6 Tdo 698/2013
Datum rozhodnutí: 24.07.2013
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoník



6 Tdo 698/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2013 o dovolání podaném obviněným P. M. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 11 To 66/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 161/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 2 T 171/2012 , byl obviněný P. M. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že

v přesně nezjištěném počtu případů po telefonické i písemné domluvě s L. S. , naposledy v měsíci dubnu a květnu 2012 jako odsouzený ve výkonu trestu ve Věznici Ostrov, soudní okres Karlovy Vary, zajistil zaslání finanční hotovosti ve výši 2.700,- Kč v dopise obžalované S. , dále zajistil zaslání balíčenky (povolení k zaslání balíku) v dopise S. na osobu spoluodsouzeného Z. K. , který mu měl obsah zásilky - balíku po doručení předat, což se následně stalo, přičemž obžalované S. předem v dopise uvedl, kolik drogy má do past ukrýt, kdy ji upozorňuje, že to má poslat jako minule, z čehož je patrné, že si takto zaslání drogy domluvili i nejméně v jednom dalším případě, v předchozí době si rovněž od dalších spoluodsouzených zajistil zaslání balíků na jejich jména od obžalované S. , které byly určeny jeho osobě, přičemž dodávku drog do Věznice Ostrov organizoval jak za účelem vlastní spotřeby, tak další distribuce drog spoluodsouzeným,

a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 2 T 267/2007 ze dne 17. 3. 2008 odsouzen pro trestný čin nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek jedů podle § 188 odst. 1 tr. zákona, jehož výrok o trestu byl následně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 23/2008 ze dne 17. 7. 2008, kdy mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let do věznice s ostrahou, který vykonal dne 17. 1. 2012.

Obviněný byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o spoluobviněné L. S.

O odvoláních obou obviněných rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 11 To 66/2013 tak, že obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Michala Špirka dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení .

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že soudy učinily nesprávný závěr, pokud ho uznaly vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu podle ustanovení § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Krajský soud podle dovolatele pochybil, pokud zamítl jeho odvolání a neshledal žádné pochybení v právním posouzení skutku. To podle obviněného spočívá v nenaplnění zákonného znaku, že tento čin spáchal, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Byl sice za takové činy odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 2 T 267/2007, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, avšak faktický výkon tohoto trestu započal již zadržením dne 17. 1. 2007, kdy byl následně umístěn do vazby. Z tohoto obviněný dovozuje, že posuzovaná doba tří let od potrestání obviněného tak začala běžet ode dne 18. 1. 2009, kdy měl být propuštěn, a skončila tak ke dni 18. 1.2012, tedy v období, kdy k údajnému spáchání trestného činu dne napadeného rozsudku soudu ještě nedošlo . Zrušení výroku o trestu z tohoto rozsudku a uložení souhrnného trestu odnětí svobody v trvání pěti let za trestný čin braní rukojmí rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 4 T 23/2008, na této skutečnosti dle obviněného nic nemění. Obviněný připomíná, že trestní zákoník ve svém ustanovení § 43 vychází ze zásady absorpční, protože souhrnný trest se ukládá podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný. Tato zásada dle obviněného spočívá v tom, že větší, přísnější trest pohlcuje trest mírnější či kratší a sbíhající se trestné činy jsou postiženy pouze trestem stanoveným za nejtěžší z nich a u všech mírnějších trestů jde v podstatě o upuštění od potrestání.

Obviněný zastává názor, že řídí-li se ukládání souhrnného trestu skutečně zejména zásadou absorpční se všemi jejími důsledky, nemohl soud (jak prvého stupně, tak i odvolací) uznat obviněného vinným ze spáchání trestného činu dle ustanovení § 283 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, protože zákonem stanovená podmínka pro uznání obviněného vinným z tohoto trestného činu nebyla naplněna. Posuzovaná doba tří let od předchozího potrestání obviněného za posuzované trestné činy začala totiž již dne 18. 1. 2009, kdy měl být obviněný propuštěn a skončila tak ke dni 18. 1. 2012, tedy v období, kdy k údajnému spáchání trestného činu dle napadeného rozsudku ještě nedošlo. Rozhodnutí jak okresního tak i odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. nesprávném hmotně právním posouzení výkladu souhrnného trestu a následků, jež jsou s jeho uložením spojeny.

Obviněný navrhl, aby z podnětu jeho dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení § 256k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013, č. j. 11 To 66/2013-452, a věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání vyjádřil tak, že obviněným uplatněné námitky lze sice pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nejsou však důvodné.

Trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy v kvalifikované skutkové podstatě podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo spáchá čin uvedený v odst. 1, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. U potrestání počíná tříletá lhůta běžet od výkonu trestu; v případě potrestání nepodmíněným trestem odnětí svobody počíná tříletá lhůta běžet od momentu, kdy byl pachatel z výkonu trestu propuštěn, popř. podmíněně propuštěn. Při posuzování běhu tříleté lhůty je třeba vycházet z faktického stavu, nikoli z hypotetických výpočtů, podle kterých by za určité situace mohl být pachatel z výkonu trestu propuštěn dříve.

Souhrnný (stejně jako úhrnný) trest představuje zvláštní způsob trestání souběhu trestných činů u téhož pachatele. Uložení souhrnného trestu představuje určité zvýhodnění pachatele v tom směru, že mu za každý spáchaný čin není ukládán samostatný trest; souhrnný trest je však trestem za všechny v souběhu spáchané trestné činy a jeho uložením vyjadřuje soud hodnocení všech sbíhajících se trestných činů téhož obviněného. Na tom nic nemění skutečnost, že při ukládání souhrnného trestu se uplatňuje převážně zásada absorpční (nikoli výlučně, když ustanovení § 43 tr. zákoníku o ukládání úhrnného a souhrnného trestu obsahuje i některé prvky zásady kumulační a zásady zostření). Souhrnný trest odnětí svobody uložený rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 4 T 23/2008, byl dovolateli uložen i za drogové trestné činy podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) a § 188 odst. 1 tr. zákona. Tento trest obviněný vykonal teprve dne 17. 1. 2012, doba tří let uvedená v ustanovení § 283 odst. 2 tr. zákoníku v době spáchání další drogové trestné činnosti souzené ve věci Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 2 T 171/2012, evidentně ještě neuplynula. Právní kvalifikace jednání dovolatele jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku byla v souladu se zákonem.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně dal výslovný souhlas
k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Úvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své dovolání argumentačně opřel o takové námitky, které ve své obsahové shodě byly obhajobou uplatněny již v řízení před soudem prvého i druhého stupně. Uvedené soudy se s nimi v dostatečném rozsahu a způsobem odpovídajícím zákonu, byť poněkud lakonicky, vypořádaly. Okresní soud v daném směru v odůvodnění svého rozsudku (str. 8) poukázal na to, že souhrnný trest obviněný vykonal až dne 17. 1. 2012, odvolací soud pak (str. 3) uvedl, že námitka obžalovaného, že v případě uložení souhrnného trestu je odsouzený potrestán pouze za nejpřísněji trestný čin a u ostatních trestných činů je prakticky upuštěno od potrestání, neboť se uplatní zásada absorpce, je pak naprosto mimo zákon a není třeba se jí ani vážně zabývat, neboť liteře zákona neodpovídá souhrnný trest je samozřejmě ukládán za všechny trestné činy odsouzeného, nikoli jen za nejtěžší z nich .

Za takto vzniklé situace by postačovalo Nejvyššímu soudu odkázat na své rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že: opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS, č. 408, sv. 17, C. H. Beck). Tento postup přichází v úvahu za situace, že Nejvyšší soud nezjistí jiný důvod pro eventuální odmítnutí dovolání.

Ve shodě s názorem vyjádřeným v citovaném rozhodnutí dospěl dovolací soud k poznatku, že i ve věci nyní posuzované je na místě rozhodnout o dovolání obviněného způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Je tomu tak proto, že námitka obviněného formálně vyhovující jím uplatněnému dovolacímu důvodu je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud totiž řešení, k němuž oba soudy nižších stupňů dospěly, sdílí a pouze jinými slovy v reakci na dovolání obviněného uvádí následující skutečnosti:

Trest je v českém trestním právu pojímán jako právní následek trestného činu představující jeden z prostředků realizace ochranné funkce trestního práva, ukládaný na základě zákona výlučně trestním soudem, zahrnující v sobě určitou újmu pro pachatele a vyjadřující negativní hodnocení pachatele a jeho činu, jehož výkon je vynutitelný státní mocí (V. Kratochvíl a kolektiv, Trestní právo hmotné, Obecná část, 2. Vydání, 2012, s. 553). V tomto pojímání vystupuje trest ve všech jeho podobách zákonem upravených, tj. ať již jako trest samostatný uložený za jeden trestný čin, trest společný , ukládaný za pokračování v trestném činu (§ 45 tr. zákoníku) nebo trest úhrnný či souhrnný , ukládaný za souběh trestných činů (§ 43 tr. zákoníku). Jinak řečeno, v případě trestu úhrnného či souhrnného (rozdíl mezi nimi je dán pouze procesním hlediskem, neboť odsouzený při souhrnném trestu musí být zásadně ve stejném postavení jako odsouzený při úhrnném trestu viz R 13/1968) se výše citované charakteristiky (újma pachatele, negativní hodnocení pachatele a jeho činu, atd.) vztahují ke všem trestným činům, za které je tento trest (ať již úhrnný či souhrnný) uložen. Jakkoli se při ukládání trestu podle § 43 tr. zákoníku uplatňuje zásada absorpční (ne vždy, neboť v případě, že sankce za sbíhající se trestné činy jsou zcela totožné co do druhu nabízených trestů a rozpětí jejich trestní sazby, uloží soud úhrnný či souhrnný trest aniž by se absorpční zásada uplatnila - Op. cit., s. 618), nelze její uplatnění vykládat způsobem interpretovaným v dovolání obviněného, tj. že ve vztahu k mírněji trestným činům se jejím prostřednictvím realizuje nějaké ve své podstatě upuštění od potrestání . Takto rozhodně zákon vykládat nelze.

Absorpční zásada, která není zásadou výlučně se uplatňující, obviněným dovozované následky nemá. V daném směru lze poukázat na zásadu asperace, která se rovněž při ukládání úhrnného či souhrnného trestu uplatňuje a která se realizuje v situaci trestů ukládaných za vícečinný souběh většího počtu (i mírněji trestných) trestných činů. Tato, na zásadu absorpční navazující, zásada, jejímž projevem je zpřísnění trestní sazby ( jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu; ), je jasným dokladem toho, že trest úhrnný či souhrnný je právním následkem trestní odpovědnosti pachatele za veškeré jím spáchané trestné činy a nikoli snad jen za čin nejpřísněji trestný. Dovozovat proto, že vliv absorpční zásady při ukládání úhrnného či souhrnného trestu by měl mít ve vztahu k mírněji trestným činům důsledky odpovídající institutu upuštění od potrestání (§ 46 a násl. tr. zákoníku), tj. např. důsledky upravené ustanovením § 46 odst. 4 tr. zákoníku, či jiné, dovolatelem dovozované (jiný závěr stran data výkonu trestu z hlediska výkladu znaku potrestání, co by znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 tr. zákoníku), je zcela nepřípadné.

V posuzované věci je nezbytné obviněnému uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let pokládat za právní následek jeho trestní odpovědnosti i za trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1 tr. zákona, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 2 T 267/2007 ze dne 17. 3. 2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 11 To 66/2013-452, s tím důsledkem, že skutkový závěr o běhu tříleté lhůty ve smyslu ustanovení § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, resp. závěr o okamžiku počátku jejího běhu (skutečnosti rozhodné) je třeba odvozovat od zjištění stran skutečného ukončení výkonu takto uloženého trestu (tj. od propuštění obviněného po jeho vykonání, případně od jeho podmíněného propuštění). Nelze proto vycházet z teoretických propočtů, jak činí ve svém dovolání obviněný, které se vztahují výlučně k výměře trestu úhrnného, pravomocně zrušeného postupem podle § 43 odst. 3 tr. zákoníku, tzn. k výměře trestu uloženého jen za trestné činy podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a podle § 188 odst. 1 tr. zákona.

Pro rozhodnutí o správné právní kvalifikaci skutku obviněného je podstatné zjištění týkající se výkonu trestu souhrnného. Tak tomu musí být proto, že je nezbytné dodržet požadavek stejných důsledků plynoucích pro pachatele za spáchání sbíhajících se trestných činů jak v případě trestu úhrnného, tak trestu souhrnného. Odhlížení od navýšení výměry trestu původně uloženého za drogový delikt při uložení souhrnného trestu za sbíhající se trestný čin [ve věci posuzované za trestný čin braní rukojmí § 234a odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 4 T 23/2008] by takovou nerovnost založilo.

Dlužno dodat, že od této výměry trestu souhrnného, resp. data propuštění obviněného z něj, je třeba právní závěry odvozovat bez ohledu na to, zda výkon tohoto trestu kontinuálně navázal na výkon trestu kratšího (postupem podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku zrušeného), či zda nastal až s časovým odstupem. Právní závěry odpovídající vývodům dovolatele ohledně právní kvalifikace jeho jednání by nebylo možno činit ani za situace, že by k pravomocnému uložení trestu souhrnného došlo až po této skutečnosti (propuštění obviněného z výkonu trestu pravomocně uloženého prvním rozsudkem). I za situace, že by se obviněný dalšího drogového deliktu dopustil sice po uplynutí lhůty tří let počítané od propuštění z trestu úhrnného avšak ve lhůtě tří let od výkonu trestu souhrnného (takto s přetržkou vykonaného), by zákonná podmínka zakládající důvod přísnějšího posouzení skutku ve smyslu naplnění znaku upraveného v odst. 2 písm. b) § 283 tr. zákoníku byla splněna.

Obdobným způsobem by bylo nezbytné postupovat a stejné právní závěry by bylo třeba dovodit i v případě, že by pořadí rozsudků bylo opačné a že by soud, který by vyslovil vinu obviněného drogovým deliktem [např. trestnými činy podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a podle § 188 odst. 1 tr. zákona] postupoval podle § 44 tr. zákoníku a upustil by od uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, měl-li by za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem [např. za trestný čin podle § 234a odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona] je dostatečný. Postih (právní následek trestní odpovědnosti za drogový delikt) ve smyslu potrestání za čin uvedený v odstavci 1 by v takovém případě představoval trest ve výměře uložené tímto dřívějším rozsudkem, jehož faktický výkon by byl rozhodný pro závěry o existenci či neexistenci zmiňovaného kvalifikačního znaku upraveného ustanovením § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Koncepce trestu úhrnného a souhrnného jako právního následku trestní odpovědnosti pachatele za veškeré trestné činy, za které se takový trest podle § 43 odst. 1 či odst. 2 tr. zákoníku ukládá, znamená, že pro naplnění kvalifikačního znaku spáchá čin v uvedený v odstavci 1, ač byl za takový čin v posledních třech letech potrestán [např. § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] je podstatné zjištění, kdy takový trest, uložený rovněž za trestný čin zakládající znak zpětnosti, obviněný vykonal, případně z něj byl podmíněně propuštěn. Výměra souhrnného trestu, resp. datum propuštění obviněného z jeho výkonu je rozhodující i tehdy, došlo-li k uložení souhrnného trestu, a tím navýšení trestu uloženého dřívějším rozsudkem za čin zakládající znak zpětnosti, v důsledku vyslovení viny obviněného druhově jiným trestným činem. Zcela nerozhodné je to, zda úhrnný či souhrnný trest byl pachateli dřívějším rozsudkem uložen podle trestní sazby stanovené na čin zakládající znak recidivy či podle trestní sazby jiného přísněji trestného činu.

Protože skutková zjištění soudů nižších stupňů svědčí o tom, že kvalifikační znak upravený citovaným ustanovením byl ve věci posuzované v jednání obviněného naplněn, nevykazuje dovoláním napadené rozhodnutí vadu, kterou mu obviněný vytýká. Právní posouzení skutku (odhlížeje od výtky obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu) je zákonu odpovídající.

Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. července 2013

Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann

Vypracoval: JUDr. Ivo Kouřil