6 Tdo 67/2017
Datum rozhodnutí: 21.02.2017
Dotčené předpisy: čl. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 67/2017-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2017 o dovolání, které podal obviněný I. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 5 To 269/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 130/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného I. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 2 T 130/2015, byl obviněný I. P. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

v období od května 2014 do 31. 8. 2015 s výjimkou období od 18. 4. 2015 do 21. 5. 2015, kdy byl ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha Pankrác, v P. ani nikde jinde nepřispíval řádně a včas na výživu své nezletilé dcery E. O., ačkoliv si byl své vyživovací povinnosti vědom a zároveň byl zdravotně způsobilý pracovat, přičemž vyživovací povinnost mu vyplývá ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 3. 2011, č. j. 0 P 1063/2001-308, který nabyl právní moci dne 12. 5. 2011, mu byla stanovena ve výši 6.000,- Kč splatných vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilé J. O., bytem V L. , P. K., takže na výživném za rozhodné období dluží celkem 90.000,- Kč.

2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo současně uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné výživné a řádně a včas hradil běžné výživné.

3. Odvolání obviněného bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 5 To 269/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II.

4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

5. V podaném mimořádném opravném prostředku namítl, že soudy pochybily při výkladu § 196 tr. zákoníku, pokud nevycházely z jeho reálných majetkových poměrů, nýbrž nesprávně vycházely z rozsudku opatrovnického soudu starého pět let, aniž by zohlednily, zda od té doby nedošlo ke změně jeho poměrů. Vyjádřil svůj názor, že v rámci daného ustanovení je na prvním místě třeba hodnotit reálnou schopnost povinné osoby hradit výživné a nikoliv sestavovat hypotetický model o možných výdělcích. V této souvislosti uvedl, že navzdory konstatování nalézacího soudu o jeho nevázanosti rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 3. 2011, č. j. 0 P 103/2001-308 (jímž byla obviněnému stanovena vyživovací povinnost ve výši 6 000 Kč), tento soud shledal, že přiměřená výše výživného odpovídá výši stanovené právě tímto civilním rozhodnutím. V návaznosti na to soudům obou stupňů vytkl, že k závěru o jeho schopnosti plnit vyživovací povinnost v tvrzené výši dospěly na základě důkazů a okolností stojících na straně obviněného , které nejsou v jejich rozhodnutích specifikovány. V tomto ohledu označil rozhodnutí soudů obou stupňů za nepřezkoumatelná a ztěžující jeho právo na obhajobu. Z důkazů, které ve svém rozhodnutí uvádí soud prvního stupně, podle obviněného nic nevypovídá o jeho aktuálních možnostech a poměrech a zejména pak není zřejmé, že by se účelově vyhýbal plnění své vyživovací povinnosti, přičemž z těchto důkazů (především jeho výpovědi) má naopak plynout, že si aktivně hledá zaměstnání, k čemuž podstoupil rekvalifikační kurz. Nad rámec provedených důkazů (vědom si toho, že v dovolacím řízení nemůže předkládat nové důkazy) dodal, že v současné době pracuje jako řidič nákladních vozidel. Dále uvedl, že pro vymožení výživného je vedena exekuce a přesto dobrovolně posílal k rukám matky částky 200 Kč měsíčně, nemůže však nést odpovědnost za to, že si je matka nevyzvedla. Namítl rovněž pochybení soudů stran nezohlednění toho, že skutečně nemá možnost hradit stanovené výživné, přičemž závěr soudů o jeho přispění k tomuto stavu označil za spekulativní a ničím nepodpořený, když naopak prokázal, že výživné v požadovaném rozsahu není schopen objektivně platit, přičemž soudy se zabývaly jedině jeho údajnou schopností vydělávat si jako pilot tandemových seskoků navzdory tomu, že v rámci své výpovědi uvedl, že mu to znemožňuje jeho zdravotní stav, kterým se soudy nezabývaly, ačkoli se jedná o okolnost pro věc podstatnou. Uzavřel, že soudy obou stupňů nedostatečně popsaly, z jakých skutečností a důkazů má plynout závěr o přiměřenosti jeho vyživovací povinnosti v rozsahu 6 000 Kč měsíčně.

6. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 5 To 269/2016, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 2 T 130/2015, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání.

7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjádřil. Sdělil pouze svůj souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265 odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

9. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 5 To 269/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

14. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
IV.

15. V posuzované věci nicméně všechny uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný v prvé řadě vytýká soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů, vadná a neúplná skutková zjištění a nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr stran rozsahu jeho vyživovací povinnosti. Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozuje závěr o nesprávném hmotně právním posouzení dané věci.
16. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo ve vadných a neúplných skutkových zjištěních, tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
17. V obecné rovině lze konstatovat, že výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze v případech, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
18. Navzdory skutečnosti, že v nyní posuzované věci není dán žádný extrémní nesoulad (což ostatně obviněný ani nenamítl), považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se k výhradám obviněného, jež ve své podstatě směřují vůči závěru nalézacího soudu stran výše jeho vyživovací povinnosti. V této souvislosti je nutné připomenout, že výše výživného se u trestného činu podle § 196 tr . zákoníku posuzuje jako tzv. předběžná otázka ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., která se řídí zákonnými hledisky stanovenými v § 913 zá­kona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Z daného ustanovení (mimo jiné) plyne, že pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného . Soud prvního stupně přitom na str. 4 svého rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. zohlednil jak poměry poškozené E. O., tak poměry obviněného, přičemž své skutkové závěry opřené o konkrétní (zde uvedené) důkazy přiléhavě odůvodnil. S těmito závěry se následně ztotožnil i soud druhého stupně, což náležitě rozvedl na str. 2 dovoláním napadeného usnesení. Na tomto místě nelze dát za pravdu ani tvrzení obviněného, že se soudy zabývaly pouze jeho schopností vydělávat si jako pilot tandemových seskoků navzdory jeho údajným zdravotním problémům, když nalézací soud akcentoval toliko jeho obecnou zdravotní způsobilost být výdělečně činným, k čemuž odvolací soud dodal, že obviněný má úplné střední odborné vzdělání, je veden v seznamu pilotů tandemových padáků a podle své výpovědi je schopen výkonu profese řidiče. K výtce, že soudy se v této věci neodchýlily (stran výše výživného) od pět let starého opatrovnického rozsudku , nutno podotknout, že při zjišťování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině za spáchání trestného činu podle § 196 tr. zákoníku nemůže být případné civilní rozhodnutí stran vyživovací povinnosti pominuto, nýbrž je nezbytné je se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů hodnotit jako jiné důkazy (srov. rozhodnutí publikované pod č. 17/2005 Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že soud prvního stupně se ohledně výše výživného neodchýlil od její výše stanovené v roce 2011 civilním soudem (což zároveň v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. odůvodnil), proto není žádným pochybením. K výhradě obviněného, že (z rozhodnutí soudů nižších stupňů) není zřejmé, že by se vyhýbal plnění své vyživovací povinnosti, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný byl uznán vinným přečinem podle prvního, nikoli druhého odstavce trestného činu podle § 196 tr. zákoníku, takže taková námitka je ve vztahu k souzenému trestnému činu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku zcela irelevantní.
19 . V tomto kontextu je tedy zapotřebí konstatovat, že nalézací soud, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
20. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že námitky obviněného se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjely, přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
21. Na tomto místě je navíc vhodné zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolateli formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální - Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
22. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 2. 2017
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu