6 Tdo 669/2013
Datum rozhodnutí: 24.07.2013
Dotčené předpisy: § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoník, § 171 odst. 1 tr. zákoník




6 Tdo 669/2013-17


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. července 2013 o dovolání obviněného
M. M.,
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2012, č. j. 8 To 261/2012-236, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 216/2011,
takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného
odmítá.



Odůvodnění:



Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2012, č. j. 8 To 261/2012-236, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2012, č. j. 10 T 216/2011-198, kterým byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.


Výše citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2012, č. j. 10 T 216/2011-198, pak bylo rovněž rozhodnuto i o vině a trestech obviněných M. H. a K. M. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2012, č. j. 8 To 261/2012-226, byla odvolání těchto obviněných podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako opožděně podaná, zamítnuta.


Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2012, č. j. 8 To 261/2012-236, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V souvislosti s uplatněnými dovolacími důvody poukazuje na to, že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí byl dán důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právnímu posouzení skutku, když tím, že odvolací soud shledal nedůvodným jeho odvolání, setrval na nesprávném právním posouzení skutku soudem prvního stupně. Podle mínění obviněného skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně nenaplňuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Pokud jde o zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nebyl naplněn znak objektivní stránky skutkové podstaty donucení násilím nebo pohrůžkou násilí , když ze skutkových zjištění soudů se nepodává, že by překonal odpor poškozené násilím nebo pohrůžkou násilí či, že by poškozená podlehla při seznání beznadějnosti kladení odporu. Soud zjistil, že se poškozená podvolila s tím, že doufala, že ji z bytu pustí, nezjistil však, že by jí obviněný v opuštění bytu bránil jakým způsobem (např. zamčením dveří od pokoje, fyzicky svým tělem apod.). Jestliže se poškozená měla podvolit, aby ji z bytu pustil, když přitom nebylo zjištěno, zda vůbec a jak jí v opuštění bytu bránil, jsou podle obviněného skutková zjištění soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Co se týče přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku dopustit, je podle jeho názoru vyloučeno, aby všichni tři obvinění simultánně uzamkli vstupní dveře bytu, aby z něj poškozená nemohla odejít, když ze skutkových zjištění nevyplývá, kdo měl klíč a kdo jím otočil. Jestliže z těchto nevyplývá, že to byl obviněný, kdo vstupní dveře zamkl, nemohl poškozené v odchodu z bytu bránit a nemohlo tak dojít k naplnění znaku skutkové podstaty tohoto přečinu bránění užívání osobní svobody . Proto jeho jednání tak, jak bylo soudem zjištěno, znaky uvedeného přečinu nenaplňuje ani nelze dovodit spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.


Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného konstatuje, že shodné námitky uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení, vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku a těmito se opakovaně zabývaly i soudy obou stupňů, na odůvodnění jejichž rozhodnutí lze plně odkázat. Podle státní zástupkyně tudíž bylo prokázáno, že obviněný násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí, že poškozenou zbije, což v rámci útoku proti její osobě též činil, tuto donutil k souloži, a naplnil tak zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž zamezením volného pohybu v bytě a tím, že poškozené bránil byt opustit, naplnil rovněž zákonné znaky skutkové podstaty přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jejího mínění se obviněný svými námitkami domáhá pouze odlišného způsobu hodnocení základních důkazů, vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové odlišnosti, k nimž směřuje své námitky. Meritorní rozhodnutí tudíž není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody dovolání naplněny nebyly. Navrhla tedy dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.


Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.


Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit tehdy,
bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).


Protože první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí), obviněný nijak nezdůvodnil, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil pouze ve své druhé alternativě, tedy že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v dané věci pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první části nebyl důvod. Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. Odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétními námitkami obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l
) tr. ř. nenaplnil (v první alternativě).


Uplatnil-li obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.


Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).


V souvislosti s podaným dovoláním nutno konstatovat, že se obviněný v rámci uplatněných námitek pouze domáhá změny skutkového zjištění, které by mělo podpořit jeho verzi skutkového děje, tj. že se svým jednáním výše uvedených trestných činů nedopustil. Ve svém dovolání namítá, že skutkový stav byl nesprávně zjištěn a tento svůj závěr opírá o tvrzení, že důkazy, kterými měl být zjištěn správný skutkový děj (odpovídající jeho představám), byly nesprávně hodnoceny (zpochybňuje výpověď svědkyně poškozené K. V., která není podle obviněného pravdivá), na základě toho musel být také zjištěn nesprávný skutkový stav, a tím je přípustné podle obviněného dovolání, a to prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s uplatněním tzv. extrémního nesouladu.


Předně k uvedenému okruhu námitek obviněného musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že

právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dále také odkázat na to, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Tyto skutečnosti Nejvyšší soud zmiňuje záměrně, aby mohl reagovat na námitku obviněného, že v jeho případě jde o tzv. extrémní nesoulad , který je podřaditelný pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


Pokud obviněný zmiňuje tzv. extrémní nesoulad mezi právními závěry a provedenými důkazy, a proto je podle jeho názoru dán také shora uvedený dovolací důvod, a tím také přezkumná povinnost Nejvyššího soudu, pak musí Nejvyšší soud uvést, že žádné ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. extrémní nesoulad , a to ani jako obsahovou součást zmíněného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ústavní soud připouští možnost zásahu, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soudy prvního i druhého stupně si byly plně vědomy důkazní situace a pečlivě přistupovaly k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž v případě trestní věci obviněného nelze jeho námitce o tom, že by rozhodnutí soudu bylo kusé a nepřezkoumatelné přisvědčit.


Z výše uvedeného je zřejmé, že jakékoliv námitky týkající se zjištěného skutkového stavu nemohou v řízení o dovolání obstát. Nejvyšší soud je skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších instancí vázán a není oprávněn jej nijak měnit nebo do něj zasahovat. Byly-li obviněným vzneseny námitky stran skutkového stavu věci, Nejvyšší soud je přesvědčen, že provedené dokazování bylo v dané věci úplné, nevyvolávající žádné pochybnosti o tom, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn. V souvislosti s podaným dovoláním nutno konstatovat, že podstata námitek obviněného spočívá v tvrzení, že se předmětného jednání vůči poškozené K. V.,

kterým byl uznán vinným, a které soudy právně kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, nedopustil. Pokud obviněný uvádí, že neexistoval žádný důkaz, který by jej ze spáchání předmětného protiprávního jednání usvědčoval a výpověď poškozené v rozporu se skutkovými zjištěními zpochybňuje tvrzením, že vůči poškozené neužil násilí nebo pohrůžku násilím, aby ji přinutil k souloži stejně tak, že by poškozená podlehla po seznání beznadějnosti odporu, stejně tak, že nebylo zjištěno, kdo konkrétně uzamkl vstupní dveře bytu, aby z něj nemohla odejít, pak je potřebné uvést, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedly, proč považují výpověď poškozené za věrohodnou. Správně soudy argumentovaly tím, že vina obviněného byla spolehlivě prokázána, když je usvědčován především přímým důkazem, a to svědeckou výpovědí poškozené K. V., která jej s naprostou jistotou identifikovala jako muže, který se vůči její osobě způsobem blíže ve skutkové větě výroku rozsudku popsaným dopustil protiprávního jednání, přičemž v podrobnostech

opakovaně, jednoznačně a shodným způsobem popsala průběh události v podstatě tak, že

se snažila dostat z bytu, obviněný se s ní zavřel do pokoje, začal se svlékat a říkal, že se s ním vyspí. Svůj nesouhlas dala jasně najevo, že chce jít pryč a odejít, obviněný ji začal osahávat, svlékat, bránila se, natahovala si legíny, jednou nebo dvakrát jej odstrčila, dostala ale facku. Potom již byla vyčerpaná, neviděla jinou možnost, jak se z bytu dostat, a teprve poté, co jí řekl, že ji z bytu pustí, když se s ním vyspí, se jeho jednání podvolila. Byla potom hysterická, chtěla se z bytu dostat ven a dostala od obviněného ránu pěstí. Rovněž od obviněného M. H. dostala dvě nebo tři facky do obličeje v kuchyni, když z bytu chtěla odejít. Potom ji M. dal prášky, aby je snědla a z bytu odešla, někdo ji vzal doklady, chtěli po ní peníze, že až zaplatí, tak ji z bytu pustí
(č. l. 40-48, 188-190 trestního spisu).

Nutno zdůraznit, že výpověď poškozené nebyla v rámci hodnocení důkazů osamocena, ale byla podpořena též výpovědí svědka I. S. (č. l. 91-95, 191 trestního spisu), jakož i celou řadou dalších nepřímých důkazů, z nichž je možno poukázat zejména na obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací klinická psychologie PhDr. Blanky Špíškové ohledně věrohodnosti výpovědi poškozené, který s touto koresponduje. (č. l. 76-88 trestního spisu). Rovněž lze zmínit listinné důkazy, a to zejména úřední záznamy hlídky Policie ČR ze dne 23. 8. 2011 a 24. 8. 2011, která na místě zasahovala, a z nichž lze taktéž věrohodnost tvrzení poškozené dovodit (č. l. 39, 99 trestního spisu), protokol o ohledání místa činu, fotodokumentaci, lékařské zprávy ohledně poškozené (č. l. 58-59, 61-65 trestního spisu). Vina obviněného nebyla vyvrácena ani výpověďmi spoluobviněných M. H. (č. l. 23-28, 186-187 trestního spisu) a K. M. (č. l. 30-35, 184-186 trestního spisu), kteří se naopak snaží svůj podíl na vině bagatelizovat, když se obvinění vzájemně usvědčují a jejich výpovědi se tak jeví zcela nevěrohodnými.

Tyto skutečnosti podrobně rozvádí soud prvního stupně na str. 8 - 9 svého rozsudku, přičemž uvádí, jaké skutečnosti jej vedly k závěru, že v průběhu trestního řízení činěné výpovědi poškozené, svědků a v jejich návaznosti i listinných důkazů shledal věrohodnými a tvrzení obviněného účelovým. Uvedené hodnotící závěry, odpovídající ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., byly shledány rovněž logickými soudem druhého stupně, který se k námitkám obviněného, které tento vyjádřil ve svém odvolání a jsou shodné s dovolacími námitkami, vyjádřil na str. 2 - 3 odůvodnění svého rozhodnutí tak, že soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. zjistil skutkový stav, o němž nejsou pochybnosti. Je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 tr. ř., (resp. § 134 odst. 2 tr. ř.), tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. S ohledem na tyto skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitkami, které obviněný uplatnil, se snaží Nejvyšší soud přesvědčit o své verzi skutkového děje, který je však odchylný od zjištění soudu prvního a druhého stupně, přičemž uvedené skutkové zjištění odpovídající představám obviněného, vychází z hodnocení důkazů dle představ obviněného. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Za takové situace však nelze akceptovat námitku tzv. extrémního nesouladu, neboť rozhodnutí soudů jsou jasná, přesvědčivá a logická, pouze neodpovídají představě obviněného. Pokud tedy obviněný v dovolacím řízení poukazuje na to, že soudy nebyla jeho vina zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným, prokázána, pak jeho argumentace stojí zcela mimo dovolací důvod vymezený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho výhrady jsou skutkového, nikoli právního charakteru.


Za situace, kdy Nejvyšší soud nepovažuje za naplněný stěžejní důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zřejmé, že nemůže být naplněn i na něj navazující procesní důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.


V návaznosti na problematiku tzv. extrémního nesouladu musí soud ke zjišťování skutkového stavu a otázce hodnocení důkazů a uplatněné obhajobě obviněného uvést, že námitky obsahově shodné s těmi, které obviněný uplatnil v dovolání, byly obviněným uplatněny nejen v řízení u soudu prvního stupně, ale také v řízení před soudem odvolacím. Na případ, kdy obviněný uplatňuje námitky obsahově shodné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejícím řízení, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá:
opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
(viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck).


Ve vztahu k formálnímu podání dovolání je potřebné také uvést, že Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že
označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.


Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.


Poučení:
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. července 2013


Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann