6 Tdo 692/2005
Datum rozhodnutí: 21.06.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 692/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2005 o dovolání, které podal obviněný V. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 8 To 435/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 21/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 1 T 21/2002, v řízení vedeném proti obviněným M. B., D. B. a V. B. byl obviněný V. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Podle zjištění popsaných ve výroku citovaného rozsudku totiž jmenovaní obvinění dne 17. 8. 2001 kolem 24.00 hodiny v B., okr. V., v prostoru mezi motelem A. a budovou S., po předchozích vzájemných slovních urážkách a dále výhrůžkách smrtí fyzicky napadli M. Z., T. J. a S.E.tak, že obviněný M. B. zaútočil s nožem v ruce na S. E., který v důsledku toho utrpěl řeznou ránu levého předloktí v délce 5,5 cm s částečným zasažením bříška svalu dlouhého ohybače palce s citelným omezením v běžném způsobu života v trvání nejméně tří týdnů, přičemž při zasažení větších cév mohlo dojít k závažnějšímu zranění ohrožujícímu život v důsledku hemoragického šoku, a poté stejným způsobem napadl T. J., jemuž způsobil částečnou amputaci posledního článku ukazováku levé ruky s výrazným omezením v běžném způsobu života nejméně do 17. 9. 2001, avšak při přetětí šlach ruky, či větších cév, k němuž mohlo při takto vedeném útoku dojít, by byl poškozený v ohrožení života; a V. B. bodnul nožem do břicha M. Z., který utrpěl těžké zranění bodnou ránu břišní stěny s poraněním jater a s přímým ohrožením života s délkou pracovní neschopnosti do 22. 10. 2001 a uvedeného jednání se dopustili za přítomnosti více osob. Za tyto trestné činy byl obviněný V. B. odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému V. B. uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným VZP ČR, O. p. ve V. částku 27.877,35 Kč a M. Z. částku 700,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný V. B. (a obviněný M. B.), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 8 To 435/2004, jímž je (stejně jako odvolání obviněného M. B.) podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný V. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Poté, co zrekapituloval závěry soudů obou stupňů, poznamenal, že v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem uvedl, že objektivně nebyl prokázán skutek, kterého se měl podle obžaloby dopustit. Podle jeho přesvědčení z provedeného dokazování jednoznačně a bez jakýchkoliv pochyb nevyplynulo, že byl tou osobou, která dne 17. 8. 2001 měla způsobit zranění poškozenému M. Z. V rámci dokazování nebyly podle něho vyjasněny rozpory ve výpovědích svědků S. E., T. J. a M. Z. ohledně předmětu, který měl (dovolatel) držet v ruce (zda-li se jednalo o nůž anebo tyč). V této souvislosti poukázal na výpověď svědka T. J., který v řízení před soudem prvního stupně jako osobu, která držela nůž, označil spolupachatele D. B. a M. B. s tím, že ani těmito osobami si není zcela jist. Dovolatel dále vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů se nezabývaly skutečnostmi, které mají vliv na posouzení skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, zejména tím, co bylo příčinou předmětného incidentu, kdo ho vyvolal, resp. vyprovokoval, přičemž nijak nezohlednily zranění, která (dovolatel) při tomto incidentu utrpěl, ani skutečnost, že (dovolatel) sám incident nahlásil na Policii ČR v B. Poukázal rovněž na výpovědi svědků F. E. a S. E. z přípravného řízení, podle kterých důvodem jejich návštěvy diskotéky v B. dne 17. 8. 2001 bylo vyřizování účtů z minulosti s M. B., přičemž má za to, že tyto výpovědi jsou pro posouzení předmětného incidentu důležité. Zdůraznil, že po celou dobu trestního řízení tvrdí, že se útoku poškozených pouze bránil, přičemž tato okolnost dle jeho názoru dosud nebyla objasněna. Jmenovaní svědci jej neoznačili za pachatele trestného činu. Dále poukázal na nesrovnalosti ve výpovědi svědka F. E. v přípravném řízení a následně v hlavním líčení. Namítl dále, že jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem nebyly odstraněny rozpory ve výpovědích poškozených a svědků, přičemž v této souvislosti poukázal zejména na výpověď svědkyně B. D., která jej nejdříve označila za osobu napadenou a až posléze svou výpověď změnila a označila ho za útočníka. Podle jeho názoru na základě takto provedeného dokazování, byť vykazuje určitou dějovou posloupnost, jej nelze objektivně označit bez jakýchkoliv pochybností za osobu, která napadla M. Z. a způsobila mu zranění. Poukázal přitom na výpověď poškozeného T. J. z přípravného řízení, který uvedl, že se celá událost seběhla tak rychle, že není schopen uvést, který z útočníků mu způsobil jednotlivá zranění. V návaznosti na výše uvedené uzavřel, že provedené dokazování je neúplné a nejasné, přičemž neobjektivně zjištěný skutkový stav věci má význam pro neobjektivní rozhodnutí o vině či nevině pachatele dovolatele. Dodal, že si je vědom skutečnosti, že došlo k poškození zdraví, zdůraznil však, že i on sám utrpěl zranění, což nebylo v předmětném trestním řízení nijak zohledněno. V závěru svého dovolání dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů rozhodly na základě nesprávného právního posouzení skutku, když zejména se nepodařilo objasnit skutečnost, kdo byl skutečným pachatelem trestného činu, kdo zranění poškozenému skutečně způsobil a zejména pak, která ze zainteresovaných stran celý incident dne 17. 8. 2001 kolem 24.00 hodin v B. vyvolala. Dodal, že pokud tyto okolnosti nebudou řádně a bez pochyb objasněny, nelze objektivně označit osobu pachatele a rozhodnout o vině a trestu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako dovolací soud, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 8 To 435/2004, zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Vyložil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení s tím, že v rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu nemá. Dodal, že skutkem se zde rozumí skutek tak, jak byl zjištěn soudem, z čehož vyplývá, že rámci tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost dokazování. Zásah do skutkových zjištění soudu lze připustit v rámci dovolání pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, jestliže tento nesoulad dovolatel relevantním způsobem namítne. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. K námitkám dovolatele uvedl, že v případě jeho jednání byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Připomněl, že skutková zjištění obsažená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soud učinil na základě výpovědí poškozených, řady svědků, lékařských zpráv a závěrů příslušných znaleckých posudků. Konstatoval pak, že dovolatel formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jím uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec jiných dovolacích důvodů, neboť v posuzované věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi vykonanými skutkovými zjištěními soudu a navazujícími právními závěry. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutné odstranit prostřednictvím dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, který slouží pouze k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad taxativně vymezených v § 265b tr. ř. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný V. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž namítá neúplnost dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadnost skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly. Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutků (vykonanými skutkovými závěry) a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolatel konkrétně brojí především proti závěru, že je pachatelem (původcem) zranění poškozeného M. Z., a zdůrazňuje, že se pouze bránil útoku poškozených. Nalézací soud však po pečlivém zhodnocení důkazů dospěl k závěru (který odvolací soud potvrdil), že dovolatel se dopustil skutku ve shora popsaném rozsahu a tento svůj závěr (včetně hodnotících úvah vztahujících se k provedeným důkazům) také ve svém rozhodnutí odůvodnil a vyložil. Nelze přitom konstatovat, že by zmíněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stejně tak není možné dovodit nesoulad mezi vykonanými skutkovými závěry a použitou právní kvalifikací vztahující se k dovolateli.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím. Dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. června 2005

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý