6 Tdo 70/2011
Datum rozhodnutí: 27.01.2011
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



6 Tdo 70/2011 - 21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2011 o dovolání, které podal obviněný R. K . , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 To 366/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 4 T 151/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 4 T 151/2004, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem úplatkářství podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že obž. R. K. v době výkonu funkce místostarosty Úřadu městského obvodu P., v přesně nezjištěný den od počátku roku 2003 do 11. 8. 2003 na přesně neustaveném místě si dal slíbit úplatek ve výši 50.000,- Kč od obž. A. H., za to, že mu zařídí přidělení obecního bytu v P., v obvodu ÚMO P. do nájmu . Za tento trestný čin byl obviněný R. K. podle § 160 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce v orgánech státní správy a samosprávy na dobu pěti let.

Citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného A. H. a dále podle § 226 písm. a) tr. ř. o zproštění obviněných R. K. a A. H. obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň město ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 1 Zt 216/2004, pro skutky v rozsudku popsané, v nichž byl spatřován trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. (v případě obviněného R. K.) a trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák. (v případě obviněného A. H.).

Proti tomuto rozsudku podal odvolání pouze obviněný R.K. (dále jen obviněný ). Na základě tohoto odvolání projednal věc ve veřejném zasedání Krajský soud v Plzni a usnesením ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 7 To 366/2007, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání jako nedůvodné zamítl.

Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání do všech výroků napadeného rozsudku a opřel je o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesením ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 7 Tdo 712/2008, tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti usnesení odvolacího soudu však byl podán i další mimořádný opravný prostředek, a to stížnost pro porušení zákona ze strany ministryně spravedlnosti České republiky, která podala stížnost ve prospěch obviněného s tím, že v jeho neprospěch byl porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1, 3 tr. ř. a v řízení, které vydání předmětného rozhodnutí předcházelo, též v ustanovení § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. Ve stížnosti pro porušení zákona bylo konstatováno, že obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti v rozsahu, který zahrnoval výkon funkce v orgánech státní správy, avšak trestného činu se obviněný nedopustil v souvislosti s takovou funkcí, ale v souvislosti s výkonem funkce zastupitele, jehož mandát však zaniká pouze některým ze způsobů uvedených v zákoně o volbách do zastupitelstva. O stížnosti pro porušení zákona rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 4 Tz 78/2009. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 7 To 366/2007, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení, které vydání tohoto usnesení předcházelo, též v ustanovení § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák., v neprospěch obviněného (přisvědčil tak stížnosti pro porušení zákona), podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil v celém rozsahu, jakož i veškerá další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň město ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 4 T 151/2004, tedy znovu rozhodoval Krajský soud v Plzni. Usnesením ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 To 366/2007, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil předmětný rozsudek pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce v orgánech státní správy a samosprávy na dobu pěti let, který byl tomuto obviněnému uložen.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku poté, co zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prohlásil, že zjištěný skutkový stav je v rozporu s rozhodnutím o jeho vině, resp. že skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde. Podle jeho názoru se nalézací soud důsledně nevypořádal s jeho obhajobou a argumentací ve vztahu k vlastnímu průběhu přidělování bytů na ÚMO P., kdy se jedná o poměrně rigidní administrativně správní proces. Upozornil, že jednotlivý žadatel je povinen si podat žádost, která je zařazena do pořadníku bez účinné závaznosti a že na vlastním přidělení bytu se pak podílí bytový odbor, bytová komise, která se schází každých 14 dnů a vybírá vhodného žadatele (písemným udělením doporučí byty přidělit). Zdůraznil, že od listopadu roku 2002 členem bytové komise nebyl. Také vyhodnocená skutková zjištění vyplývající z výpovědí manželů B., na nichž je postaveno těžiště odsuzující argumentace, označil za chybná vzhledem k rozsahu a intenzitě jednotlivých výpovědí, popř. za nedostačují k tomu, aby mohlo být jednoznačně a nade vší pochybnost rozhodnuto o jeho vině (z těchto svědectví podle něho nelze dovozovat spáchání trestného činu, kterým byl uznán vinným). K tomu ještě podotkl, že svědkové pracovali s údaji veřejně známými pro postup při přidělení bytu spoluobviněnému A. H. Rovněž poznamenal, že soud první instance některé své pochybnosti vyjádřil nesprávně pouze tím, že z popisu skutku vypustil některé skutečnosti z pohledu právní kvalifikace méně významné, přičemž se nevypořádal s velkým množstvím údajů, tvrzených ze strany dalších slyšených svědků, kteří v žádném případě neuvádějí skutečnosti rozhodné pro uznání na jeho vinu. Dodal, že mediální zájem televizní reportáže TV Nova a další stopy v médiích mohly zcela reálně ovlivnit v jeho neprospěch vnímání skutkového děje ze strany svědků, na nichž je postaveno rozhodnutí o vině. Uzavřel, že s ohledem na osoby těchto svědků nelze vyloučit, že k tomu došlo, když jejich výpovědi a v nich obsažená skutková zjištění jsou osamocena ve světle rozsahu provedeného dokazování.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 To 366/2007, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Poté, co shrnula průběh trestního řízení a dovolání obviněného, uvedla, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Následně konstatovala, že obviněný v dovolání nenamítl nic v tom smyslu, že by učiněná skutková zjištění neodpovídala zákonným znakům trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť jeho tvrzení, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin je založeno pouze na polemice s učiněnými skutkovými zjištěními. V této souvislosti zdůraznila, že skutková zjištění je třeba v dovolacím řízení považovat zásadně za konstantní, zvláště za situace, pokud mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé není možno shledat žádný rozpor. Právě tak tomu podle ní je v posuzované trestní věci, neboť skutkový stav zjištěný soudy z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, přičemž skutek byl podřazen pod správné ustanovení zvláštní části trestního zákona. Uzavřela, že je zřejmé, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec, resp. že obviněný pouze deklaroval dovolací důvod podle citovaného zákonného ustanovení, ale uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a ani mu neodpovídají.

Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 To 366/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují de facto výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy a závěry o skutkovém stavu věci (odlišné od závěrů soudů nižších stupňů). Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení (jak přiléhavě zhodnotila státní zástupkyně, jeho tvrzení, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin, je založeno pouze na polemice s učiněnými skutkovými zjištěními). Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Obiter dictum Nejvyšší soud velmi stručně poznamenává, že mezi právními závěry soudů a skutkovým zjištěním, jež učinily po zhodnocení provedených důkazů, není nesoulad.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý