6 Tdo 687/2013
Datum rozhodnutí: 28.08.2013
Dotčené předpisy: § 250b odst. 1 tr. zák.



6 Tdo 687/2013-45
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 o dovolání, které podal obviněný S. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 9 To 1/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře pod sp. zn. 18 T 11/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 18 T 11/2012, byl obviněný S. S. (dále jen obviněný ) uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ). Za tento zločin byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva na dobu deseti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost NLB Factoring, a.s. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 9 To 1/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že jako jednatel L. a S. Tábor, spol. s r.o., IČ: 46679251, se sídlem Tábor, Herlošova čp. 2925, nyní Tábor - Náchod, Dražická čp. 55, od 19. 12. 2011, v konkurzu, v žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 23. 2. 2007 od NLB Factoring, a.s., IČ: 47677881, se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Gorkého č.p. 3037/2, oprávněné poskytovat úvěry, záměrně zatajil, že L. a S. Tábor, spol. s r.o., je avalem blankosměnky ze dne 30. 9. 2005 mezi věřitelem Ing. F. J. a jím jako dlužníkem na základě smlouvy o půjčce finanční částky ve výši 13.000.000 Kč a avalem směnky ze dne 30. 9. 2005 mezi týmž věřitelem a dlužníkem na základě smlouvy o půjčce finanční částky ve výši 20.000.000 Kč a jemu samotnému byl na základě smlouvy o úvěru č. ... ze dne 27. 2. 2006 uzavřené s Privátním Peněžním Ústavem - úvěrním družstvem, se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 1588/4, 11000, IČ 25536991, který zanikl sloučením a jeho obchodní jmění včetně práv a povinností z pracovně právních vztahů přešlo na nástupnickou právnickou osobu Moravský Peněžní Ústav ­spořitelní družstvo, se sídlem Praha 1, Nové Město, Senovážné náměstí 1375/19, 11000, IČ 25307835, poskytnut úvěr ve výši 4.500.000 Kč s příslušným smluvním úrokem, jenž byl zajištěn, vedle zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví obžalovaného, také dvěma blankosměnkami vystavenými dne 27. 2. 2006, avalovanými L. a S. Tábor, spol. s r.o., na úhrnnou částku 6.750.000 Kč, dále dne 15. 5. 2007 v témže postavení (jako jednatel L. a S. Tábor, spol. s r.o.) uzavřel s NLB Factoring, a.s., smlouvu o úvěru č. ... na částku 270.000.000 Kč splatnou jednorázově dne 30. 6. 2009, zajištěný zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví L. a S. Tábor, spol. s r.o., zapsaným na listu vlastnictví č. ... pro katastrální území Č. B., vedeným Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, v té době v hodnotě nejméně 270.730.000 Kč a dne 25. 10. 2007 při uzavírání dodatku č. 2 k této smlouvě pozměňující způsob čerpání a rozsah zajištění úvěru a dne 22. 4. 2009 při uzavírání dodatku č. 3 pozměňujícího splatnost úvěru do 31. 12. 2009, jako jednatel L. a S. Tábor, spol. s r.o., zamlčel, že avaloval za L. a S. Tábor, spol. s r.o., další závazek ve výši 150.000.000 Kč plynoucí ze smlouvy o úvěru mezi Credit Funding, a.s., IČ: 27606716, a Bytovým družstvem Tábor, IČ: 26022443, v důsledku čehož NLB Factoring, a.s. úvěr L. a S. Tábor, spol. s r.o. poskytla a ta ho postupně v době od listopadu 2007 do července 2009 v částce 269.992.910,92 Kč vyčerpala, přičemž při uvedení zamlčených závazků L. a S. Tábor, spol. s r.o. obžalovaným by tento úvěr poskytnut nebyl, úvěr do dnešního dne nebyl ani částečně splacen, zástavu se nepodařilo insolvenčním správcem L. a S. Tábor, spol. s r.o. dosud realizovat a dlužná částka včetně úroků po splatnosti činí nejméně 337.333.492,68 Kč . Za tento trestný čin obviněného podle § 250b odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost NLB Factorig, a.s. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek popsaný v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze byl nesprávně právně posouzen. Podle svých slov nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., neboť v době, kdy žádal o poskytnutí úvěru od společnosti NLB Factoring, a.s., žádné platně sjednané ručitelství společnosti L. a S. Tábor - spol. s r. o. vůči Ing. F. J. (které měl zamlčet v žádosti o poskytnutí úvěru) neexistovalo. Prohlásil, že smlouvy o půjčkách, jež měl dne 30. 9. 2005 uzavřít jako dlužník s Ing. F. J. jako věřitelem a na základě kterých si měl od Ing. F. J. půjčit finanční částky 13.000.000,­- Kč a 20.000.000,- Kč, nebyly uzavřeny platně, jelikož nedošlo k reálnému předání předmětu těchto půjček, tudíž nebyla splněna obligatorní hmotně právní podmínka těchto reálných kontraktů. Uvedené potvrdil i svědek Ing. F. J. Shledal, že Vrchní soud v Praze nesprávně hmotně právně posoudil platnost smluv o půjčkách, resp. neposuzoval ji vůbec (v tomto směru pouze odkázal na závěry rozhodnutí soudu nalézacího), přičemž zdůraznil, že správné právní posouzení smluv o půjčkách je právním základem pro posouzení platnosti samotných zajišťujících směnek (předmětná avalovaná blankosměnka je totiž přímo vázaná na tyto smlouvy o půjčkách), jeho jednání a skutku. Konstatoval, že soudy nižších stupňů opomenuly, že smlouvy o půjčkách jsou svým charakterem reálné kontrakty. Vyjádřil přesvědčení, že jelikož předmětné smlouvy o půjčkách nebyly platně uzavřeny, nemohla být platně uzavřena ani vyplňovací směnečná dohoda a nemohlo platně vzniknout ani zajištění společnosti L. a S. Tábor - spol. s r.o., když platnost zajišťovacího institutu je akcesoricky vázána na platnost zajištěného závazku. Pouze platná smlouva o půjčce umožňuje platnou existenci jí zajišťujícího ručitelství. Uzavřel, že z těchto důvodů nelze skutečnost, že v žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 23. 2. 2007 od společnosti NLB Factoring, a.s. neuvedl existenci ručitelství ze směnek ze strany společnosti L. a S. Tábor - spol. s r.o. považovat za údaje nepravdivé, zkreslené či podstatné.

Dále připomněl, že podle § 250b odst. 1 tr. zák. se úvěrového podvodu dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Upozornil, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. č. 6/2004 Sb. rozh. tr.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Smlouva o úvěru je smlouvou konsensuální a pro její vznik postačí dohoda alespoň o podstatných náležitostech (částech) ve smyslu § 269 odst. 1 obch. zák. Podle platné právní úpravy, především podle § 516 obč. zák., uzavření dodatku ke smlouvě není sjednáváním smlouvy jako takové, ale toliko změnou vzájemných práv a povinností vyplývajících z již uzavřené smlouvy. Odsuzujícím výrokem vymezený skutek popsaný tak, že při uzavírání dodatku č. 2 k této smlouvě . zamlčel , tudíž není trestným činem. K tomu ještě podotkl, že v případě jakýchkoliv pochybností o výkladu trestněprávních ustanovení je nutno použít výkladu obecně pro obžalovaného nejpříznivějšího, resp. že dodatek č. 2 ani dodatek č. 3 nijak neměnily podstatné náležitosti samotné úvěrové smlouvy.

Jiné nesprávné hmotně právní posouzení pak shledal v tom, že trestní odpovědnost za skutek, tak jak je popsán v napadeném rozhodnutí, je promlčena, a tudíž jeho trestní stíhání je nepřípustné a mělo být podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno. Uvedl, že ve smyslu § 67 odst. 1 písm. d) tr. zák. se na trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., za který lze uložit trest odnětí svobody až na dvě léta, vztahuje promlčecí lhůta tříletá. Vrchnímu soudu v Praze vytkl, že si při zvažování otázky nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu promlčení nesprávně vysvětlil pojem sjednávání úvěrové smlouvy a počátek promlčecí doby chybně stanovil na den následující po dni podpisu dodatku č. 3 k úvěrové smlouvě, tj. na den 18. 7. 2009. Zdůraznil, že kdyby Vrchní soud v Praze připustil jeho argumentaci a pojem sjednávání úvěrové smlouvy vyložil ve smyslu výše uvedeného odborného názoru (podle něhož existenci dodatků nelze zařadit do procesu sjednávání smlouvy, nýbrž je nutné ji považovat za následnou modifikaci již sjednané smlouvy), musel by dospět k závěru, že jeho trestní odpovědnost za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. je nepřípustná z důvodu promlčení.

Stran výše uvedené dovolací argumentace v podrobnostech odkázal na svá dřívější podání, zejména na doplnění odvolání ze dne 8. 2. 2013.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 9 To 1/2013 zrušil, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově na tento rozsudek navazující. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, aby bylo jeho trestní stíhání zastaveno z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Vyložila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , přičemž konstatovala, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, i když to zákon výslovně nestanoví, a to proto, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu, vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou blíže rozvedena v jeho odůvodnění. V dovolacím řízení není možné měnit skutkové zjištění, a to ani na základě případného doplnění dokazování nebo v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.

Následně konstatovala, že výhradu obviněného ke skutkovému zjištění nalézacího soudu konkrétně námitku, že nebyly platně uzavřeny smlouvy o půjčkách s Ing. F. J., kdy vystupoval jako dlužník, a proto nedošlo, resp. nemohlo dojít ani k platnému sjednání samotných zajišťujících směnek u společnosti L. a S. Tábor - spol. s r.o. nelze pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. K tomu poznamenala, že v řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích pobočce v Táboře bylo jednoznačně prokázáno, že půjčky od Ing. F. J. reálně existovaly. Existenci půjček zajištěných blankosměnkami potvrdil svědek Ing. F. J. ve své výpovědi. Závěr o existenci půjček podporuje rovněž korespondence tehdejšího právního zástupce obviněného JUDr. Staše se společností Engler Grundbesitz, s. r. o., na kterou byla pohledávka Ing. F. J. za obviněným postoupena. Jednatel společnosti Engler Grundbesitz, s. r. o., Bc. K., potvrdil, že obviněný respektoval existenci svého závazku vůči Ing. F. J. a vyjadřoval rovněž svoji vůli tento závazek uhradit. Bylo tedy jednoznačně prokázáno, že obviněným avalované blankosměnky a jím podepsané smlouvy o půjčce v částce celkem 33.000.000,- Kč existovaly v době, kdy žádal o poskytnutí úvěru společnost NLB Factoring, a. s., a uvedenou skutečnost věřiteli zatajil.

Dále státní zástupně podotkla, že obviněnému je třeba také oponovat v tom, že se nedopustil jednání trestného, pokud při uzavírání dodatku ke smlouvě o úvěru zamlčel, že avaloval za společnost L. a S. Tábor - spol. s r. o., další závazek ve výši 150.000.000,- Kč plynoucí ze smlouvy o úvěru mezi společností Credit Funding, a. s., a Bytovým družstvem Tábor. Jestliže i při sjednávání dodatku úvěrové smlouvy dojde k předestření nepravdivých údajů, případně k zamlčení určitých údajů, dopouští se pachatel jednání trestného, a to v rámci jednoho skutku, neboť takové jednání se váže k jedné úvěrové smlouvě. Závěr odvolacího soudu, že dodatky k úvěrové smlouvě z NLB Factoring, a. s., lze považovat za sjednání smlouvy jako takové, neboť u všech dodatků bylo výslovně uvedeno, že jde o nedílnou součást základní úvěrové smlouvy, jejíž podmínky, včetně doby splatnosti, s uvedenými dodatky měnily, je správný. Jestliže tedy obviněný v době uzavírání těchto dodatků tvořících nedílnou součást úvěrové smlouvy zatajil, že poskytl další zajištění za svoje závazky, tedy, že zatížil dne 24. 9. 2007 majetek společnosti L. a S. Tábor - spol. s r. o., ručením za úvěr 150.000.000,- Kč z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel za Bytové družstvo Tábor s Credit Funding, a. s., pak i takové jeho jednání je trestné.

Pokud jde o námitku promlčení, tu podle názoru státní zástupkyně obviněný nepřípadně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť bylo na místě tuto námitku podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Touto námitkou se však Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí rovněž zabýval, přičemž nepochybil, pokud dospěl k závěru, že promlčecí doba začala běžet od data 18. 7. 2009, neboť dne 17. 7. 2009 byl úvěr vyčerpán. Jestliže obviněný zatajil, že dne 24. 9. 2007, tedy v průběhu čerpání úvěru zatížil majetek L. a S. Tábor - spol. s r. o., za úvěr 150.000.000,- Kč z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel za Bytové družstvo Tábor s Credit Funding, a. s., pak jeho jednání spočívající v opomenutí trvalo po celou dobu procesu uzavírání úvěrové smlouvy, včetně jejích změn, a to právě až do vyčerpání úvěru. Promlčecí doba tedy počala běžet ode dne následujícího po vyčerpání úvěru. Jestliže ve smyslu § 67 odst. 1 písm. d) tr. zák. činí promlčecí doba tři roky, k promlčení trestního stíhání nedošlo, neboť toto bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 2. 5. 2012 čj. KRPC-13023-260/TČ-2011, které téhož dne převzal. Vrchní soud zdůraznil, že k promlčení nemohlo dojít rovněž proto, že v promlčecí době se obviněný dopustil dalších trestných činů, pro které je stíhán.

Státní zástupkyně uzavřela, že napadené rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými vadami a navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 9 To 1/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují zčásti primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům de facto vytýká rovněž vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Též skrze tato svá skutková (procesní) tvrzení vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Týká se to tvrzení obviněného, že nedošlo k předání finančních prostředků, z čehož je v dovolání činěn závěr, že nebyly platně uzavřeny smlouvy o půjčkách s Ing. F. J., a proto nedošlo, resp. nemohlo dojít ani k platnému sjednání samotných zajišťujících směnek u společnosti L. a S. Tábor - spol. s r.o. Již soud prvního stupně ovšem zjistil a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil (jeho zjištění potvrdil odvolací soud), že půjčky od Ing. F. J. reálně existovaly, jelikož k předání finančních prostředků obviněnému jako půjčky skutečně došlo. Naznačenou argumentací obviněný nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

V tomto směru je tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval také z vlastní verze skutkového stavu věci, a tudíž údajně vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však formálně podřadit tvrzení obviněného, že se nedopustil jednání trestného, pokud při uzavírání dodatků ke smlouvě o úvěru zamlčel, že avaloval za společnost L. a S. Tábor - spol. s r. o., další závazek ve výši 150.000.000,- Kč plynoucí ze smlouvy o úvěru mezi společností Credit Funding, a. s., a Bytovým družstvem Tábor, neboť uzavření dodatku ke smlouvě není sjednáváním smlouvy jako takové, ale toliko změnou vzájemných práv a povinností vyplývajících z již uzavřené smlouvy. Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.

Formální zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. jsou hned v úvodu tohoto ustanovení vymezeny slovy kdo při sjednávání úvěrové smlouvy . Již v důvodové zprávě k novele č. 253/1997 Sb., kterou byla do trestního zákona nově zavedena skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu, bylo ve vztahu k § 250b tr. zák. mj. uvedeno, že ... ne ve všech případech lze podle stávající skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 postihovat jednání spočívající v uvedení nepravdivých údajů v rámci jednání o uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru (a obdobně i dotace nebo subvence), a tím spíše případy, kdy pachatel již poskytnutý úvěr použije na jiný než sjednaný účel. .

Na tuto důvodovou zprávu navázala i judikatura soudů, např. v odůvodnění stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. Tpjn 301/2003 (publikovaném pod č. 6/2004 Sb. rozh. tr.) byla formulována myšlenka, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí, se kterou se identifikovali i autoři respektovaného komentáře trestního zákona (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004, 1495 s.). Sjednávání úvěrové smlouvy nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy.

Z těchto úvah a z logiky věci vyplývá, že navazující formální zákonný znak uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů se vztahuje na celý proces sjednávání úvěrové smlouvy. V kontextu uvedených teoretických východisek je třeba dovodit, že výše zmíněný názor obviněného nemůže obstát. Jestliže i při sjednávání dodatku úvěrové smlouvy dojde k předestření nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, příp. k zamlčení podstatných údajů, dopouští se pachatel jednání trestného, a to v rámci jednoho skutku se zřetelem k faktu, že toto jednání se váže k jedné úvěrové smlouvě. Sjednávání a uzavírání dodatků lze z hlediska předmětné skutkové podstaty považovat za proces sjednávání úvěrové smlouvy jako takové, neboť u všech dodatků platí, že jde o nedílnou součást této smlouvy (což ostatně bylo výslovně v předmětných dodatcích deklarováno). Dodatek úvěrové smlouvy má za situace, kdy je její nedílnou součástí a kdy se jím upravuje některá z jejích obsahových součástí (např. doba splatnosti úvěru, rozsah jeho zajištění), svojí skutečnou podstatou charakter této smlouvy.

Tento závěr koresponduje smyslu a účelu zavedení skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu do trestního zákona, resp. zákoníku.

Přiléhavě odvolací soud dovodil, že předmětné dodatky je třeba považovat za součást smlouvy o úvěru nejen z hlediska obchodněprávního, ale i z hlediska trestněprávního. Jestliže obviněný, jak se podává ze skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu, v době uzavírání těchto dodatků tvořících nedílnou součást úvěrové smlouvy zatajil, že poskytl další zajištění za svoje závazky, tedy, že zatížil dne 24. 9. 2007 majetek společnosti L. a S. Tábor - spol. s r. o., ručením za úvěr 150.000.000,- Kč z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel za Bytové družstvo Tábor s Credit Funding, a. s., pak i takové jeho jednání je trestné. Obviněný takto v rámci procesu sjednávání úvěrové smlouvy zamlčel skutečnosti, jež je nutno považovat za podstatné. Charakter těchto skutečností jako podstatných plyne ze zjištění, že při uvedení zamlčených závazků L. a S. Tábor - spol. s r.o. obviněným by úvěr obchodní společností NLB Factoring, a.s. poskytnut nebyl. Nehledě na uvedené je třeba zdůraznit, že skutková podstata předmětného trestného činu byla naplněna již jednáním obviněného souvisejícím se sjednáváním základní úvěrové smlouvy v žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 23. 2. 2007 od NLB Factoring, a.s., záměrně zatajil, že L. a S. Tábor, spol. s r.o., je avalem blankosměnky ze dne 30. 9. 2005 mezi věřitelem Ing. F. J. a jím jako dlužníkem na základě smlouvy o půjčce finanční částky ve výši 13.000.000 Kč a avalem směnky ze dne 30. 9. 2005 mezi týmž věřitelem a dlužníkem na základě smlouvy o půjčce finanční částky ve výši 20.000.000 Kč a jemu samotnému byl na základě smlouvy o úvěru č. ... ze dne 27. 2. 2006 uzavřené s Privátním Peněžním Ústavem - úvěrním družstvem, které zaniklo sloučením a jeho obchodní jmění včetně práva povinností z pracovně právních vztahů přešlo na nástupnickou právnickou osobu Moravský Peněžní Ústav ­spořitelní družstvo, poskytnut úvěr ve výši 4.500.000 Kč s příslušným smluvním úrokem, jenž byl zajištěn také dvěma blankosměnkami vystavenými dne 27. 2. 2006, avalovanými L. a S. Tábor, spol. s r.o., na úhrnnou částku 6.750.000 Kč, dále dne 15. 5. 2007 v témže postavení (jako jednatel L. a S. Tábor, spol. s r.o.) uzavřel s NLB Factoring, a.s., smlouvu o úvěru č. ... na částku 270.000.000 Kč splatnou jednorázově dne 30. 6. 2009, zajištěný zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví L. a S. Tábor, spol. s r.o. Již v této fázi sjednávání úvěru obviněný zamlčel skutečnosti, jež měly charakter podstatných údajů. Pokud jde o námitku promlčení, tu obviněný nepřípadně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť bylo na místě tuto námitku subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je definována v ustanovení § 11 tr. ř., přičemž ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.

K této námitce postačí uvést následující skutečnosti. Obviněný ji opřel o zpochybnění právního závěru odvolacího soudu, podle něhož sjednávání dodatků k úvěrové smlouvě lze považovat za sjednání úvěrové smlouvy jako takové. Nejvyšší soud však, jak shora uvedeno, shledal tento právní názor správným, takže i námitka promlčení založená na uvedené argumentaci musela být posouzena jako zjevně neopodstatněná.

Nadto je na místě připomenout, že Vrchní soud v Praze učinil zjištění, že v promlčecí době se obviněný dopustil dalších trestných činů, a to trestných činů závažnějších než nyní posuzovaný trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., v důsledku čehož nemohlo se zřetelem k ustanovení § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák. k promlčení jeho trestní odpovědnosti pro citovaný trestný čin dojít. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. srpna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý