6 Tdo 723/2005
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 723/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2005 dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněných T. G. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici V., Z. X. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici V., S. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici V., W. Z., t. č. neznámého pobytu, aj. J. Y. Q., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 2 To 65/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 13/2003, a rozhodl t a k t o :



Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 43 T 13/2003, byli obvinění T. G. Z., Z. X. M., S. Ch., W. Z. a J. Y. Q. uznáni vinnými:

I. obvinění Z. X. M. a T. G. Z. trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem braní rukojmí podle § 234a odst. 1 tr. zák., obvinění S. Ch., W. Z. a J. Y. Q. trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestným činem braní rukojmí podle § 234a odst. 1 tr. zák. formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.,

II. obviněný Z. X. M. sám trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.,

III. obviněný T. G. Z. sám trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.,

a to na podkladě skutkových zjištění, jak jsou v rozhodnutí pod body I. až III. výroku o vině uvedena.

Dále soud prvého stupně rozhodl o trestech u obviněných T. G. Z., Z. X. M., S. Ch., W. Z. a J. Y. Q. a o uplatněném nároku poškozeného Z. D., , na náhradu škody.

Naproti tomu byly obviněné Q. D. a J. G. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěny obžaloby pro skutek popsaný na str. 5 a 6 rozsudku, jímž měly (podle obžaloby) spáchat trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestný čin braní rukojmí podle § 234a odst. 1 tr. zák. formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.



Proti tomuto rozsudku podal obviněný T. G. Z. odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 2 To 65/2004, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o vině obviněného T. G. Z. jednáním pod bodem I., jakož i ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně tohoto obviněného. Podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. a podle § 261 tr. ř. byl napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o vině obviněných Z. X. M., S. Ch., W. Z. a J. Y. Q. jednáním uvedeným pod bodem I., jakož i ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody ohledně těchto obviněných. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněné T. G. Z., Z. X. M., S. Ch., W. Z. a J. Y. Q. uznal vinnými, že

dne 10. 1. 2002 provedli únos poškozené Y. D., za účelem získání částky 200.000,- USD v hodnotě 4.332.600,- Kč od otce poškozené D., poškozeného Z. D., tím způsobem, že obžalovaní M. (alias S.) a Z. (Y.) kolem 13.45 hod., před budovou R. B. v P., za použití násilí nasedli do vozidla VW Polo, kterým chtěla z místa odjet poškozená D., jmenovanou pak nejprve odvezli na blíže nezjištěné místo v P. a kolem 18.00 hod. telefonicky požadovali po jejím otci, poškozeném D., částku 200.000,- USD za její propuštění, po 14 dnech pak poškozenou D. převezli do domu č. v ulici P. V. v P., a po zaplacení částky 36.000,- USD a 686.000,- Kč, tj. celkem 1.465.868,- Kč, poškozenou dne 10. 2. 2002 propustili na svobodu, obžalovaný Ch. přivezl dne 10. 1. 2002 obžalované M. a Z. před budovu R. B. v P. vozidlem tov. zn. Ford pick-up, SPZ, toto vozidlo pak bylo použito i k převozu poškozené na P., obžalovaní Z. a Ch. pak hlídali poškozenou, která byla připoutána řetízkem a poskytovali jí jídlo, obžalovaný Q. se účastnil přípravy únosu.

Tím podle odvolacího soudu spáchali obvinění Z. o X. M. a T. G. Z. trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák. a trestný čin braní rukojmí podle § 234a odst. 1 tr. zák., a obvinění S. Ch., W. Z. a J. Y. Q. formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. jednak trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák. a jednak trestný čin braní rukojmí podle § 234a odst. 1 tr. zák.

Za to byli odsouzeni, a to obviněný T. G. Z. za tyto trestné činy, a dále za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle § 232 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Obviněný Z. X. M. byl za tyto trestné činy, a dále za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 a § 29 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí v rozsudku blíže specifikovaných věcí. Současně byl zrušen výrok o trestu uloženého rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 46 T 1/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 7 To 89/03. U obviněného S. Ch. bylo podle § 35 odst. 2 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 46 T 1/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 7 To 89/03. Obviněný W. Z. byl podle § 232 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Obviněný J. Y. Q. byl podle § 232 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému Z. D., škodu ve výši 36.000,- USD a 686.000,- Kč. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Vůči konstatovanému rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných T. G. Z., Z. X. M., S. Ch., W. Z. a J. Y. Q. dovolání, které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V důvodech podání dovolatelka zrekapitulovala, jak ve věci rozhodl soud prvého stupně a následně Vrchní soud v Praze. Konstatovala, že podle názoru odvolacího soudu bylo třeba v daném případě ohledně právní kvalifikace předmětného skutku vycházet z ekvivalentu částky 200.000,- USD v českých korunách, a to ke dni spáchání trestného činu, tj. k 10. 1. 2002, přičemž z kurzovního lístku ČNB zjistil hodnotu jednoho USD k témuž dni - 21,663 Kč. Z toho usoudil, že částce 200.000,- USD, kterou pachatelé požadovali po otci poškozené D, odpovídá v českých korunách částka 4.332.626,- Kč, tj. částka jejíž výše hranici škody velkého rozsahu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. nedosahuje. Proto kvalifikoval jednání obviněných pouze jako trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák. a trestný čin braní rukojmí podle § 234a odst. 1 tr. zák., když obvinění Ch., Z. a Q. se ho měli dopustit formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Dovolatelka namítla, že odvolací soud nerespektoval ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., neboť rozhodnout sám ve věci rozsudkem mohl pouze tehdy, bylo-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, popř. na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Zdůraznila, že vrchní soud však neprováděl ve veřejném zasedání žádné dokazování, ačkoli z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplynulo, že přehodnotil kurzovní lístek ČNB ke dni 10. 1. 2002, přičemž v této souvislosti došlo k pochybení, neboť v tomto kurzovním lístku přehlédl hodnotu amerického dolaru - 36,070 Kč a zaměnil jeden americký dolar s hodnotou švýcarského franku - 21,663 Kč. Z protokolu o veřejném zasedání vyplynulo, že důkaz kurzovním lístkem ČNB s platností od 10. 1. 2002 neprovedl. Přitom tento kurzovní lístek je nepochybně listinným důkazem ve smyslu ustanovení § 112 odst. 2 tr. ř. a odvolací soud byl povinen, pokud hodlal postupovat podle § 259 odst. 3 tr. ř., podle § 213 odst. 1 tr. ř. tento listinný důkaz přečíst a umožnit do něj nahlédnout stranám. Podle dovolatelky vrchní soud jako soud druhoinstanční bez provedení dokazování podle § 259 odst. 3 tr. ř. konstatoval jiná skutková zjištění evidentním přehlédnutím se v citovaném kurzovním lístku ČNB a v důsledku toho podstatně změnil právní kvalifikaci jednání všech obviněných nezákonně v jejich prospěch. V důsledku popsané situace jsou skutková zjištění provedená zákonným způsobem před soudem prvého stupně v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněných. Pokud bylo jejich jednání posouzeno toliko jako trestné činy zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák. a braní rukojmí podle § 234a odst. 1 tr. zák., u obviněných C., Z. a Q. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., byla tato právní kvalifikace založena na nesprávném právním posouzení skutku, a proto je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



Závěrem dovolání a z popsaných důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 2 To 65/2004. Dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. předmětnou věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí a o dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Rovněž vyjádřila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně obviněný Z. X. M., který zopakoval, jak ohledně jeho osoby rozhodl v předmětné trestní věci odvolací soud. Rovněž vyjádřil souhlas (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.) s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.].

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

Podle názoru Nejvyššího soudu není nejvyšší státní zástupkyní formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V mimořádném opravném prostředku dovolatelka v podrobnostech namítá, že Vrchní soud v Praze nerespektoval předně ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., když ve veřejném zasedání konaném o odvolání neprovedl žádný důkaz a přesto změnil skutkový stav věci. Dále v kurzovním lístku ČNB přehlédl hodnotu jednoho amerického dolaru, kterou zaměnil s hodnotou jednoho švýcarského franku. Tím dospěl k celkové částce, jejíž hranice nedosahuje škody velkého rozsahu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. V těchto okolnostech dovolatelka spatřuje extrémní rozpor skutkových zjištění v rozsudku soudu prvého stupně s právním posouzením jednání obviněných odvolacím soudem k němuž došlo nezákonně a v jejich prospěch. Je potřebné zdůraznit, že všechny tyto uplatněné výhrady primárně představují námitky procesního charakteru (nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 259 odst. 3 tr. ř.), přičemž z těchto tvrzených nedostatků je až následně shledáváno nesprávné právní posouzení daného skutku. Nejvyšší soud proto konstatuje, že namítané procesní vady nenaplňují nejen uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny, což se vzhledem k výše uvedenému týká i výtky nejvyšší státní zástupkyně ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu věci.

Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (přezkoumat výrok napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházející), přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Závěrem a pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné ve smyslu ustanovení § 280 odst. 5 tr. ř. poznamenat, že v dovolání tvrzené vadě ohledně Vrchním soudem v Praze chybného zjištění hodnoty jednoho amerického dolaru z kurzovního lístku ČNB (tedy v konečném důsledku namítané vadné skutečné výši způsobené škody), by mohl být shledáván důvod pro podání návrhu na povolení obnovy řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. července 2005



Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k