6 Tdo 666/2010
Datum rozhodnutí: 17.06.2010
Dotčené předpisy: § 242 odst. 2 tr. zák.




6 Tdo 666/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2010 o dovolání, které podal obviněný J. Ž., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 10 To 131/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 12/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 4 T 12/2008, byl obviněný J. Ž. (dále jen obviněný ) uznán vinným (v bodě 1.a) trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), (v bodě 1.b) trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. zák. a (v bodě 2.) trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že 1.a v přesně nezjištěné době, nejméně však od druhé poloviny r. 2005 do 12. března 2007 v P., v tehdejším bydlišti poškozené N. V. a později i v dalším společném bydlišti na statku K., H., okres B., v přesně nezjištěném počtu případů, nezletilé M. Z., zaváděl prsty do vagíny a konečníku, líbal a olizoval její přirození a zaváděl poškozené do vagíny a konečníku různé erotické pomůcky,
1.b v době od 13. března 2007 do 6. června 2007, v tehdejším bydlišti poškozené N. V., P. a později i v dalším společném bydlišti na statku K., H., okres B., v přesně nezjištěném počtu případů, mladistvé M. Z., ačkoliv znal její věk, jí přidával bez jejího vědomí do jídla a nápojů dosud přesně nezjištěné množství heroinu, což je látka uvedená v příloze č. 3 zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách jako látka omamná, a to v úmyslu dosáhnout
u poškozené utlumení jejich volních procesů a poté poškozené, která v důsledku ovlivnění heroinem nebyla schopna plně projevit svou svobodnou vůli, jí zaváděl prsty do vagíny a konečníku, líbal a olizoval její přirození, zaváděl poškozené do vagíny a konečníku různé erotické pomůcky a v jednom případě zasouval poškozené svůj pohlavní úd do úst,
2. v přesně nezjištěné době, nejméně však od druhé poloviny r. 2005 do 6. června 2007 v P., v tehdejším bydlišti poškozené N. V. a později i dalším společném bydlišti na statku K., H., okres B. v přesně nezjištěném počtu případů umožnil, nejprve pošk. nezl. M. Z., hrát počítačové hry se sexuálním obsahem a následně jí začal osahávat na prsou, těle a na přirození a to nejprve přes oblečení a později na nahém těle, zaváděl jí prsty do vagíny a do konečníku, líbal jí a olizoval na přirození, zaváděl jí do vagíny a do konečníku erotické pomůcky, které pro ni koupil a v jednom případě v lednu nebo únoru 2007 na statku v H. přiměl poškozenou, aby vzala do úst jeho pohlavní úd a aby jej orálně uspokojila, což poškozená učinila .

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 241 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to erotických pomůcek tvořících přílohu trestního spisu.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (v neprospěch obviněného), rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 10 To 131/2009, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného uznal vinným (v bodě 1.) trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., (v bodě 2.) trestným činem pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. a (v bodech 1. a 2.) trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., neboť 1. v přesně nezjištěné době nejméně od druhé poloviny roku 2005 do 12. 3. 2007 v P. v tehdejším bydlišti poškozené N. V. a později i v dalším společném bydlišti na statku v H., K., okr. B., v přesně nezjištěném počtu případů nezletilé M. Z., zaváděl prsty do vagíny a konečníku, líbal ji a olizoval její přirození a zaváděl jí do vagíny a konečníku různé erotické pomůcky a v jednom případě ji přiměl, aby vzala jeho pohlavní úd do úst,
2. v době od 13. března 2007 do 6. června 2007 na témže místě v přesně nezjištěném počtu případů téže poškozené strkal do vagíny a konečníku prsty, líbal a olizoval její přirození a zaváděl do vagíny a konečníku různé erotické pomůcky . Za tyto trestné činy jej odsoudil podle § 242 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věci - zajištěných erotických pomůcek. Podle § 256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítl.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že se jednání, které mu je kladeno za vinu, nedopustil. Prohlásil, že si je vědom skutečnosti, že v dovolacím řízení se již nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, tedy nápravy pochybení soudů nižších stupňů např. v tom, že jím navržený důkaz - deníky poškozené shledaly nadbytečným a bezpředmětným. Zdůraznil však, že v trestním řízení mají být provedeny všechny důkazy navržené obviněným, které mohou být v jeho prospěch a které mohou napomoci jeho obhajobě s tím, že i deníky poškozené mohly na věrohodnost její výpovědi vrhnout pohled jiný, rozdílný od závěrů znalců. Konstatoval, že jeho výhrady jsou směřovány pouze k tomu, že pokud se čehokoliv dopustil, nebyla mu vina prokázána, a proto je namístě vycházet ze zásady in dubio pro reo. Poznamenal, že jeho obrana proti tvrzení poškozené, že na ni jako na osobě mladší patnácti let prováděl jiný způsob pohlavního zneužití (orální pohlavní styk, ohmatávání pohlavních orgánů a líbání), je obtížná, neboť tato blíže neuvedla, kdy konkrétně se měl takového jednání dopustit. Proto ani nemůže její tvrzení časově vyvracet (např. tím, že v inkriminované době byla poškozená ve společnosti své matky, popř. že on byl se svojí novou přítelkyní J. K.). Rovněž argumentoval, že jeho vina byla prokazována výpovědí poškozené, jež se v průběhu řízení měnila, a nepřesvědčivým svědectvím osob, kterým se o zneužívání měla zmínit. Poukázal též na odlišnosti mezi výpovědí poškozené a výpovědí svědkyně V. K. V návaznosti na to namítl, že k vyšší trestnosti podle § 242 odst. 2 tr. zák. nebyl splněn jeden ze dvou znaků, a to spáchání činu na osobě svěřené jeho dozoru, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Uzavřel, že za tohoto stavu, kdy mu vina nebyla jednoznačně prokázána, skutky byly nesprávně posouzeny podle § 242 odst. 2 tr. zák. a kdy, jak uvedl odvolací soud, je jeho osoba hodnocena kladně, považuje úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku za nepřiměřený.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadený rozsudek zrušil a odvolacímu soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 10 To 131/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z převážné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká především neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Převážně až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Dále je třeba poznamenat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za vhodné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti uloženému trestu odnětí svobody pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit.

