6 Tdo 690/2011
Datum rozhodnutí: 30.08.2011
Dotčené předpisy: § 147 tr. zákoník



6 Tdo 690/2011-44

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný J. K . , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 7 To 457/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 89/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 1 T 89/2009, byl obviněný J. K. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též tr. zákoník ), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 1. 2. 2009 v době od 18:07 do 18:16 hodin v S., H. S. okr. S., jako plavčík v krytém bazénu, zanedbal povinnosti vyplývající z pracovní náplně, kterou převzal dne 9. 10. 2007 a z provozního řádu platného od 9. 9. 2005, kdy byl povinen provádět a odpovídat za preventivní dozor u bazénu a zajišťovat bezpečnost návštěvníků u bazénu a zdržoval se na místech, kde neměl řádný výhled na bazén, a proto správně nereagoval na topícího se návštěvníka J.H., který v čase 18:07:15 sklouzl po šikmé plošině do hluboké části bazénu, následně se opakovaně vynořoval a opět klesal pod hladinu, přičemž bezmocně máchal rukama, když nakonec v čase 18:09:05 se potopil a klesl ke dnu, obžalovaný pro něj do bazénu skočil až v čase 18:16:08, čímž J. H. utrpěl úraz tonutí ve sladké upravené vodě, což vedlo ke vzniku primárního akutního syndromu dechové tísně (ARDS) s dechovou nedostatečností, rozvratu vnitřního prostředí, poruše krevní srážlivosti, zánětu plic a k posthypoxické encefalopatii čili těžkému poškození mozkové kůry v důsledku nedostatečného zásobení mozku kyslíkem, přičemž toto zranění si vyžádalo zásah rychlé záchranné služby S. s nutností resuscitace a následným umístěním na anesteziologicko-resuscitačním oddělení Karlovarské krajské nemocnice, a.s., nemocnice v S. do 24. 2. 2009, kdy byl převezen do Nemocnice Ostrov, kde byl hospitalizován do 1. 11. 2009, kdy byl přeložen do LDN Nejdek, ze které byl propuštěn do domácího ošetření 16. 12. 2009 .

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti plavčíka na dobu dvou let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému J. H. částku ve výši 189.600,- Kč.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Usnesením ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 7 To 457/2010, k oběma odvoláním napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, kterým byl obviněný podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku zavázán k povinnosti nahradit škodu, kterou svým trestným činem způsobil, a ve výroku o náhradě škody.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, neboť nebyl naplněn znak důležitá povinnost vyplývající ze zaměstnání . Poznamenal, že chybí jakýkoli právní předpis, který by blíže upravoval výkon funkce plavčíka v bazénu, čehož si byl vědom i soud prvního stupně, když zohlednil § 415 obč. zákoníku. Následně vyjádřil přesvědčení, že ve sféře trestního práva není možné činit závěr o tom, že porušení občanskoprávní normy (stanovující obecnou povinnost chování) je přečinem podle § 147 tr. zákoníku, a to zvlášť za situace, kdy platí princip subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pak by každé porušení obecné normy chování, jejímž důsledkem by byl vznik škody, bylo možné posuzovat jako přečin, což je nesprávná úvaha. Zdůraznil, že nikoliv každé porušení občanskoprávní normy je protiprávním jednáním ve sféře trestního práva (tím méně porušení povinnosti podle § 415 obč. zákoníku, který plní funkci subsidiární normy). Konstatoval, že oba soudy odkazují na znění pracovní náplně, přitom odmítl, že by v tomto směru bylo možno dospět k závěru, že by jeho jednání naplňovalo zákonné znaky přečinu podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Prohlásil, že trestní právo je v tomto ohledu zcela spojeno s pracovněprávními předpisy a že teprve v okamžiku, kdy jde o porušení povinností podle zákoníku práce, přichází v úvahu hodnocení, zda-li jde o jednání protiprávní podle trestního zákoníku. Shledal, že pokud proto ze strany soudů došlo k nesprávnému hodnocení jeho jednání z hlediska pracovněprávních předpisů, je nesprávný i jejich závěr z hlediska předpisů trestněprávních.

Dále uvedl, že závěr nalézacího soudu v tom smyslu, že řádně nevykonával dozor nad bazénem a tím způsobil újmu na zdraví poškozeného, neboť pokud by se věnoval dohledu, musel by si poškozeného všimnout včas a musel by i včas reagovat, jednak neměl oporu v provedeném dokazování a jednak jednání jako takové nebylo posuzováno v duchu pracovněprávních předpisů. Podotkl, že pokud jde o pracovněprávní předpisy, není možné zcela vyloučit jednání poškozeného při posuzování odpovědnosti škůdce, což se v případě postupu soudů v trestním řízení stalo. Zdůraznil, že poškozený nebyl žádnou rizikovou osobou zasluhující zvýšenou opatrnost, zcela zřejmě porušil povinnosti výslovně stanovené pro návštěvníky bazénu návštěvním řádem, když bazén byl písemnými cedulemi rozdělen na část pro plavce a neplavce a poškozený se snažil potápět (viz výpověď svědka H.) a nejevil žádné známky tonutí (viz výpověď svědků K. a L.). Dospěl k závěru, že jestliže soud prvního stupně neposuzoval jednání poškozeného jako jednání, kterým přispěl ke vzniku následku, dopustil se pochybení při posuzování pracovněprávní odpovědnosti za škodu a neobstojí tak ani závěr o odpovědnosti trestněprávní. Navíc, podle jeho názoru je shora uvedenými skutečnostmi též zpochybněno, že jeho jednání bylo příčinnou následku. Závěr soudu první instance, že špatným výběrem místa pro výkon preventivního dozoru nevykonával řádně dozor, zhodnotil jako nesprávný. Argumentoval, že za situace, kdy neexistuje žádný předpis upravující výkon jeho preventivního dozoru, by měl soud vycházet nikoliv ze svého náhledu na věc, ale z náhledu odborníků vykonávajících činnost (viz výpověď svědků K., L. a W., kteří se shodli, že místo, kde preventivní dozor vykonával, nebylo místem nevhodným). Jednalo se o otázku odbornou, nikoliv právní, a proto jsou závěry soudu z hlediska pracovněprávních předpisů nesprávné. Dodal, že tato otázka má následně přímý vliv na hodnocení zavinění, když u vědomé nedbalosti se vychází z měřítka nedbalosti a ze zachování určité objektivní míry opatrnosti (a ta podle zmiňovaných osob dodržena byla).

Seznal, že podle názoru odvolacího soudu jeho hlavní vina nespočívá ani tak ve výběru místa, kde se nacházel, ale v tom, jak měl vyhodnotit celou situaci a jakou pozornost jí věnoval, resp. nevěnoval. I takové hodnocení případu však podle něho odporuje posuzování podle pracovněprávních předpisů, podle nichž, zejména s ohledem na neexistenci jakéhokoliv speciálního právního předpisu a názor odborně způsobilých osob, k porušení povinnosti (tím méně důležité podle trestního zákoníku) nedošlo. Konstatoval, že situace měla být primárně hodnocena podle pracovněprávních předpisů, že soudy pominuly všechny základní pracovněprávní předpoklady případné odpovědnosti za škodu (zda-li došlo či nedošlo k porušení povinností při výkonu práce, vzniku následku, příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti, následkem a zaviněním) a jejich právní závěry jsou v rozporu s hodnocením, které by bylo učiněno jen na základě pracovněprávních předpisů (podle pracovněprávních předpisů k porušení povinnosti nedošlo, zatímco soudy v trestním řízení situaci vyhodnotily jako porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání). Uzavřel, že při porušení povinnosti je třeba vždy zkoumat, zda-li posuzovaný postupoval podle předpisů daných pro ten který obor (viz např. č. 28/1966 Sb. rozh. tr.) s tím, že v tomto směru ovšem žádný předpis neexistuje a obecné normy pro výkon povolání podle svědků porušeny nebyly.

V neposlední řadě odvolacímu soudu vytkl, že jeho usnesení postrádá výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání stran výroku o vině a trestu z rozsudku nalézacího soudu (byť z odůvodnění vyplývá, že bylo pravděpodobně zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.).

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupce ). K argumentaci obviněného stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. poznamenal, že výrok týkající se náhrady škody byl, jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu, jednak učiněn po přezkoumání odvolání podaného obviněným též do výroku o náhradě škody a jednak na základě obligatorního postupu podle § 254 odst. 3 tr. ř., neboť obviněný napadl odvoláním rozsudek soudu prvního stupně především v jeho výroku o vině. Z tohoto důvodu shledal dovolání obviněného podané z důvodu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zjevně neopodstatněným.

