6 Tdo 725/2002
Datum rozhodnutí: 27.11.2002
Dotčené předpisy:




6 Tdo 725/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2002 dovolání, které podal obviněný Mgr. V. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2002, sp. zn. 8 To 197/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 115/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. V. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 1 T 115/2001, byl obviněný Mgr. V. S. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. za použití § 53 odst. 1 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 60.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ nezaplacení trestu ve stanovené lhůtě stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.

Podle skutkových zjištění obvodního soudu se obviněný tohoto trestného činu dopustil tím, že dne 28. 6. 1996 v dopoledních hodinách v P., v kanceláři JUDr. J. M. převzal finanční částku ve výši 100.000,- Kč bez příslušného zmocnění s tím, že tuto částku po odečtení poplatků ve výši 5.000,- Kč předá věřitelce J. Š., roz. P., v prostorách advokátní kanceláře, P., přičemž na tomto místě předal pouze 55.000,- Kč a finanční částku ve výši 40.000,- Kč si ponechal pro vlastní potřebu a vrátil ji až pod tlakem trestního stíhání dne 27. 12. 2001, čímž J. Š. způsobil škodu ve výši 40.000,- Kč.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2002, sp. zn. 8 To 197/2002, usnesením podle § 256 tr. ř. zamítl.

Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 dne 2. 7. 2002, obviněnému Mgr. V. S. dne 3. 7. 2002 a jeho obhájcům JUDr. A. K. a JUDr. P. B. dne 2. 7. 2002.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný Mgr. V. S. dovolání. Učinil tak u Obvodního soudu pro Prahu 10 nejprve prostřednictvím obhájce JUDr. A. K. (podáno osobně dne 30. 8. 2002) a posléze i prostřednictvím obhájce JUDr. P. B. (podáno na poštu dne 2. 9. 2002).

První ze jmenovaných obhájců uvedl, že obviněný podává dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytýká soudu nesprávné právní posouzení skutku. V podrobnostech uvedl, že pojmovým znakem trestného činu zpronevěry je přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena. Jelikož měl s poškozenou uzavřenou smlouvu, na základě které byl oprávněn finanční částku si ponechat (částka 40.000,- Kč byla složena právě poškozenou do depozita), žádnou částku si nepřisvojil. Pokud posléze poškozené částku vyplatil, nebylo to pod tíhou trestního řízení, jak spekulativně uzavřel obvodní soud. Při hodnocení důkazů soud pochybil i v tom, že výpověď poškozené považuje za neměnnou a tudíž věrohodnou. S tím nemůže souhlasit, neboť jednotlivé výpovědi poškozené si navzájem odporují. Stejně tak vyslovil nesouhlas se způsobem, jakým soud zhodnotil nepodstatné změny v jeho výpovědích. V trestním řízení vystupoval jako obviněný a mohl se hájit způsobem, který mu trestní řád umožňuje. Soud vůbec neměl v rozsudku zmiňovat poznámku, že byl za své jednání postižen ČAK, neboť porušení etických předpisů advokacie neznamená i porušení předpisů trestního práva.

V závěru dovolání obviněný zopakoval, že soud nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nezabýval se důkazy svědčícími v jeho prospěch, čímž porušil základní zásadu trestního řízení in dubio pro reo. Pokud by soud hodnotil důkazy v souladu se zákonem, nemohl by podřadit jeho jednání pod ustanovení § 248 tr. zák. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 8 To 197/2002.

Druhý se shora jmenovaných obhájců uvedl, že obviněný podává dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť jeho odvolání bylo zamítnuto, aniž byly splněny pro takové rozhodnutí zákonem stanovené podmínky. Shodně s výhradami uplatněnými již v odvolání zdůraznil, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku byl formulován nepřesně, zkresleně a nekorespondoval s provedenými důkazy. Soud vytrhl událost ze dne 28. 6. 1996 z kontextu širších souvislostí a spor o provizi, který vyvstal mezi obviněným a poškozenou, nesprávně nepovažoval za spor občanskoprávní, který měl být řešen pouze a výhradně civilními soudy. Nápravu stavu nezjednal ani odvolací soud, který pouze obecně konstatoval, že se v daném případě nelze odvolávat na ustanovení obchodního zákoníku. Ve věci tak nebyly splněny zákonné podmínky pro zamítnutí jeho odvolání pro nedůvodnost.

S poukazem především na tyto skutečnosti obviněný v závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a uložil mu, aby odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil a z důvodů uvedených v § 226 písm. b) tr. ř. jej obžaloby zprostil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření uvedl, že obě podaná dovolání se ve svých důvodech zabývají rozborem důkazní situace se snahou dovodit odchylný skutkový stav, než k jakému dospěl soud prvého stupně a který akceptoval soud odvolací. Víceméně je zde opakována argumentace, jíž se obviněný hájil v celém dosavadním trestním řízení. Ve skutečnosti ani jedno dovolání nezaměřuje své odůvodnění k formálně tvrzenému dovolacímu důvodu a v tomto směru jsou tvrzené důvody v rozporu s argumentací uváděnou na jejich podporu. Prvé z podaných dovolání nekonkretizuje, v čem by měla spočívat vadnost právního hodnocení skutku, který je obsažen ve výroku rozsudku soudu prvého stupně resp. jiné chybné hmotně právní hodnocení, jež by vycházelo ze zjištěného skutkového stavu. Druhý mimořádný opravný prostředek pak vůbec nespecifikuje, v jakém směru by mělo dojít k porušení procesních podmínek pro vydání zamítavého rozhodnutí soudu druhého stupně o odvolání obviněného; za takovou vadu mylně staví odlišné hodnocení důkazní situace soudy obou stupňů od náhledu obviněného, který je diametrálně odlišný. Taková odlišnost se však žádným způsobem nedotýká splnění zákonných podmínek, za nichž může odvolací soud zamítnout řádný opravný prostředek.

Z těchto důvodů státní zástupce vyslovil názor, že obě podaná odvolání jsou přípustná /akceptuje-li se záměna dovolacích důvodů pod písmeny k) a l) § 265b odst. 1 tr. ř. jako písařská chyba/, ovšem byla ve skutečnosti podána z jiného než deklarovaného a zákonem stanoveného důvodu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Hned na tomto místě je zapotřebí poznamenat, že Nejvyšší soud na rozdíl od státního zástupce nahlížel na shora uvedená dvě podání obviněného jako na jediné dovolání. Oprávněnou osobou k podání dovolání totiž je obviněný, nikoliv jeho obhájci, jejichž prostřednictvím dovolání podává (§ 265d odst. 2, věta první, tr. ř.). Proto v případě, že za téhož obviněného učiní několik jeho obhájců více podání označených jako dovolání, jde vždy o jediné dovolání tohoto obviněného.

Rovněž tak je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud s ohledem na ustanovení § 265d odst. 2, věta druhá, tr. ř. nepovažoval za dovolání podání samotného obviněného Mgr. V. S. ze dne 23. 10. 2002, které označil za žádost o přihlédnutí k listinným důkazům a o zaslání výzvy k opravě dovolání JUDr. P. B. a zaslal přímo Nejvyššímu soudu, neboť nebylo učiněno prostřednictvím obhájce. Zmínit je třeba i to, že obhájce JUDr. P. B. přípisem ze dne 24. 10. 2002 oznámil Nejvyššímu soudu, že uvedeným dnem podle § 20 odst. 2 zákona o advokacii od smlouvy o poskytování právních služeb Mgr. V. S. odstoupil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je třeba považovat za rozhodnutí ve věci samé.

V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že dovolání podané obviněným Mgr. V. S. je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek, podaný obviněným proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a uložen mu trest /§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§265e odst. 1, 3 tr. ř./, a osobou k němu oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Nejvyšší soud dále zjišťoval, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá.

V tomto směru Nejvyšší soud zjistil, že obviněný se dopustil v podání vypracovaném obhájcem JUDr. P. B. formálního pochybení tím, že citoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ačkoliv z obsahu jeho podání mimo jakoukoliv pochybnost vyplývá, že měl na mysli důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. /V této souvislosti je nutno připomenout, že po novele trestního řádu provedené zákonem č. 200/2002 Sb. je s účinností ode dne 24. 5. 2002 dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. k) uveden v novém znění v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř./ Z tohoto hlediska Nejvyšší soud k tomuto dovolacímu důvodu také přistupoval.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny.