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byl uznán vinným, resp. že zákonné podmínky pro ukládání úhrnného trestu byly v dané trestní věci splněny.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný ale také argumentoval, že k vyšší trestnosti podle § 242 odst. 2 tr. zák. nebyl splněn jeden ze dvou znaků, a to spáchání činu na osobě svěřené jeho dozoru. Takovou argumentaci lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně podřadit. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení přitom naplní pachatel, který spáchá čin uvedený v odstavci 1 na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti.

O osobu svěřenou dozoru pachatele ve smyslu § 242 odst. 2 tr. zák. jde tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu především u rodičů vůči dětem, u opatrovníka vůči osobě zbavené svéprávnosti, ale také např. u vychovatele či učitele vůči chovancům a žákům apod. Za takovou dozírající osobu je třeba považovat i manžela, který není rodičem dítěte, avšak žije s ním ve společné domácnosti, nebo vedoucího uměleckého souboru vůči jeho členům (srov. rozhodnutí pod č. 28/1985 Sb. rozh. tr. a č. 29/1985 Sb. rozh. tr., dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 638/2003, a ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1552/2005).

Na tomto místě je třeba připomenout, že z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně se mj. podává, že obviněný se předmětného skutku dopustil v P. v tehdejším bydlišti poškozené Ve Višňovce 561 a později i v dalším společném bydlišti na statku v H., K., okres B. K tomu je třeba poznamenat, že podle zjištění učiněného již soudem prvního stupně nejen z výpovědí poškozené M. Z. a její matky M. Z., ale též z výpovědi samotného obviněného, byl obviněný nejprve dlouholetým rodinným přítelem Z. a posléze, ještě před smrtí manžela, se M. Z. s dětmi poškozenou M. a mladším synem nastěhovala do domu obviněného V.V., P. Společnou domácnost poté sdíleli i na statku obviněného v H. Sám obviněný charakterizoval partnerský vztah s M. Z. jako poměr družský a k soužití s rodinou M. Z. mj. uvedl, že to byl on, kdo věnoval větší péči finančnímu zajištění rodiny, ale také větší péči dětem (z jeho výpovědi se podává, že poškozenou M. Z. vychovával a staral se o ni). Ze zjištění nalézacího soudu učiněných z výpovědi poškozené (v kontextu výpovědi M. Z.) dále plyne, že k pohlavnímu zneužívání ze strany obviněného (blíže popsanému v napadeném rozhodnutí) docházelo v době, kdy s ním poškozená z důvodu školní docházky sama přespávala v P. (matka s bratrem t. č. zůstávali na statku v H.), resp. jindy v nepřítomnosti matky (např. u příležitosti účasti M. Z. na výstavě psů v Rakousku), kdy tato nechávala dceru na statku s obviněným (syn, který byl ještě malý, pobýval u prarodičů).

V daných souvislostech není od věci zmínit, že podle § 33 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině se na výchově dítěte podílí i manžel, který není rodičem dítěte, za předpokladu, že s ním žije ve společné domácnosti. Lze dovodit, že manžel rodiče je povinen nejen vytvářet s rodičem dítěte zdravé rodinné prostředí, být dítěti svého manžela příkladem, ale je i oprávněn dávat tomuto dítěti příkazy a jejich plnění kontrolovat, resp. k nim dítě přiměřenými prostředky nutit. Má tedy povinnost na takovou osobu dohlížet a bdít nad ní. Nejvyšší soud konstatuje, že tyto závěry je třeba zásadně vztáhnout též na partnera (druha) rodiče dítěte, za předpokladu, že s dítětem žije ve společné domácnosti.

V návaznosti na skutečnosti shora stručně rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru (ve vztahu k bodu 1. výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně), že obviněný pohlavně zneužil poškozenou M. Z., jež byla v té době mladší patnácti let, a to jiným způsobem (v přesně nezjištěném počtu případů poškozené zaváděl prsty do vagíny a konečníku, líbal ji a olizoval její přirození a zaváděl jí do vagíny a konečníku různé erotické pomůcky a v jednom případě ji přiměl, aby vzala jeho pohlavní úd do úst), přičemž šlo o osobu svěřenou jeho dozoru [jednalo se o dceru jeho partnerky (družky) žijící ve společné domácnosti, nad kterou měl v kritické době vykonávat dohled a vychovávat ji, a to tím spíše, že v této době za nepřítomnosti její matky mu byla zcela ponechána v péči]. Pro úplnost je možné ve stručnosti dodat, že obviněný tak činil za současného zneužití její závislosti. Naplnění znaku zneužití závislosti předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů. Tak tomu bylo v posuzovaném případě. Ze zjištěných okolností dále plyne, že obviněný naplnil též subjektivní stránku předmětného trestného činu úmyslné zavinění ve vztahu k zákonným znakům základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty. Tytéž závěry stran znaků osoby svěřené dozoru pachatele a zneužití závislosti, pohlavního zneužití i zavinění platí rovněž ve vztahu ke skutku popsanému v bodě 2. výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně.

Lze tedy konstatovat, že mezi právními závěry soudů a učiněnými skutkovými závěry není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. června 2010

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý