6 Tdo 661/2005
Datum rozhodnutí: 22.09.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 661/2005



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2005 dovolání, které podal obviněný Ing. J. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 3 To 355/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 105/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 3 To 355/2004, z r u š u j e . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 2 T 105/2001, byl obviněný Ing. J. Z. uznán vinným, že

jako jednatel společnosti I. s. r. o. Ž. n. S.,

v průběhu období od února 1997 do září 1997 ve Ž. n. S. postupně vystavil celkem v osmi případech vždy dvě faktury evidované stejnými čísly, avšak na různé finanční částky, přičemž faktury s vyšší fakturovanou částkou odpovídající skutečné hodnotě zakázky předal zákazníkům a faktury s nižší částkou zaznamenal do pomocné účetní evidence s úmyslem užít je ve vlastní prospěch jako doklady odpovídající skutečnému plnění, když se jednalo o následující faktury:

- č. ze dne 20. 2. 1997 ohledně odběratele M. D., když skutečně fakturovaná částka vykázaná ve faktuře předané tomuto odběrateli činila 6.247,10 Kč a fingovaná částka zaevidovaná do účetnictví firmy činila 61,10 Kč, čímž vznikl rozdíl ve výši 6.186,- Kč,

- č. ze dne 4. 3. 1997 ohledně odběratele M. M., když skutečně fakturovaná peněžní částka vykázaná ve faktuře předané tomuto odběrateli činila 5.902,10 Kč a fingovaná peněžní částka vedená v účetnictví činila 1.332,10 Kč, čímž vznikl rozdíl ve výši 4.570,- Kč,

- č. ze dne 9. 7. 1997 ohledně odběratele V. M., když skutečně fakturovaná částka uvedená ve faktuře zaslané tomuto odběrateli činila 29.355,40 Kč a fingovaná peněžní částka vykázaná v účetnictví činila 12.215,60 Kč, čímž vznikl rozdíl ve výši 17.139,80 Kč,

- č. ze dne 7. 8. 1997 ohledně odběratele L. Š., když skutečně fakturovaná částka vykázaná ve faktuře předané odběrateli činila 17.069,10 Kč a fingovaná peněžní částka vedená v účetnictví činila 4.734,90 Kč, čímž vznikl rozdíl ve výši 12.334,20 Kč,

- č. ze dne 8. 8. 1997 ohledně odběratele F. M., když skutečně fakturovaná částka vykázaná ve faktuře zaslané tomuto odběrateli činila 13.354,30 Kč a fingovaná peněžní částka vyznačená v účetnictví činila 5.499,30 Kč, čímž vznikl rozdíl ve výši 7.855,- Kč,

- č. ze dne 15. 8. 1997 ohledně odběratelky JUDr. M. S., když skutečně fakturovaná částka vykázaná ve faktuře zaslané této odběratelce činila 12.450,90 Kč a fingovaná peněžní částka vyznačená v účetnictví činila 7.630,40 Kč, čímž vznikl rozdíl ve výši 4.820,50 Kč,

- č. ze dne 8. 8. 1997 a č. ze dne 24. 9. 1997 ohledně odběratele firmy T. P. s. r. o. Ř., okr. Ž. n. S., kdy skutečně fakturované částky vykázané v těchto fakturách zaslaných tomuto odběrateli činily celkovou částku 34.330,80 Kč a fingovaná částka vyznačená v účetnictví činila 14.757,90 Kč, čímž vznikl rozdíl v celkové výši 19.642,90 Kč.

Takto popsané jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Naproti tomu byl obviněný Ing. J. Z. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Zt 139/2000, pro skutek popsaný na str. 3 rozsudku, jímž měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená společnost I., s. r. o., H. n., Ž. n. S. a právní nástupkyně poškozeného Ing. J. F., zemřelého dne 16. 11. 2001, H. F., nar., bytem D. čp., Ž. n. S., odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný Ing. J. Z. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 3 To 355/2004, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný Ing. J. Z. prostřednictvím obhájkyně dovolání, a to z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

V odůvodnění svého podání obviněný rozvedl námitky, jimiž by měly být citované dovolací důvody naplněny. V kontextu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno, neboť byl šest let omezen v obvyklém způsobu života a podmíněný trest je jen dalším prodloužením tohoto protiprávního stavu. Podle jeho názoru bylo trestní stíhání prodlužováno pouze v důsledku toho, že věc šetřila podjatá Policie ve Ž.n. S., u které oznamovatel Ing. F. několik let pracoval, a dozorovalo ji podjaté Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou. S odkazem na judikaturu Evropského soudního dvora bylo proto trestní stíhání, a to vzhledem k obviněným nezaviněné délce řízení, nepřípustné.

Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatel vyslovil přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Poukázal, že odvolací soud plně převzal právní argumentaci soudu prvého stupně, aniž by se vypořádal se zásadním argumentem obviněného, že do účetnictví zadával nesprávně vystavené faktury vždy svědek Ing. J. F. Uvedl, že obě faktury vždy vystavil, nicméně než ty nesprávné vyřadil a správné zaúčtoval, jmenovaný svědek se jich z pracovního stolu obviněného v době jeho nepřítomnosti zmocnil a dal ty nesprávné zaúčtovat; správnými však později při účetní komparaci argumentoval a vše svedl na obviněného. Namítl, že orgány činné v trestním řízení svůj závěr o jeho vině učinily jen z toho, že nesprávné faktury, jejichž důvodem byla vždy změna podmínek objednávek, vystavil. Podle názoru obviněného není pouhé nesprávné vystavení faktury, která nebyla doručena adresátovi, zanesena do účetnictví ani použita jiným způsobem, jednáním způsobilým založit trestní odpovědnost. Nesprávné vystavení nové faktury pod stejným číslem a znějící na jinou částku představuje pouze porušení zákona o účetnictví; pokud mělo být účtováno odlišně od původně vystavené faktury, měl být vystaven dobropis a poté nová faktura pod novým číslem. Jelikož nedošlo k zaúčtování nesprávné faktury a na jejím základě k platbě, nemohlo jít o žádný delikt, a to ani z pohledu zákona o účetnictví. Ačkoliv byl v trestním řízení prokázán toliko nesprávný postup při vystavování faktur, soud převzal podsunutý názor, že se tímto jednáním Ing. J. Z. dopustil trestného činu. Nevzal však v potaz, že v posuzované době ve firmě účetnictví zpracovávala Ing. N., která správně zaúčtovala prvotní faktury, vůči kterým korespondoval také příjem peněz. Obviněný vytkl, že pokud by se chtěl pokusit o trestný čin, musel by zfalšovat též příjmové doklady, což se však nestalo. Celá situace byla předem připravena Ing. J. F., který ho touto cestou ve firmě zlikvidoval a na sebe převedl firemní dům, jenž má po smrti jmenovaného k dispozici jeho rodina. Navíc právní argumenty obviněného potvrdili i oba slyšení daňoví poradci Ing. J. a Ing. D., přičemž prvně jmenovaný uvedl, že vždy záleží, jak byla faktura zaúčtována; samotné vystavení faktury nic neznamená. Rovněž sešit s názvem faktury přijaté a faktury vydané, rok 1997 , který soud považuje za pomocnou účetní evidenci, tento znalec označil za doklad pro sestavování daňového přiznání nerozhodující; žádný ze soudů se však s touto skutečností nevypořádal. V této souvislosti obviněný poukázal na ustanovení § 33a odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ohledně průkaznosti účetního záznamu. Uzavřel, že v daném případě bylo prokázáno, že byly zaúčtovány faktury, kterým odpovídaly příjmové doklady, tj. faktury správné, což bylo podloženo i přiznáními k DPH. V rozporu s tím však soudy vycházely z výše zmíněného sešitu jako tzv. pomocné účetní evidence, kterou si podnikatel nemusí vůbec vést a nejedná se o žádný úřední doklad, když závazné a právně významné skutečnosti pro spáchání trestného jednání lze vyvodit pouze z účetní evidence, na základě které byla podávána daňová přiznání. Skutečnost, že doklady do účetnictví a daňové přiznání zpracovávala Ing. M., resp. Ing. N., zcela vylučuje úmysl obviněného spáchat jakýkoliv trestný čin, neboť to byl on, kdo zpracování účetnictví odborné firmě zadával. Navíc druhý společník Ing. J. F. měl účetnictví k dispozici, manipuloval s ním a nakonec ho zašantročil. Za této důkazní situace je podle obviněného dovození podvodného úmyslu u jeho osoby při vystavování faktur vyloučeno. Účetnictví bylo řádně a odborně vedeno právě proto, aby byly vyloučeny jakékoliv machinace či nesprávnosti. Již před zaúčtováním bylo ihned po vystavení dvojí faktury zřejmé, že se jedná o zjevně nesprávný doklad, který není způsobilý k zavedení do účetní evidence a je nezpůsobilý k jakémukoliv právnímu účinku, který by mohl vést k poškození kohokoli, tedy k podvodu. Obviněný rovněž poukázal na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci vztahující se k totožné problematice.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i rozhodnutí obsahově navazující a pokud nevysloví nepřípustnost trestního stíhání jeho osoby, aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolací námitce ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. v podrobnostech konstatoval, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti nebo dokonce nutnosti zastavit trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Nelze připustit, aby orgán činný v trestním řízení, který v důsledku své případné nečinnosti způsobil průtahy v řízení, se zbavil povinnosti vyplývající pro něj ze zásady oficiality, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního řízení. Podle názoru státního zástupce nenaplňuje v této části dovolání obviněného jím deklarovaný dovolací důvod, a proto je zjevně neopodstatněné. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že v rámci řízení o dovolání se nelze zabývat námitkami dovolatele, jimiž zpochybňuje skutková zjištění soudu, popřípadě dochází k jinému hodnocení provedených důkazů a jimiž tak nevytýká konkrétní pochybení v právním posouzení skutku, nýbrž prosazuje odlišné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů. V posuzovaném případě soudy vyšly z usvědčující výpovědi Ing. J. F., která v návaznosti na další opatřené důkazy prokazuje, že jediným důvodem jednání obviněného bylo získání finančního prospěchu ke škodě I., s. r. o. Státní zástupce konstatoval, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo dovolání obviněného odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. J. Z. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Rovněž konstatoval, že dovolání splňuje veškeré formální náležitosti ve smyslu § 265f tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné v obecné rovině uvést, že podle § 223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. V ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. jsou taxativně, pozitivně a výslovně uvedeny okolnosti, kdy je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního řízení. Ani jedna z okolností zde uvedených (a ani v jiném ustanovení trestního řádu) neznamená, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodů průtahů v řízení.

Tento závěr platí bezezbytku i pro důvod zakotvený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. Žádná mezinárodní smlouva však výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví.

Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí požadavků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle čl. 10 Ústavy jsou všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí jejího právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno též v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obdobně je toto právo formulováno i v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji je rovněž vyjádřen v § 2 odst. 4 tr. ř.

Přiměřenost délky řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je judikaturou Evropského soudu posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře tohoto soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Pro tento účel se přihlíží popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce. Evropský soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Evropský soud v zásadě tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení zmíněný soud z čl. 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.

Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ) je s uvedenou judikaturou Evropského soudu v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97 a sp. zn. II. ÚS 32/03). Ústavní soud se uvedenou problematikou zabýval i proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, který již vícekrát řešil otázku nepřiměřené délky trvání trestního řízení, a ani v těchto případech nezvolil možnost zastavení trestního stíhání s odkazem na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03, sp. zn. III. ÚS 217/03).

Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces a nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje nejen smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo každý v čl. 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Čl. 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.

Přijetím závěru o možnosti zastavit trestní stíhání při zjištění závažných průtahů by byla nejen odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj ještě příznivějšího (rozsudku zprošťujícího). Navíc v případě, že po podání obžaloby již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá obviněný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má pouze státní zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst. 1, 3 tr. ř.), nehledě na to, že obviněný dokonce nemá ani právo prohlásit, že na projednání věci trvá (srov. § 11 odst. 3 tr. ř.). Takovým řešením by ani nedošlo k naplnění čl. 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvodit jako důsledek zastavení trestního stíhání. Jinými slovy, porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti zastavit trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Ostatně stejný závěr učinil Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích (např. usnesení sp. zn. 6 Tdo 578/2002, sp. zn. 7 Tdo 1284/2003, sp. zn. 8 Tdo 782/2004).

Uváží-li se shora zmíněné argumenty ve vztahu k projednávané věci, je nutno konstatovat, že nebylo proti obviněnému Ing. J. Z. vedeno trestní stíhání, které by bylo podle zákona nepřípustné. Ačkoliv trestní stíhání trvalo více než šest let, nelze nevidět, že orgány činné v trestním řízení po celou dobu prováděly procesní úkony, směřující k trestnímu stíhání obviněného, přičemž vliv na celkovou délku řízení měla i okolnost, že v přípravném řízení bylo opakovaně rozhodováno o vyloučení orgánů činných v trestním řízení ve smyslu § 30 tr. ř. pro poměr k projednávané věci. Pokud by v mimořádném opravném prostředku obviněný uplatnil pouze dosud probrané námitky, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

Z tohoto důvodu nelze akceptovat výtky obviněného Ing. J. Z., že soud prvého stupně nesprávně vyhodnotil výpověď svědka Ing. J. F., daňových poradců Ing. J. a Ing. D., popřípadě chybně posoudil listinné důkazy. Obviněný konstatoval, že dvojí faktury, evidované pod stejnými čísly, znějící každá na jinou částku, sice vystavil, avšak vždy jednal na základě konkrétní změny podmínek objednávky. V době jeho nepřítomnosti se Ing. J. F. nesprávně vystavených faktur zmocnil a dal je zaúčtovat s úmyslem jej zlikvidovat ve firmě. Dovolatel rovněž zdůraznil, že doklady do účetnictví a daňové přiznání zpracovávala Ing. M., resp. Ing. N., což vylučuje jeho úmysl spáchat jakýkoliv trestný čin. Je zřejmé, že těmito vznesenými námitkami, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, obviněný primárně zpochybňuje správnost skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž ve vytýkaných procesních nedostatcích až následně spatřuje vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

Obviněný současně prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu odmítl trestně právní rozměr celého případu (nesprávné vystavení faktur považuje toliko za porušení zákona o účetnictví, jež nezakládá trestní odpovědnost) a v tomto směru nastolil otázku, zda posuzovaný skutek vůbec vykazuje znaky pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným (k realizaci svého jednání by musel zfalšovat též příjmové doklady). V souvislosti s tím vyloučil podvodný úmysl při vystavování předmětných faktur a potažmo namítl absenci subjektivní stránky zmíněného trestného činu. Tyto dovolací námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (právní posouzení skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, s níž se ztotožnil i odvolací soud), v rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle § 8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil s úmyslem trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující nejméně částky 25.000,- Kč (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného a pokud by byly druhé straně známy, k vydání věci či jiného plnění ze strany poškozeného by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Po stránce subjektivní musí být zjištěno, že pachatel jednal úmyslně (§ 4 tr. zák.). Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu (podvodu) se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

Pokus je obecnou formou trestného činu. Vykonal-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákona, v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného čin, pakliže k jeho dokonání nedošlo (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 33/1965). Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, pokud pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu, nebo dokonce pokud sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat. Bezprostřední význam pro dokonání činu má především odstraňování překážek v závěrečném stadiu trestné činnosti. Takový význam má i použití prostředků k uskutečnění zločinného záměru, jež je třeba odlišit od pouhého opatření prostředku potřebného ke spáchání trestného činu, což naplňuje pouze znaky přípravy k trestnému činu (srov. znění § 7 odst. 1 tr. zák.). Jednání je v bezprostřední časové spojitosti s následkem, jež má nastat, když trestná činnost je tak rozvinuta, že lze očekávat dokonání trestného činu, neboť pachatel již podnikl vše, co považoval za nezbytné, aby mohl přikročit k jednání popsanému ve skutkové podstatě, nebo již přímo směřuje k takovému jednání popsanému ve skutkové podstatě.

Nutno zdůraznit, že pokus trestného činu, a to na rozdíl od jeho dokonání, pouze vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde a vyznačuje se především nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Příčinná souvislost mezi jednáním a následkem však není ještě rozvinuta a ohrožení objektu trestného činu, které pokus vyvolává, je následkem, který není znakem skutkové podstaty. Pokus je trestný pouze u úmyslných trestných činů. Pokud úmysl pachatele směřuje i ke způsobení těžšího následku porušující stejný druhový objekt, k němuž však pro okolnosti nezávislé na vůli a jednání pachatele nedošlo, půjde za podmínek ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. o pokus trestného činu spáchaný za okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.

Aplikujeme-li výše rozvedené obecné argumenty na posuzovaný případ, lze dospět k závěru, že použitá právní kvalifikace neodpovídá skutkovým zjištěním.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný Ing. J. Z. jako jednatel a jeden ze společníků společnosti I., s. r. o. Ž. n. S. vystavil celkem v osmi případech vždy dvě faktury evidované pod stejným číslem, avšak znějící na různé částky. Jednotlivým odběratelům předal faktury znějící na vyšší částku a přijal od nich plnění v hotovosti odpovídající této částce. Faktury znějící na nižší částku zaznamenal do pomocné účetní evidence s úmyslem užít je ve vlastní prospěch jako doklady odpovídající skutečnému plnění. Z takto ustáleného skutkového děje v odůvodnění rozsudku Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou s poukazem na provedené důkazy dovodil, že jediným důvodem prokázaného jednání obviněného bylo získat osobní prospěch odčerpáním finančního rozdílu mezi jednotlivými fakturami v celkové výši 72.548,40 Kč z prostředků společnosti I., s. r. o. Jednal proto v úmyslu vzniklý peněžní rozdíl užít ve svůj prospěch, tedy ke svému obohacení. Ze skutkových zjištění je rovněž zřejmé, že účetnictví společnosti I., s. r. o. za rok 1997 nebylo kompletní, ve vztahu ke sporným fakturám byly k dispozici počítačové výstupy z účetnictví vedeného jmenovanou společností ve dvojí podobě. Soud prvého stupně se snažil objasnit, s jakými položkami bylo skutečně v účetnictví počítáno a které sloužily jako podklad pro daňová přiznání společnosti, přičemž s poukazem na provedené důkazy konstatoval: bez naznačených pochybností nelze určit, které položky ve vztahu ke sporným fakturám byly do účetnictví, kým a kdy skutečně zaneseny, které z nich následně sloužily jako podklad pro zpracování daňového přiznání za rok 1997... V návaznosti na tyto skutečnosti uzavřel: bez uvedených pochybností nelze stanovit, že k odčerpání finančních prostředků společnosti ve vlastní prospěch obžalovaného ve výši rovnající se rozdílu duplicitně vystavených faktur se shodnými čísly a odchylnými částkami skutečně došlo . Podle prvostupňového soudu úmyslné jednání obviněného [úmysl přímý - § 4 písm. a) tr. zák.] k zamýšlenému následku bezprostředně směřovalo, a proto bylo kvalifikováno jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž k vyčíslenému rozdílu (72.548,40 Kč) bylo přihlédnuto jako k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. (vše v podrobnostech na str. 8 až 11 odůvodnění napadeného rozsudku).

Z tzv. právní věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, vyplývá, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou v úmyslu spáchat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Podle názoru Nejvyššího soudu je nutno souhlasit s dovolatelem, že skutková zjištění neumožňují závěr, že jeho jednání naplňuje znaky trestné činnosti, jíž byl uznán vinným. Předně z tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku okresního soudu není zřejmé, kdo měl být činem obviněného uveden v omyl a komu měla vzniknout škoda (tato okolnost je zmíněna až v odůvodnění rozhodnutí). Pokud bylo prokázáno, že obviněný zaznamenával ve zjištěných případech faktury s nižší finanční částkou do pomocné účetní evidence předmětné společnosti s úmyslem užít je ve vlastní prospěch a současně nebylo možné spolehlivě uzavřít, že by rozdíly ve vztahu se skutečnou fakturací odčerpal (ve vztahu ke sporným fakturám nelze určit, které položky, kým a kdy byly do účetnictví skutečně zaneseny), měl se prvostupňový soud podrobněji zabýval tím, do jaké míry se jeho jednání, ve kterém spatřoval pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák., přiblížilo k dokonání trestného činu a proč k němu nedošlo. Ze skutkového zjištění nevyplývá, zda čin obviněného Ing. J. Z. měl přímý význam pro dokonání konstatovaného trestného činu a zda se uskutečňoval v bezprostřední časové spojitosti s následkem (účinkem), který měl nastat (odčerpání finančního rozdílu mezi fakturami v jeho prospěch). Konstatování soudu prvého stupně, že jednání obviněného k zamýšlenému následku bezprostředně směřovalo je neobsažné z hlediska použité právní kvalifikace. Pro úplnost lze poznamenat, že dosud zjištěný čin dovolatele není možné považovat ani za přípravu k trestnému činu (byť charakteristické znaky přípravného jednání nesporně vykazuje), neboť podle § 7 odst. 1 tr. zák. je příprava trestná pouze u zvlášť závažných trestných činů (§ 41 odst. 2 tr. zák.), což ale není trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný Ing. J. Z. podal dovolání důvodně, neboť právní posouzení zjištěného skutku nelze považovat za správné, přičemž v důsledku tohoto nedostatku je vadný i výrok o trestu, jenž na výrok o vině obsahově navazuje. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 3 To 355/2004, neboť zmíněná pochybení nenapravil. Současně také zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tento postup je důvodný, neboť vytknuté vady lze odstranit v odvolacím řízení.

Po zrušení napadeného rozhodnutí se trestní věc obviněného Ing. J. Z. dostala do procesního stadia řízení, kdy existuje nepravomocná část rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 2 T 105/2001 (výroky o vině a trestu), proti níž obviněný podal odvolání. Úkolem Krajského soudu v Brně bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat a učinit o odvolání zákonu odpovídající rozhodnutí. Nejvyšší soud ponechává na úvaze odvolacího soudu v jakém rozsahu bude považovat za potřebné doplnit u veřejného zasedání dokazování (návrhy mohou uplatnit i strany trestního řízení), aby po vyhodnocení všech provedených důkazů postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. zjistil skutkový stav věci v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a ten v souladu se zákonem právně posoudil. V této souvislosti lze ve smyslu znění § 265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který byl v tomto usnesení vysloven.

Závěrem Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k