Pod pojmem procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí je přitom nutno chápat pouze zákonem stanovené procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti, přičemž se jedná o rozhodnutí nadřízeného orgánu ve smyslu § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. u stížnosti nebo o rozhodnutí odvolacího soudu podle § 253 odst. 1 až 4 tr. ř. u odvolání, v obou případech bez věcného přezkoumání věci. Podle dikce odst. 1 posledně citovaného ustanovení odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Odmítnout odvolání je pak ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení odvolací soud oprávněn tehdy, pokud tento opravný prostředek nesplňuje z hlediska svého obsahu zákonné náležitosti odvolání, uvedené v ustanovení § 249 tr. ř.

Novelizovaný dovolací důvod lze tedy použít, pokud byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. u stížnosti nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř. u odvolání, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo pokud odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoliv nebyly splněny podmínky vymezené ustanovením § 253 odst. 4 tr. ř. (oprávněná osoba nebyla náležitě poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání).

Za těchto předpokladů důvodem dovolání nemůže být zamítnutí odvolání ve smyslu § 256 tr. ř. (odvolací soud shledá, že odvolání není důvodné), neboť postup podle tohoto ustanovení lze použít až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu, zakotvené v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., neshledal-li odvolací soud důvody k zamítnutí odvolání podle § 253 tr. ř. Na rozdíl od ustanovení § 253 tr. ř., podle něhož odvolací soud zamítne odvolání bez věcného přezkoumání věci v těch případech, kdy odvolání nesplňuje zákonem stanovené procesní podmínky, ve smyslu § 256 tr. ř. může odvolací soud zamítnout odvolání jako nedůvodné až na podkladě výsledků veřejného zasedání konaného o tomto odvolání.

Z toho vyplývá, že pokud soud druhého stupně přezkoumával rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový opravný prostředek důvodným, zamítl jej podle § 256 tr. ř. u odvolání /resp. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. u stížnosti/, lze novelizovaný dovolací důvod uplatnit jen tehdy, je-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel tedy musí tvrdit a náležitě odůvodnit své dovolání z hledisek důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a v návaznosti na tento obecný důvod i některý z důvodů uvedených v písm. a) až k), který musí být dán v řízení předcházejícím napadenému zamítavému rozhodnutí.

Obviněný v podání vypracovaném obhájcem JUDr. P. B. žádný takový další důvod neuvedl, tím spíš jej ani netvrdil a už vůbec náležitě neodůvodnil. Protože však na obě podání obviněného je třeba nahlížet (z důvodů již shora vyložených) jako na jediné dovolání, Nejvyšší soud musel dát dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k), resp. písm. l) tr. ř. jmenovaným obhájcem uplatněný do souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněným dalším obhájcem obviněného JUDr. A. K.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Existenci těchto vad obviněný sice spatřuje v nesprávném právním posouzení věci, avšak z obsahu tohoto jeho dovolání je zřejmé, že takové tvrzení opírá o namítané skutkové vady, neboť oběma soudům vytýká především pochybení při hodnocení provedených důkazů, které vedlo k nesprávnému závěru o jeho vině trestným činem zpronevěry.

Nejvyšší soud proto považuje za potřebné zdůraznit, že důvodem dovolání ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí pak bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat postup soudů při hodnocení důkazů, naopak je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a teprve v návaznosti na skutkový stav věci může hodnotit hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.

Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Z hlediska nápravy skutkových vad ostatně obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání a jeho náležitostí ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. a především ze znění § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého (event. některých) z důvodů dovolání vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na příslušné zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V tomto ohledu však dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, o něž byl v jeho podání opřen názor, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl zjištěn nalézacím soudem skutkový stav a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. V žádném případě však nejde o námitky, které by se týkaly otázky právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky jiného hmotně právního posouzení (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o proto námitky právně irelevantní, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. listopadu 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák

Vypracoval:

JUDr. Jan Bláha