6 Tdo 713/2007
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 713/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2007 dovolání, které podal obviněný P. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 8 To 127/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu Praze pod sp. zn. 43 T 13/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 43 T 13/2006, byl obviněný P. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 222 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak obviněný P. R. a jednak v jeho neprospěch státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 8 To 127/2006, byl podle § 258 odst. l písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného P. R. uznal vinným, že

dne 3. 9. 2004 v přesně nezjištěné době před 19.30 hod. v místě trvalého bydliště v bytě, opakovaně udeřil poškozenou nezletilou dceru P. R., do pravé temeno týlní části hlavy, čímž poškozené způsobil zlomeninu klenby lební vpravo s krvácením pod tvrdou plenu mozkovou s poškozením mozku, přičemž toto poranění hlavy a mozku vedlo u poškozené k těžkému hypoxickému poškození mozku, které bylo bezprostřední příčinou její smrti dne 11. 9. 2004 ve 21.05 hod.

Takto popsané jednání vrchní soud kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.

Vůči citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (všem výrokům o vině a trestu) podal obviněný P. R. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení věci .

V podání obviněný namítl, že změna právní kvalifikace v jeho neprospěch byla u odvolacího soudu provedena bez zásadnějšího zvážení všech okolností, které vedly soud prvního stupně k tomu, že u jeho osoby nedovodil ani jednu z forem úmyslu ke spáchání trestného činu vraždy. V návaznosti na to konstatoval: Nadále popírám, že bych se trestného činu tak, jak je mi kladen obžalobou, ale i následně byl převzat do dvou odsuzujících rozsudků, dopustil. Já jsem své dceři P. nikterak neublížil, ani nezpůsobil jí žádná ze zranění, jejichž následkem zemřela. Zdůrazňuji, že jako osoba podezřelá ze spáchání trestného činu, jsem byl označen ze strany městského státního zastupitelství, a to fakticky až po té, kdy byla moje manželka pravomocně zproštěna obžaloby z trestného činu vraždy. Dále obviněný uvedl, že z pokynu Městského soudu v Praze bylo na jeho osobu poukázáno jako na eventuálního pachatele, neboť v bytě, kde se nacházela dcera P., byly v rozhodné době jako jediné dospělé osoby on a jeho žena M. Dodal, že se v bytě, a to před příchodem jeho manželky, zdržovala ještě žena jménem D., o které všechny rozhodné skutečnosti pro svoji nevinu uvedl při projednání odvolání. V této spojitosti obviněný zdůraznil: státní žalobce, tak následně soudy, zvolili onu prostou cestu, že tedy jeden z nás dvou manželů to musel udělat, ačkoli přímé důkazy proti mé osobě, coby jedinému pachateli, neexistují . Namítl, že v trestním řízení měl jasnou nevýhodu v tom, že jeho manželka byla pravomocně zproštěna a již nemůže být souzena pro tentýž trestný čin. Pokud obžaloba chtěla usvědčit pachatele, zaměřila se pouze na jeho osobu, což odporuje pravidlům trestního řízení, neboť všechny důkazy byly opatřovány v jeho neprospěch a nikoli i ve prospěch. Obviněný upozornil, že na základě výzvy policie se dobrovolně dostavil k vyšetření na tzv. detektoru lži. Jelikož se ničeho nedopustil, učinil to s vědomím, že tímto důkazem bude jeho nevina prokázána. Současně v podrobnostech vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, který relevanci zmíněného důkazu v trestním řízení odmítl. Soudům vytkl, že o jeho vině neměly žádných přímých důkazů. Právní hodnocení skutku bylo postaveno na lživých výpovědích svědků (zejména manželů H. a J. F.). Obviněný vznesl výhrady k argumentaci vrchního soudu, jíž v rozsudku zdůvodnil u jeho osoby závěr o nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť neměl úmysl, ať již přímý či nepřímý, své dítě zranit, natož je zabít. Zdůraznil, že se o své děti vždy staral, hrál si s nimi, krmil je a býval s nimi sám doma, tedy znal jejich potřeby. Namítl, že se nedopustil ani trestného činu vraždy podle § 219 odst. l, 2 písm. e) tr. zák., ani trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., a proto měl být v plném rozsahu obžaloby zproštěn.

Obviněný rovněž vyjádřil nesouhlas se zařazením své osoby pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou s tím, že ve věznici velmi trpí, nedokáže se přizpůsobit životu v ní a dokonce má obavy o život či zdraví. Vytkl, že v jeho případě se jednalo o prvé odsouzení, a tudíž do nejpřísnějšího typu věznice neměl být zařazen. Současně poukázal na polehčující okolnosti uvedené v § 33 písm. g), h) tr. zák., které soudy nevzaly v úvahu. V jeho případě byly splněny zákonné podmínky, aby jej odvolací soud zařadil do věznice s mírnějším režimem, a to i s ohledem na skutečnost, že se snažil dceři zajistit lékařskou péči.

V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl o zproštění jeho osoby obžaloby v plném rozsahu a o propuštění na svobodu.

Podáním ze dne 29. 3. 2007 obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání doplnil, přičemž uvedl, že mezi zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad . Současně konstatoval, že se nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění. Zdůraznil, že nikdo a nic nemůže dosvědčit a prokázat, že to byl on, kdo opakovaně udeřil poškozenou nezletilou dceru P. do pravé temeno týlní části hlavy, čímž jí měl způsobit zlomeninu klenby lební vpravo s krvácením pod tvrdou plenu mozkovou s poškozením mozku , což vedlo následně k jejímu úmrtí. Dále zopakoval v podstatě shodné skutkové námitky, které již uplatnil v předchozím podání. Upozornil, že skutková zjištění, popsaná v rozsudku, jsou postavena výlučně na fabulacích, které formulovali znalci ve svých posudcích jako možné eventuality toho, jak ke zranění dítěte mohlo dojít. Žádné skutkové zjištění však neukazuje bez jakýchkoli pochybností na jeho osobu, a to jako vraha svého dítěte. Obviněný rovněž zopakoval svůj návrh, jak by měl Nejvyšší soud o dovolání rozhodnout.

Vlastnoruční podání označené Vyjádření: dovolání k soudu učinil dne 29. 3. 2007 i obviněný P. R., přičemž v něm a v podrobnostech popsal nesouhlas s odsouzením své osoby, neboť se osobně ničeho vůči své dceři nedopustil.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl, jak je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně s tím, že v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění či nesprávnost hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu pouze v případě extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Státní zástupce konstatoval, že naprostá většina dovolacích námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění, když obviněný polemizuje s hodnocením důkazů soudy a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se souzeného skutku vůbec nedopustil. Navíc se domáhá, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným v úvahu přicházejícím způsobem. Pokud soudy dospěly k závěru, že se násilného jednání vůči poškozené dopustil právě obviněný, pak při hodnocení důkazů nevybočily z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. V žádném případě nelze hovořit o nějakém extremním rozporu mezi vykonaným dokazováním a právním posouzením věci v tom smyslu, že by soudy při hodnocení důkazů postupovaly svévolně a učinily skutkové závěry, které by při dodržení pravidel formální logiky nebylo možno učinit na podkladě žádného ze způsobů hodnocení důkazů přicházejících v předmětné věci v úvahu.

Námitku, kterou obviněný zpochybnil existenci svého úmyslu směřujícího k usmrcení poškozené, tj. existenci subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, byť ji dovolatel blíže nekonkretizoval. Závěr o existenci úmyslného zavinění je závěrem právním, musí se však opírat o skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování. V případě, kdy nedošlo k doznání pachatele, je možno úmyslné zavinění dovozovat z objektivně zjištěných okolností, za kterých byl trestný čin spáchán. U trestných činů směřujících proti životu a zdraví lze na existenci úmyslného zavinění a na to, k jakému následku úmysl pachatele směřoval, usuzovat zejména z intenzity útoku, způsobu jeho provedení (především z toho, proti které části směřoval), popř. z povahy použité zbraně. Přihlížet je nutno i k věku a zdravotnímu stavu osoby, proti které útok směřoval, když např. organismus dítěte útlého věku nebo staré nemocné osoby bude proti fyzickému násilí zajisté méně odolný nežli organismus zdravého dospělého člověka.

V případě neozbrojeného útoku spočívajícího v úderech rukou do hlavy zpravidla nebude u pachatele možno dovodit existenci úmyslu směřujícího k usmrcení poškozeného, pokud půjde o útok proti dospělé osobě nebo i proti staršímu dítěti. Státní zástupce zdůraznil, že v daném konkrétním případě se jednalo o útok proti dvouměsíčnímu kojenci a je nutno se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, podle něhož musel obviněný vědět, že prakticky každý přímý úder na hlavu dítěte, tak útlého věku, může vést k poškození životně důležitého orgánu mozku, které je s dalším životem neslučitelné. Pokud obviněný proti poškozené přesto takovým způsobem zaútočil, navíc opakovanými údery, pak musel být přinejmenším srozuměn s tím, že způsobí její smrt [§ 4 písm. b) tr. zák.]. Na úmyslné zavinění lze usuzovat i z okolností, které se udály po spáchání trestného činu, když obviněný kritického dne odnesl poškozenou kolem 22.30 hod. na lékařskou pohotovost pro dospělé. Zde však odmítl nabízený převoz na dětskou lékařskou pohotovost a vrátil se s ní domů bez poskytnutí jakéhokoli lékařského ošetření. I z toho lze dovodit, že obviněný neměl zájem učinit taková opatření, která by ještě mohla vzniku smrtelného následku zabránit, a že tedy byl s tímto následkem srozuměn. Výhrady týkající se existence subjektivní stránky souzeného trestného činu tudíž nelze považovat za důvodné.

Podle názoru státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky týkající se zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou. V jeho rámci lze namítat nesprávnost některých hmotně právních posouzení, které se týkají ukládání trestu (např. aplikace ustanovení § 35 odst. 2 nebo § 37a tr. zák.). Nelze však vznášet výtky proti druhu a výměře trestu, stejně jako uplatňovat výhrady proti zařazení obviněného do určitého typu věznice, a to ani v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad výroku o trestu určen.

S poukazem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. R. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Jelikož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 2 tr. ř.], nelze přihlížet k vlastnímu podání obviněného P. R. ve věci.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů jsou irelevantní námitky obviněného P. R., jimiž v podrobnostech vznáší výhrady ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak již bylo řečeno, tak v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Zmíněné výhrady obsahově nenaplňují nejen obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

V dovolání obviněný P. R. rovněž v podrobnostech tvrdí, že nebyl prokázán jeho úmysl své dceři ublížit. Tato námitka by mohla uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, neboť vytýká nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítanou právní vadu.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a takový čin spáchá na osobě mladší než patnáct let. Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek věci trestní pod č. 60/1972-IV).

Ze skutku, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze mimo jiné vyplývá, že obviněný P. R. kritického dne opakovaně udeřil poškozenou nezletilou dceru P. R., do pravé temeno týlní části hlavy, čímž poškozené způsobil zlomeninu klenby lební vpravo s krvácením pod tvrdou plenu mozkovou s poškozením mozku, přičemž toto poranění hlavy a mozku vedlo u poškozené k těžkému hypoxickému poškození mozku, které bylo bezprostřední příčinou její smrti dne 11. 9. 2004 ve 21.05 hod. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky, tak odvolací soud k jednání obviněného mimo jiné konstatoval: v jeho případě nejde o první otcovství a při plné zachovalosti schopnosti rozpoznat nebezpečnost trestného činu pro společnost si musel přece stejně jako kdokoli jiný uvědomovat, že dvouměsíční kojenec, jakým jeho dcera tehdy byla, je neobyčejně snadno zranitelným dítětem, vyžadujícím maximální opatrnost. Stejně tak si byl obžalovaný vědom, že v hlavičce dítěte je uložen mozek jakožto životně nejdůležitější orgán, jehož poškozením v důsledku přímého hrubého fyzického útoku vedeného na hlavu může snadno dojít k takovému poranění, které je s dalším životem dítěte neslučitelné. V této spojitosti soud druhého stupně poukázal jednak na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který popsal zranění poškozeného dítěte, jednak na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž hodnotil osobnost obviněného a jeho rozumovou úroveň. Současně zdůraznil: obžalovaný musel skutečně nade vší pochybnost vědět, že prakticky každý přímý úder na neobyčejně křehkou hlavičku v tomto případě dvouměsíčního kojence může vést k jeho smrti, jak ostatně dokládá i znalecký posudek z oboru biomechaniky. Navíc bylo plně objektivizováno, že v dané věci šlo o úder opakovaný, podle posledně zmíněného znaleckého posudku vedený dokonce pěstí. Za situace, kdy nikdo jiný inkriminovaný následek než výhradně obžalovaný způsobit nemohl, platí, že jednal-li tento jak jednal, byl srozuměn s tím, že následkem jeho útoku může poškozená zemřít [§ 4 písm. b) tr. zák.] a nikoli způsobit jenom těžkou újmu na zdraví (vše na str. 6 rozsudku odvolacího soudu).

S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla učiněna v soudním řízení ve věci, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného P. R. jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. včetně úmyslného zavinění a splnění náležitosti vyžadované ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák., neboť jiného úmyslně usmrtil a takový čin spáchal na osobě mladší než patnáct let. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze též aplikovaná právní věta. Mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy na straně jedné a právním posouzením předmětného skutku na straně druhé neexistuje nesoulad natož extrémní. Napadené rozhodnutí netrpí vadou, kterou obviněný v mimořádném opravném prostředku relevantně uplatnil.

V dovolání obviněný vznesl i výtku spočívající v tvrzení, že pro výkon trestu odnětí svobody byl nedůvodně zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, která však uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod obsahově nenaplňuje, a tudíž v tomto směru nelze napadený rozsudek přezkoumávat. Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají námitky, které se týkají přiměřenosti trestu včetně zařazení obviněné osoby pro výkon trestu odnětí svobody do některé ze čtyř typů zákonem stanovených věznic. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, lze jej z hmotně právního důvodu cestou dovolání napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze dovoláním napadat výrok o trestu s námitkami proti jeho přiměřenosti, proti způsobu, jímž soud hodnotil polehčující a přitěžující okolnosti apod. Vyplývá to ze samotné podstaty dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen jen k nápravě těch nejzávažnějších vad při ukládání trestu, jak jsou zakotveny v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; toto ustanovení upravuje zákonný dovolací důvod speciálně a výslovně jen proti výroku o trestu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek věci trestní pod č. 22/2003).

Je zjevné, že napadeným rozsudkem nebyl obviněnému P. R. uložen trest, který zákon nepřipouští ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2 tr. zák. Pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť byl naplněn jeden z alternativních požadavků v tomto ustanovení zakotvených, a to že jde o pachatele, kterému byl za zvlášť závažný trestný čin (§ 41 odst. 2 tr. zák.) uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osmi let. Vrchní soud v Praze neshledal existenci skutečností, které by odůvodňovaly použití ustanovení § 39a odst. 3 tr. zák. (mimo jiné stanoví, že soud může zařadit pachatele do jiného typu věznice, než do které má být podle odstavce 2 zařazen, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude jeho náprava v jiném typu věznice lépe zaručena) k zařazení obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do mírnějšího typu věznice. Při úvaze o trestu a způsobu jeho výkonu odvolací soud mimo jiné zdůraznil: Již sama typová nebezpečnost trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 tr. zák. je neobyčejně vysoká a je vyjádřena hrozbou trestu odnětí svobody na 12 až 15 let nebo výjimečným trestem. Dosavadní občanská bezúhonnost obžalovaného (fakticky jde o polehčující okolnost ve smyslu § 33 písm. g) tr. zák. poznámka dovolacího soudu) je výrazně oslabena hrůzností činu, za který je odsuzován (str. 7 rozsudku). Pouze pro úplnost lze dodat, že existenci polehčující okolnosti podle § 33 písm. h) tr. zák. (tj. že pachatel se přičinil o odstranění škodlivých následků trestného činu nebo dobrovolně nahradil způsobenou škodu) odvolací soud neshledal a ani z provedeného dokazování nevyplývá.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. R. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k