Poté vyjádřil přesvědčení, že dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je po formální stránce způsobilé tento důvod naplnit. K tomu uvedl, že námitky obviněného, podřazené pod uvedený dovolací důvod, jsou bezezbytku totožné s těmi, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, a jsou také obsahově totožné s těmi, které uplatnil v odvolání a jimiž se podrobně zabýval soud odvolací. Proto si podle svých slov dovoluje jen podtrhnout, že povinnosti obviněného vyplývající z jeho zaměstnání plavčíka byly stanoveny dostatečně srozumitelně a výstižně. K posuzovanému jednání došlo v době, kdy druhý plavčík J. O. se s vědomím a souhlasem obviněného odebral do místnosti určené pro plavčíky za účelem odpočinku a jídla a byl povinen zajistit dostatečnou kontrolu nad bazénem a návštěvníky sám (v souladu s provozními předpisy), a to nejen ve smyslu preventivním, nýbrž i ve smyslu eventuálního aktivního zásahu v případě nebezpečí hrozícího konkrétnímu návštěvníkovi. Je výhradní odpovědností obviněného, že si vybral stanoviště v rámci bazénu u pokladen, kde mj. vedl také rozhovor (nikterak urgentní) s další zde zaměstnanou osobou. Jak správně zdůraznil odvolací soud, hlavní vina obviněného nespočívá ani tak ve výběru místa, kde se v inkriminované době nacházel, ale v tom, jak vyhodnotil celou situaci a jakou pozornost jí věnoval či nevěnoval. Jeho reakce neodpovídala realitě, neboť poškozený se nacházel v rizikovém místě, kde bazén přechází do hloubky, poškozený se nechoval při svém cachtání jako excelentní plavec či potápěč a nebyl důvod se domnívat, že by taková osoba disponovala vitální kapacitou plic, která by jí umožňovala zůstat sedm minut bez problémů pod vodou bez nadechnutí. Obviněný má odborné znalosti a je osobou dostatečně kvalifikovanou. Z důkazů je zřejmé, že obviněný dění v bazénu sledoval s nedostatečnou pozorností a na vzniklou situaci ve vztahu k topícímu se poškozenému zpočátku nereagoval vůbec a posléze na ni reagoval až po značné časové prodlevě několika minut a navíc ještě poměrně liknavou chůzí, která je zřejmá z videozáznamu ve spise založeného. Proto nemůže být sporu o tom, že podstatou jeho zaměstnání plavčíka, a tedy jednou z nejdůležitějších povinností, bylo poskytování pomoci osobám, které se v prostoru bazénu ocitly v tíživé situaci nebo v nouzi.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 7 To 457/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného vztažené k předmětnému důvodu dovolání směřují zčásti (byť v menším rozsahu) právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž tvrzením, že závěr o tom, že řádně nevykonával dozor nad bazénem a tím způsobil újmu na zdraví poškozeného, neměl oporu v provedeném dokazování, soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Do jisté míry z uvedených skutkových (procesních) výhrad až sekundárně - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Podstata (převážná část) dovolacích námitek, jež obviněný vztáhl k uvedenému dovolacímu důvodu, již tomuto důvodu dovolání formálně odpovídá. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

V prvé řadě se patří konstatovat (jak na to ostatně upozornil již státní zástupce), že argumentace uplatněná v podaném dovolání zásadně koresponduje obhajobě, kterou obviněný uplatnil v dosavadním řízení, přičemž soudy nižších stupňů (zvláště to platí pro odvolací soud) se s touto argumentací nezávadně vypořádaly. Z tohoto hlediska lze na jejich rozhodnutí (především rozhodnutí odvolacího soudu) odkázat. Nejvyšší soud však přesto považuje za vhodné rozvést následující skutečnosti.

Trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti § 147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení naplní, kdo spáchá takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Zákon nevysvětluje, kterou povinnost pokládá ve smyslu ustanovení § 147 odst. 2 tr. zákoníku za důležitou a ponechává soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým trestním jednáním, je porušením důležité povinnosti. Nestačí totiž každé porušení povinnosti, ale porušení povinnosti, která je podle okolnosti případu důležitou. Za porušení důležité povinnosti lze považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Jestliže ustanovení § 415 obč. zákoníku stanoví, že každý je povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, a je tedy mj. (primárně) určeno k ochraně zdraví (a života) lidí, pak nelze odmítnout závěr, že toto ustanovení vymezuje důležitou povinnost. Právě vzhledem k chráněným objektům a následkům plynoucím z nerespektování, byť obecně formulovaných povinností vyjádřených v § 415 obč. zákoníku lze dovodit, že tímto ustanovením jsou chráněny důležité zájmy (život, zdraví), tudíž i porušení tohoto ustanovení je nutno s ohledem na konkrétní okolnosti považovat za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 tr. zákoníku (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 6 Tdo 767/2006). V souvislosti s tím je na místě připomenout, že Nejvyšší soud již v minulosti konstatoval, že formulace porušení důležité povinnosti uložené podle zákona je formulací natolik širokou, že postihuje porušení všech možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně života a zdraví lidí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 378/2002).

Se zřetelem k těmto skutečnostem neobstojí argumentace obviněného vztahující se k ustanovení § 415 obč. zákoníku.

Opodstatnění však postrádá rovněž tvrzení obviněného, že neporušil povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání.

Se zřetelem k tomu, na co upozornil odvolací soud, tedy, že podle právní věty výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, je třeba ve shodě se soudy nižších stupňů zdůraznit, že obviněný uzavřel se Sokolovskou bytovou s.r.o. pracovní smlouvu, z jejíhož bodu 9. vyplývá, že zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně, svědomitě a řádně práce přidělené podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době, řídit se pokyny svých vedoucích, pracovním řádem, organizačním řádem, kolektivní smlouvou, předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a jinými předpisy, vztahujícími se k práci jím vykonávané, zachovávat pracovní kázeň a předpisy o ochraně utajovaných skutečností. Z předmětné pracovní smlouvy přitom plyne (viz bod 3.) dohodnutý druh práce zaměstnance obviněného : plavčík. Obviněný, jak dále odvolací soud správně zjistil, byl v rozhodné době držitelem osvědčení o vykonané zkoušce ke kvalifikaci plavčík pro bazény a koupaliště (osvědčení mělo platnost do 30. 5. 2009). Obsahem pracovní náplně obviněného pak zejména byla povinnost provádět a odpovídat za preventivní dozor u bazénu a jednotlivých atrakcí a dbát na bezpečnost zákazníků (viz bod 1. pracovní náplně ze dne 9. 10. 2007 na č. l . 75 spisu). Dále mu bylo též uloženo zastupovat ostatní plavčíky v době jejich nepřítomnosti a vykonávat provozní povinnosti s tímto spojené s tím, že zejména nesmí po dobu provozu opustit stanoviště v bazénu, pokud nemá zajištěné střídání oprávněným pracovníkem (viz bod 10. pracovní náplně ze dne 9. 10. 2007 na č. l . 75 spisu). Podle provozního řádu krytého bazénu v S. platného od 9. 9. 2005 bezpečnost návštěvníků u bazénu zajišťuje plavčík, není-li smluvně ošetřeno jinak (bod I. 11.).

Rozvedené skutečnosti tedy spolehlivě dokumentují, že povinnosti obviněného vyplývající z jeho zaměstnání byly upraveny a vymezeny dostatečně konkrétně, srozumitelně a výstižně.

Tato zjištění pak bylo třeba konfrontovat s dalšími skutkovými závěry, jež soudy nižších stupňů učinily po zhodnocení provedených důkazů, resp. jež odvolací soud zpřesnil ve svém rozhodnutí. Přitom je třeba vyzdvihnout především zjištění o tom, že obviněný nesledoval dostatečně dění v bazénu (v danou chvíli vedl rozhovor s jinými osobami), v důsledku toho pak nesprávně vyhodnotil situaci poškozeného.

Nemůže pak být pochyb o tom, že takovéto jednání bylo v příkrém rozporu se základními povinnostmi vyplývajícími obviněnému z jeho zaměstnání, tak, jak jsou výše uvedeny, a to tím spíše, je-li přihlédnuto k tomu, že v rozhodné době byl obviněný jediným plavčíkem konajícím činnost ve zmíněném bazénu (v té době měl jeho kolega, svědek J.O., přestávku a byl v šatně). Tato okolnost totiž měla obviněného vést k ještě vyšší míře pozornosti, obezřetnosti a pečlivosti při plnění jeho pracovních povinností. V daných souvislostech se přitom patří zdůraznit, že nejdůležitější povinností plavčíka, jak vyplývá již z podstaty této profese, aniž by to muselo být upraveno speciálním obecně závazným právním předpisem, je právě ochrana životů a zdraví osob, používajících bazén či jiný typ koupaliště.

Nelze přitom pochybovat o tom, že právě již se zřetelem k těmto faktům a se zřetelem k významu funkce a činnosti plavčíka je porušení shora vymezených povinností obviněným nutno považovat za porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání. Je zcela evidentní, že zanedbání náležitého dozoru nad bezpečností koupajících se osob snadno může vést a zpravidla také vede, jak o tom ostatně vypovídá rovněž posuzovaný případ, k vážným následkům v podobě těžkých újem na zdraví či dokonce úmrtí.

Dále, stran otázky příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a trestněprávně relevantním následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného, je třeba (v obecné rovině) předeslat, že příčinou následku je každé jednání (konání nebo opomenutí), bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími okolnostmi. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnosti, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle § 147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.). Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, nemusí však být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité proto je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou.

Jestliže jsou tyto obecné zásady aplikovány na konkrétní posuzovaný případ, je třeba potvrdit závěry soudů nižších stupňů o příčinné souvislosti mezi zaviněným (nedbalostním) jednáním obviněného a vzniklým následkem v podobě těžké újmy na zdraví u poškozeného.

Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů je evidentní, že nebýt zaviněného (nedbalostního) protiprávního jednání obviněného [přiléhavý závěr je vyjádřený již v rozhodnutí soudu prvního stupně o nedbalosti vědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], tedy pokud by obviněný řádně plnil své pracovní povinnosti (i povinnosti plynoucí z ustanovení § 415 obč. zákoníku), nemohlo by dojít u poškozeného k těžké újmě na zdraví. Toto jednání tak bylo podstatnou příčinou způsobeného následku.

V kontextu toho Nejvyšší soud také poukazuje na skutečnost explicitně vyjádřenou v rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že v případě poškozeného nebylo prokázáno žádné porušení návštěvního řádu. Správně také soudy obou stupňů zdůraznily, že bezvýjimečnou povinností obviněného bylo v případě tonutí kohokoliv neprodleně zakročit a že ani v případě, že by se tonoucí osoba do takové situace dostala vlastní vinou, nebyl by obviněný zbaven povinnosti poskytnout pomoc v souladu s jeho pracovní náplní. Opačný závěr postrádá jakéhokoliv smyslu a zcela by popíral funkci plavčíka v její podstatě.

Pro úplnost Nejvyšší soud k otázce viny ještě dodává (vzhledem k tomu, že skutek byl spáchán za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů dále též tr. zák. - a bylo tak nutné posuzovat časovou působnost trestních zákonů podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku), že porušení důležité povinnosti se zřetelem k míře a závažnosti porušení povinností vyplývajících z jeho zaměstnání obviněným by ospravedlňovalo závěr též o patřičně zvýšeném stupni společenské nebezpečnosti ve smyslu § 88 odst. tr. zák., takže by byla odůvodněna právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. To v konečném důsledku znamená správnost závěru soudů nižších stupňů při posuzování časové působnosti trestních zákonů, pokud shledaly, že použití trestního zákoníku je pro obviněného příznivější.

Nejvyšší soud tedy shledal nezávadným závěr soudu prvního i druhého stupně, že zjištěným skutkem obviněný naplnil i znaky objektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.

Obviněný namítl, že v usnesení odvolacího soudu postrádá výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání stran výroku o vině a trestu z rozsudku nalézacího soudu. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení § 256 a násl. tr. ř., vyplývá, že odvolací soud rozhoduje o odvolání jako celku, přičemž tento řádný opravný prostředek může buď zamítnout (zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle § 256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo) nebo podanému odvolání zcela či zčásti vyhoví, takže zruší napadené rozhodnutí buď v celém rozsahu, nebo jen v té části, v níž shledá vadu. Jestliže soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby pouze částečně, ve zbytku ho již nezamítá, tudíž v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn.7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23/2003, č. 531). Jinými slovy, při částečném vyhovění odvolání činí soud druhé instance zvláštní výrok pouze v tom rozsahu, v němž zrušil či změnil rozhodnutí nalézacího soudu, a o výrocích zrušením nedotčených již žádný další výrok nečiní, neboť trestní řád neumožňuje zčásti odvolání vyhovět a zčásti je zamítnout.

V posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je vadný toliko ve výroku, jímž byl obviněný podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku zavázán k povinnosti nahradit škodu, kterou svým trestným činem způsobil, a ve výroku o náhradě škody. Proto k odvolání obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově tyto oddělitelné výroky podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil. Za tohoto stavu již odvolací soud nemohl rozhodnout o zbytku podaného odvolání obviněného (týkajícího se výroku o vině a trestu z rozsudku nalézacího soudu) dalším výrokem tak, že se odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítá, neboť, jak výše naznačeno, odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek (jeden opravný prostředek), a nelze mu tudíž dílem vyhovět a dílem je zamítnout. To znamená, že z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo pochybením spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku, jak to ve svém mimořádném opravném prostředku namítá obviněný.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. srpna 2011

Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý