek odborným ústavem. Obviněný upozornil, že pochybnosti o zmíněných znaleckých posudcích byly podloženy i znaleckým posudkem vyžádaným obhajobou, který vypracoval Ing. Z. B. Znalci neměli potřebnou odbornost, neznali ani konstrukci předmětných vozidel a hodnotili případ jen z dokumentace o nehodě. Proti jejich posudkům stojí i výpovědi řady svědků včetně majitele servisu, a to nejen osob blízkých k obviněným, kteří viděli vozidlo těsně před nehodou nepoškozené, ale i policistů přivolaných k nehodě, kteří neměli ani nejmenší pochybnosti o jejím průběhu. V tomto směru soudy bezdůvodně nevyhověly žádosti obviněného o výslech jeho matky, která se mohla vyjádřit k otázce, zda byl vůz poškozen či nikoliv. Dovolatel rovněž poukázal, že trestný čin podvodu je většinou důsledkem logického a vědomého jednání pachatele s cílem dosáhnout hmotného zisku. Provedením simulované nehody by však obvinění ničeho (kromě dvou rozbitých relativně nových vozů) nedosáhli, navíc L. K. měl sjednáno havarijní pojištění vozidla, což vylučuje simulaci nehody za účelem získání plnění z povinného ručení. Obviněný uzavřel, že soudy zcela pominuly zásadu in dubio pro reo a své rozhodnutí o vině postavily na neúplném zjištění skutkového stavu a nesprávném hodnocení důkazů. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ve všech výrocích rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 5 To 215/2004, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. 2 T 136/2003, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný M. V. opřel mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění dovolání uvedl, že v daném případě bylo stěžejním pro rozhodnutí o vině posouzení střetu vozidel z hlediska odborné mechanoskopie, avšak soudy obou stupňů i státní zástupce nedisponovali potřebnými znalostmi ani z oboru běžných dopravních nehod. Celé hodnocení, a to velmi odborné problematiky, spočívalo pouze na znalcích, když první z nich byl najat poškozenou pojišťovnou a neměl potřebné odborné znalosti, druhý byl znalcem na posuzování nehod autobusů a své závěry odvodil toliko ze simulací na počítači. Výsledky znaleckých posudků proto nejsou objektivní, když obsahem posudků není ani žádný výpočet podle běžných metod. Namísto toho, aby soudy odstranily všechny pochybnosti a odborně se s nimi vypořádaly, učinily rozhodnutí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, aniž by na návrh obhajoby provedly revizní posudek. Obviněný zdůraznil, že jeho údajný trestný čin by neměl žádnou logiku ani motiv. Po koupi v bazaru měl vozidlo v pořádku a po nehodě (i když bylo opraveno) za něj obdržel při pozdějším prodeji nižší cenu, než byla cena pořizovací. Navíc žádné finanční plnění do svých rukou nedostal, vše bylo vyřízeno pojišťovnou a odbornou dílnou. Na pojišťovacím podvodu by tudíž neměl žádný profit. Dovolatel upozornil, že ani obviněný L. K. neměl důvod nehodu fingovat. Jeho vozidlo bylo havarijně pojištěno a ročně platil značné částky. Zaviněním na nehodě by došlo k odpočtu jeho spoluúčasti a bonusu, a proto by rovněž neměl z nehody žádný zisk. Touto základní otázkou, kdo by měl z podvodu užitek, se orgány činné v trestním řízení nezabývaly. Jelikož soudy hodnotily důkazy pouze v neprospěch obviněných, došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Soud druhého stupně se dopustil dalších neodůvodněných spekulací a fabulací o existenci vraku a údajného těžkého poškození vozidla Mercedes, jež nevycházely z provedených důkazů, ale pouze ze subjektivních a ničím nepodložených úvah. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 215/2004, i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 136/2003, a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby nechal vypracovat revizní posudek ve věci střetu osobních automobilů (zaměření posudku: zda provedená dokumentace má takovou vypovídací hodnotu, aby bylo možné věc odborně posoudit a pokud ano, zda byl střet simulován nebo zda mohlo k takovému střetu dojít a zda poškození vozidel mohou odpovídat zjištěnému stavu a vývoji nehodového děje, jak jej uvedli obvinění).

K podaným dovoláním se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že pokud obvinění namítli nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento názor dovozovali především z odlišné verze skutkového stavu, nevytýkali v intencích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vady při aplikaci hmotného práva, ale porušení procesních ustanovení. Zjištěný skutek, jak je popsán v rozsudku soudu prvého stupně, obsahuje všechny zákonné znaky trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 2, 3 tr. zák. V souvislosti s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který uplatnil obviněný L. K., státní zástupkyně uvedla, že tímto ustanovením je řešena pouze přítomnost či nepřítomnost obviněného v hlavním líčení či veřejném zasedání a nelze je vykládat tak extenzívně, jak učinil dovolatel. Podle jejího názoru bylo by možno předmětnou námitku podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že obviněný neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. V posuzovaném případě však obviněný měl obhájce na základě plné moci, kterému bylo řádně oznámeno nařízení veřejného zasedání. Bylo již na samotném obhájci, jak vyřeší danou situaci, zda se veřejného zasedání i přes osobní překážku zúčastní nebo zda svoji účast substitučně zajistí. Proto nebyla porušena práva obviněného L. K. na obhajobu zmíněná v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Vzhledem ke shora rozvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jednak obviněného L. K. podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a jednak obviněného M. V. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a rozhodnutí učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že předmětná dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat.

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněnými L. K. a M. V. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovoláních oba obvinění v podrobnostech zpochybňují kvalitu a objektivnost dvou znaleckých posudků, odbornost samotných znalců, poukazují na skutečný vznik a průběh dopravní nehody. V tomto směru vytýkají neprovedení revizního znaleckého posudku z oboru mechanoskopie a absenci výslechu některých svědků navrhovaných obhajobou, popřípadě poukazují na nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí a na údajné spekulace soudu o průběhu skutkového děje. Rovněž upozorňují na absenci motivu v jejich jednání, které nebylo podvodným a v postupu soudů spatřují porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces. Tyto výhrady jsou ale primárně námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (zejména porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) až následně obvinění dovozují vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše uvedeno, nelze v tomto směru v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. V dovolání obvinění nenamítají, že skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně posouzen jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 2, 3 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě nebyl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ze strany obou obviněných jde výlučně o námitky, které jsou mimo jeho rámec a nelze je podřadit ani pod jiný v zákoně taxativně stanovený důvod dovolání.

Obviněný L. K. uplatnil i námitku spočívající v tvrzení, že soud druhého stupně jednal v nepřítomnosti jeho obhájce, aniž by vyhověl žádosti obhájce o přeložení termínu veřejného zasedání z osobních důvodů (čerpání dovolené). V uvedeném postupu odvolacího soudu spatřuje porušení jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces a v čemž shledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je možno dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Z konkrétní argumentace obsažené v dovolání vyplývá, že prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu není namítáno porušení přítomnosti obviněného L. K. u veřejného zasedání odvolacího soudu, ale porušení zákonných ustanovení upravujících právo na obhajobu a s ním související povinnosti orgánu činného v trestním řízení vedoucí k umožnění jeho realizace. Podle názoru Nejvyššího soudu tyto námitky odpovídají dovolacímu důvodu upravenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný L. K. si na základě plné moci zvolil dne 19. 6. 2003 jako obhájce JUDr. M. M. (č. l. 8 spisu) a z tohoto titulu po celou dobu trestního řízení jmenovaný advokát obhajobu obviněného vykonával. Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu (v rámci přípravy k veřejnému zasedání) předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast je při něm nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. Takto odvolací soud v projednávané věci postupoval a mimo jiných osob vyrozuměl o konání veřejného zasedání dne 27. 5. 2004 i obhájce JUDr. M. M. (viz dodejka na č. l. 263 spisu), který byl u předmětného jednání přítomen, přičemž městský soud rozhodl o odročení veřejného zasedání (za účelem předvolání znalců) na 30. 6. 2004 v 9.15 hod. s tím, že to přítomní berou na vědomí a nebudou již obesíláni (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 275 spisu). Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 30. 6. 2004 (č. l. 278 spisu) vyplývá, že odvolací soud konstatoval nepřítomnost obhájce JUDr. M. M., k čemuž obviněný L. K. uvedl, že obhájci zabránilo v účasti čerpání dovolené (žádost o odročení veřejného zasedání, popřípadě jiná omluva obhájce učiněná v tomto směru, však obsahem spisového materiálu není). Následně odvolací soud přistoupil k výslechu předvolaných znalců a doplňujícímu výslechu obviněného L. K., a poté rozhodl ve věci rozsudkem.

Dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá nejen na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě a porušení příslušných zákonných ustanovení ji upravujících, ale i na případy, kdy obviněný sice zvoleného nebo soudem ustanoveného obhájce formálně má, ale orgány činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění (včetně účasti u veřejného zasedání odvolacího soudu) mohl vykonávat. V posuzované věci však k žádnému takovému pochybení odvolacího soudu nedošlo, když obhájce byl o konání veřejného zasedání dne 30. 6. 2004 řádně a včas vyrozuměn, avšak následně se ho z osobních důvodů neúčastnil. Nutno upozornit, že vztah obhájce a obviněného je autonomní do kterého soud nemůže nijak zasahovat, přičemž je výlučně na obhájci a jeho dohodě s obviněným, jak zajistí obhajobu na základě plné moci v případech, kdy nejde o nutnou obhajobu podle § 36 tr. ř. (příp. § 36a tr. ř.) při úkonu, jehož je v řízení před soudem oprávněn (nikoli povinen) se zúčastnit. Vzhledem k tomu, že nešlo o případ nutné obhajoby, kdy by bylo projednání věci bez přítomnosti obhájce s poukazem na ustanovení § 263 odst. 3 tr. ř. ve spojení se zněním § 202 odst. 4 věty druhé tr. ř. vyloučeno, bylo na zvážení odvolacího soudu, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu veřejné zasedání odročí nebo zda bude konat v nepřítomnosti obhájce. Současně bylo věcí obhájce, zda a jakým způsobem zajistí efektivnost obhajoby obviněného při předmětném veřejném zasedání, tj. zda se jednání osobně zúčastní, zajistí za sebe substituci či se jednání vůbec nezúčastní.

Lze uzavřít, že odvolací soud dodržel zákonná ustanovení směřující k účasti obhájce ve veřejném zasedání a jeho postup není v rozporu ani s ustanovením § 263 odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 202 odst. 4 věty druhé tr. ř., které jediné stanoví nutnou přítomnost obhájce ve veřejném zasedání odvolacího soudu.

Na základě těchto skutečností dovolací soud shledal, že i tato část námitek, jimiž obviněný L. K. brojil proti faktické nepřítomnosti svého obhájce u veřejného zasedání odvolacího soudu, stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který nezdůrazňuje jakoukoli nepřítomnost obhájce v řízení, ale pouze takový případ, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

Závěrem je potřebné připomenout, že v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. je nutno v dovolání odkázat nejen na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v § 265b tr. ř. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných L. K. a M. V. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k