6 Tdo 688/2005
Datum rozhodnutí: 07.06.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 688/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. června 2005 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 8 To 265/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 117/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 1 T 117/2003, byl obviněný Ing. M. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že jako jediný jednatel, společník a osoba odpovědná za řízení společnosti D. s. r. o. se sídlem v D., ač věděl, že s ohledem na finanční situaci není tato společnost schopná dostát již předchozím splatným závazkům, přesto s předstíraným úmyslem úhrady faktur, postupně odebral v době od 29. 8. 2000 do 20. 9. 2000 v R., okr. J., ke škodě Ing. J. P. celkem 44,3 tun pšeničné hrubé mouky T 450 v celkové hodnotě 281 767,70 Kč. Za to byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému Ing. J. P. škodu ve výši 196.829,40 Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. M. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 8 To 265/2004, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek Okresního soudu v Jihlavě tak nabyl právní moci dne 24. 8. 2004 (§ 139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř.).

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný Ing. M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že již od počátku trestního řízení se domáhal zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. V návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že soudy vůči němu postupovaly tendenčně, vycházely z důkazů, které řádně nezobrazovaly skutečnost. Nemůže souhlasit s tím, že skutkový děj, tak jak je popsán ve výrokové části prvoinstančního soudu odpovídá prokazovaným skutečnostem, že jednotlivé důkazy tvoří ucelený kruh, který by svědčil o jeho vině. Jednotlivé důkazy by se měly navzájem doplňovat tak, aby bylo možno objektivně posoudit rozhodující skutečnosti. V posuzovaném případě však podle názoru dovolatele stojí jednotlivé důkazy samostatně, jsou vůči sobě kontradiktorní, takže jeden důkaz vylučuje druhý. Nelze tedy podle jeho slov hovořit o dodržení jedné ze základních zásad trestního práva, a to zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Soud musí mít při svém rozhodování praktickou jistotu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Pokud tato jistota není, je na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo . V další části dovolání dovolatel vyložil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a citoval skutkovou větu z rozsudku soudu prvního stupně. S tím vyjádřil nesouhlas a namítl, že dokazování bylo neúplné a tedy důkazy nelze hodnotit v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. ř. Soud podle něho vycházel ze skutečnosti, že společnost D. s. r. o. měla značné dluhy, nicméně se již nezabýval tím, že také disponovala značným majetkem a současně i pohledávkami za odběrateli. Při rozhodování tedy vycházel pouze z důkazů svědčících ve prospěch obžaloby, aniž by zohlednil důkazy provedené ve prospěch obhajoby, dle kterých bylo zřejmé, že společnost v inkriminované době normálně fungovala a vyvíjela podnikatelskou činnost. Dále dovolatel zdůraznil, že ve svém odvolání se domáhal výslechu ing. B. Š., který v době odběru mouky od poškozeného pracoval jako jednatel a ředitel ve firmě P. F., G., který by se mohl podrobně vyjádřit k tomu, za jakých okolností a podmínek došlo k realizaci obchodu mezi společností D. s. r. o. a ing. P. Dodal, že od počátku na svou obhajobu uváděl, že odebraná mouka nesplňovala parametry potravinářské mouky a z tohoto důvodu ji ing. B. Š. jako zástupce firmy P. F., G., odmítl přijmout, avšak zprostředkoval převzetí této mouky společnosti dovolatele, která v té době vyráběla mj. i krmné těstoviny, přičemž v opačném případě by mouka musela být s ohledem na svoji kvalitu zlikvidována. Dodal, že stejným způsobem byla dohodnuta i forma úhrady. Podle jeho přesvědčení skutečnost, že tento svědek nebyl slyšen před soudem prvého stupně, resp. dokazování nebylo doplněno o jeho výpověď ani v odvolacím řízení, ovlivnila rozhodnutí soudů v jeho neprospěch. Uvedl pak, že v době, kdy odebíral mouku, rozhodně neuvažoval o tom, že by za ni nezaplatil. Skutečnost, že k úhradě nakonec nedošlo, je důsledkem charakteru zboží, které muselo být zlikvidováno a stalo se neprodejným. Upozornil rovněž na to, že podle čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních lidských práv a svobod (dále jen Listina ) nelze nikoho zbavit svobody pro neschopnost dostát svému smluvnímu závazku, a dovodil, že napadené rozhodnutí je zcela v rozporu s tímto článkem, neboť v dané věci se jedná o obchodní vztah, ze kterého nelze dovozovat trestní odpovědnost. Dále poznamenal, že podle soudního rozhodnutí jednal zaviněně, minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Podle jeho názoru tato skutečnost v žádném případě není a nebyla žádným důkazem prokázána s tím, že jím navrhovaný důkaz by prokázal opak. Nemohlo se proto v jeho případě jednat o trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. V závěru dovolání dovolatel ještě poukázal na okolnosti postoupení pohledávky mezi Ing. J. P. a společností A. T.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 8 To 265/2004 bylo v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. zrušeno.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zrekapituloval závěry soudů obou stupňů i dovolací námitky obviněného Ing. M. H. a stručně konstatoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zdůraznil, že s argumentací dovolatele se nelze ztotožnit. Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí na cizím majetku takovým činem škodu nikoli malou. Podvodné jednání spočívá v uvedení nebo využití omylu, přičemž při uvedení v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, využitím omylu jiného pak pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti pak zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. by k němu došlo za méně výhodných podmínek. Zdůraznil, že zamlčení podstatné skutečnosti představuje zvláštní případ uvedení v omyl o objektivním stavu, přičemž musí být prokázáno, že pachatel od počátku jednal v úmyslu svůj závazek nesplnit (např. ve smluvené lhůtě, ve smluvené výši) anebo jednal alespoň s vědomím, že závazek ve smluvené lhůtě nebude moci splnit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se tak on nebo jiný ke škodě cizího majetku obohatil. Dodal, že samotná skutečnost, že dlužník závazek nesplní, sice ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, avšak tuto subjektivní okolnost lze zpravidla dokázat nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých je možné dovodit vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. V posuzovaném případě ze svědeckých výpovědí poškozeného Ing. J. P. vyplývá, že mu obviněný při sjednávání předmětného obchodního vztahu zamlčel, že jeho firma je značně zadlužena (ze spisového materiálu vyplývá, že se jednalo o zadlužení řádově v milionech Kč) a nesplácí předchozí závazky. O této skutečnosti se poškozený dozvěděl až poté, co začal u obviněného po termínu splatnosti příslušných faktur urgovat jejich zaplacení. V návaznosti na výše uvedené státní zástupce shrnul, že v daném případě se rozhodně nejednalo pouze o obchodní vztah a o nesplnění závazků vyplývajících z tohoto vztahu, neboť je evidentní, že obviněný od počátku vystupoval proti zájmům poškozeného a uvedením nepravdivých informací sledoval vlastní obohacení. Jednání obviněného tak ve svém souhrnu naplnilo znaky trestného činu a jeho odpovědnost za škodu je odpovědností za škodu způsobenou trestným činem. Napadená rozhodnutí tedy netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně vymezeny v ustanovení § 265b tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) dovolání obviněného Ing. M. H. jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje též proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný Ing. M. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům obou stupňů především vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění. Teprve sekundárně (v návaznosti na tyto námitky) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku s tím, že posuzovaný skutek měl být dle jeho názoru posuzován výhradně jako obchodně právní vztah, ze kterého nelze dovozovat žádné trestněprávní následky.



Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že se zabývaly všemi rozhodnými skutkovými otázkami nezbytnými pro náležité právní posouzení stíhaného skutku a po zhodnocení provedených důkazů vyšly právě z uvedených skutkových zjištění, jež v odůvodnění rozhodnutí podrobněji rozvedly, a na těch následně založily právní kvalifikaci předmětného skutku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím. Dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a tímto činem způsobí na cizím majetku škodu nikoli malou.

Objektem tohoto trestného činu je majetek, resp. ochrana majetkových práv. Uvedení v omyl je jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jedná tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Omyl je rozpor mezi představou poškozeného a skutečností, přičemž o omyl na straně poškozeného jde i tehdy, když nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, byť objektivně je tomu zcela naopak. Podstatné skutečnosti pak pachatel zamlčí, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. by k němu došlo za méně výhodných podmínek. Ve vztahu k posuzovanému případu je na místě dodat, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky tohoto trestného činu (jde o úmyslný trestný čin) se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již od počátku jednal v úmyslu sjednaný závazek nesplnit (vůbec nebo ve smluvené lhůtě či výši), nebo jednal alespoň s vědomím, že závazek ve smluvené lhůtě nebude moci splnit a že tím uvádí prodávajícího (věřitele) v omyl, aby ke škodě jeho majetku sebe nebo jiný subjekt obohatil. Čin je dokonán obohacením (neoprávněným rozmnožením majetku majetkových práv) pachatele nebo jiného. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde zejména o zmenšení majetku, ale také o ušlý zisk.

V posuzovaném případě nalézací soud zjistil a ve výroku svého rozhodnutí vyjádřil, že obviněný ač věděl, že s ohledem na finanční situace není tato společnost (D. s. r. o.) schopná dostát již předchozím splatným závazkům, přesto s předstíraným úmyslem úhrady faktur, postupně odebral v době od 29. 8. 2000 do 20. 9. 2000 v R., okr. J., ke škodě Ing. J. P. celkem 44,3 tun pšeničné hrubé mouky T 450 v celkové hodnotě 281 767,70 Kč.

V odůvodnění rozsudku pak nalézací soud doplnil, že dovolatel odebrané zboží neuhradil. Výslovně rovněž zdůraznil zjištění, že poškozený se o platební neschopnosti firmy D. s. r. o. dověděl až poté, co nedošlo k úhradě faktur. Rozvedená skutková zjištění potvrdil jako správná po přezkoumání věci odvolací soud.

Popsané jednání dovolatele je třeba označit za podvodné, což vyjádřil i odvolací soud, který ve svém rozhodnutí mj. uvedl, že dluhy obžalovaného dosahovaly řádově desítky milionů korun, a to dlouho před odběrem zboží od poškozeného Ing. J. P. Obviněný si tedy byl vědom toho, že nemá peníze na úhradu odebraného zboží ve lhůtě splatnosti faktur a pokud chtěl odebrané zboží uhradit z peněz získaných prodejem tohoto zboží, spoléhal na událost nejistou, která měla nastat v budoucnu.

Je zřejmé, že obviněný poškozeného uvedl v omyl tím, že se zavázal uhradit cenu odebraného zboží, ač tento závazek nebyl s ohledem na finanční situaci jeho firmy ve sjednané lhůtě, resp. vůbec, reálně splnitelný. Nadto poškozenému zamlčel podstatnou skutečnost platební neschopnost firmy D. s. r. o. Důsledkem tohoto zaviněného (k tomu viz níže) jednání (v příčinné souvislosti s ním) bylo obohacení obviněného, resp. jmenované firmy, a způsobení škody nikoli malé (§ 89 odst. 11 tr. zák.) na cizím majetku.

Zjištěné skutkové okolnosti současně odůvodňují správnost právního závěru soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, zavinění ve formě úmyslu eventuálního podle § 4 písm. b) tr. zák. Obviněný si totiž za popsaného skutkového stavu musel být již v době odebírání zboží vědom toho, že kupní cenu nebude schopen (minimálně ve smluvené lhůtě) zaplatit a že tím uvádí poškozeného v omyl, přičemž se tím ke škodě cizího majetku obohacuje. Současně je zřejmé, že obviněný byl srozuměn s následkem (účinkem) svého jednání.

Závěr soudů obou stupňů, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., tedy není v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem věci.

V daném případě se tudíž nejednalo pouze o obchodní vztah a o nesplnění závazků vyplývajících z tohoto vztahu. Nelze proto aplikovat obecné pravidlo, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát svému závazku podle čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť se jedná o situaci odlišnou. Dovolatel byl totiž odsouzen nikoli proto, že nedostál svému závazku, nýbrž proto, že spáchal skutek zakládající znaky úmyslného trestného činu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. června 2005

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý