6 Tdo 718/2005
Datum rozhodnutí: 30.08.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 718/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2005 dovolání, které podal obviněný K. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 2 To 8/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 6/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 49 T 6/2004, byl obviněný K. B. uznán vinným, že

1. v přesně nezjištěnou dobu, pravděpodobně v průběhu roku 2000 až 2001, v místě svého trvalého bydliště v L., B. ul. č., okres Š., veden záměrem vyzkoušet kvalitu kopírování, vyhotovil na kopírce zn. Hewlett & Packard 600, nejméně 6 ks oboustranných barevných kopií bankovky v nominální hodnotě 1.000,- Kč, sériového čísla, hodnocených stupněm čtyři, jako méně zdařilé a tyto si uložil do peněženky, aby budil dojem větší solventnosti,

2. v roce 2004, v úmyslu získat majetkový prospěch a udat je jako pravé, jimi začal platit, a to:

- dne 31. 7. 2004 v době kolem 22.00 hod. až 23.00 hod. v L., v občerstvení v areálu městského koupaliště zaplatil útratu jedním kusem padělané bankovky nominální hodnoty 1.000,- Kč, výrobního čísla, emise, a nad částku placené útraty nezjištěné výše mu byla obsluhou restaurace vrácena suma do hodnoty 1.000,- Kč, čímž byla pronajímatelům (správně nájemcům ) občerstvení M. K., nar., a P. S., nar., způsobena škoda ve výši 1.000,- Kč,

- dne 18. 8. 2004 kolem 20.00 hod. v M., na ul. D. K., kde dalším padělkem nominální hodnoty 1.000,- Kč, výrobního čísla, emise, zaplatil na benzínové čerpací stanici B. za odběr pohonných hmot dosud nezjištěnou částku, když obsluhou čerpací stanice mu byla vydána suma do hodnoty 1.000,- Kč, přičemž takto způsobenou škodu provozovateli čerpací stanice J. P. uhradila obsluhující M. P., čímž vznikla škoda poškozené M. P., nar. ve výši 1.000,- Kč,

- dne 18. 8. 2004 ve večerních hodinách v M., na T. ul., kde zaplatil postupně celkem čtyřmi kusy padělků vždy nominální hodnoty 1.000,- Kč, výrobního čísla, emise, útratu nezjištěné výše v restauraci U M., přičemž mu pokaždé obsluhou restaurace Ž. Š. byla vydána suma do částky 1.000,- Kč a když dne 20. 8. 2004 M. H., zastupující majitele restaurace, zjistil v tržbě výskyt tří padělků a vyzval obžalovaného, aby mu vzniklou škodu uhradil, ten tak učinil a zaplatil mu částku 3.000,- Kč, když již 20. 8. 2004 v dopoledních hodinách v dobré víře zaplatil svědek H. jedním z padělků, udaných obžalovaným 18. 8. 2004, složenku na poště v M. , když pracovnicí pošty J. R. byla bankovka vydána orgánům PČR a svědek M. H. tuto vzniklou škodu P. a. s. uhradil, čímž vznikla poškozenému M. H., nar., škoda ve výši 1.000,- Kč,

- dne 22. 8. 2004 kolem 01.45 hod. v M., na T. ul., zaplatil útratu na benzínové čerpací stanici JET jedním padělkem nominální hodnoty 1.000,- Kč, výrobního čísla, emise, který mu byl vydán zpět dne 20. 8. 2004 M. H., přičemž zbytek do částky 1.000,- Kč, tj. 762,50 Kč, mu byl vydán obsluhující M. P., čímž způsobil pronajímateli čerpací stanice J. B., nar., bytem R. č., M., škodu ve výši 1.000,- Kč.

Takto popsané jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval v bodě 1 jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák., v bodě 2 jednak jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. a jednak jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným P. S., nar., bytem M., a M. K., nar., bytem L., V. č., náhradu škody ve výši 1.000,- Kč, M. P., nar., bytem M., G. S. č., náhradu škody ve výši 1.000,- Kč a M. H., nar., bytem T. č., náhradu škody ve výši 1.000,- Kč.

Vůči konstatovanému rozsudku podal obviněný K. B. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 2 To 8/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti citovanému usnesení podal obviněný K. B. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo jím rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, který rovněž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení .

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že v případě trestných činů podle § 140 odst. 1 tr. zák. a § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. je vyloučen jednočinný i vícečinný souběh, neboť by byl přísněji trestán ten, kdo si falešné peníze nejprve vyrobí bez úmyslu je udat jako pravé a teprve dodatečně takový úmysl pojme, než ten, kdo v úmyslu falešné bankovky udat si je vyrobí a následně je udá; posledně jmenovaný případ je přitom obecně závažnější vzhledem na plánovitost takového počínání. Podle mínění obviněného nemělo být jednání uvedené pod bodem 1 rozsudku posouzeno jako samostatný skutek. Navíc je přesvědčen, že s ohledem na nízkou společenskou nebezpečnost není daný skutek vůbec trestným činem a mohlo jít nanejvýše o přestupek. V tomto ohledu uvedl, že bankovky okopíroval před řadou let, aby vyzkoušel kvalitu nové kopírky. Nosil je sice v peněžence, ale v jiné přihrádce než pravé peníze, pevně sepnuté, aby nemohlo dojít k jejich záměně s pravými penězi. Pokud jde o skutek pod bodem 2 výroku o vině, tak z výsledků dokazování v žádném případě nevyplývá, že se těchto jednání dopustil právě K. B., resp. že jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedených trestných činů.

V dalším textu dovolání obviněný v podrobnostech rozvedl námitky k jednotlivým dílčím útokům pod bodem 2 výroku o vině napadeného rozsudku. Namítl, že v případě výskytu falešné bankovky v areálu městského koupaliště v L. neexistuje jediný důkaz o tom, že bankovkou v hodnotě 1.000,- Kč platil on. Oba poškození byli předmětného dne jako obsluha v občerstvení, ani jeden jej z udání falešné bankovky nepodezíral, neboť tisícovkou vůbec neplatil. V průběhu vyšetřování nebyla vyvrácena ani zpochybněna jeho výpověď, že mu na WC vypadla peněženka, kterou mu někdo podal, posbíral rozsypané peníze a při této příležitosti mohl dvě falešné bankovky odcizit. Za tohoto nedostatku důkazů však soudy obou stupňů dovodily, že veškeré znaky skutkových podstat obou trestných činů, zejména jejich objektivní stránka, prokázány jsou, když vycházely z obecného předpokladu, že se jednalo o shodný padělek jako v ostatních dílčích útocích, a tudíž pachatelem musel být K. B. Obviněný vytkl naprostý nedostatek důkazů i v případě výskytu falešné tisícikoruny na čerpací stanici B. v M. Svědkyně P. nevěděla, kdo jí falešnou bankovku dal, ani zda tento den na čerpací stanici vůbec byl. I v tomto případě soudy obou stupňů dovodily naplnění zejména objektivní stránky obou trestných činů volnou úvahou založenou na tom, že se jednalo o shodný padělek jako v ostatních případech s tím, že obviněný inkriminovaného dne v M. prokazatelně byl. Pokud jde o události v restauraci U M. v M., neexistují podle dovolatele přesvědčivé důkazy o naplnění všech znaků skutkových podstat předmětných trestných činů, neboť stěžejní důkazy jsou natolik rozporné, že z nich nelze vycházet. Není prokázána existence subjektivní stránky, přičemž soudy obou stupňů ji dovodily pouze z mnohosti dílčích útoků a z toho, že opakované placení malých útrat velkými bankovkami na jednom místě během večera je běžný způsob udávání falešných bankovek. Obviněný poukázal na vnitřně i vzájemně rozporné výpovědi svědků Ž. Š. a M. H. Zejména ohledně okolností, za nichž byly falešné bankovky objeveny, se výpovědi těchto svědků v podstatných bodech rozcházejí a celé jejich líčení událostí je v rozporu i s úředním záznamem sepsaným na Policii ČR dne 1. 9. 2004. I v případě posledního dílčího útoku na čerpací stanici JET v M. dne 22. 8. 2004 byla provedenými důkazy zcela vyloučena subjektivní stránka dotčených trestných činů ve formě úmyslu, když obhajoba obviněného, že falešnou bankovku vytáhl z peněženky pouze omylem, nebyla žádným důkazem spolehlivě vyvrácena. Navíc je nelogické, aby takto úmyslně jednal v přítomnosti prodavačky a dvou policistů v uniformách, kteří ho všichni znali. Konstatoval, že byl opilý, v důsledku čehož došlo ke značnému snížení jeho rozpoznávacích schopností. Existenci úmyslu vylučuje i jeho následná reakce na celý omyl, když sám policisty dostihl, aby vše vysvětlil a zcela dobrovolně dojel i na policejní stanici. Obviněný uzavřel, že z provedeného dokazování a skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů nelze v žádném případě dovodit, že předmětné skutky jsou trestnými činy, resp. že se v některých případech vůbec staly; soudy obou stupňů posoudily tuto otázku po právní stránce nesprávně. Další porušení hmotného práva shledal ve skutečnosti, že ačkoliv byly naplněny podmínky pro postup podle § 40 odst. 1 tr. zák., soudy obou stupňů trest pod dolní hranici mimořádně nesnížily. Připomněl, že byl deset let příslušníkem V. s. ČR, přišel o zaměstnání a vlivem trestního stíhání se jeho rodině zásadně snížily příjmy, a proto je uložený trest obzvláště krutý.

Z popsaných důvodů závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že výroba falešných bankovek a jejich přechovávání v peněžence bez úmyslu udat tyto peníze jako pravé naplňuje po formální i materiální stránce skutkovou podstatu trestného činu podle § 140 odst. 1 tr. zák. S názorem dovolatele, že pro nedostatek společenské nebezpečnosti by mohlo jít nanejvýše o přestupek, se nelze ztotožnit, neboť šlo o padělky natolik zdařilé, že byly způsobilé k uvedení do oběhu. Obviněný je přechovával v peněžence tak dlouho, až se jejich původní sepnutí uvolnilo, takže byly v peněžence volně uloženy. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněný uvedené padělky vyrobil bez úmyslu udat je jako pravé a právě pro absenci úmyslu, který obviněný pojal až po několika letech, nelze jejich výrobu a přechovávání v peněžence považovat za přípravnou část jednání, které bylo v bodě 2 výroku o vině napadeného rozsudku posouzeno jako trestný čin podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tento dovolací důvod by mohl být relevantní toliko v případě, že by v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, byl naplněn některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Námitky dovolatele jsou však ve vztahu k předchozímu řízení zjevně neopodstatněné a tento závěr lze proto vztáhnout i na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud jde o námitku, že soud nepostupoval podle § 40 odst. 1 tr. zák. a dovolateli neuložil trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby, tak v tomto směru dovolání žádné konkrétní skutečnosti (s výjimkou snížení příjmů rodiny obviněného) neuvádí a nelze se jí vůbec zabývat. Vzhledem k tomu, že dovolateli byl uložen trest vyšší než je spodní hranice zákonné trestní sazby, jde v této části o dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že předmětné dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.].

Jelikož dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně nebo nadřízený orgán měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho opravný prostředek zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky. Pokud odvolací soud konal odvolací řízení a řádný opravný prostředek zamítl podle § 256 tr. ř. po provedeném přezkumu podle hledisek zakotvených v § 254 tr. ř., nelze uvedený dovolací důvod aplikovat, neboť odvolací soud může zamítnout odvolání jako nedůvodné až na podkladě výsledků veřejného zasedání konaného o tomto odvolání, kdy odvolání sice splňuje procesní podmínky ve smyslu § 253 tr. ř., avšak v něm vytýkané vady nejsou věcně důvodné.

Přezkoumával-li Vrchní soud v Olomouci napadené rozhodnutí na podkladě řádného opravného prostředku věcně a zamítl ho v případě odvolání obviněného K. B. podle § 256 tr. ř., jak vyplývá z napadeného usnesení i trestního spisu, lze zmíněný dovolací důvod uplatnit jen tehdy, je-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí zatíženo vadami, které jsou jako dovolací důvody uvedeny v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto případě obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat.

Obviněný K. B. vznesl v části dovolání námitky, které na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají. Jde o výhrady obviněného ve vztahu k bodu 2 rozsudečného výroku spočívající v tvrzení, že nebylo prokázáno, že se dílčích útoků dne 31. 7. 2004 a 18. 8. 2004 dopustil právě on, popřípadě, že dne 22. 8. 2004 jednal v omylu. V tomto směru předložil vlastní verzi průběhu skutkového děje (jednak falešnými tisícikorunami neplatil a poukázal na možnost odcizení dvou takových bankovek, když mu na WC vypadla peněženka, jednak falešnou bankovku vytáhl v omylu, přičemž v této souvislosti upozornil na svou opilost, dále zmínil i rozpory v některých důkazech), kterou již uplatnil v rámci své obhajoby v předchozím řízení. Nutno zdůraznit, že všechny tyto námitky primárně zpochybňují správnost skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž ve vytýkaných procesních vadách (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) až následně obviněný spatřuje jím tvrzené nedostatky ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zejména neexistenci objektivní a subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným). Jak již bylo výše zdůrazněno, samotná konečná skutková zjištění však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V posuzované věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný K. B. spáchal předmětný skutek tak, jak je popsán pod bodem 2 výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. str. 19 - 22 rozsudku soudu prvého stupně a str. 7 - 9 usnesení odvolacího soudu). V případě, že by obviněný učinil pouze dosud zmíněné námitky, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

Obviněný K. B. však současně zpochybnil správnost právního posouzení skutku, když má za to, že jednání popsané v bodě 1 rozsudečného výroku není samostatným skutkem a pro nedostatek materiální stránky nemohlo jít o trestný čin, ale nanejvýše o přestupek. Také namítl, že jednočinný i vícečinný souběh trestného činu podle § 140 odst. 1 tr. zák. a § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. je vyloučen. Rovněž vznesl výhradu, že při ukládání trestu nebylo aplikováno ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Tyto námitky jsou způsobilé uplatněný důvod dovolání naplnit, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda napadená rozhodnutí vykazují vytýkané právní vady.

Trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému opatří padělané nebo pozměněné peníze, anebo kdo takové peníze přechovává. Ve stručnosti lze připomenout, že opatřením je jakýkoliv způsob nabytí padělaných nebo pozměněných peněz, ať již koupí, výměnou za jinou věc, krádeží, podvodem apod. Může to být i jejich výroba, ovšem bez úmyslu udat je jako pravé. Přechováváním je jakákoli dispozice s padělanými nebo pozměněnými penězi, která není jejich nabytím ani udáním. Podmínkou trestního postihu pachatele podle ustanovení § 140 odst. 1 tr. zák. je opatření padělaných nebo pozměněných peněz nebo jejich přechovávání, a to bez úmyslu udat je jako pravé, platné či jako peníze vyšší hodnoty. Úmysl musí zahrnovat skutečnost, že jde o padělané nebo pozměněné peníze.

Trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. spáchá pachatel, který padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé. Podmínkou pro aplikaci tohoto ustanovení je naopak úmysl pachatele padělané nebo pozměněné peníze jako pravé udat. Z logiky věci plyne, že pro uskutečnění tohoto specifického úmyslu si pachatel musí nejdříve opatřit padělané nebo pozměněné peníze, případně je poté po určitou dobu přechovávat. Proto pachatel vedený úmyslem udat padělané peníze jako pravé, který si takové peníze opatřuje nebo přechovává, provádí v podstatě jen přípravné jednání směřující k tomu, aby uskutečnil svůj hlavní záměr, tj. takové peníze udat jako pravé. Jednání pachatele spočívající v opatřování a přechovávání zmíněných peněz proto není samostatným skutkem, ale jednáním pro společnost nebezpečným, které záleží v opatřování prostředků ke spáchání zvlášť závažného trestného činu v daném případě podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., resp. v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, tedy přípravou k trestnému činu podle § 7 odst. 1 tr. zák., jestliže nedojde k pokusu nebo ani dokonání tohoto trestného činu. Jednání, kterým si pachatel opatřil, popřípadě přechovával padělané nebo pozměněné peníze od počátku s úmyslem udat je jako pravé a který je také jako pravé následně udal, lze právně posoudit toliko jako trestný čin podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., nikoli též podle § 140 odst. 1 tr. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 177/99, sp. zn. 5 Tdo 371/2004). Jednočinný souběh trestných činů podle § 140 odst. 1 a § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. je proto vyloučen. Pachatel však může svým jednáním spáchat zmíněné trestné činy padělání a pozměňování peněz ve vícečinném souběhu, tedy alespoň dvěma samostatnými skutky.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, že obviněný K. B. si opatřil padělané bankovky v průběhu roku 2000 až 2001 tak, že vytiskl na tiskárně nejméně 6 ks oboustranných kopií bankovek v nominální hodnotě 1.000,- Kč, v kvalitě hodnocené znalcem stupněm čtyři jako méně zdařilé. Bankovky byly zaměnitelné s bankovkami pravými, a proto byly způsobilé k uvedení do oběhu, k čemuž i později došlo. V tomto směru byl u obviněného prokázán úmysl přímý [§ 4 písm. a) tr. zák.] opatřit si padělané peníze, avšak nebyl mu prokázán úmysl [ani nepřímý - § 4 písm. b) tr. zák.] padělané bankovky dále udávat (jak vyplynulo z jeho vlastní výpovědi, bankovky si vložil do peněženky, aby budil zdání větší solventnosti). Právě pro nedostatek úmyslného zavinění obviněného, a to již v okamžiku opatření si kopií předmětných bankovek udat je jako pravé (který pojal a realizoval až následně v roce 2004), krajský soud důvodně kvalifikoval jednání popsané pod bodem 1 rozsudečného výroku jako samostatný trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák., když všechny zákonné znaky této skutkové podstaty byly po formální stránce naplněny.

Se závěrem soudu prvého stupně, že na trestnou činnost obviněného je nutno nahlížet jako na dva samostatné skutky, se odvolací soud ztotožnil. K tomuto posouzení v odůvodnění usnesení na str. 10 přiléhavě konstatoval: momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním. V této souvislosti je na první pohled patrné, že je možno shledat předěl mezi jednáním pachatele, který si vyrobí pro svoji potřebu padělané bankovky bez úmyslu udat jej jako pravé a tyto padělky následně přechovává (což odpovídá samotné výpovědi obžalovaného K. B.) a jeho jednáním po jeho rozhodnutí, že tyto padělky již nebude přechovávat pro svoji potřebu, ale že je uvede do oběhu tím způsobem, že jimi zaplatí. V prvním případě zákonodárce postihuje následek spočívající pouze v tom, že zde existuje pouhá potenciální hrozba pro měnový oběh, zatímco ve druhém případě již padělky do peněžního oběhu vstupují a způsobují v něm reálnou poruchu.

S poukazem na charakter dovolacích námitek je nutno rovněž posoudit, zda v projednávaném případě mohl být dovolatelem namítaný stupeň společenské nebezpečnosti vytýkaného trestného činu podle § 140 odst. 1 tr. zák. natolik nízký, aby ho bylo možno ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. hodnotit jako nepatrný, neboť v takovém případě by o trestný čin nešlo, i když by jinak vykazoval jeho znaky.

Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách o tom, zda obviněný K. B. naplnil materiální znak trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák., tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 43/1996). Skutečnosti, které by svou výjimečnou povahou takový závěr odůvodňovaly, však soudy obou stupňů neshledaly, a proto je nutno dovolací námitky v tomto směru považovat za zjevně neopodstatněné. Lze pouze připomenout, že bylo paděláno několik tisícikorunových bankovek a byly přechovávány po dobu několika roků.

V dovolání obviněný také namítl, že jednočinný i vícečinný souběh zmíněných trestných činů je vyloučen, neboť by byl při rozdělení trestné činnosti na dva samostatné skutky znevýhodněn oproti pachateli, který si bankovky vyrobí za účelem jejich udání jako pravých a následně je také jako pravé udá. S odkazem na výše rozvedenou argumentaci však ani tyto výtky nelze akceptovat. Soudy obou stupňů správně posoudily zjištěné jednání jako dva samostatné skutky, jimiž obviněný spáchal předmětné trestné činy ve vícečinném souběhu, který není vyloučen. Jednalo se o situaci, kdy si obviněný K. B. opatřil padělané bankovky a následně je přechovával bez úmyslu udat je jako pravé (bod 1 rozsudečného výroku), přičemž až následně takový úmysl pojal a realizoval (bod 2 výroku o vině). Obviněný dvěma samostatnými skutky spáchal trestné činy různých skutkových podstat a jako takové musely být samostatně posouzeny. V souvislosti s obsahově shodnou námitkou, která byla uplatněna v rámci odvolacího řízení, vrchní soud na str. 10 a 11 v usnesení důvodně poznamenal: odmítnout je nutno také tvrzení obhajoby, že obžalovaný je tak znevýhodněn oproti pachateli, který si bankovky vyrobí za účelem jejich udání jako pravých a následně je také jako pravé udá. Opticky to tak může vypadat pouze v důsledku jisté vady napadeného rozsudku, spočívající v tom, že obžalovaný nejenže ve smyslu ustanovení § 140 odst. 1 tr. zák. naplnil znak tohoto ustanovení, že si opatřil padělané peníze, ale také takové peníze přechovával, což je alternativní znak této skutkové podstaty, který postihl udržování protiprávního stavu od výroby peněz až po rozhodnutí obžalovaného, že tyto padělky nebude přechovávat, ale že je uvede do oběhu. Současně uvedl: Tento nedostatek však odvolací soud nemohl napravit, neboť nebylo podáno odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného (zákaz reformace in peius) .

V kontextu se shora rozvedenými argumenty Nejvyšší soud konstatuje, že z popisu předmětných skutků ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě a jejich rozvedení v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že v posuzovaném případě obviněný K. B. svým jednáním naplnil všechny formální i materiální znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným, které bylo posouzeno jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. (bod 1 rozsudečného výroku) a jako trestné činy padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. a podvodu § 250 odst. 1 tr. zák. (bod 2 rozsudečného výroku). Správné právní kvalifikaci skutků odpovídají i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně aplikované právní věty.

V dovolání obviněný K. B. rovněž namítl, že soudy obou stupňů neaplikovaly ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., ačkoliv byly pro tento postup splněny zákonné podmínky (poukázal na změnu majetkových poměrů rodiny). Jelikož je vytýkáno chybné užití trestního zákona, tj. hmotného práva, lze tento nedostatek namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1416/2003).

Podle § 40 odst. 1 tr. zák. má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Lze připomenout, že aplikace předmětného ustanovení je fakultativní, přičemž je třeba mít na zřeteli, že jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody a nikoliv o pravidelný postup soudu. Proto ho nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný.

V posuzované věci soudy obou stupňů neshledaly podmínky pro užití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. a uvedený postup podrobně a pečlivě odůvodnily. K této otázce soud prvého stupně v napadeném rozsudku na str. 24 konstatoval: Obžalovaný sice před spácháním trestné činnosti žil v podstatě řádným životem, odhlédneme-li od jeho kárného postižení, nicméně svou trestnou činnost nedoznal, neprojevil nad svým jednáním lítost a nelze také přehlédnout větší počet udaných padělků, což stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost zvyšuje. Odvolací soud, jenž se otázkou mimořádného snížení trestu odnětí svobody v odůvodnění usnesení na str. 11 zabýval, sice připustil nepochybné zhoršení sociální situace rodiny obviněného v důsledku jeho odsouzení a poukázal na dosavadní řádný způsob života K. B. (vyjma výše zmíněného kárného provinění). Současně však uvedl: polehčující okolnost ve smyslu ustanovení § 33 písm. g) tr. zák. je více než vyvažována přitěžující okolností ve smyslu ustanovení § 34 písm. i) tr. zák., při jejímž konkrétním vyhodnocení je třeba vidět, že obžalovaný kromě nejpřísnějšího trestného činu dle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., spáchal také trestný čin dle § 140 odst. 1 tr. zák. se sazbou od dvou do osmi let. Trestnou činnost obžalovaného při srovnání s jinými případy obdobné trestné činnosti sice na jedné straně charakterizuje zhotovení a udání šesti padělaných bankovek v nominální hodnotě 1.000,- Kč, na straně druhé nelze nezohlednit jistou otrlost jednání obžalovaného, který v trestné činnosti pokračoval i poté, co byla předchozí část jeho trestné činnosti odhalena.

Pokud v předmětné trestní věci soudy neaplikovaly ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., nelze jim tento postup, a to s poukazem na shora rozvedené argumenty, vytýkat. Zjištěné poměry obviněného, na které upozorňuje v dovolání, byly proto posouzeny správně.

Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného K. B., které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze akceptovat.



Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného K. B. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání,

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k