6 Tdo 709/2015
Datum rozhodnutí: 18.08.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř., § 146 odst. 1, 4 tr. zákoník



6 Tdo 709/2015-16

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. srpna 2015 o dovolání obviněného J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 8 To 1/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 10/2014, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 8 To 1/2015 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2014, č. j. 1 T 10/2014-318, jakož i další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e věc p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 1 T 10/2014 byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Tohoto jednání se podle skutkového zjištění dopustil tak, že dne 11. 7. 2014 v době od 23:00 hodin do 1:00 hodin v obci K., okres S., Liberecký kraj, po předchozí slovní rozepři úmyslně udeřil pravou rukou F. H., do obličeje do levé jařmové krajiny hlavy, čímž došlo k prudké rotaci hlavy poškozeného a tím mu způsobil úrazový otok mozku při masivním krvácení pod omozečnice a do mozkových komor, kdy v důsledku tohoto zranění poškozený následně zemřel. Obviněnému byl za tuto trestnou činnost uložen podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dohledem. Dále byl obviněný zavázán povinností nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, pobočka Ústí nad Labem, Mírové nám. 35/C ve výši 5 048 Kč, E. H., matce poškozeného, ve výši 1 000 000 Kč, E. H., sestře poškozeného, ve výši 250 000 Kč a V. K., družce poškozeného, ve výši 250 000 Kč. Současně byly E. H. ml. a V. K. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány se zbytky svých návrhů na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný odvolání, kterému Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 8 To 1/2015, z části vyhověl a podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že za trestný čin ublížení na zdraví podle 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložil obviněnému podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Odvolání poškozených E. H., E. H. a V. K. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obviněný následně napadl toto rozhodnutí dovoláním, které směřoval do dvou výroků rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Prvním výrokem, který obviněný dovoláním napadl, byl výrok o vině, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vycházeje z přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný stále trvá na své nevinně, nesouhlasí především s tím, že by jeho jednání směřovalo k úmyslnému ublížení na zdraví poškozeného. Soudům obou instancí vytýká, že dospěly k chybnému závěru, neboť intenzita úderu, který od obviněného inkasoval poškozený, nedosahovala ani takového stupně, aby byla způsobilá naplnit skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví. Argumentuje tím, že u zdravého člověka není možné očekávat, že jediným úderem otevřenou dlaní lze způsobit takové poškození zdraví, které vyžaduje lékařské ošetření a znesnadňuje obvyklý způsob života nikoli jen po krátkou dobu. Svůj názor opírá i o závěr odvolacího soudu, který uvedl, že obvykle při obdobných úderech, např. při sportu či jiných aktivitách, nedochází k jakémukoli následku na zdraví. Následné úmrtí poškozeného přikládá mimořádné reakci jeho organismu, v důsledku jeho zdravotního stavu. Na podporu svých tvrzení dále poukazuje na rozpory v jednotlivých znaleckých posudcích, které byly před soudy provedeny, a odkazuje na fotodokumentaci, která dle něj potvrzuje, že s ohledem na zanedbatelnost viditelného zranění v obličeji poškozeného, nemohl jeho úder způsobit jemu přičítaný následek.

Druhým výrokem, který obviněný napadl svým dovoláním je výrok o náhradě škody. Obviněný prostřednictvím svého obhájce spatřuje pochybení v tom, že z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by se odvoláním do výroku o náhradě škody zabýval, a to jak ve výrokové části, tak v odůvodnění rozsudku. Z tohoto důvodu pro druhý v pořadí napadaný výrok rozsudku odvolacího soudu uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Současně výrok o náhradě škody napadá z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které napadá ve smyslu porušení hmotného práva při stanovení výše náhrady škody. Dle jeho přesvědčení měl soud rozhodovat o náhradě škody podle § 2959 občanského zákoníku. Současně soudy obou stupňů pochybily, když žádným způsobem nezdůvodnily, proč byla pozůstalým přiznána náhrada škody právě v takové výši, v jaké byla přiznána. V této souvislosti odkazuje na praxi Nejvyššího soudu a na ustanovení § 444 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., ze kterého měly soudy při určení výše přiznané náhrady škody vycházet. Co se týče matky a sestry poškozeného, považuje přiznané částky na náhradě škody za nepřiměřeně vysoké, u družky poškozeného namítá přímo titul pro přiznání jakékoliv náhrady škody. Dle jeho názoru se nižší soudy nezabývaly vztahem mezi poškozeným a V. K., a tedy jejím oprávněním náhradu škody požadovat.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný primárně poukazuje na nedostatky hmotně právního ustanovení, a to naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Uvedenou námitku pak lze akceptovat jako námitku právní z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jak již bylo konstatováno, důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ač se ve skutečnosti o trestný čin nejedná, anebo sice došlo ke spáchání trestné činnosti, ale její právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Jedinou výjimkou z daného postupu pak může představovat situace, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Daný případ je porušením požadavku, aby z odůvodnění vyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé tak, aby se rozhodovací činnost soudu nedostala mimo procesněprávní rámec vymezený zejména principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy (blíže srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný , přičemž za neúplný je třeba označit takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.

K rozhodnutí o vině obviněného zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 4 tr.zákoníku přitom Nejvyšší soud uvádí následující. Oba nižší soudy po provedeném dokazování vystavěly své závěry na prokázaném útoku obviněného J. Š. proti F. H. v podobě úderu pravou rukou do obličeje (levé jařmové krajiny hlavy), v důsledku čehož došlo k rotaci hlavy poškozeného a následnému úrazovému otoku mozku při masivním krvácení pod omozečnice a do mozkových komor. Ačkoliv se lišily verze obviněného a svědka J. H., zda k úderu došlo otevřenou dlaní (fackou), pěstí či malíkovou hranou dlaně, daný mechanismus útoku soudy nepovažují za stěžejní, vycházejíce ze znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalců MUDr. Adámka a MUDr. Hladíka, kteří popsali rozsah poranění, způsob jeho vzniku (působením tupého násilí velké intenzity ), jakož i příčinnou souvislost mezi takovým útokem a fatálním následkem, k němuž u poškozeného došlo. Oproti tomu nebyly akceptovány důkazy obhajoby v podobě znaleckého zkoumání znalců MUDr. Berana, prof. MUDr. Hirta a doc. MUDr. Vorla, jakož i návrh o zjištění předchozího zdravotního stavu poškozeného, vzhledem k jeho dřívějšímu úrazu (poranění krční páteře a těžkého otřesu mozku). Ve výsledku pak oba soudy dospěly k přesvědčení, že obviněný se uvedeného protiprávního jednání dopustil v úmyslu nepřímém dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (ve vztahu k základní skutkové podstatě) a ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě spočívající ve způsobení smrti poškozeného toliko v nedbalostní formě (str. 5 rozsudku Vrchního soudu v Praze).

Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). Takovým případem je zavinění k okolnosti zvlášť přitěžující, kdy k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Oba nižší soudy pak vedly své úvahy k naplnění skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve formě nedbalosti ve vztahu k těžšímu následku, kterým smrt poškozeného bezesporu je.

Trestný čin je přitom spáchán z nedbalosti (§ 16 odst. 1 tr. zákoníku), jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). Jestliže u zavinění ve formě úmyslu, je tento charakterizován volní složkou pachatele (tento má vůli trestný čin spáchat), u nedbalostní formy zavinění je absence volní složky kompenzována složkou vědění (intelektuální, rozumovou). Samozřejmě i v případě nedbalostního trestného činu je jednání pachatele rovněž aktem jeho vůle, byť tato nesměřuje k trestně-významnému cíli (tedy chtěnému protiprávnímu jednání). Pachatel proto primárně nezamýšlí trestněprávně relevantní následek, nicméně zanedbáním určité míry povinné opatrnosti, k tomuto svým jednáním dospívá.

V případě konstatování, že se pachatel dopustil zločinu ublížení na zdraví v intencích § 146 odst. 4 tr. zákoníku, tak bezesporu takováto možnost dána je, nicméně orgány činné v trestním řízení jsou povinny prokázat, že obviněný nejméně nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. V případě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové se posouzení subjektivní stránky jednání obviněného, coby jednoho z nezbytných znaků skutkové podstaty trestného činu omezuje na zcela vágní konstatování, že: obviněný, který dříve provozoval bojová umění, si byl nepochybně vědom toho, že při úderu, takovouto intenzitou, vedeném na hlavu poškozeného, může dojít k různým závažným poraněním přičemž následek (smrt) poškozeného byla zaviněna v nedbalostní formě (str. 9 rozsudku). Stejně tak odvolací soud (str. 5 rozsudku) dospěl k závěru, že: obviněný se uvedeného protiprávního jednání dopustil v úmyslu nepřímém dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (ve vztahu k základní skutkové podstatě) a ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě spočívající ve způsobení smrti poškozeného toliko v nedbalostní formě . Žádný z uvedených soudů se však dostatečně nevypořádal s námitkami obhajoby, které jsou formulovány též v rámci učiněného dovolání, tedy, že nebylo v úmyslu J. Š. usmrtit poškozeného a vzhledem k povaze úderu (facka) nepředpokládal, že by k takovému následku mohlo dojít. Absence, potažmo stručnost a vágnost vyjádření úvah k dané okolnosti tak de facto nutí dovolací soud ke konstatování, že uvedená rozhodnutí jsou v dané rovině nepřezkoumatelná. Nevyplývá z nich, jaká forma nedbalostního jednání je přičítána obviněnému, ani jak k takovému závěru soud dospěl.

Bude-li dovolací soud dále rozvíjet dané úvahy v tomto směru, je nezbytné uvést, že při vědomé nedbalosti pachatel ví, že svým jednáním může způsobit následek trestného činu, avšak tento způsobit nechce, ani s ním není srozuměn (zde rozdíl oproti jednání v úmyslu eventuálním dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). Při hodnocení vědomé nedbalosti je nezbytné vysledovat, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter důvodů dostatečných, za něž je možno považovat jen ty, které nejsou s to zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Při nedbalosti nevědomé, je pak zkoumána schopnost pachatele mít danou obeznámenost, na základě objektivních okolností spojených se skutkem a jeho subjektivních dispozic. U obou nedbalostních forem je na pachatele kladen požadavek stran zachování potřebné míry opatrnosti, která reflektuje objektivní, jakož i subjektivní hledisko při předvídání, zda k narušení zákonem chráněného zájmu může dojít. K posouzení přiměřenosti důvodů jednání pachatele je tedy nutno přistoupit z hlediska jeho zkušeností a ostatních okolností případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1965 Tz 38/65).

V případě J. Š. je třeba vycházet pouze z těch skutkových okolností, které se nižším soudům podařilo prokázat. Za stěžejní je přitom třeba považovat, že jednání obviněného je ve výrokové části meritorního rozhodnutí popsáno jako úder pravou rukou. Nebyla tedy nikterak vyvrácena obhajoba, kterou nadto podporuje i např. svědkyně B., že se mohlo jednat o úder otevřenou dlaní (facku). Odvolací soud pak sám hodnotí takový úder jako velmi běžný, který většina příslušníků mužské populace inkasuje mnohokrát za dobu svého života (při sportu, vojenském výcviku, apod.). Ostatně pregnantně se k tomuto vyjádřil také znalec prof. MUDr. Hirt (č. l. 428 poslední odstavec). Nižší soudy pak dokonce nenalezly shodu ani v otázce zkušeností obviněného stran jeho zapojení do bojových sportů. Zatímco soud prvého stupně poukazuje, že obviněný si musel být pro tyto zkušenosti zcela nepochybně vědom toho, že při úderu, takovou intenzitou, vedeném na hlavu (nehledě na to, zda šlo o útok pěstí či otevřenou dlaní) může dojít k různě závažným poraněním a daný rys hodnotí ve smyslu § 16 tr. zákoníku, zdůraznil a dovolací se s tímto plně ztotožňuje že přičítat tuto skutečnost k tíži by bylo možné toliko za situace, pokud by obviněný své znalosti bojových sporů při útoku zneužil. V daném případě však dodává odvolací soud šlo o jeden úder rukou do hlavy vedený proti agresivnějšímu jedinci. Odvolací soud dokonce uvádí, že následek incidentu byl spíše nešťastnou náhodou . Také dovolací soud musí doplnit, že u jedince, který je obeznámený s bojovými sporty je třeba na jedné straně zkoumat, zda nedošlo ke zneužití těchto specifických znalostí při páchání trestné činnosti, avšak na druhé straně je vzhledem k výše uvedeným okolnostem, které je třeba při nedbalostním zavinění zkoumat, nezbytné zabývat se otázkou, do jaké míry byl či měl být pachatel obeznámen s tím, že při konkrétní situaci (verbálním útoku poškozeného, který hrozil přerůst ve fyzickou potyčku (str. 5 rozsudku Vrchního soudu v Praze), mírách svých (175 cm, 70 kg) a poškozeného (170 cm, váha nezjištěna), jednou fackou může přivodit závažné poranění či dokonce smrt, když v rámci bojových sportů, zejména při tzv. full-contactu je útočeno na stejné partie těla, a to jak údery rukou, tak kopy. Nelze tedy rozhodně zpochybňovat fakt, že útokem na hlavu může dojít k závažným následkům, je ovšem třeba zkoumat konkrétní okolnosti takového útoku, jeho způsob a četnost, motivaci pachatele, tělesné proporce aktérů, a toto vše při posuzování subjektivní stránky obviněného skloubit z hlediska objektivních i subjektivních očekávání. Výsledkem takového hodnotícího procesu pak může být závěr o spáchání kvalifikované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví či naplnění znaků pouze základní skutkové podstaty daného trestného činu, stejně jako případně volba jiné trestněprávní kvalifikace (např. podle § 358 tr. zákoníku, jsou-li pro to pochopitelně splněny i veškeré další podmínky) či dokonce odklon mimo rovinu trestněprávních norem. Úvahy obou nižších soudů a jejich hodnocení ve výše uvedeném směru však dané úvahy postrádají.

Tyto hmotněprávní úvahy směřující k otázce zavinění obviněného je však třeba dále doplnit o hodnocení skutečností případů ve světle znaleckých posudků, které se přiklonily toliko k závěru prvotního zkoumání MUDr. Adámka a MUDr. Hladíka, za současného odepření zhotovení revizního posudku k závěrům, které prezentovali znalci MUDr. Beran, prof. MUDr. Hirt a doc. MUDr. Vorel. Ačkoliv oba soudy věnovaly pozornost odůvodnění situace, proč uvěřily prvnímu z uvedených posudků, nelze si nepovšimnout, že řada otázek, jimiž se zabývaly posudky následující, resp. z těchto pramenící rozpory nebyly dostatečným způsobem vyvráceny či vůbec zhodnoceny. Jedná se zejména o otázku samotné intenzity útoku, kterou původní posudek hodnotil jako tupé násilí velké intenzity, zatímco posudky následující hovořili dokonce o násilí intenzity malé . Byly pominuty připomínky o absenci zlomenin v obličejové části, byť znalci, kteří, o jejichž vyjádření soudy opřely své závěry u odvolacího řízení, připustili, že kost v místě úderu je křehká. Odvolací soud se přitom s těmito poznatky nevypořádal, když zmiňuje pouze intenzitu rotace hlavy poškozeného, na níž měla vliv jeho silná podnapilost. V rámci dokazování došlo rovněž k vyjádření, že ovlivnění poškozeného THC nebylo zkoumáno toxikologicky rozborem krve, a tudíž nebylo možné usuzovat, zda poškozený byl či nebyl v době smrti pod bezprostředním vlivem konopné drogy, stejně jako zda tento fakt se mohl podílet na jeho úmrtí. Stejně tak se znalci dotkli otázky míry ovlivnění poškozeného alkoholem, kdy zpětný propočet jeho hladiny v krvi v rozmezí 3,02 3,58 promile neodpovídá původně tvrzené těžké opilosti, ale vážné otravě alkoholem. Ačkoli tato vyjádření ve výsledku nemusí mít vliv na závěry znaleckého posudku, nebyla jim v rámci rozhodnutí obou soudů věnována patřičná pozornost. Za takové situace je proto velmi obtížné přistoupit ke komplexnímu závěru o vině obviněného toliko na základě jednoho z posudků, bez toho aniž by se k problematice nevyjádřila další znalecká autorita. Veškeré shora uvedené rozpory se totiž mohly v neposlední řadě promítnout právě do důvodů úmrtí poškozeného, ať již toto mělo přímou vazbu na úder obviněného, či naopak v důsledku dušení, které opět zůstává rozporným v závěrech přibraných znalců a k němuž jedinému se odvolací soud podrobněji vyjádřil (str. 4 rozsudku). Dovolací soud proto považuje za vhodné, aby úvahy, kterými se bude v novém projednání soud nucen zaobírat stran zavinění obviněného, byly doplněny také revizí dosavadního znaleckého zkoumání, neboť při existenci shora prezentovaných rozporů, pouze takový postup může orgánům činným v trestním řízení poskytnout potřebný rozsah poznatků pro rozhodnutí ve smyslu požadavku zakotveného v § 2 odst. 5 tr. ř. ať již o vině, trestu a náhradě škody, či naopak zproštění obviněného obžaloby státního zástupce. Totéž je možné konstatovat o vhodnosti obstarání si zprávy o předchozím zdravotním stavu poškozeného, který měl dle tvrzení obhajoby prodělat před několika lety vážný úraz krční páteře spojený s těžkým otřesem mozku, což může korespondovat s úvahami znalců Hirta a Vorla o tom, že - byť úmrtí jedince v důsledku jednoho úderu nemohou vyloučit jeví se jim tento následek u zdravého jedince za málo pravděpodobný. Sami přitom poukázali na možnost existence určité anomálie či předchozího špatného zdravotního stavu, které by mohly sehrát roli v úmrtí poškozeného. Nelze ostatně odhlédnout od vyjádření svědka K. (č. l. 276 spisu), který hovořil o tom, že přáním poškozeného bylo dožít se roku 2020, ale vyjádřil současně přesvědčení, že se tak nestane pochopitelně odkaz takového vyjádření může být ve výsledku zcela irelevantní, nicméně uvedený poznatek nezbavuje soudy rozhodující o vině obviněného se s takovým vyjádření vypořádat.

Nejvyšší soud proto v souladu s podaným dovoláním obviněného rozhodl podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. o zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 8 To 1/2015, jakož i rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2014, č. j. 1 T 10/2014-318, jakož i dalších rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak dovolací soud Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dané rozhodnutí bylo učiněno v intencích § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání neboť je zřejmé, že vadu, která byla konstatována nelze odstranit ve veřejném zasedání. Důvody, pro které bylo ke zrušení meritorních rozhodnutí přistoupeno, jsou natolik zásadní a jsou doprovázeny požadavky na další dokazování, že jejich rozsah je nezbytné zasadit do rozhodování před soudem prvého stupně, který je primárně povolán k posouzení otázky viny obviněného. V rámci nového projednání tak předně bude třeba objasnit subjektivní stránku trestné činnosti kladené obviněnému za vinu a její obligatorní znak v podobě zavinění. Tento závěr by měl být přitom podpořen zjištěním všech potřebných okolností, na něž bylo poukázáno v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Jedná se tedy o důsledné posouzení znaleckých poznatků, které již byly v dosavadním průběhu řízení obstarány a vypořádání se s případnými rozpory, k čemuž může sloužit i zadání revizního znaleckého posudku, ať již k otázkám soudnělékařským, tak toxikologickým. V kontextu právě uvedeného lze zvážit též obstarání zdravotnické dokumentace k osobě poškozeného F. H., a to vzhledem k tvrzenému předchozímu vážnému úrazu a jeho možným následkům, které se mohly projevit také do projednávané trestné činnosti.

Pokud se týká dovolacího důvodu, kterým obviněný napadl chybějící výrok o náhradě škody, resp. fakt, že se touto otázkou soud odvolací zabýval, potažmo absence výslovné aplikace § 2959 občanského zákoníku a jeho kritérií, uvádí Nejvyšší soud následující. Primárně je třeba připomenout, že vzhledem ke změně právní úpravy v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník k 1. 1. 2014, došlo k podstatnému rozšíření a zobecnění pravidla pro odčinění čisté duševní újmy kvalifikované skupiny sekundárních obětí, když dříve praxe tuto nemajetkovou újmu odčiňovala cestou ochrany osobnosti. Oba nižší soudy přitom věnovaly pozornost ať již aktivní legitimaci osob uplatňujících daný nárok, tak rovněž rozvedly (především soud prvého stupně) své úvahy pojící se k výši přiznané peněžité náhrady. Podle ustanovení § 2959 občanského zákoníku odčiní škůdce při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Takto stanovená kritéria však nejsou postavena v určité hierarchii, avšak spíše by mělo docházet k prolínání obou uvedených znaků, tedy jak objektivizujícího plného vyvážení utrpěné bolesti, tak subjektivní zásady slušnosti. Nemajetková újma je totiž vždy subjektivního pojetí a její náhrada vychází z různých objektivizačních kritérií. V tomto duchu také soudy I. a II. stupně hodnotily vztah poškozeného k jednotlivým osobám (matka, sestra, přítelkyně), a to nejen po stránce faktické přízně, ale též vzájemné závislosti (např. pomoc matce), jakož i věku osob (byť dané kritérium je spíše uplatnitelné ve vztahu věku pozůstalého dítěte, anebo naopak zohledňuje tíživou situaci rodičů při ztrátě malého dítěte). Pokud se týká výše peněžité náhrady, pak občanský zákoník oproti předchozímu stavu již nestanoví, jak vysoké zadostiučinění má být za duševní útrapy poskytnuto. Jeho určení je třeba odvíjet od shora uvedených kritérií, tedy prolnutí objektivních prvků (snaha o objektivní kvantifikaci újmy), jakož i korektivu slušnosti, do nějž lze zahrnout např. požadavek ohleduplnosti vůči sekundární oběti, toleranci k jejímu utrpení a akceptaci možného nadhodnocení výše náhrady. To vše pochopitelně při zohlednění specifik konkrétního případu a jeho dopadů (nelze tedy např. opomíjet, že právě již trestní stíhání pachatele může vůči sekundárním obětem působit určitým penzem zadostiučinění). Některé z uvedených znaků tedy byly do rozhodnutí krajského soudu zakomponovány a dovolací soud v dané rovině neměl ke zvolenému postupu výraznějších připomínek, byť celkové odůvodnění je spíše stručnějšího charakteru, než dané materii přináleží. Nutno však zdůraznit, že uvedená situace by byla akceptovatelná v případě bezvadného zjištění skutkových okolností a přiléhavé právní kvalifikace, k čemuž však pro již shora uvedené, doposud nedošlo. Dále je třeba uvést, že fakt, kdy výslovný odkaz na patřičné ustanovení občanskoprávní normy ve výroku trestního rozsudku chybí, není takovou chybou, jejíž náprava by měla být sjednána formou dovolacího řízení. V rámci meritorního rozhodnutí by mělo být patrné z jakých úvah, jakož i právních norem soud vychází, avšak toto vhodné zařazení je třeba řadit spíše do odůvodnění rozhodnutí. Pokud je argumentováno ve vztahu k podanému odvolání, že se v jeho rámci Vrchní soud v Praze nezabýval námitkami obviněného, a to jak v odůvodnění, tak ani samotném výroku, pak dovolací soud se s touto námitkou ztotožňuje, byť pouze částečně. Z výrokové části rozsudku vrchního soudu je patrno, že zrušení napadeného rozhodnutí se děje z podnětu odvolání obviněného, přičemž změnu odvolací soud připustil toliko ve výroku o trestu, který byl obviněnému uložen. Je proto zřejmé, že ve zbývajících bodech svého odvolání byl jmenovaný neúspěšný, stejně jako poškozené E. H. st., E. H. ml. a V. K. Na druhou stranu však, byť opět dovolací soud neshledává pochybení tak závažného charakteru, je vhodné uvést, že soud druhého stupně veškerou argumentaci k otázce adhézního řízení shrnuje stručně v jediném odstavci na str. 6 svého rozhodnutí a činí tak pouhým odkazem na závěry soudu I. stupně a jedná tak spíše směrem k odvolání poškozených. Proto bude třeba, aby v následném řízení bylo - v případě, že soud dospěje k závěru o vině J. Š. opětovně rozhodnuto i o náhradě škody podle shora uvedených kritérií, která však musí být dostatečným způsobem precizována tak, aby odpovídala všem specifikům tohoto případu. V případě opravného prostředku je pak odvolací soud povinen vypořádat se se všemi námitkami, které procesní strany učinily.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. srpna 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu

Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.