6 Tdo 666/2003
Datum rozhodnutí: 19.06.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 666/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2003 dovolání, které podal obviněný M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 9 To 382/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 80/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 2 T 80/2002, byl obviněný M. S. uznán vinným:

1. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství, protože společně s obviněnými D. D. a R. C.:

a) dne 10. 1. 1998 kolem 22.15 hod. na parkovišti U F. b. v katastru obce Ř., okr. R., po předchozí vzájemné dohodě přepadli poškozeného J. P. U., občana SRN, a to tím způsobem, že obžalovaní D. a C., oblečení do uniforem Policie České republiky, na světelné signály obžalovaného S. zastavili vozidlo poškozeného U. a pod záminkou silniční kontroly ho přinutili vystoupit z vozidla, spoutali ho kovovými pouty a zmocnili se jeho peněženky s částkou 900,- DM a poté, co poškozeného U. odstrčili, odjeli s jeho vozidlem zn. VW Passat, v hodnotě 215.300,- Kč, které po několika kilometrech opustili,

b) dne 6. 2. 1998 kolem 19.30 hod. na rozestavěném úseku silnice I/7 v katastru města S., okr. K., stejným způsobem přepadli poškozeného P. F., občana SRN, kterého obžalovaní D. a C. pod záminkou silniční kontroly přinutili vystoupit z osobního vozidla, poté ho spoutali a z peněženky mu odcizili 400,- DM, poškozeného nechali na místě činu a s jeho vozidlem zn. Volvo, v hodnotě 314.883,- Kč odjeli několik kilometrů a posléze je odstavili a obžalovaný S. je všechny posléze odvezl do K.,

c) dne 11. 2. 1998 kolem 12.40 hod. v ulici A. Š. v K. pod záminkou silniční kontroly zastavili vozidlo Ford Tranzit, řízené D. P., a pod pohrůžkou namířenou pistolí tohoto přinutili otevřít nákladový prostor, odkud posléze odcizili tabákové zboží firmy P. M. ČR a. s. P. v hodnotě 205.000,- Kč a vozidlo odstavili na odlehlém místě.

2. pokusem trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 k § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství, protože s obviněným D. D. dne 7. 3. 2001 kolem 6. 30 hod. na silnici III. třídy v katastru obce Ř., okr. R., poblíž rybníka B. se pokusili přepadnout a zmocnit se vozidla převážejícího tabákové zboží tím způsobem, že po příjezdu na vytipované místo se obžalovaný D. a svědek P. M. převlečení do policejních uniforem schovali poblíž silnice a na znamení telefonem, které dostali od obžalovaného S. vyběhli na vozovku, avšak projíždějící vozidlo firmy P. M. nezastavili, z místa činu chtěli poté odjet, avšak byli zadrženi hlídkou policie.

Za tyto trestné činy byl obviněný M. S. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem byli pro úmyslnou trestnou činnost odsouzeni obvinění D. D. a R. C. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozené společnosti P. M. ČR a. s., P., ve výši 190.354,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. P. U., bytem S. M., SRN, odkázán s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění D. D. a M. S. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 9 To 382/2002, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Mimořádným opravným prostředkem napadl výrok, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 2 T 80/2002, jímž byl uznán vinným pokusem trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 k § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství. Obviněný opřel dovolání o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný prohlašuje, že se trestných činů, za které byl odsouzen, nedopustil. Konstatuje, že vzhledem k zákonným podmínkám dovolání je nucen vycházet ze skutkových zjištění a skutkového stavu konstatovaného soudem. Obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku uvedeného pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Tvrdí, že již v řízení před soudem prvního stupně poukazoval na skutečnost, že na tento skutek mělo být aplikováno ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. Z provedených důkazů totiž jednoznačně vyplynulo, že spoluobviněný D. i svědek M. dobrovolně upustili od dalšího jednání směřujícímu k dokonání trestného činu loupeže a odstranili nebezpečí, které zájmu chráněnému zákonem z pokusu vzniklo. Jejich rozhodnutí vozidlo nezastavit bylo svobodné a policejní uniformy si svlékli sami bez vlivu objektivních okolností, přičemž až po té přijela na místo Policie ČR.

Obviněný konstatuje, že popis předmětného skutku v rozsudku soudu prvního stupně je v naprostém rozporu s provedenými důkazy. Zdůrazňuje, že správný popis skutku má zásadní význam pro posouzení, zda se jednalo o přípravu nebo pokus trestného činu loupeže a zejména pro posouzení zániku trestnosti. Tvrdí, že soudy obou stupňů zkreslily výpověď svědka M. Podle názoru odvolacího soudu upustil spoluobviněný D. a svědek M. od dokonání trestného činu nikoliv dobrovolně, ale pod vlivem objektivní překážky, jelikož přijíždějící vozidlo nepovažovali za jimi vytipované. Podle obviněného, pokud dle skutkových závěrů soudu telefonicky informoval spoluobviněného D. o příjezdu předmětného vozidla, nebylo upuštění od dokonání trestného činu z důvodu objektivní překážky možné. Jestliže by stál na naprosto přehledném úseku silnice 400 metrů před spoluobviněným D. a svědkem M. a dával jim telefonicky znamení o přijíždějícím vozidle, nemohlo na straně spoluobviněného D. dojít k domněnce, že se jedná o nesprávné vozidlo. Vyloučení omylu o vozidle přitom potvrzuje i výpověď svědka J. M., řidiče vozidla s tabákovými výrobky, který vyloučil přítomnost jiného vozidla na silnici. Obviněný uvádí, že soud musí buď akceptovat jeho obhajobu, že není spolupachatelem tohoto trestného činu, o plánované loupeži nic neví a žádné telefonické znamení o přijíždějícím vozidle nedával nebo že na straně spoluobviněného D. a svědka M. nemohlo dojít k omylu ohledně přijíždějícího vozidla a od dokonání trestného činu upustili dobrovolně, čímž trestnost pokusu zanikla. Podle jeho názoru soud pochybil, pokud neaplikoval ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť vzhledem ke skutkovým zjištěním měl tak nesporně učinit.

Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 9 To 382/2002, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 2 T 80/2002, ve výroku, jímž byl uznán vinným spácháním pokusu trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 k § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství a dále postupoval podle § 265l nebo § 265m tr. ř. Obviněný zároveň navrhl, aby mu byl přerušen výkon trestu.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný uplatňuje místo námitek k hmotně právnímu posouzení výhrady ke skutkovým zjištěním, a proto jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřipadá v úvahu. Konstatuje, že dovolatelem vznesené námitky nelze podřadit ani pod jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Podle státního zástupce napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání a není nutné je věcně přezkoumávat. Rovněž nejsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí o přerušení výkonu trestu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a rozhodnutí učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. S. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je současně nezbytnou podmínkou k provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z konstatovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze vytýkat i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným M. S. deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný sice uvádí, že vzhledem k podmínkám dovolání vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale fakticky vyhodnocuje skutková zjištění odlišně. Konstatuje, že se trestné činnosti nedopustil. Namítá, že popis předmětného skutku soudem prvního stupně je v rozporu s provedenými důkazy, že soudy zkreslily výpověď svědka M. Popírá, že by se spoluobviněný D. mohl splést v totožnosti vozidla, které se chystal zastavit. Zdůrazňuje, že jmenovaní dobrovolně upustili od dalšího jednání směřujícímu k dokonání trestného činu loupeže a odstranili nebezpečí, které zájmu chráněnému zákonem z pokusu vzniklo. Tato tvrzení jsou ale námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkovému stavu věci včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných nedostatků je až následně obviněným dovozováno pochybení soudů obou stupňů, že neaplikovaly ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je vázán konečným skutkovým zjištěním učiněným ve věci. V této souvislosti lze připomenout, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení na str. 7 mimo jiné uvedl: Prvý soud nepochybil, pokud při zjištění skutkového děje vycházel ze svědecké výpovědi P. M., který popsal, jak převlečeni do policejních uniforem a po upozornění na příjezd vozidla vystoupili na cestu s úmyslem projíždějící vozidlo zastavit, přičemž obžalovaný D. v domnění, že se nejedná o to správné auto (mezi nimi nazývané Marlborák ), se slovy To není ono strhl svědka zpět do příkopu . Odvolací soud rovněž konstatoval: ...k dokonání činu nedošlo nikoliv proto, že by obžalovaní od dalšího jednání dobrovolně upustili, ale pod vlivem objektivní překážky spočívající v tom, že nepovažovali přijíždějící vozidlo za jimi vytipované . Obviněný v dovolání nenamítá, že by skutek, popsaný ve výroku o vině pod bodem 2. v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedený v jeho odůvodnění, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen jako pokus trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 k § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě nebyl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ze strany obviněného jde výlučně o námitky, které jsou mimo rámec tohoto zákonného dovolacího důvodu. Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, který učinil v závěru svého dovolání. Podle § 265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně a nikoli dovolatel, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. června 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k