6 Tdo 702/2007
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 702/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. června 2007 o dovolání obviněného A. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 23. 2. 2007, č. j. 2 To 69/2007-151, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 20/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 23. 2. 2007, č. j. 2 To 69/2007-151, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného A. Š. proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. 11. 2006, č. j. 2 T 20/2006-130. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., jednak trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 242 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a zároveň nad ním vysloven dohled. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo omezení spočívající v tom, aby se do 15 dnů od právní moci rozsudku podrobil sexuologickému vyšetření a následným pokynům lékaře. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci obviněný podal dovolání.

Obviněný v dovolání poukazuje na to, že obvinění mu bylo vzneseno pro útok na svoji dceru B. Š., kterého se měl dopustit v přesně nezjištěný den v září 2005. Uvedl, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v září 2005 se žádného takového skutku nedopustil, soudem prvního stupně byl však uznán vinným z útoku na poškozenou, který měl spáchat v srpnu 2005, a proto se domnívá, že pro tento skutek nebylo zahájeno trestní stíhání. Dodal, že ani tohoto skutku se nedopustil. Obviněný opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal rozhodl, popřípadě aby sám obviněného obžaloby zprostil, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl podle usnesení o zahájení trestního stíhání stíhán.

Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Státní zástupkyně je toho názoru, že obviněný v dovolání vyjádřil toliko nesouhlas se zjištěními, ke kterým nalézací soud dospěl a která hodnotil odvolací soud jako správná. Tvrdí-li tedy obviněný, že se přisouzeného jednání nedopustil, nemohl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Podle tohoto ustanovení je možné v dovolání namítat nesprávné právní posouzení skutku, nikoliv však nesprávnost skutkových zjištění, vady v hodnocení důkazů apod. Uvedená argumentace neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, ani jinému ze zbývajících zákonných důvodů podle § 265b tr. ř. Státní zástupkyně shledává rozhodnutí věcně správným, neboť z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soud po zhodnocení provedených důkazů vycházel z konkrétních skutkových zjištění, které vyložil a odůvodnil, když následně skutek kvalifikoval jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Dále konstatovala, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a právním hodnocení není extrémní nesoulad.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Obviněný v podaném dovolání brojí proti tomu, že byl uznán vinným pro skutek, pro nějž nebylo zahájeno trestní stíhání. Tvrdí, že nespáchal žádný skutek, jímž by měl být uznán vinným, a to ani v srpnu 2005, ani v září 2005.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:

Z obsahu podaného dovolání zjevně vyplývá, že obviněný nespatřuje pochybení v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale ve skutečnosti, že v popisu skutku je uveden jiný údaj ohledně časového určení spáchání trestného činu, když na tomto základě se domáhá zproštění obžaloby. Zdůrazňuje v této souvislosti, že nespáchal žádný skutek, ať už v září nebo v srpnu 2005. Je zřejmé, že ani jedna z těchto námitek není způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit.

Pokud jde o námitku, že obviněný byl uznán vinným pro skutek, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání, lze konstatovat, že v této souvislosti obviněným uplatněná argumentace souvisí s posouzením, zda byla v dané věci zachována totožnost skutku. Nad rámec dovolacího důvodu Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené soudní judikatury platí, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku (srov. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Obviněný nespatřuje pochybení soudů v tom, že by nebyla zachována totožnost jednání nebo totožnost následku, nýbrž v tom, že usnesení o zahájení trestního stíhání se týká dílčího útoku spáchaného v září 2005, zatímco obviněný byl uznán vinným pro skutek spáchaný v srpnu 2005. Ze shora uvedeného tedy plyne, že nejde o okolnost, která by mohla způsobit, že skutek by mohl být zaměněn s jiným. Nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že provedené dokazování vyloučilo, že by spáchal skutek v září 2005. Trestní stíhání bylo od počátku vedeno pro jediný skutek. Ze spisu rovněž vyplývá, že trestní stíhání před soudem bylo konáno na podkladě obžaloby, v níž je skutek časově situován na přesně nezjištěný den v měsíci srpnu 2005. Je zjevné, že toto časové upřesnění odpovídá výsledkům provedeného dokazování a pokud jde o změnu tohoto údaje, neznamená to, že jde o jiný skutek, neboť totožnost skutku byla v dané věci plně zachována. Lze dodat, že v celém trestním spisu není jediná zmínka o tom, že by obviněný byl původně stíhán pro dva skutky a že by spáchání jednoho z nich bylo dokazováním vyloučeno. Naopak je zřejmé, že trestní stíhání bylo vedeno pro jeden jediný skutek, když v obžalobě byl již (oproti usnesení o zahájení trestního stíhání) uveden časově odpovídající termín spáchání útoku, tedy srpen 2005. Nelze proto přisvědčit námitkám obviněného, že byl uznán vinným skutkem, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr. ř. Lze jen dodat, že nepřesnost v časovém údaji vznikla zřejmě v důsledku přehlédnutí policejního komisaře, protože o tom, že k jednání obviněného došlo v přesně nezjištěný den v srpnu 2005 nebylo v žádném stadiu trestního řízení pochyb.

Druhá námitka obviněného, totiž že se žádného žalovaného jednání nedopustil, nemůže obstát ve světle provedených důkazů. Obviněný je usvědčován výpovědí své dcery nezl. B. Š. Věrohodnost její výpovědi prokazuje znalecký posudek vypracovaný znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie dětí a dospělých PhDr. D. S. Nepřímým usvědčujícím důkazem je i výpověď matky poškozené N. Š. V dané věci šlo o tak přesvědčivé důkazy, že ani další svědecké výpovědi svědků E. S., M. Š. a E. Z. nemohly obhajobu obviněného potvrdit. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 3 - 4 a na odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 2.

Jedná-li se o tuto pasáž dovolání obviněného, není pochyb, že tato argumentace směřuje do oblasti nesprávného hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a proto je nutno takové výhrady označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. Je totiž zjevné, že v této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že obě námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.



Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného A. Š. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann