6 Tdo 671/2011
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 671/2011-10

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. května 2011 o dovolání obviněného M. K ., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010, č. j. 13 To 451/2010-51, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 114/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010, č. j. 13 To 451/2010-51, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 4. 10. 2010, č. j. 2 T 114/2010-41. Tímto rozsudkem byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena zkušební doba v trvání osmnácti měsíců. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a l ) tr. ř. Naplnění dovolacích důvodů spatřuje v tom, že odvolací soud o termínu veřejného zasedání nevyrozuměl jeho obhájce Mgr. Richarda Vachouška. Domnívá se, že tím bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Zdůraznil, že tento obhájce mu byl ustanoven soudem prvního stupně podle § 33 odst. 4 a § 39 odst. 1 tr. ř. Dodal, že odvolání podané prostřednictvím obhájce Krajský soud v Praze zamítl podle § 256 tr. ř. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obviněného obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.

Podle obviněného v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona měl mít, neboť o veřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2010 u Krajského soudu v Praze nebyl vyrozuměn jeho obhájce.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné ve sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.).

Ze spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 2 T 114/2010, se podává, že obviněný u hlavního líčení dne 13. 9. 2010 požádal o bezplatnou obhajobu (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 28-29). V této souvislosti zároveň uvedl, že žádá, aby mu byl obhájce ustanoven. Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 13. 9. 2010, č. j. 2 T 114/2010-31, rozhodl, že obviněný má podle § 33 odst. 2 tr. ř. nárok na obhajobou za sníženou odměnu. V odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně konstatoval, že jde o řízení, v němž nejsou dány důvody nutné obhajoby. Ještě téhož dne Okresní soud v Benešově vydal opatření, č. j. 2 T 114/2010-33, jímž obviněnému ustanovil podle § 33 odst. 4 tr. ř. a § 39 odst. tr. ř. obhájce Mgr. Richarda Vachouška. Nejvyšší soud považuje za nezbytné dodat, že zcela nesprávně pak soud prvního stupně v opatření o ustanovení obhájce uvedl následující: Toto ustanovení obhájce je omezeno trváním důvodů nutné obhajoby. Zaniknou-li důvody nutné obhajoby před skončením trestního stíhání (řízení), obviněný nadále nemusí obhájce mít. Může si však téhož nebo jiného obhájce zvolit. Ze spisu totiž nevyplývají žádné skutečnosti, že by obviněnému bylo třeba ustanovit obhájce z důvodů nutné obhajoby podle § 36 tr. ř. či podle § 36a tr. ř. Ustanovený obhájce podal za obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, a to pouze do výroku o trestu (č. l. 46-47). O termínu veřejného zasedání nařízeného na den 14. 12. 2010 nebyl obhájce obviněného odvolacím soudem vyrozuměn (č. l. 48a). Přesto je Nejvyšší soud přesvědčen, že do práva obviněného na obhajobu nebylo zasaženo.

Nejvyšší soud vychází ze skutečnosti, že odvolání obviněného bylo kvalifikovaně odůvodněno obhájcem, tj. osobou znalou práva. Není-li tomu tak (a odvolání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti), trestní řád v ustanovení § 251 tr. ř. stanovuje postup, jak nedostatky podaného odvolání odstranit. Nejsou-li vady obsahu odvolání odstraněny samotným obviněným na výzvu předsedy senátu (srov. § 251 odst. 1 tr. ř.), je třeba k doplnění náležitostí obsahu odvolání obviněnému ustanovit obhájce podle § 251 odst. 2 tr. ř. V praxi k ustanovení obhájce podle § 251 odst. 2 tr. ř. dochází zpravidla tehdy, neodstranil-li obviněný na výzvu předsedy senátu vady podaného odvolání sám (nebo si k tomu účelu obhájce nezvolil) a vyžaduje-li to povaha projednávané věci. Nejčastěji jde o případy, kdy s ohledem na skutkovou a právní složitost věci a na podané odvolání a jeho vady je zřejmé, že obžalovaný není schopen reálně uplatnit své odvolací právo jako součást práva na obhajobu (srov. § 36 odst. 2 tr. ř.). Je-li obviněnému obhájce ustanoven podle § 251 odst. 2 tr. ř. k odůvodnění odvolání, postačuje, aby odvolání bylo odůvodněno a není třeba, nevyžaduje-li to povaha projednávané věci nebo osoba obviněného, aby se obhájce obviněného účastnil veřejného zasedání. Nejvyšší soud je přesvědčen, že uplatnění práva obviněného na obhajobu prostřednictvím ustanovení obhájce z důvodu podle § 33 odst. 4 tr. ř. je v tomto případě zcela srovnatelné. Podle názoru Nejvyššího soudu, pokud obhájce obviněného odvolání obviněného odůvodnil, právo obviněného na obhajobu nebylo nijak dotčeno tím, že jeho obhájce nebyl o termínu veřejného zasedání vyrozuměn a že se z tohoto důvodu nemohl veřejného zasedání zúčastnit. Obviněný byl stíhán pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což není věc sama o sobě nikterak skutkově ani právně složitá. O tom svědčí i to, že odvolání obviněného bylo podáno jen do výroku o trestu. Za této situace účast obhájce obviněného u veřejného zasedání nemohla na výsledku řízení nic změnit. Při posuzování skutečností, zda bylo porušeno právo obviněného na obhajobu Nejvyšší soud vzal dále v úvahu, že u obviněného nebyly dány důvody nutné obhajoby podle § 36 tř. ř. nebo podle § 36a tr. ř. Obhájce byl obviněnému ustanoven výlučně z důvodů nemajetnosti, nikoliv tedy z důvodu složitosti věci nebo s přihlédnutím k osobě obviněného (např. že by obviněný trpěl tělesnou nebo duševní vadou). Jak už je však shora uvedeno, podstatu porušení práva na obhajobu podle Nejvyššího soudu není možno v dané věci spatřovat pouze v tom, že jeho obhájce se nemohl účastnit veřejného zasedání, protože o jeho konání nebyl vyrozuměn, ale je třeba přihlédnout i k dalším okolnostem, a to zejména k tomu, že odvolání obviněného bylo kvalifikovaně odůvodněno obhájcem obviněného, tj. osobou znalou práva, a že odvolání obviněného splňovalo náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 tr. ř. Lze tedy uzavřít, že u odvolacího řízení, konkrétně u veřejného zasedání obviněný obhájce mít nemusel s ohledem na shora uvedené skutečnosti, a proto dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nad rámec výše uvedených úvah je potřebné uvést, že otázku přítomnosti či nepřítomnosti obhájce u veřejného zasedání bylo v dané trestní věci třeba posuzovat nikoli pouze striktně ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu (viz např. rozh. Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1091/2009), tj. pouze formalistického pohledu, ale také z hlediska materiálního dopadu do práva obviněného. V předmětné trestní věci byl obhájce přítomen u hlavního líčení, přednesl závěrečnou řeč a hodnotil osobu obviněného. Samo odvolání bylo podáno pouze do výroku o trestu (viz shora), přitom důvody jeho podání byly primárně koncipovány k osobě obviněného a důvodu, pro který není správné uložení trestu zákazu činnosti. Za této situace lze stěží dedukovat skutečnosti, které by mohl obhájce u veřejného zasedání uplatnit k této problematice, aby přesvědčil soud o nedůvodnosti uložení zmíněného trestu s ohledem na veškeré důkazy. Přehlédnuta nesmí být ani skutečnost, že obviněný se presentoval jako nemajetný, který nemůže sehnat práci apod., avšak bylo zjištěno, že vlastní osobní vozidlo, tímto byla páchána trestná činnost. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako k takovému je nutno k němu přistupovat i z pohledu dopadů uplatnění dovolacích důvodů.

Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, odvolací soud v napadeném rozsahu odvolání obviněného přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. Jestliže neshledal odvolání důvodným, ani v tomto směru nespatřuje Nejvyšší soud žádné pochybení a důvod pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., totiž že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Povaha tohoto dovolacího důvodu tedy vypovídá o tom, že z procesního hlediska obviněnému nelze upřít přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. Je evidentní, že v konkrétní věci tato situace nenastala. Odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Lze jen dodat, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit ani formu rozhodnutí, tj. zamítnutí odvolání obviněného (byť obviněný s výrokem soudu není spokojen). Odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, z čehož je zřejmé, že obviněnému nebyl přístup k druhé instanci odepřen. Odvolání obviněného bylo v odvolacím řízení podrobeno meritornímu přezkumu. Své přezkumné povinnosti tedy odvolací soud v plném rozsahu dostál. V této části dovolání obviněný vybočil z rámce uplatněného dovolacího důvodu.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M.K. odmítl jako celek podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. května 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann