6 Tdo 686/2011
Datum rozhodnutí: 28.06.2011
Dotčené předpisy: § 213 odst. 2 tr. zák.



6 Tdo 686/2011-19 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. června 2011 o dovolání obviněného J. H . , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, č. j. 13 To 417/2010-142, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 217/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, č. j. 13 To 417/2010-142, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 6. 2010, č. j. 3 T 217/2009-130. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným v bodech 1) a 2) výroku o vině dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.). Za tyto trestné činy mu byl podle § 213 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jeho výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a byl nad ním vysloven dohled. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil dluh na výživném a řádně platil běžné výživné.

V dovolání obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozsudek Okresního soudu v Kolíně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle jeho názoru skutky nenaplňují všechny zákonné znaky úmyslného trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. Aby se jednalo o úmyslné trestné činy zanedbání povinné výživy, musel by se plnění své zákonné povinnosti vyživovat své dcery a syna vyhýbat s přímým nebo nepřímým úmyslem. Tvrdí však, že vyživovací povinnost neplnil v plném rozsahu z objektivních důvodů, nikoliv úmyslně. Dodal, že po celou dobu byl zaměstnán a aktivně hledal další zaměstnání, které by mohl vykonávat souběžně s výukou hudební výchovy. V období od 27. 1. 2009 do 23. 8. 2009 a dále od 12. 11. 2009 byl veden jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce městské části Praha 5. Obdržel pouze pracovní nabídku řidiče malého nákladního vozu. Tato práce ale vyžadovala respektovat turnusové služby, čímž by musel zcela zrušit svou dosavadní práci učitele hudby na základní škole, přičemž celkový výdělek z tohoto zaměstnání by byl pro splácení dlužného výživného zcela nedostatečný. Uvedl také, že na počátku této doby se snažil požádat o příspěvek na živobytí podle § 21 a násl. zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, nicméně pro jeho přiznání nesplňoval kritéria nemajetnosti. Z částky 650.000,- Kč, která mu byla vyplacena na základě vypořádání společného jmění manželství, plně uhradil tehdejší dluhy na výživném, dlužné příspěvky na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění a další dluhy, které měl a dále byl nucen v současném bydlišti předplatit nájemné na jeden rok dopředu. Dodal, že jakmile získal vhodné zaměstnání a jeho finanční situace se zlepšila, výživné vůči všem vyživovaným osobám platí řádně a dlužné výživné postupně splácí. Z výše uvedených důvodů dovozuje, že jeho jednání nebylo úmyslné, ale vyvolané vnějšími okolnostmi, tudíž nemohl spáchat dva trestné činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 13 To 417/2010, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované ustanovení obsahově navazující, a dále aby věc podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby Krajský soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil původní rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. ho obžaloby zprostil podle § 226 písm. b) tr. ř., popř. věc podle § 259
odst. 1 tr. ř. vrátil Okresnímu soudu v Kolíně, nebo aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl .

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství považuje dovolání obviněného za obsahově naprosto shodné s jeho obhajobou přednesenou před soudem prvního stupně i s jeho odvoláním, přičemž naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že vyživovací povinnost neplnil v plném rozsahu z objektivních důvodů, nikoliv úmyslně. Státní zástupce však má za to, že ve skutečnosti obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů, na jehož základě soudy obou stupňů dospěly údajně k nesprávnému závěru o tom, že spáchal trestný čin. Podle státního zástupce jsou námitky obviněného pouze skutkové povahy, neboť napadá skutková zjištění soudů a prostřednictvím změny v jejich hodnocení se domáhá změn v jejich právním hodnocení. Vzhledem k tomu je státní zástupce toho názoru, že námitky uplatněné obviněným nenaplňují důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod jiné důvody dovolání podle § 265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř., neboť tento mimořádný opravný prostředek byl podán z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině.

Obviněný se domnívá, že za okolností, za jakých spáchal dva trestné činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., se nemohl tohoto trestného činu úmyslně dopustit. Má za to, že v plnění vyživovací povinnosti mu bránily objektivní důvody. Nejvyšší soud však tento názor obviněného nesdílí.

U skutku pod bodem 1) výroku o vině jsou důvody neplnění vyživovací povinnosti popsány tak, že po dobu neplnění výživného byl zaměstnán pouze na zkrácený pracovní úvazek v rozsahu 2 hodiny týdně jako učitel hudební výchovy na Základní škole B., okr. K., s výdělkem kolem 2.500,- Kč čistého měsíčně, a dále v době od 24. 8. do 2. 11. 2009 rovněž jako učitel hudební výchovy na Základní škole T. G. M. v P., okr. K., kde pracoval také na zkrácený pracovní úvazek v rozsahu 7 hodin týdně s výdělkem 7.400,- Kč hrubého měsíčně a kde s ním byl pro neuspokojivé pracovní výsledky pracovní poměr ve zkušební době ukončen, jinak nijak nepracoval ani nepodnikal a nevyvíjel potřebnou snahu k nalezení zaměstnání na plný úvazek s dostatečným příjmem k hrazení výživného, jako uchazeč o zaměstnání byl veden od 27. 1. do 23. 8. 2009 a opětovně od 12. 11. 2009, nepožádal o žádné sociální dávky, čímž se vyhýbal práci, zbavoval příjmů a ztěžoval tak vymáhání dlužného výživného srážkami ze mzdy či jiným způsobem výkonu rozhodnutí .

Skutek pod bodem 2) výroku o vině ohledně důvodů neplnění vyživovací povinnosti obsahuje následující skutkové zjištění po dobu neplnění výživného byl zaměstnán pouze na zkrácený pracovní úvazek v rozsahu 2 hodiny týdně jako učitel hudební výchovy na Základní škole B., okr. K., s výdělkem kolem 2.500,- Kč čistého měsíčně, jinak nijak nepracoval ani nepodnikal a nevyvíjel potřebnou snahu k nalezení zaměstnání na plný úvazek s dostatečným příjmem k hrazení výživného, jako uchazeč o zaměstnání byl veden od 27. 1. do 23. 8. 2009 a opětovně od 12. 11. 2009, nepožádal o žádné sociální dávky, čímž se vyhýbal práci, zbavoval příjmů a ztěžoval tak vymáhání dlužného výživného srážkami ze mzdy či jiným způsobem výkonu rozhodnutí .

Trestného činu podle § 213 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného.

Vyhýbáním se rozumí jednání pachatele, který nejen svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, ale podniká též kroky k tomu, aby se této své povinnosti zbavil nebo aby zmařil či podstatně ztížil anebo oddálil možnost vymáhání nároku na výživné (např. často mění zaměstnání, aniž k tomu má vážný důvod, záměrně vstoupí do pracovního poměru, kde dosahuje podstatně nižního výdělku než v předchozím zaměstnání, pracuje jen v tzv. sezónních či brigádních zaměstnáních nebo zašantročuje svůj majetek apod.). V rámci rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy musí soud při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, brát zřetel na všechna potřebná hlediska, včetně toho, zda se obviněný bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo nějakého majetkového prospěchu (§ 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů).

Není pochyb, že v dané věci soudy zjišťovaly nejen okolnosti, které dokreslují možnosti a schopnosti obviněného plnit vyživovací povinnost, ale zabývaly se rovněž otázkami jeho oprávněných potřeb. V tomto směru se názory v této trestní věci nijak neliší od závěru, které učinily soudy v občanskoprávním řízení. Jinými slovy řečeno, pokud jde o osobu samotného obviněného, vzhledem ke svým odůvodněným potřebám, možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům mohl vyživovací povinnost plnit ve stanoveném rozsahu. Uvedené rovněž podtrhuje skutečnost, že jeho návrhy na snížení výživného v roce 2008 byly v občanskoprávním řízení zamítnuty. Nejvyšší soud má za to, že ohledně schopnosti obviněného plnit vyživovací povinnost byla soudy nižších stupňů učiněna potřebná skutková zjištění, zejména lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 3 4. Nad rámec uvedených úvah Nejvyšší soud považuje za potřebné zmínit, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 4 T 7/2009, byl obviněný J.H. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že od září 2007 do prosince 2008, vyjma září 2007, kdy uhradil 400,- Kč, října 2007, kdy uhradil 1.200,- Kč, prosince 2007, kdy zaplatil 3.400,- Kč, ledna 2008 kdy uhradil 1.200,- Kč, dubna 2008, května 2008, července 2008, srpna 2008, září 2008 a listopadu 2008, kdy uhradil vždy po 1.000,- Kč, úmyslně řádně neplnil v trvalém bydlišti ani jinde vyživovací povinnost na syna J. H., na dceru J. H., a dceru J. H., která mu vyplývá ze zákona o rodině a jejíž výše byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 3. 2006 pod sp. zn. 16 P 51/2004, který nabyl právní moci dne 10. 3. 2007, částkou 1.900,- Kč na syna J. H., částkou 1.500,- Kč na dceru J. H. a částkou 1.400,- Kč na dceru J. H. splatnými vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky L. H., a od ledna 2008 do prosince 2008 synovi J. H., a takto dluží k rukám syna J. na výživném částku 19.600,- Kč a k rukám matky L.H. na výživném částku ve výši 43.000,- Kč, přičemž v roce 2007 od L. H. obdržel finanční vyrovnání ve výši 650.000,- Kč za vyplacení ideální poloviny domu od26. 4. 2007 byl evidován na Úřadu práce P. jako uchazeč o zaměstnání a do 25. 1. 2008 pobíral podporu v nezaměstnanosti ve výši 2.355,- Kč a 2.120,- Kč, dne 13. 10. 2008 k 1. 4. 2008 byl z evidence sankčně vyřazen z důvodů maření součinnosti, od července 2007 do října 2008 si přivydělával jako řidič taxi a od 22. 9. 2008 je zaměstnán na částečný pracovní úvazek jako učitel hudební výchovy, kde pobírá 2.545,- Kč měsíčně, měl tedy dostatek finančních prostředků, z nichž mohl výživné na děti platit.

Výše citovaný rozsudek dokládá, že trestného činu podle § 213 tr. zák. se obviněný nedopouští poprvé a potíže se získáním zaměstnání se u něho projevují dlouhodobě. Na shora uvedený rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 4 T 7/2009, totiž nyní posuzované jednání obviněného bezprostředně navazuje. Je tedy zřejmé, že v dané věci neplnění vyživovací povinnosti není již jen nahodilou skutečností, ale soustavným jednáním ze strany obviněného. Vzhledem k tomu, že u obviněného nebylo zjištěno nic, co by mu v získání zaměstnání bránilo např. špatný zdravotní stav, nelze konstatovat, že by nedostatek finančních prostředků byl dán aktuálními objektivními důvody. Naopak z jeho jednání je zřejmé, že nadřazuje své potřeby a zájmy nad potřeby výživného oprávněných osob, neboť výhodnější zaměstnání bezdůvodně odmítá. Je evidentní, že prvotně se snaží naplnit svoje vlastní představy o zaměstnání. Mohl-li obviněný získat práci v bezpečnostní agentuře s vyšším příjmem, pak jen stěží lze za důležitý důvod akceptovat udržení si práce, v níž výdělek dlouhodobě činí pouhých 2.500,- Kč. Obviněný jako osoba povinná k plnění výživného se měl především postarat o to, aby měl dostatečný příjem k tomu, aby své povinnosti ke svým dvěma nezletilým dcerám a synovi Janovi plnil v plné míře. Nejvyšší soud má za to, že nebyly zjištěny žádné objektivní důvody, které by mu v získání jiného zaměstnání bránily. Pokud v dovolání uvádí, že mu byla nabídnuta práce řidiče malého nákladního vozu nebo práce v bezpečnostní agentuře, jde o nabídky, které mu byly nabídnuty úřadem práce, ale sám již v dovolání neuvádí, jak on sám aktivně zaměstnání vyhledával. V situaci, v jaké se obviněný nacházel, je obvyklým řešením osoby, která má skutečný zájem plnit svoji zákonnou povinnost vyživovat jiného a tuto nepodřazuje vlastním zájmům a potřebám, přijetí zaměstnání, které byť nevyhovuje vlastním představám, poskytuje uspokojivý finanční příjem (i když třeba jen na přechodnou dobu). Teprve následně je možno během této přechodné doby hledat si zaměstnání, v němž se člověk sám realizuje. Obviněného rovněž nijak neomlouvá, že neznal právní předpisy sociálního zabezpečení, neboť v případě skutečné nouze by vyvinul v dané oblasti větší úsilí než pouhou konzultaci s pracovnicí Městského úřadu v Č. B. Nutno poznamenat, že obecně je známo, že o dávky státní sociální podpory se žádá na kontaktních místech České správy sociálního zabezpečení. Tyto dávky poskytují širší možnost pro jejich přiznání než dávky pomoci v hmotné nouzi. Nejvyšší soud má za to, že postoj obviněného k zajištění odpovídajícího zaměstnání po poměrně dlouhou dobu zcela nepochybně vypovídá o tom, že se plnění vyživovací povinnosti vyhýbal úmyslně, a to v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. Byl-li obviněný za této situace uznán vinným dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., nelze této právní kvalifikaci ničeho vytknout.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud dovolání obviněného J.H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. června 2011 Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann