6 Tdo 709/2013
Datum rozhodnutí: 30.07.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 709/2013-38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2013 o dovolání, které podal obviněný M. W. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 6 To 74/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 5/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 49 T 5/2012, byl obviněný M. W. (dále jen obviněný ) uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin byl obviněný podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradě škody částku ve výši 31.104,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 6 To 74/2012, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť dne 27. 11. 2011 v době kolem 18.00 hodin v O. M. H., na ul. V., v ubytovacím středisku V., ve společném obývacím pokoji č. .. a poté v prostorách chodby ve 3. patře ubytovny, v podnapilém stavu, nejdříve po předchozí vzájemné slovní rozepři, v úmyslu usmrtit jej, v pokoji opakovaně a mnohočetně, různými mechanismy útoku, především údery pěstí do celého těla, kopy nohou, údery dřevěným hranolem a při použití kuchyňského nože, fyzicky napadl až velkou intenzitou síly svého spolubydlícího F. Š., taktéž se poškozeného snažil vyhodit z okna pokoje, což se mu pro jeho aktivní obranu nepodařilo, poté obžalovaný útok přerušil, opustil pokoj a když poškozený vyšel na chodbu, znovu jej napadl údery rukou do hlavy, srazil na zem, kde ho kopal do celého těla, bil pěstmi i dřevěným hranolem, mimo jiné jej vyvlekl na balkon na chodbě a vyhrožoval mu vyhozením, útok doprovázel výhrůžkami zabitím na adresu poškozeného a zanechal svého jednání až poté, co mu v tom zabránila na místo přivolaná policejní hlídka, a výše popsaným jednáním F. Š. způsobil mnohočetné pohmožděniny charakteru oděrek kůže a krevních podlitin na obličeji, včetně levé očnice a zevně od ní, v horní části zad oboustranně a na končetinách, dále tři tržné rány ve vlasaté části hlavy délek 8 - 10 cm, zasahující do podkoží, a to za levým uchem, dále pak další dvě v oblasti temene hlavy, zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu jařmové kosti vlevo, zlomeninu lebky v rozsahu čelní a spánkové kosti vlevo, zhmoždění spánkového laloku mozku s krvácením pod měkkou i pod tvrdou plenu mozkovou, zlomeninu konečného článku 4. prstu pravé ruky, zlomeninu base konečného článku palce levé ruky a zlomeninu levé lopatky vlevo v místě akromia, zlomeninu pravé lopatky, přičemž ke smrti napadeného nedošlo pouze díky zásahu přivolané policejní hlídky a současně shodou šťastných náhod, jakož i včasnému poskytnutí vysoce specializované lékařské pomoci . Za tento zločin obviněného odsoudil podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradě škody částku ve výši 31.104,- Kč.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek je dílem formulován neurčitě a nesprávně. Konkretizoval, že ve skutkové větě se opakovaně objevuje spojení dřevěný hranol jako označení pro předmět, kterým byl poškozený bit. Shledal, že užití takového termínu vyvolává mylný dojem, že poškozený byl napaden dřevem o rozměrech trámu, což neodpovídá realitě ani důkazům. V této souvislosti poukázal na normu ČSN 49 0002, podle níž je hranolem hraněné řezivo o tloušťce větší než 100 mm nebo s plochou příčného průřezu větší než 100 cm2, přičemž zdůraznil, že v jeho věci bylo zajištěno dřevo s rozměry v průřezu cca 4 x 2 cm naplňující toliko definici lišty. Dále prohlásil, že formulace skutkové věty ... různými mechanismy útoku, ... , a při použití kuchyňského nože, fyzicky napadl... je neurčitá a neodpovídá skutkovým závěrům soudu. Použitá formulace je podle něho v rozporu s požadavkem trestního řádu, aby byl skutek popsán tak, aby jej nebylo možno zaměnit se skutkem jiným. Závěr nalézacího soudu v tom smyslu, že na poškozeného útočil nožem, čemuž se poškozený ubránil tak, že nůž uchopil za čepel, navíc není ničím podložen, neboť stojí jen na spekulacích obsažených v jedné ze tří verzí poškozeného, jež byla vystavěna na nepravdivém předpokladu, že byl pořezán na ruce, a na nesprávném výkladu otisku ruky na noži. Akcentoval, že ačkoliv odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo možno spolehlivě dovodit, že kuchyňský nůž označený poškozeným byl nástroj, který byl bezprostředně použit k útoku proti tělesné integritě poškozeného, znění skutkové věty zachoval beze změn.

Obviněný se také ohradil proti závěru, že ke smrti napadeného nedošlo i díky včasnému poskytnutí vysoce specializované lékařské pomoci. Podotkl, že poškozenému byly po převozu do nemocnice zašity tržné rány, byl ponechán v klidu a po třech dnech na JIP, během nichž byl dvakrát vyšetřen na CT, byl propuštěn a poslán domů. Jinými slovy, poškozený nepodstoupil žádné operace ani vysoce specializované zákroky. Ze samotného faktu, že lékařská péče poškozenému poskytnuta byla, podle jeho mínění a priori neplyne, že kdyby mu poskytnuta nebyla, tak by zemřel. V neposlední řadě namítl, že nalézací soud při hodnocení důkazů nerespektoval zásadu in dubio pro reo, a to zvláště pokud jde o okolnosti vzniku konfliktu a jeho průběh. Soudu odvolacímu pak vytkl, že postupoval v souladu s tezí, že nejde-li o extrémní rozpor, nepřísluší mu do hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně zasahovat. Vyjádřil přesvědčení, že takovým postupem odvolacího soudu byla obhajoba zkrácena na svých právech, neboť valná část odvolání byla vyhodnocena jako výtky jdoucí mimo přípustné odvolací důvody. V této části bylo odvolání zamítnuto, aniž k tomu byly splněny procesní podmínky.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Prohlásila, že lze souhlasit se soudy obou stupňů, že bylo vycházeno z objektivních skutečností, které charakterizovaly obviněným vedený fyzický útok vůči osobě poškozeného. Útok proti tělesné integritě poškozeného vykazoval značně vysokou intenzitu násilí, což dokládá i to, že během tohoto útoku došlo k užití několika různých mechanizmů (údery pěstí, kopy nohou, údery dřevěnou tyčí). Údery tyčí o váze přibližně 500 g byly cíleně směřovány proti hlavě poškozeného, tedy místu, kde se nachází životně důležité orgány. Jeden z takovýchto útoků byl natolik razantní, že jím byl poškozený sražen k zemi. Obviněný v intenzivním fyzickém napadání pokračoval i poté, co byl poškozený úderem dřevěné tyče zezadu do hlavy sražen k zemi, silně krvácel z četných zranění a nebyl schopen aktivně na útok obviněného reagovat. Charakter jednání obviněného naznačuje, že ten byl rozhodnut dále pokračovat v útocích proti poškozenému, ležícímu bezvládně, později i v bezvědomí na zemi. Dalšímu útoku bylo zabráněno až zásahem policejní hlídky. Na základě těchto skutečností je zcela jasné, že jednání obviněného po subjektivní stránce směřovalo k usmrcení poškozeného.

Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 6 To 74/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).

Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že základním předpokladem pro relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř. V posuzované trestní věci však nebylo odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto ani odmítnuto, z čehož plyne, že v daném případě není relevantní uplatnění předmětného dovolacího důvodu možné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům vytýká toliko nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná a neurčitá skutková zjištění. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a z vadných a neurčitých skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. července 2013


Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý