6 Tdo 698/2009
Datum rozhodnutí: 24.06.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 698/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 o dovolání, které podal obviněný F. L., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 14 To 233/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 12/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 13 T 12/2008, byl obviněný F. L. (dále jen obviněný ) uznán vinným (v bodě 1.) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., (v bodě 2.) trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a (v bodě 3.) trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. Tyto trestné činy podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že

1. a) v blíže neustanovené době v měsíci dubnu roku 2007 před supermarketem K. v T., ul. V. slovně vyhrožoval S. K.,bytem J. H., sídliště V., že ji zabije,

b) dne 12. 5. 2007 tutéž osobu v době kolem 5 hodin 20 minut v T. na autobusovém nádraží slovně napadal a nadával jí do kurev a opakovaně jí vyhrožoval, že ji zabije, přičemž u S. K. vzbudil důvodnou obavu, že své výhružky uskuteční,

2. v přesně nezjištěné době od počátku roku 2007 do měsíce března roku 2007 v bytě v patře panelového domu na ul. M., v T., se nejprve B. K., bytem M., T., pokusil v obývacím pokoji obejmout, když se mu vysmekla a odešla z pokoje pryč, natlačil ji do koupelny, kde ji proti její vůli držel cca 10 minut a znemožňoval jí odejít, přitom jí držel za rameno a za ruku, z koupelny ji pustil až když mu sdělila, že bude křičet, po opuštění bytu jí ještě znemožňoval odjet výtahem, přičemž v průběhu popsaného jednání poškozené činil nabídky sexuálního charakteru,

3. dne 8. 8. 2007 v době kolem 22:00 hod. v k.ú. města T. ve vzdálenosti asi 6 metrů od garáže firmy E. Č., bez evidenčního a popisného čísla, na stavební parcele, k.ú. S. Ú., při vzájemném slovním konfliktu fyzicky napadl J. V., bytem S., H., tak, že jej ležíc na předních sedačkách ve svém vozidle zn. Ford Escort, červené barvy, SPZ, kopem shodil od levých předních dveří na zem, poté z vozidla vystoupil, nezjištěným předmětem jej udeřil, několikrát jej kopl do těla, udeřil jej pěstí do obličeje, a následně na J. V. v momentě, kdy před ním z místa útoku utíkal do objektu vodní elektrárny, několikrát najel shora uvedeným motorovým vozidlem, přitom mu vyhrožoval slovy, že ho zabije a zlikviduje, čímž u poškozeného vzbudil důvodnou obavu, že své výhružky uskuteční, a popsaným útokem mu způsobil tržnou ránu délky 1 cm v krajině pravého obočí, zhmoždění pod levým okem, oděrku s podkožním krevním výronem a otokem na hřbetní ploše základního kloubu 4. a 5. prstu pravé ruky a zlomeninu baze posledního článku palce pravé ruky, tedy poranění s obvyklou dobou léčení 4 - 6 týdnů, přičemž minimálně po dobu 3 týdnů byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života .

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 231 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.

Citovaným rozsudkem byl dále obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro v rozsudku blíže specifikované skutky, v nichž byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře usnesením ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 14 To 233/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl k bodu 1. písm. a) výroku rozsudku soudu prvního stupně, že ze svědecké výpovědi poškozené K. a jeho výpovědi lze skutkový děj vyhodnotit odlišně od názoru soudů obou stupňů s tím, že šlo o vzájemnou slovní výměnu názorů mezi ním a poškozenou. Zdůraznil, že jeho vyjádření nedosáhlo takové intenzity, aby bylo způsobilé vzbudit v poškozené K. důvodnou obavu, a objektivní stránka trestného činu podle § 197a tr. zák. nebyla naplněna. Podle jeho názoru jednání popsané pod bodem 1. písm. a) nenaplňuje ani materiální znak trestného činu, neboť nebezpečnost činu pro společnost je pouze nepatrná. K bodu 1. písm. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvedl, že byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť zde proti sobě stojí dvě rozporuplné výpovědi výpověď poškozené K. a jeho výpověď, přičemž on vinu zcela popírá. Důkazy, které by svědčily ve prospěch obžaloby o vině, nelze označit ani za nepřímé. Soud při hodnocení skutku vycházel ze skutečností, které obecně hodnotí situaci mezi ním (obviněným) a jmenovanou poškozenou a neosvědčují skutkový děj.

K bodu 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně poznamenal, že trestný čin omezování osobní svobody je naplněn tehdy, kdy oběť může jen těžko překonat omezení, které jí brání ve svobodném pohybu. Dále uvedl, že poškozená K. vypověděla, že jej nějakým způsobem obešla a dostala se ven z koupelny, kde ji údajně měl proti její vůli držet. Podle jeho slov se svědecké výpovědi v popisu skutku značně odchylují je zde značný rozpor mezi tím, co vypověděla v rámci přípravného řízení (na úřední záznam), a tím, co uvedla při hlavním líčení. Přitom z výpovědi svědka K. vyplývá, že poškozená šla dobrovolně do koupelny, kde se měla navonět. Podle názoru obhajoby je posouzení jednání obviněného zkreslováno skutečností, že obviněný měl poškozené činit sexuální návrhy, a právě proto soud prvního stupně jeho jednání kvalifikoval jako omezení osobní svobody, byť nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu.

Ohledně bodu 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že z výpovědí svědků J. M. a V. Z. vyplývá, že nevyvolal konflikt se svědkem V., naopak, byl to právě tento svědek, který jej napadl. V návaznosti na to obviněný zdůraznil, že pokud došlo ke zranění tohoto svědka, stalo se tak v době, kdy (obviněný) odvracel jeho útok. Obviněný proto podle svých slov jednal v nutné obraně, neboť hájil svůj život a zdraví, přičemž obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, když poškozený použil k útoku vůči němu zbraň ve smyslu § 89 odst. 5 tr. zák. Dodal, že ve výpovědích poškozeného, svědkyně K. a svědka S. jsou navíc zásadní rozpory v popisu události, které činí tyto výpovědi nevěrohodnými.

Dále obviněný vyjádřil výhrady vůči tomu, že soud prvního stupně za důležité pro hodnocení důkazů považoval skutečnost, že proti němu (obviněnému) bylo zahájeno čtrnáct přestupkových řízení, přestože ani v jednom z těchto případů nebyl shledán vinným. Takový postup označil za rozporný se zásadou presumpce neviny s tím, že nelze akceptovat libovůli v hodnocení a rozhodování o důkazech.

V závěru dovolání s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1076/08 zdůraznil, že za situace, kdy jediné přímé důkazy jsou při popisu základních skutkových okolností rozporné až protikladné, je třeba věnovat mimořádnou pozornost nepřímým důkazům. Podle jeho slov v daném případě jsou i nepřímé důkazy v rozporu, a to jak navzájem, tak i s důkazy přímými, a značně se rozcházejí svědecké výpovědi provedené k jednotlivým skutkům.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 13 T 12/2008, co do výroku I. o vině a trestu zrušil a aby přikázal Okresnímu soudu v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud sám o věci rozhodl tak, že jej podle § 226 tr. ř. obžaloby zprostí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Shledal, že skutečnosti namítané obviněným v jeho dovolání korespondují s jím zvoleným dovolacím důvodem jen zdánlivě a formálně, neboť obviněný prostřednictvím odlišného hodnocení důkazů dovozuje nesprávnou aplikaci práva hmotného. Podle názoru státního zástupce se obviněný podaným mimořádným opravným prostředkem domáhá de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě, jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Dovolání podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva a nikoli z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod je vymezen tak, že dovolání může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho zjistil soud, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři provedených důkazů apod. To znamená, že dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění soudů. Zmíněný dovolací důvod tedy nenaplňují námitky, které primárně směřují ke změně hodnocení skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení věci.

Obviněný však v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prioritně předkládá dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, která je odlišná od skutkových závěrů, k nimž dospěly soud prvního a druhého stupně. V rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdí, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se toho, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro něho příznivějším, způsobem.

V souvislosti s tím státní zástupce uvedl, že výše uvedené námitky, které byly uplatněny v dovolání obviněného, by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Takový extrémní nesoulad v dané věci dán není a obviněný ho ostatně v podaném dovolání ani výslovně nenamítl.

Státní zástupce uzavřel, že obviněný napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 14 To 233/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z převážné části primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž de facto soudům vytýká především nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Zcela stran bodu 2. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a částečně ohledně bodu 1. vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení pouze (až sekundárně) z uvedených skutkových (procesních) výhrad. V těchto směrech nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že v uvedených směrech dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval převážně (v rozsahu shora uvedeném) z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn.III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Pokud by bylo dovolání založeno pouze na výše uvedených argumentech, Nejvyšší soud by je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však také namítl, že skutek popsaný v bodě 1. a) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podle § 197a odst. 1 tr. zák. (konkrétně objektivní stránku a stránku materiální). Tuto argumentaci lze sice ryze formálně pod uplatněné dovolací důvody subsumovat, Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.

Objektem tohoto úmyslného trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze vyhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. (přiměřeně viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1187 s.).

V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti obecně charakterizující skutkovou podstatu trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek popsaný v bodě 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně vykazuje všechny obligatorní znaky tohoto trestného činu.

V těchto souvislostech je třeba v prvé řadě upozornit, že jednání popsaná v bodech 1.a) a 1.b) tvoří jeden pokračující skutek. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný poškozené vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnost obavy poškozené je zřejmá zejména ze závažnosti obsahu obviněným pronášených vyhrůžek a ze skutečnosti, že obviněný popsané vyhrůžky užil vůči poškozené opakovaně, a to za situace, kdy ji jistou, nikoli zanedbatelnou dobu sledoval a vytvářel tak na ni výrazný psychický tlak. Přiléhavě také v daných souvislostech nalézací soud poukázal na skutečnost, že poškozená v rozhodné době obviněného delší dobu znala, neboť po určitou dobu u něj bydlela, a sama uvedla (její výpověď soud prvního stupně vyhodnotil jako pravdivou), že již v té době se k ní obviněný choval hrubě, v jednom případě ji dokonce fyzicky napadl.

Za daných okolností je zřejmá i subjektivní stránka úmyslné zavinění. K subjektivní stránce lze připomenout tolik, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Z výše popsaných skutečností objektivní povahy je pak patrné, že obviněný v posuzovaném případě jednal úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák.

K otázce materiální stránky lze nejprve v obecné rovině připomenout, že podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty.

Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout i na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu podle § 197a odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. S ohledem na konkrétní zjištěné okolnosti (především vzhledem k tomu, že obviněný se předmětného skutku dopustil více útoky a má zjevné sklony k opakovanému páchání trestné činnosti i tohoto typu) nelze soudům nižších stupňů vytýkat závěr o jeho vyšší než nepatrné společenské nebezpečnosti. K tomu je na místě dodat, že obviněný ve svém dovolání ani žádné konkrétní důvody, jež by měly opodstatňovat závěr o absenci materiální stránky předmětného trestného činu, neuvádí.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nepostupoval nalézací ani odvolací soud v rozporu s trestním zákonem, když kvalifikoval skutek popsaný v bodě 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci obviněného nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění [tato argumentace věcně nenaplnila uplatněný (ani jiný) dovolací důvod].

Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. června 2009



Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý