6 Tdo 688/2009
Datum rozhodnutí: 30.06.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 688/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2009 o dovolání, které podal obviněný L. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 3 To 237/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 68/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2008, sp. zn. 12 T 68/2005, byl obviněný L. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž tento obviněný a obviněný Z. J. po domluvě s obžalovaným L. L., kdy nabídl obžalovanému Z. J., podnikání v oboru řeznictví a uzenářství, a ten kontaktoval A. N., bytem F., H. S., si tito vyřídili Živnostenské listy ve F., kdy k jejich podnikání dle § 11 zákona č. 455/1991 Sb. dodal obž. L. kopie písemností k ustanovení odpovědného zástupce a na základě těchto vystavených ŽL byly prováděny odběry vepřového a hovězího dobytku, masa, masných výrobků a živých krůt, které poté byly zpracovány v objektech fy. H. J., s.r.o., J., B., okr. S., resp. P. J. B. u B., a následně odebrané a zpracované maso od dodavatelů bylo dodáno do prodejen v B. na ulici K. a K., přičemž k úhradě dodávek vůbec nedošlo, resp. došlo jen částečně, přičemž již v době odběru masa či zvířat obžalovaní věděli, že celou úhradu odebraného zboží neprovedou a zaplatí jen takovou částku, která je nezbytně nutná, aby zboží mohli odebrat od dodavatelů a takto obvinění L. L. a Z. J. provedli v rozsudku blíže specifikované odběry - obviněný L. L. viz body I. 1. 8., obviněný Z. J. viz bod II. 1. Tímto jednáním způsobil obviněný L. L. v rozsudku uvedeným poškozeným subjektům škodu v celkové výši 2,994.831,30 Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný L. L. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný L. L. zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným A. A. částku ve výši 28.483,- Kč, J. spol. s r.o. částku ve výši 1,700.375,- Kč, J. J. částku ve výši 484.069,- Kč, M. H. částku ve výši 607.125,- Kč, C. spol. s r.o. částku ve výši 39.767,- Kč a N. spol. s r.o. částku ve výši 77.342,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J., spol. s r.o. a J. J. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině, trestu, povinnosti nahradit škodu a o zproštění obžaloby obviněného Z. J.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. L. (dále jen obviněný ), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 3 To 237/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapituloval své odvolací námitky, podle nichž soud prvního stupně rozhodl na základě nesprávného zhodnocení provedených důkazů, jeho skutková zjištění jsou v rozporu s tím, co ve skutečnosti z provedených důkazů vyplývá, přičemž zejména pominul, že svědek A. N. byl civilním soudem pravomocně zavázán sám uhradit dlužné částky, které jsou nyní ukládány k úhradě jemu (obviněnému), a že I. H. jmenovanému svědku veškeré dodané zboží řádně uhradil. Podle jeho slov se právní závěry nalézacího soudu neodvíjí od řádného zhodnocení provedených důkazů a jsou s provedenými důkazy v rozporu a jeho postupem byla porušena rovněž zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo.

Proto bylo v rámci odvolání navrženo, aby byly k důkazu znovu provedeny listiny obsažené v trestním spise, v nichž je zachyceno, že dodávky zboží I. H. byly A. N. řádně uhrazeny, a dále byl proveden výslech svědkyně J. K. k těmto záležitostem.

V návaznosti na to obviněný namítl, že zdůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně se vůbec nevypořádává s podstatou jeho argumentace obsažené v podaném odvolání. Prohlásil, že na odvolacích námitkách i nadále trvá, že se žádného trestného činu nedopustil, a že v rámci odvolacího řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, které jsou v předmětné trestní věci stěžejní.

Uvedl, že z hlediska hmotně právního, tj. z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, je skutečnost zda A. N. provozoval J. B. u B. a zda maso sám zpracovával či nikoliv, zcela nepodstatná a objektivně ani nemůže znamenat jakékoli uvedení v omyl. Jak již bylo vysvětleno v podaném odvolání, A. N. dodával od poškozených odebrané maso I. H. (který mu také řádně zaplatil) a na úvahy poškozených, zda maso dodají A. N., neměla a nemohla mít žádný vliv okolnost, zda A. N. sám provozuje nějaká jatka a zda maso zpracovává nebo je dále někomu předprodává. V této souvislosti poznamenal, že jak v civilním řízení, tak v řízení trestním bylo jednoznačně prokázáno, že A. N. maso skutečně od poškozených odebral, a tedy on (obviněný) svým jednáním nemohl nikoho uvést v omyl, i kdyby tvrdil, že A. N. provozuje nějaká jatka a sám maso zpracovává, což ovšem prokázáno vůbec nebylo. Vyjádřil přesvědčení, že z hlediska hmotně právního proto jednáním, které je mu kladeno za vinu, vůbec nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Upozornil, že odvolací soud tvrdí, že (obviněný) věděl, že A. N. není vlastníkem J. B. u B. a přesto se na uzavírání obchodů aktivně podílel a musel si být vědom, že jednotlivé dodavatele dobytka a drůbeže uvádí v omyl , avšak zcela pomíjí, že otázka, zda A. N. byl či nebyl vlastníkem nějakých jatek, nemůže mít žádný vliv na dodání zvířat ze strany dodavatelů, a vůbec se nezabývá řešením otázky, proč by si (obviněný) měl být vědom, že někoho uvádí v omyl, když A. N. jatka nevlastní a když se sám údajně aktivně podílí na uzavírání takových obchodů. Přitom zdůraznil, že není nic neobvyklého, že zvířata od dodavatelů odebírá obchodník, který sám maso nezpracovává a jatka nevlastní a pouze je dále přeprodává na takovém postupu není podle jeho mínění objektivně nic podvodného a není na něm nic, co by mělo dodavatele jakkoliv uvádět v omyl. Konstatoval, že popsaným jednáním, i kdyby se skutečně odehrálo tak, jak uvažuje odvolací soud, nemohla být objektivně naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, zejména pak uvedení v omyl a subjektivní stránka (popsané jednání nemohlo být realizováno ani v přímém ani v nepřímém úmyslu), a tedy rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Dále namítl, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je naprosto nepřesvědčivé a nedostatečné (až na samé hranici přezkoumatelnosti), vůbec nevyvrací jeho obhajobu, nevypořádává se s ní ani v nejmenším a neodstraňuje zcela zásadní pochybnosti o jeho vině, které by při správné aplikaci trestního řádu soudy obou stupňů měly vést k závěru o nutnosti jej obžaloby podle § 226 písm. a), resp. c) tr. ř. zprostit.

V závěru svého dovolání poukázal na usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, a usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, a uzavřel, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů v žádném případě nevyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a že v tomto směru existuje extrémní nesoulad, který by měl vést k závěru o přípustnosti jeho dovolání, když byl při hodnocení důkazů a dovozování právních závěrů soudy nižších stupňů zásadním způsobem porušen princip v pochybnostech ve prospěch obžalovaného .

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby jej posléze obžaloby v plném rozsahu zprostil.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 3 To 237/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z nikoli nepodstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Do značné míry až sekundárně z uvedených procesních (skutkových) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. O procesním (skutkovém) charakteru významné části použité dovolací argumentace svědčí i tvrzení obviněného, že měl být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a), resp. § 226 písm. c) tr. ř., tj. proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán, resp. proto, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. Takovou argumentaci pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení provedených důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076). Jestliže tedy obviněný soudům nižších stupňů vytýká naprostou nepřesvědčivost a nedostatečnost odůvodnění jejich rozhodnutí, pak takovou argumentaci nejen že nelze pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze ji označit za přípustnou.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše rozvedených důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný však také namítl, že jednáním, které je mu kladeno za vinu, nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu (konkrétně vyjadřuje přesvědčení o absenci objektivní a subjektivní stránky). Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. naplní pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.

Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. s. 1471). Zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. s. 1470). Za značnou škodu se v souladu § 89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč.

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem § 4 písm. a) tr. zák., nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn § 4 písm. b) tr. zák.

Zavinění je vybudováno:

a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a

b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2004. s. 47-52).

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o úmyslu tak lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Na tomto místě je třeba znovu připomenout podstatu skutkových zjištění, která po zhodnocení důkazů učinil soud nalézací (odvolací soud tato zjištění posoudil jako správná), jak je vyjádřena v tzv. skutkové větě ve výroku o vině svého rozsudku. Z těchto zjištění vyplývá, že: po domluvě s obžalovaným L. L., kdy nabídl obžalovanému Z. J., podnikání v oboru řeznictví a uzenářství, a ten kontaktoval A. N. si tito vyřídili Živnostenské listy ve F. M., kdy k jejich podnikání dle § 11 zákona č. 455/1991 Sb. dodal obž. L. kopie písemností k ustanovení odpovědného zástupce a na základě těchto vystavených ŽL byly prováděny odběry vepřového a hovězího dobytku, masa, masných výrobků a živých krůt, které poté byly zpracovány v objektech fy. H. J., s.r.o. resp. P. J. B. u B., a následně odebrané a zpracované maso od dodavatelů bylo dodáno do prodejen v B. na ulici K. a K., přičemž k úhradě dodávek vůbec nedošlo, resp. došlo jen částečně, přičemž již v době odběru masa či zvířat obžalovaní věděli, že celou úhradu odebraného zboží neprovedou a zaplatí jen takovou částku, která je nezbytně nutná, aby zboží mohli odebrat od dodavatelů a takto obviněný L. L. provedl v rozsudku blíže specifikované odběry (viz body I. 1. 8.), jimiž způsobil v rozsudku uvedeným poškozeným subjektům škodu ve výši 2,994.831,30 Kč.

V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, která soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů učinil, a s nimiž se posléze ztotožnil i odvolací soud, vyjadřují ve vztahu k obviněnému všechny znaky, tedy i objektivní a subjektivní stránku, skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Pokud obviněný odebral od dodavatelů (poškozených) zboží (vepřový a hovězí dobytek, maso, masné výrobky a živé krůty), ačkoliv věděl, že celou úhradu za toto zboží neprovede a zaplatí dodavatelům (poškozeným) jen částku nezbytně nutnou k tomu, aby od nich mohl zboží odebrat, přičemž také uváděl ve vztahu k dodavatelům (poškozeným) nepravdivé údaje o tom, za jakých podmínek a s kým obchod uzavírají (viz odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů), pak tyto dodavatele (poškozené) svým jednáním vědomě uvedl v omyl. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním bylo obohacení jeho osoby (resp. též osob dalších) a škoda způsobená na majetku poškozených, naplňující znak značná škoda ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.

Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů zřetelně plyne úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jestliže obviněný jednal od počátku s tím, že poškozeným subjektům neuhradí celou kupní cenu, nýbrž pouze její část, pak zjevně chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Je totiž evidentní, že takto podvodně jednal vědomě, cíleně a záměrně - právě proto, aby sebe či jiného (příp. sebe a jiného) ke škodě dotyčných subjektů obohatil.

Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-l o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. června 2009



Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý