6 Tdo 701/2011
Datum rozhodnutí: 23.06.2011
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



6 Tdo 701/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2011 o dovolání, které podal obviněný M. Ž . , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 4 To 2/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 3/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 39 T 3/2010, byl obviněný M. Ž. (dále jen obviněný ) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zločin byl obviněný podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech v trvání čtyř let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě škodě v rozsudku blíže specifikovaným poškozeným v rozsudku vypočtené částky. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Exil Board s.r.o. a TKP Trade, s.r.o. odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 4 To 2/2011, podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obou odvolání zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech na čtyři roky. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému stanovil povinnost zaplatit na náhradě škodě v rozsudku blíže specifikovaným poškozeným v rozsudku vypočtené částky. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. některé z poškozených odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že v důsledku nezohlednění absence vůle v jeho jednání, resp. subjektivní stránky trestného činu byl skutek kvalifikován v rozporu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Prohlásil, že k jednání byl donucen pohrůžkou takové intenzity, že jeho vůle byla zcela vyloučena. Zdůraznil, že povinností soudu je vypořádat se s veškerými tvrzeními jak v neprospěch, tak ve prospěch obžalovaného.

Proto v situaci, kdy uváděl, že jednal v tísni, pod vlivem hrozby a fyzického nátlaku, že byl k veškeré činnosti donucen fyzickým násilím na jeho osobě a pod pohrůžkou fyzické likvidace jeho rodiny, měl soud provést obhajobou navržené důkazy k prokázání těchto tvrzení. Soudy nižších stupňů však tyto důkazy neprovedly. V této souvislosti poukázal na str. 15 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Následně se ohradil proti závěru soudu o nadbytečnosti výslechu svědka V. M., kterým byl podle svých slov k páchání trestné činnosti donucen. Upozornil přitom, že z výslechu několika poškozených (viz konkrétně výpověď svědka T. S. a svědka T.) vyplynulo, že právě ubezpečení ze strany V. M., resp. jejich povědomí, že se s ním (s obviněným) pan M. zná, bylo rozhodujícím faktorem, proč mu zboží prodali. Vyjádřil přesvědčení, že je evidentní, že bez ubezpečení poškozených ze strany pana M. by nikdy zboží nedostal, popř. že pan M. o obchodech společnosti ASP TECHNOLOGY s.r.o. věděl, byl na nich osobně zainteresován a v několika případech se jejich sjednávání aktivně účastnil. Odmítl též argumentaci odvolacího soudu, že jeho družka R. K. ani svědek M. B. neměli vědět nic bližšího o jeho vydírání V. M. Konstatoval, že neprovedením důkazů navržených obhajobou došlo k porušení práva na spravedlivý proces s tím, že v případě výslechů všech tří navržených svědků se jednalo o důkaz, kterým mohla být potvrzena či vyvrácena jeho obhajoba, bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav věci a najisto postaven závěr, zda svým jednáním naplnil i subjektivní stránku stíhaného trestného činu. V této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/2005, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03, ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 617/2000 a ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, popř. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 33/1971. Uvedl, že v situaci, kdy obžalovanému hrozí vysoký trest odnětí svobody, který mu byl následně i udělen, je nutné alespoň některý z důkazů navržených obhajobou provést. Dále akcentoval, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Zaprvé, tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Zadruhé, důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost. Zatřetí, nadbytečnost důkazu, tj. určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností s praktickou jistotou ověřeno nebo vyvráceno. Takové důvody ale podle něho v posuzované věci nebyly dány. Soudy nižších stupňů tedy postupovaly v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté trestního řádu o dokazování (srov. i čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Prohlásil, že nebylo možno s jistotou říci, že by obhajobou navrhovaní svědci nemohli uvést další podstatné skutečnosti, resp. že soud nebyl v pozici, kdy by mohl konstatovat, že takový důkaz je nadbytečný, když se navíc jednalo o jediné obhajobou navržené důkazy. Upozornil, že z rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným v odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Shledal, že soud druhého stupně se s námitkami uplatněnými v odvolání prakticky nevypořádal, a když ano, tak značně nepřesně. Uzavřel, že to, jak vystupoval v rámci jednání s poškozenými, je následek obhajobou tvrzeného vydírání, protože tak vystupoval pouze proto, že mu to bylo V.M. uloženo, a proto způsob jeho vystupování nemůže relevantně odůvodnit odmítnutí provedení obhajobou navržených důkazů.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí ve všech jeho výrocích.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že z obsahu dovolání je zřejmé, že jím obviněný pokračuje v obhajovacích tvrzeních, jež jsou známa z předešlých fází projednávání této trestní věci před soudem. S jeho námitkami, jak pokud jde o naplnění subjektivní stránky činu soudně trestného, tak pokud jde o rozsah dokazování, se ovšem vyrovnal soud nalézací a zejména soud druhého stupně, na jehož závěry je možno bez dalších doplňujících argumentů odkázat. Jestliže je takto v souladu se zákonem stručněji provedeno přezkumné řízení z podnětu řádného opravného prostředku, nemá dovolací soud důvod ani povinnost věc přezkoumávat znovu na základě týchž námitek, které obviněný opakuje pouze proto, že není spokojen s výsledkem řízení o odvolání. Upozornil, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek neslouží k opakovanému úplnému přezkumu trestní věci, není tudíž třetím stupněm trestního řízení, nýbrž jeho účelem je pouze zjišťování, zda pravomocné meritorní rozhodnutí netrpí některou ze specifických vad, jež jsou taxativně vyjmenovány v katalogu dovolacích důvodů (§ 265b tr. ř.). Takový důvod však v této věci není dán.

Podle názoru státního zástupce soud druhého stupně (a před ním již soud nalézací) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu neakceptoval tvrzení obviněného o absenci jeho svobodné vůle při páchání podvodné trestné činnosti, a k jeho výkladu nelze nic dalšího podstatného dodat. Podobně se vypořádal s otázkou neprovedených důkazů - i kdyby totiž tyto důkazy provedeny byly, a dokonce i kdyby se V. M.doznal k jednání, jež mu přisuzuje obviněný v rámci své obhajoby, ani tak by nebyla vyloučena trestní odpovědnost obviněného, který by ani za situace, kterou popisuje ve svém dovolání (a jež se liší od výsledků dokazování, k nimž dospěly soudy) nebyl jen bezmocným živým nástrojem jiné osoby, nýbrž aktivním pachatelem a vykonavatelem své (nebo cizí) vůle, takže v nejlepším případě by mohl být označen za spolupachatele. Tím by se na jeho postavení v této trestní věci z praktického hlediska ničeho nezměnilo, s výjimkou rozhodnutí o náhradě škody. Byla to však jeho vůle, že v přípravném řízení o údajném donucení ze strany jiné osoby nehovořil a že vůči této osobě nebylo také vedeno trestní řízení, nebyla obžalována a postavena před soud a tudíž ani nenese trestně právní odpovědnost za jednání popsané ve výroku napadeného rozhodnutí. Postup soudů v rozhodování o důkazních návrzích obviněného je tak třeba označit za naprosto správný. Kromě toho sama námitka neprovedení navržených důkazů nenaplňuje deklarovaný důvod dovolání a nevyhovuje ani žádnému jinému z katalogu dovolacích důvodů, jak je upraven v trestním řádu.

Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 4 To 2/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká de facto pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (stručně řečeno tvrdí, že byl k předmětnému jednání donucen V. M.). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení (o absenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným). Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f), k) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2011

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý