6 Tdo 68/2011
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



6 Tdo 68/2011 - 71

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. B . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 9 To 59/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 4/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 3 T 4/2009, byl obviněný Ing. M. B. uznán vinným (v bodech I/1 11, II/1 5 a III/1 5) pomocí ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl obviněný Ing. M. B. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 24 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s ustanovením § 58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu podle § 84 tr. zákoníku.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných Ing. I. B. a L. M. a o zproštění obžaloby obviněných Ing. J. B., MUDr. M. B. G., M. D., V. F., Ing. S. J., F. K., V. K., L. M., Ing. M. N., R. P., P. J., Ing. Z. Š. a A.U.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškozené subjekty MB-Sving, s.r.o., Bibby Financial Services, a.s., Transfinance, a.s. a D.S. Factoring, s.r.o. odkázány s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění Ing. M. B. a Ing. I.B., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 9 To 59/2010, z podnětu odvolání obviněného Ing. M. B. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. M.B. při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného Ing. I. B.zamítl.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě, nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu a že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku vykazuje extrémní vady, jež vedly zejména k nedostatečnému a značně nepřesnému zjištění skutkového stavu věci. Uvedl přitom, že dovolací řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina ) a že rozhodovací praxe obecných soudů nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení a musí interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv. Dodal, že i Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) musí respektovat čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv.

Následně konstatoval, že výrok rozsudku je nepřezkoumatelný, a tudíž hmotně právně neposouditelný. V této souvislosti poukázal na ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1383/2005. Prohlásil, že popis skutku, kterého se měl dopustit, neodpovídá trestnému činu, pro který byl odsouzen, a že skutkové okolnosti nejsou dostatečně rozvedeny a konkretizovány ani v odůvodnění rozhodnutí. Upozornil, že soud do výroku o vině zahrnul i jednání, kterým se měli další obvinění (kromě Ing. B., jeho osoby a spoluobviněného M.) dopustit pomoci k trestnému činu podvodu s tím, že jejich jednání se stává součástí skutkového děje naplňujícího zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, resp. pomoci k tomuto trestnému činu, aniž by bylo zřejmé, do jaké míry je právě toto jednání pokryto aktivním jednáním a zaviněním ze strany obviněných, kteří byli uznáni vinnými. Navíc jednání spoluobviněných zproštěných obžaloby je relativizováno tím, že se mělo stát podle výroku údajně, takže se vlastně stalo i nestalo. V nesrozumitelnosti popisu skutku a jeho vnitřní rozpornosti shledal zásadní porušení práva na obhajobu s tím, že neví, čemu se má vlastně bránit. Uzavřel, že pokud mu jako obviněnému nebylo ve skutkové větě jasně sděleno, v čem je spatřována jeho vina, došlo k závažnému porušení práva na spravedlivý proces.

Podle jeho názoru nemůže obstát argumentace odvolacího soudu v tom smyslu, že jeho vědomá spoluúčast na posuzované trestné činnosti spočívá v přípravě a provádění úkonů souvisejících s postoupením pohledávky faktorovi. Zdůraznil, že postoupení pohledávek může být podvodným jednáním toliko tehdy, jestliže pohledávky fakticky neexistují (otázku existence či neexistence pohledávek však soud vůbec nevyřešil a přehlédl, že z některých bylo skutečně plněno). Trestní odpovědnost lze pak dovodit pouze tehdy, jestliže by měl o neexistenci pohledávek vědomost, což by vyžadovalo jeho, byť třeba jen rámcové, povědomí o způsobu simulace obchodních případů (toto povědomí by muselo být zjistitelné z výroku rozsudku a muselo by být nade vší pochybnost prokázáno). Akcentoval, že z popisu skutku je evidentní, že jednání zproštěných spoluobviněných, uvedené jak v odsuzujícím, tak i ve zprošťujícím výroku, je kauzální pro trestněprávní následek. Podotkl, že jestliže je součástí skutkového děje určité jednání, které soud vzal za prokázané, a přesto dospěl k závěru, že jednající se nedopustil trestného činu, musí jasně vyjádřit, jak pachatelé takovou osobu k jednání přiměli či zda tato osoba jednala v omylu či subjektivně nemohla rozpoznat protiprávnost jednání. Podle něho ani odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nedává odpověď na to, jakým způsobem bylo dosaženo zapojení všech zúčastěných osob do trestně právně významného skutkového děje. Uvedl, že jestliže by bylo jednání osob zproštěných obžaloby abstrahováno, skutková podstata trestného činu, pro který byl odsouzen, by naplněna nebyla a celý skutkový děj by ztratil logiku a omezil by se na vystavení dokladů společností Stavební elementy a.s. Seznal, že pokud soud jak v odsuzujícím výroku, tak i ve výroku zprošťujícím popsal skutek prakticky totožný, aniž by důsledně vyjádřil specifika jednání jednotlivých obviněných z hlediska trestní odpovědnosti, je výrok vnitřně rozporný, resp. že jestliže z výroku není jasné, zda se jednání stalo, je povědomí hlavního pachatele či jiného pomocníka o průběhu skutkového stavu povědomím o něčem naprosto neurčitém.

Dále argumentoval, že skutková zjištění soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a že odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů neodpovídají ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle něho není z rozhodnutí patrné, že soud hodnotil důkazy jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu, a až na výjimky nelze zjistit, co vzal soud z důkazů za prokázané a jak se vypořádal s jejich vzájemnými rozpory. Ing. B. s ohledem na to, jak v průběhu řízení měnil své výpovědi, označil za osobou naprosto nevěrohodnou. Shledal, že je nepochybné, že iniciátorem a řídícím článkem všech případů fiktivních či kruhových obchodů byl právě Ing. B. a že se tento ve svých výpovědích snažil zmírnit svoji vinu tím, že přenášel odpovědnost na jiné osoby, zejména na něho. Dodal, že nelze též přehlížet skutečnost, že vůči němu nelze použít výpovědi učiněné Ing. B. před zahájením trestního stíhání usnesením ze dne 4. 2. 2008. Akcentoval, že tvrzení Ing. B. jsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy, že žádný ze svědků nepodpořil verzi prezentovanou soudem, tj. že věděl úplně vše a sám obchody řídil, resp. že z jejich výpovědí nevyplývá, že by s někým domlouval fiktivní či kruhový obchod či že by dojednával podrobnosti obchodů. Konstatoval, že neexistuje žádné konkrétní procesně použitelné zjištění, které by svědčilo o jeho vině a že z výpovědí svědků a listinných důkazů se podává, že si Ing. B. řídil obchody sám.

Namítl rovněž, že soud dovozuje jeho vinu z toho, že pracoval ve funkci ekonoma, a proto musel znát kritickou hospodářskou situaci společnosti, aniž by zjistil konkrétní a skutečnou náplň jeho práce. Přitom kategoricky odmítl, že by byl součástí managementu společnosti a že by byl o všem informován. Podle něho soud také nevysvětlil, jak by mohl rozpoznat fiktivní obchodní případ od toho reálného, když mu nepříslušelo provádět kontrolu skutečného plnění (to nebylo ani reálně možné) a nerozhodoval o tom, která faktura bude proplacena. Vyjádřil přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení nebyly sto věc podrobněji rozebrat, dostatečně analyzovat jednotlivé případy a vypořádat se s námitkami obviněných. Také se ohradil proti úvaze, že je zcela logické, že Ing. B. svého ekonoma seznámil s principem nezákonných faktoringových obchodů, když ve zjištěných souvislostech by utajení tak zásadní skutečnosti nebylo vůbec realizovatelné. K tomu uvedl, že Ing. B. pouze potřeboval, aby mu on či jiní pracovníci jeho úseku vystavovali doklady, které budou zcela shodné, jako v případech reálných obchodů, a že neměl nejmenší důvod mu sdělovat, že některý obchod je fiktivní a jiný skutečný. Tyto doklady mohl vystavit v podstatě kdokoli. Soudu vytkl, že se nepokusil rozlišit, které doklady vystavil on a které nikoli. Prohlásil, že pokud Ing. B. potřeboval něčí pomoc k uskutečnění svého záměru, rozhodně ne jeho, ale potřeboval součinnost svých obchodních partnerů, přičemž je otázkou, jakým způsobem jí dosáhl. Uzavřel, že odvolací soud se ani nepokusil napravit zcela nesprávně zjištěný skutečný stav věci. Namísto toho, aby si náležitě ujasnil podstatu podvodného jednání, ulehčil si situaci tím, že uvěřil ohledně jeho osoby Ing. B.

Poté konstatoval, že ani procesně použitelná výpověď Ing. B. neprokazuje jednání, jímž by se dopustil trestné činnosti, navíc je vyvrácena dalšími důkazy. Dodal, že výpověď, jež odkazuje na předešlou výpověď nebo výpověď odkazující na znění obžaloby je prakticky nepoužitelná. Poznamenal, že samotná skutečnost, že vyhotovil některé z dokladů snad sloužících k podvodnému jednání, nemůže vést k závěru, že by záměrně pomáhal Ing. B. k uskutečnění jeho podvodného záměru, a to zejména proto, že zcela absentuje subjektivní stránka trestného činu, tj. úmyslné zavinění. Rovněž podotkl, že přestože mu nepřísluší vyjadřovat se k vině či nevině spoluobviněných, je zřejmé, že v řadě případů byly důkazy soudem vyhodnocovány za podobné situace či situace pro tyto spoluobviněné méně příznivé v jejich prospěch, přičemž podle něho mělo být obdobně postupováno i v jeho případě.

V závěru svého dovolání uvedl, že jakkoli je nesporné, že se dovoláním nelze domáhat odstranění procesních vad a vad vzniklých nesprávným hodnocením důkazů a nesprávným či neúplným zjištěním skutkového stavu věci, je plně souladné s ústavněprávními principy a judikaturou Ústavního soudu vznést námitky týkající se nesprávného postupu odvolacího soudu, který se náležitým způsobem nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. V tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06. Uzavřel, že v dané věci odvolací soud nepostupoval zákonem stanoveným způsobem do takové míry, která již přesáhla meze jednání, jež lze ještě označit za ústavně konformní. Bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť rozpory měly být vykládány v jeho prospěch a nikoli naopak. Pokud nebyly jeho odvolací námitky přesvědčivým způsobem vyvráceny, je nutno vycházet z toho, že jeho vina nebyla náležitým způsobem prokázána.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil ve výroku, který se týká jeho osoby, a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že v předmětném řízení bylo podle jeho soudu prokázáno a správně zjištěno, že obviněný Ing. I. B. jednající za společnost Stavební elementy, a. s., v úmyslu vylákat peněžní prostředky ve formě předfinancování na základě uzavřených factoringových smluv, v období od začátku června do 14. prosince 2006 v případech ve výroku rozsudku popsaných postoupil třem factoringovým společnostem fiktivní pohledávky v celkovém objemu ve výši 70.803.658,- Kč, jejichž existenci předstíral dokumenty sepsanými mezi společností Stavební elementy, a. s., jako dodavatelem a různými odběrateli (obchodní společnosti PK Bohemia, s.r.o., DKNV, s.r.o., DASKO, s.r.o., YCCo, s.r.o., DKNV, stavební, s.r.o., Stavokonstrukce Český Brod, a. s., MB-SVING, s.r.o. SEFIMOTA, a. s., Stavební elementy Slovakia, s.r.o. a L. M., soukromý podnikatel), za postoupené pohledávky factoringové společnosti uhradily na účet společnosti Stavební elementy, a. s., peněžní částku 50.391.771,- Kč, kterou (Ing. B.) použil při hospodaření společnosti a následně factoringovým společnostem nebyly postoupené pohledávky uhrazeny, zejména ne v termínu splatnosti, přičemž dovolatel se na uvedené činnosti spolupodílel tím, že jako ekonom společnosti Stavební elementy, a. s. na pokyn Ing. B. prováděl nezbytné úkony, zejména připravoval smluvní a účetní dokumenty k jednotlivým factoringovým obchodům, přičemž oba jmenovaní takto jednali s vědomím, že se jedná o předstírané obchody, nepodložené skutečnou dodávkou zboží a současně byli srozuměni s tím, že postoupené pohledávky nebudou nejméně v termínu splatnosti uhrazeny, což se také stalo.

Státní zástupce vyslovil názor, že z výčtu a obsahu důkazů, jak jsou rozvedeny v rozsudku soudu prvního stupně a jejichž rekapitulace je provedena na stranách 18-19 a násl. v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, lze učinit spolehlivý úsudek o naplnění všech znaků skutkové podstaty pomoci ke zločinu, jímž byl dovolatel uznán vinným. Shledal, že dovolatel v mimořádném opravném prostředku, a to v naprosté shodě se svojí obhajobou, jak ji uplatnil již před soudem nalézacím, stejně jako v předchozím odvolání, a jíž se zabýval i soud odvolací, brojí proti závěrům obou soudů o jeho vině a svoji vědomou spoluúčast na posuzované trestné činnosti zcela odmítá. Poznamenal, že i v tomto ohledu se bezvýhradně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, jak je uvedl zejména na straně 21-23 odůvodnění svého rozsudku. Uzavřel, že dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné, neboť v žádném ohledu nelze hovořit o tom, že by v jeho věci šlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakékoliv akceptovatelného racionálního logického základu (srov. např. III. ÚS 177/04), když z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů právě naopak vyplývá naprosto zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 9 To 59/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi spoluobviněného Ing. I. B.), porušení práva na obhajobu, presumpce neviny, procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů (shledává, že tyto nesvědčí o jeho vině předmětným trestným činem) a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že toliko vyhotovoval některé z dokladů snad sloužících k podvodnému jednání spoluobviněného Ing. I. B., ale že sám o fiktivních či kruhových obchodech vůbec nic nevěděl). Až sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení práva na obhajobu, presumpce neviny, procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Jestliže obviněný brojí proti odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, pak je na místě připomenout, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).

K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Obiter dictum Nejvyšší soud stručně konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je ve vztahu k obviněnému Ing. M. B. (stejně jako ve vztahu ke spoluobviněnému Ing. I. R.) dostatečně určitý, úplný a způsobilý pro právní kvalifikaci. Mezi právními závěry soudů [o vině obviněného Ing. M. B. účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku] a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není extrémní nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však, jak již výše řečeno, v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. února 2011 Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý