6 Tdo 710/2009
Datum rozhodnutí: 30.06.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 710/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2009 o dovolání, které podal obviněný M. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 39/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 100/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 1 T 100/2008, byl obviněný M. V. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 25. 10. 2007, v době kolem 19.50 hod., v P., ulici K., před restaurací W., fyzicky napadl poškozeného F. Ř., tak, že ho několikrát silně kopl do oblasti pravé holenní kosti, poté jej udeřil do pravého spánku, následně do pravého ucha a hrudníku a dvakrát kopl do pravého stehna, čímž mu způsobil pohmoždění spánkové a čelnospánkové krajiny hlavy, traumatickou perforaci bubínku vpravo s převodní nedoslýchavostí, pohmoždění hrudníku, krevní výron na vnitřní ploše pravého stehna a oděrku na pravém bérci, přičemž tato zranění si vyžádala pracovní neschopnost přesahující dobu jednoho týdne . Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným F. Ř. částku ve výši 52.098,- Kč a Z. p. M. v., pobočka P. částku ve výši 5.287,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený F. Ř. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 39/2009, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze (a citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví nebyla naplněna, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho konáním dne 25. 10. 2007 a zdravotním stavem poškozeného zjištěným lékařem dne 28. 10. 2007. Vyjádřil přesvědčení, že jelikož mezi incidentem a vyhledáním lékařského ošetření poškozeným uplynulo několik dní a soudy nižších stupňů nezjišťovaly pohyb poškozeného a jeho manželky v mezidobí, resp. se spokojily s jejich tvrzeními, nelze jednoznačně vyloučit, zda u poškozeného v této době nedošlo k jiným úrazům či událostem, na které (obviněný) neměl žádný vliv. Prohlásil, že na základě provedených důkazů nebylo možno rozhodnout takovým způsobem, aby nebyly vyvolány důvodné pochybnosti, zvlášť když skutkový děj byl téměř výhradně opřen o výpověď poškozeného a jeho manželky [v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz 8/2007]. Akcentoval, že pokud mezi jednotlivými důkazy existují rozpory, tak jako je tomu v tomto případě, je povinností soudu zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, přičemž tak nesmí být činěno v obecné rovině, ale vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, a v případě, kdy nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zásadě in dubio pro reo zvolit variantu pro obžalovaného nepříznivější. Dospěl k závěru, že v jeho trestní věci se popsané nestalo. Soud podle jeho mínění nedostatečně zjišťoval, kde se nacházel poškozený se svou manželkou v období od údajného napadení do návštěvy lékaře, a co se v průběhu tohoto období dělo. Soudům nižších stupňů dále vytkl, že odmítly výpovědi svědků v jeho (obviněného) prospěch s tím, že tyto si odporují. V této souvislosti podotkl, že je pravdou, že výpovědi svědků nejsou do detailu totožné, to je však zapříčiněno skutečností, že každý ze svědků vnímá konflikt subjektivně a navíc tito byli přítomni konfliktu v různých stádiích. Dodal, že je naopak zarážející, že výpověď poškozeného a jeho manželky je naprosto shodná. Poznamenal, že další pochybnosti vyplývají ze znaleckého posudku JUDr. Z. N., který dospěl k tomu, že zranění poškozeného nemohla vzniknout tak, jak jejich mechanismus vzniku popisuje poškozený a jeho manželka, což nepřímo potvrzují též záznamy o oznámení manželky poškozeného na linku 158 ze dne 25. 10. 2007. Přitom vyjádřil podiv nad tím, že po takovém útoku, jaký poškozený a jeho manželka popisovali před soudem, poškozený nenavštívil lékaře. Dále upozornil, že z vyjádření znalců MUDr. D. a MUDr. L. vyplývá, že maximální doba pro pracovní neschopnost poškozeného s poraněním ušního bubínku je přiměřená doba jednoho měsíce a ne měsíců tří. Za irelevantní pak označil úvahu odvolacího soudu, kterou odůvodňuje svůj názor o nepochybné správnosti skutkových zjištění soudu nalézacího, že on (obviněný) je robustnější a vyšší postavy než poškozený a že je téměř o dvacet let mladší.

V další části svého dovolání shledal, že se nedopustil ani trestného činu výtržnictví, neboť skutková věta rozsudku ani jeho odůvodnění neobsahují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Namítl, že v dané věci se soud nezabýval objektivní stránkou tohoto trestného činu a že ani jedna z požadovaných forem jednání (hrubá neslušnost či výtržnost) nenastala. Poté argumentoval, že jednání musí být například takové povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů, a to tak, že proti takovému okruhu osob přímo směřuje nebo sice směřuje bezprostředně proti jednotlivci, ale vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího kruhu osob dotýká, například tím, že ohrožuje i je, nebo v nich vyvolává obavy. Seznal, že tato podmínka v jeho případě splněna nebyla, že i pokud by se ztotožnil s tím, že se skutek stal tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, rozhodně se jeho jednání výraznějším způsobem nedotýkalo veřejného pořádku. Je sice pravdou, že se incident stal na místě veřejnosti přístupném a že se zde veřejnost nacházela, ale podle něho téměř všechny výpovědi svědků, kteří byli incidentu přítomni, byly v jeho (obviněného) prospěch, přičemž z jejich výpovědí nevyplývá, že by vnímali děj, který se před nimi odehrával, jako něco, co by je ohrožovalo, vyvolávalo v nich obavy, či bylo namířeno proti jejich osobám. Doplnil, že ani z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplynulo, že by se jednání, které bylo popsáno ve skutkové větě (zcela nedostatečně), nějakým způsobem dotklo dalších občanů, ve kterých by vyvolalo názor, že je zaměřeno proti společnosti nebo proti širšímu okruhu lidí. Uzavřel, že jediný, kdo se cítil být jeho chováním dotčen, byla manželka poškozeného, tuto však nelze považovat za širší okruh osob, proti kterým by směřovalo výtržnictví.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 1 T 100/2008, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 39/2009, zrušil a dále postupoval podle § 265l a násl. tr. ř.

K citovanému dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., část uplatněných námitek, pokud jimi obviněný zpochybňuje příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a poruchou zdraví poškozeného Ř., však směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Zdůraznil, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. K tomu státní zástupce dodal, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. být nemohou.

Následně konstatoval, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka, že jednání obviněného, tak jak je popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť jeho jednání nelze označit za hrubou neslušnost ani za výtržnost, když nešlo o narušení veřejného klidu a pořádku, které by se nějakým způsobem dotýkalo většího počtu osob, což se mj. projevilo tím, že žádný ze slyšených svědků, mimo manželky poškozeného, se jednáním obviněného necítil být pohoršen. Vzápětí však státní zástupce prohlásil, že v této části považuje dovolání za zjevně neopodstatněné. Poznamenal, že ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu dostatečně přesně vyplývá, jakého jednání se obviněný vůči poškozenému dopustil, přičemž je nepochybné, že se tak stalo na místě veřejnosti přístupném, v centru hlavního města Prahy a v době, kdy byl v ulicích dosud běžný pohyb osob, a že podle právní věty bylo toto jednání výtržností, je proto nadbytečné zabývat se rozborem pojmu hrubá neslušnost jako alternativního znaku trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. Shledal, že obviněný přináší poměrně obsáhlý rozbor pojmu výtržnost, s nímž se lze v podstatě ztotožnit, avšak nelze se ztotožnit s tvrzením, že jednání obviněného znaky výtržnosti nenaplnilo. V této souvislosti akcentoval, že obviněný fyzicky napadl z malicherných příčin poškozeného, který byl téměř o 20 let starší a slabší fyzické konstituce, že ho napadl více bezprostředně po sobě jdoucími útoky a způsobil mu tak nejen zranění, kvalifikované jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., ale též řadu dalších drobných zranění pro tuto kvalifikaci potřebné závažnosti nedosahujících, přičemž toto napadení vidělo, ať už zcela či jen zčásti, větší množství osob, převážně slyšených jako svědci, takže by mohlo přicházet v úvahu i naplnění znaku veřejně . Doplnil, že skutečnost, že většina těchto svědků vypovídala způsobem, který obviněnému nepřitěžoval, a líčila průběh konfliktu nepříliš dramaticky, byla předmětem hodnocení důkazů nalézacím soudem a dovolacímu soudu nepřísluší na tomto hodnocení cokoliv měnit. Dospěl proto k závěru, že soudem použitá právní kvalifikace skutku se jeví být přiléhavá.

Dále seznal, že relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podle první alternativy vůbec nepřichází v úvahu, neboť jde o dovolací důvod ryze procesního charakteru, vztahující se k případům, kdy odvolání bylo zamítnuto či odmítnuto podle § 253 tr. ř. bez jeho věcného přezkoumání, a v daném případě odvolání obviněného odvolacím soudem projednáno bylo a bylo o něm i rozhodnuto. Podle jeho slov by citovaný dovolací důvod, uplatněný podle druhé tam uvedené alternativy, mohl být relevantním důvodem dovolání v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) k) tr. ř., námitky obviněného jsou však ve vztahu k předchozímu řízení zjevně neopodstatněné a tento závěr lze tedy vztáhnout i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 To 39/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká také neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi poškozeného a jeho manželky a výpovědí dalších svědků, znaleckého posudku JUDr. Z. N., znaleckého posudku MUDr. D. a znaleckého posudku MUDr. L., záznamu o oznámení manželky poškozeného na linku 158 ze dne 25. 10. 2007), porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (zejména zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného a jeho manželky, objasňuje důvody rozporů ve výpovědích svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch, namítá, že znalec JUDr. Z. N. dospěl k závěru, že zranění poškozeného nemohla vzniknout mechanismem, jaký popisuje poškozený a jeho manželka) a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci [tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil s tím, že ke zjištěným zraněním poškozeného nedošlo při předmětném incidentu, ale až později, v důsledku úrazů či událostí, na které (obviněný) neměl žádný vliv]. Výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Obviněný však také namítl, že jeho jednání, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví (pro absenci objektivní stránky). Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Ve stručnosti lze uvést, že ustanovení § 202 tr. zák. chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Často jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod.

Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (zákon příkladně zmiňuje hanobení historické nebo kulturní památky, hrobu nebo jiného pietního místa, hrubé rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Může jít i o hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem aj.).

Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Každé fyzické napadení jiné osoby, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.).

Podle § 89 odst. 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán

a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřováním spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo

b) před více než dvěma osobami současně přítomnými.

Místem veřejnosti přístupným je třeba rozumět místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).

V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací ani odvolací soud nepochybil, když shledal, že předmětný skutek (rovněž) objektivní stránku trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. naplňuje.

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný v době, kdy se na ulicích běžně zdržují lidé, před restaurací v centru hlavního města P. (na místě veřejnosti přístupném) fyzicky napadl poškozeného F. Ř. V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že k tomuto fyzickému napadení došlo ze zcela malicherného důvodu (bylo naprosto neadekvátní situaci, která mu předcházela), že se tak stalo při zjevné hmotnostní a výškové převaze útočníka (obviněného), jenž byl navíc o dvacet let mladší než poškozený. Stejně tak je nutno zdůraznit výraznou intenzitu útoku, způsob a opakovanost jeho vedení a následky fyzického násilí obviněného na zdraví poškozeného (poškozený utrpěl zranění, konkrétně pohmoždění spánkové a čelnospánkové krajiny hlavy, traumatická perforace bubínku vpravo s převodní nedoslýchavostí, pohmoždění hrudníku, krevní výron na vnitřní ploše pravého stehna a oděrka na pravém bérci), které vedly k omezením v běžném způsobu života poškozeného, trvajícím nikoli jen po krátkou dobu, včetně pracovní neschopnosti. Popsaná újma na zdraví poškozeného naplnila dokonce znak ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona.

Lze tak shrnout, že tento soudy zjištěný skutek pro svoji povahu a závažnost odrážel negativní (neuctivý a neukázněný) postoj obviněného k zásadám občanského soužití a že jím obviněný závažně a hrubě narušil veřejný klid a pořádek. Jednalo se tedy již o výtržnost ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák. spáchanou na místě veřejnosti přístupném.

Konstatovat lze také, že předmětným skutkem byl naplněn i materiální znak uvedeného trestného činu. Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

Posuzovaný skutek je ovšem charakterizován okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. V těchto souvislostech lze připomenout zejména intenzitu útoku obviněného, která se ostatně projevila ve způsobení zranění poškozeného, které již bylo ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona.

Nejvyšší soud uzavírá, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i soud druhé instance, odpovídají ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i obě tzv. právní věty. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění (viz argumentaci shora).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. června 2009



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý