6 Tdo 702/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 702/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 dovolání, které podal obviněný L. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 9 To 30/2005, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 110/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 1 T 110/2004, byl obviněný L. D. uznán vinným, že dne 29. 5. 2004 kolem 15.00 hod. v T., okr. M. B., při autokrosovém závodě T. p. na řídící věži závodiště při rozepři s J. H., nar., tohoto udeřil hlavou do obličeje a způsobil mu zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků a pohmoždění hlavy s dobou léčení a pracovní neschopností do 11. 6. 2004.

Takto popsané jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 221 odst. 1, § 45 odst. 1 a § 45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací v trvání 50 hodin.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný L. D. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 9 To 30/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný předeslal, že soudy obou stupňů nehodnotily důkazy komplexně, případně je neprovedly vůbec, a v důsledku toho rozhodly v jeho neprospěch. V podrobnostech připomněl, že dne 29. 5. 2004 byl při dílčím závodě T. p. zařazeném v autokrosovém seriálu Český pohár v pozici ředitele závodu a hlavního rozhodčího. Zdržoval se na řídící věži spolu se svědkem J. B., ředitelem seriálu. Na věži se nacházeli i pořadatelé svědci P. a R. Obviněný konstatoval, že byl v postavení nájemce pozemku a v pozici osoby, které se závodníci písemně zaručili za chování doprovodu. Závod měl 55 soutěžících a řádově stovky diváků včetně doprovodu závodníků. Jeden z vyloučených jezdců vyloučení po formálním protestu bez dalšího respektoval. V důsledku vyloučení poškozeného ze závodu se na řídící věž dostavil jeho otec J. H. st., jenž ho verbálně a vzápětí i fyzicky napadl, došlo k pádu L. D. na plošinu a přitom mu vypadl mobilní telefon. Obviněný byl odizolován svědkem B. a svědkovi J. H. st. tím byly znemožněny další útoky. Do napadení obviněného se vzápětí zapojil i poškozený, který šel údajně pomoci J. H. st. Vzhledem k fyzickým dispozicím a bojovým zkušenostem poškozeného, nedostatku sil a pouhému přihlížení svědka P. a nedostatku fyzických sil svědka R., nebylo tomu zapojení svědky zabráněno, neboť každého z nich J. H. převyšoval řádově o desítky kilogramů. Obviněný zdůraznil, že postup poškozeného vůči jeho osobě byl v souvislosti s adrenalinovým závodem a rozhořčením přímý a došlo k pádu na budku s technikou. Teprve poté došlo k aktivizaci svědků P. a R., přičemž poškozený byl ve stejnou dobu nebo těsně před tím, a to v důsledku nárazu hlavy obviněného, v dalším útočném konání zastaven. Celá událost trvala řádově desítky vteřin. Obviněný konstatoval, že nebyl tím, kdo hrubým způsobem rušil společenskou akci nebo chtěl zajistit další revizi rozhodnutí. Naopak, byl předmětem agrese otce poškozeného J. H. st. a vzápětí útoku samotného poškozeného. Pořadatelům se nepodařilo útokům předem zabránit jednak proto, že na místě přímého střetu (s výjimkou svědka B.) nejdříve vůbec nebyli a později byli překvapeni jednáním svědka J. H. st. a poškozeného, přičemž neměli zkušenost ani fyzický fond na zastavení jeho osoby. Stejně byl jednáním svědka J. H. st. a vzápětí poškozeného překvapen i obviněný. Dovolatel připomněl, že v důsledku zmíněného útoku utrpěl menší bolestivá zranění, která byla řádně zadokumentována; účelný zákrok svědka P. a R. byl až následkem jeho aktivní obrany nebo v časovém souběhu s touto obranou. Až do této intenzivní obrany (spočívající v jediném nárazu hlavou do hlavy poškozeného) byla intenzita pranice tělo na tělo řízena podle iniciativy svědka J. H. st. a zejména poškozeného. Ten fyzickou silou, hmotností, zkušenostmi i aktivitou L. D. několikanásobně v součtu s otcem J. H. st. převyšoval. Vzhledem k pádu na podlahu věže v případě iniciativy svědka J. H. st. a k pádu na stěnu budky pod poškozeným, vždy ve stavu těsného sevření tělo na tělo a vzhledem k nepříjemným zraněním, která již obviněný utrpěl, nemohl přesně vnímat přítomnost ostatních osob. Teprve jeho aktivní obrana vůči poškozenému a vzápětí fyzická zdatnost a lidská autorita svědka P. a svědka R., kteří poškozeného odtrhli, umožnila mu útěk na střechu haly a konec útoků ze strany poškozeného. Pokud jde o intenzitu útoku poškozeného i obrany obviněného, lze dovodit, že byly přinejmenším v rovnováze. Již samotným pádem na plošinu mohlo dojít ke zraněním v důsledku součtu hmotností dvou těl v sevření a nutno je též zvážit pád z plošiny věže na terén, jenž by měl těžké následky. Podle obviněného soud prvého stupně měl při výslechu poškozeného a svědka J. H. st. možnost porovnat jejich fyzické dispozice s dispozicemi jeho osoby. Přitom úder hlavou do hlavy nemusí být vždy příčinou zranění, byl ale způsobilý útok poškozeného zastavit. Pokud jde o extenzitu jeho obrany obviněný zopakoval, že byl v těsném sevření se dvěma dalšími osobami se stejným zájmem, byl zcela zaměstnán odoláváním útoků protivníků, útok poškozeného trval až do jeho jediného obranného konání a úspěšného útěku. Navíc v důsledku těsného kontaktu s poškozeným měl znemožněn pohyb paží, bylo jím vláčeno a byl ohrožován kopy. Mechanismus nárazu hlavou nelze učinit jinak než v těsném fyzickém kontaktu. Obviněný poukázal na skutečnost, že každá ze zúčastněných osob popisovala pouze zlomek incidentu, tak jak mu byla přítomna a jak ho vnímala. Rovněž z výpovědi MUDr. Š. jednoznačně plyne, že ani vzápětí po incidentu nebyla útočná aktivita na straně obviněného, který jako první učinil o narušení pořádku oznámení na policii. Dále v důsledku konání poškozeného a svědka J. H. st. utrpěl menší bolestivá zranění.

Z těchto skutečností obviněný vyvodil, že došlo k nesprávnému a subjektivnímu hodnocení důkazů, které vedly k chybnému posouzení jeho účasti na skutku. Nebyly provedeny i některé důkazy, zejména navržené výslechy svědků, které by prokazovaly útočnou verbální aktivitu ze strany poškozeného a zejména jeho otce vůči dalším osobám, a to vzápětí při jejich odchodu z plošiny. Podle obviněného soudy posoudily jeho konání jako čin osoby, která nebyla napadena, která věc posuzuje s přehledem, bez bolesti, bez těsného a nepříjemného kontaktu se zdatným poškozeným - útočníkem. Rovněž posoudily jako údajný exces v době obrany jediný úder obviněného, který ale nemohl být proveden jinak než v těsné časové souvislosti a v těsném fyzickém kontaktu s poškozeným. Nezabývaly se otázkou, že by to měl být útočník - poškozený, který nese rovněž odpovědnost za zdraví, ať již za své nebo za zdraví obviněného (nese tedy riziko svého útoku) a dovodily odpovědnost jen u L. D. Navíc v inkriminované době se poškozený intenzivně zabýval bojovým sportem a dosud se věnuje kulturistice, což vyplývalo i z efektivnosti jeho útoku. Podle názoru obviněného soudy našly, a to v rozporu s logikou, nepřiměřenost v extenzitě obrany jeho osoby a zvýhodnily poškozeného. Jeho konání ale nebylo zjevně nepřiměřené, co do překročení intenzity ani extenzity obrany, a naopak bylo zcela v mezích zřejmé přiměřenosti nutné obrany.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 9 To 30/2005, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, které nelze jinak odstranit.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvého stupně zřejmé, že po zhodnocení provedených důkazů soudy vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily, a o která následně opřely právní posouzení skutku. Rovněž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Státní zástupkyně konstatovala, že deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka, že skutek popsaný v rozsudečném výroku není způsobilý naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, protože soud pochybil při posouzení podmínek aplikace ustanovení § 13 tr. zák. V této souvislosti uvedla, že v odůvodnění rozsudku jsou rozvedena zjištění odpovídající skutkovým okolnostem, které zákonné znaky uvažovaného trestného činu naplňují. Stran subjektivní stránky lze plně odkázat na skutkové a právní závěry, podle nichž soud prvého stupně neshledal ani důvod beztrestnosti ve smyslu § 13 tr. zák. Obviněný jako útočník udeřil poškozeného hlavou do obličeje, v důsledku čehož mu způsobil zranění svým charakterem odpovídající ublížení na zdraví, ačkoliv ze strany poškozeného mu žádné nebezpečí nehrozilo. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného L. D. odmítl a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného L. D. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Vzhledem k vymezení dovolacích důvodů v § 265b odst. 1 tr. ř. není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

Z tohoto důvodu je nutno označit za irelevantní námitky obviněného L. D., jejichž existenci spatřuje v neúplnosti dokazování a způsobu hodnocení soudem provedených důkazů. Je zřejmé, že tyto výtky obviněného, podrobněji v dovolání popsané, jsou primárně výhradami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci. Jak již bylo výše uvedeno, vady skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu. Pokud by v mimořádném opravném prostředku obviněný uplatnil jen tyto námitky, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá pouze ta část dovolání, která směřuje do právního posouzení skutku zjištěného soudem prvého stupně jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný namítl, že mělo být aplikováno ustanovení § 13 tr. zák. Tuto výtku lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž Nejvyšší soud mohl posoudit, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítanou vadu.

Podle § 13 tr. zák. (ustanovení o nutné obraně) platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Ve stručnosti lze připomenout, že podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Jelikož obránce odvrací útok na zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. K nutné obraně je oprávněn kdokoliv, tedy nejen ten, kdo je sám bezprostředně útokem ohrožen. O nutnou obranu jde tudíž i tehdy, jestliže osoba činem jinak trestným odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, který je namířen vůči jiné osobě (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 9/1980). Podmínkou nutné obrany je odvracení útoku přímo hrozícího (podle okolností případu musí být zřejmé, že útok bude bez prodlení následovat za hrozbou) nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana přípustná. Nejde tedy o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu v době, kdy útok vůči němu byl již skončen.

U nutné obrany není na rozdíl od krajní nouze podle § 14 tr. zák. podmínkou subsidiarita. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zřejmé, že obrana musí být, má-li být způsobilá k odvrácení útoku, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. Trestní zákon v § 13 připouští, aby obránce použil i podstatně důraznějšího prostředku než útočník a také, aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký z útoku hrozil. Použité prostředky nemusí být ani přibližně stejné účinnosti. Přiměřenost obrany intenzitě útoku je však závislá na tom, jak tento prostředek obránce použije. U nutné obrany se tedy nevyžaduje naprostá proporcionalita mezi významem chráněného společenského vztahu a vztahu dotčeného. O vybočení z mezí nutné obrany pro její zcela zjevnou nepřiměřenost tedy půjde jen tehdy, jestliže pachatel použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvracení útoku, nebo když škoda způsobená nutnou obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Současně nelze vycházet pouze z představ bránící se osoby, popř. z jejího chybného hodnocení situace, vše je nutno posuzovat komplexně.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupovaly soudy obou stupňů v rozporu s ustanovením § 13 tr. zák., když dospěly k závěru, že obviněný L. D. nejednal v nutné obraně. Klíčovou otázkou pro posouzení, zda obviněný při vzájemné potyčce jednal v nutné obraně či nikoliv, bylo vyřešení otázky, zda jeho reakce na vzniklou situaci byla zjevně přiměřená způsobu útoku. Ze skutkových zjištění, jak jsou uvedena ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně a zejména rozvedena v jeho odůvodnění vyplývá, že zranění poškozeného předcházel konflikt obviněného s otcem poškozeného J. H. st., který jej vyvolal, přičemž zde přítomní lidé je roztrhli od sebe. Do tohoto verbálního a posléze fyzického konfliktu se pokusil zasáhnout (se snahou pomoci svému otci) i poškozený J. H. ml. V této souvislosti okresní soud mimo jiné uvedl: V té době přišel na věž také J. H. ml., který se snažil přispět na pomoc svému otci, avšak kolem stojící lidé mu bránili v tom, aby se dostal k němu a k obžalovanému. Když se mu nakonec podařilo dostat k nim, obžalovaný ho udeřil hlavou do obličeje a tím celý incident skončil. Rovněž zdůraznil: nikdo z vyslechnutých svědků nepotvrdil, že by se obžalovaný ocitl v kritické situaci u zábradlí a hrozilo mu zřícení z věže. Naopak svědkyně J. uvedla, že v takovém postavení viděla J. H. st. a bála se, že spadne dolů. Prvostupňový soud uzavřel: Za daných okolností byl úder hlavou do obličeje poškozeného naprosto zbytečným jednáním, vybočujícím z mezí nutné obrany. Obžalovaný musel při tomto jednání počítat s tím, že může poškozenému takovým úderem způsobit zranění a s takovým následkem byl přinejmenším srozuměn (vše na str. 2 napadeného rozsudku). S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, když konstatoval: Vycházel-li tedy prvý soud z výpovědi obžalovaného, že bezprostředně po úderu poškozeného utekl na střechu, což je v souladu s výpovědí svědka P. a neodporuje to ani výpovědi svědka R., a uvážil-li v kontextu těchto výpovědí i výpověď poškozeného, který setrval na tom, že v době, kdy byl udeřen obžalovaným, byl držen dalšími lidmi, pak nelze pochybovat, že při svém závěru o překročení mezí nutné obrany prvý soud nevyhodnotil situaci v neprospěch obžalovaného, nota bene vezme-li se v úvahu i skutečnost, že před koncem konfliktu bylo na místě kolem osmi lidí, jak prvý soud ze všech provedených důkazů právem dovodil (str. 2 napadeného usnesení).

Pokud na základě zmíněných skutkových zjištění soudy obou stupňů neshledaly u obviněného L. D. podmínky pro posouzení jeho jednání jako činu v nutné obraně, nelze podle Nejvyššího soudu tomuto hmotně právnímu posouzení vytýkat pochybení. Soud prvého stupně rovněž důvodně kvalifikoval jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Skutková zjištění ve věci umožňovala závěr, že obviněný jinému úmyslně ublížil na zdraví (poškozený J. H. ml. utrpěl poranění v důsledku něhož byl podstatně omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší než jeden týden), přičemž tomuto právnímu posouzení skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně použitá právní věta. Z hlediska subjektivní stránky a jejího obligatorního znaku - úmyslného zavinění obviněný ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. věděl, že svým jednáním může takový škodlivý následek způsobit a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Vzhledem k uvedeným skutečnostem není možné námitku obviněného, kterou relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného L. D. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k