6 Tdo 657/2005
Datum rozhodnutí: 31.05.2005
Dotčené předpisy:






6 Tdo 657/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2005 dovolání, které podala obviněná J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 5 To 8/2005, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 18/2004 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 5 To 8/2005, z r u š u j e . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 88 T 18/2004, byla obviněná J. H. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že dne 24. října 2003, v místě svého trvalého bydliště na ulici P. v B., vylákala od Ing. G. E. finanční částku ve výši 15.500,- Kč, přičemž ji uvedla v omyl příslibem, že tuto bude schopna vrátit ve lhůtě do 3. listopadu 2003, ačkoli vzhledem ke své zjevně neutěšené finanční situaci a k pohledávkám ze strany jiných subjektů si musela být přinejmenším vědoma, že tento termín zřejmě nebude moci dodržet, v dohodnuté lhůtě ani dosud peníze skutečně nevrátila, na urgence poškozené nereagovala a této se vyhýbala, a tímto svým jednáním tedy způsobila Ing. G. E. škodu ve výši 15.500,- Kč.

Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle § 250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněné uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila celou výši škody, kterou trestným činem způsobila. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozené Ing. G. E. škodu ve výši 15.500,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti konstatovanému rozsudku podala obviněná J. H. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 5 To 8/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovaným soudním rozhodnutím podala obviněná J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uvedla, že svým jednáním nenaplnila požadovanou subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti poukázala, jak je zavinění a jeho úmyslná forma vymezeno trestním zákonem. Zdůraznila, že omyl u poškozené osoby musí být prokázán již v době, než obviněná získala majetkovou hodnotu, která měla být předmětem útoku. Z tohoto úhlu pohledu namítla, že neexistuje jediný přímý, ale i nepřímý důkaz, který by s plnou důkazní silou svědčil, že již v okamžiku převzetí zapůjčených peněz konkrétně věděla, že je skutečně nevrátí.

V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná konstatovala, že v rozhodnutí nalézacího soudu a v usnesení o zahájení trestního stíhání, chybí výrok, zda byl trestný čin spáchán úmyslně. Na druhou stranu je z odůvodnění napadených rozhodnutí patrno, že jednání bylo provedeno tzv. přímým úmyslem. Podle obviněné tato skutečnost, že teprve z odůvodnění je zřejmé, zda došlo k naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu, nemůže zhojit vadu, že ve výroku tento popis jednání chybí. Připomněla, že se necítí být vinna ze spáchání trestného činu. Domnívá se, že skutkové okolnosti, ze kterých nalézací soud vyšel, nejsou objektivní a neodpovídají základním zásadám trestního řízení podle ustanovení § 2 odst. 4, 5, § 164 odst. 3 tr. ř. Skutkově popsaná situace nemůže sama o sobě zakládat trestní odpovědnost ve smyslu ustanovení § 250 odst. 1 tr. zák. Obviněná zopakovala, že musí být prokázáno, že již v okamžiku uzavření půjčky jednala v úmyslu peníze nevrátit, anebo mohla důvodně předpokládat, že k vrácení v budoucnu nedojde. V této souvislosti poukázala na některá publikovaná soudní rozhodnutí. Dále namítla, že se cítí být poškozena na svých právech, neboť nebylo dodrženo ustanovení § 202 odst. 2, 3 tr. ř. Uvedla, že byla sice předvolána na tři hlavní líčení, ale vždy v předstihu požádala o jejich odročení z důvodu zdravotního stavu, nebo v jednom případě z rodinných důvodů. Skutečnost, že zdravotní stav její osoby jí bránil v uplatnění obhajoby, jí nemůže být přičítána k tíži, v čemž spatřuje porušení práva vést obhajobu a bránit se vznesené obžalobě. Obviněná zdůraznila, že soud prvého stupně nerespektoval popsaná ustanovení trestního řádu, když jí uznal vinnou ze spáchání trestného činu, ačkoliv její vina nebyla nijak prokázána, vyjma výpovědi poškozené. Také využila zákonného práva a do rozsudku podala odvolání. Podle jejího názoru odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když odvolání zamítl.

Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 5 To 8/2005, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 88 T 18/2004. Současně aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněná formálně opřela dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. V jeho záhlaví uvedla, že je podává do rozsudku Městského soudu Brno ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 88 T 18/2004 , přičemž toto označení opakovala rovněž v textu dovolání. Podle státního zástupce též uplatněné námitky směřují vesměs proti rozhodnutí soudu prvého stupně. Rovněž i v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatelka napadá údajné vady rozhodnutí nalézacího soudu a dokonce vady usnesení o zahájení trestního stíhání, když v těchto rozhodnutích podle dovolatelky chybí výrok, a to zda byl spáchán trestný čin úmyslně Toliko v petitu dovolání podatelka požaduje též zrušení rozhodnutí odvolacího soudu. Státní zástupce uvedl, že tím nemůže být zhojena skutečnost, když opakovaně označila za dovoláním napadené rozhodnutí rozsudek soudu prvého stupně. Připomněl, že podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Zdůraznil, že jestliže dovolatel zaměřil svoje dovolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, nelze takovéto dovolání považovat za přípustné, a to ani v případě, že se jedná o trestní věc, ve které fakticky odvolací řízení proběhlo. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání odmítl, protože není přípustné a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné J. H. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

K přípustnosti dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že obviněná sice uvedla, že jím napadá rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 88 T 18/2004, a vznesla výhrady zejména proti zmíněnému rozsudku, avšak z obsahu mimořádného opravného prostředku, a to v návaznosti na konečný návrh, jak by mělo být o něm rozhodnuto, je zřejmé, že vznáší výhrady k rozhodnutím soudů obou stupňů ve věci. Proto nelze podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout s poukazem, že není přípustné.

V dovolání obviněná J. H. výslovně uvedla odkaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř., přičemž v těchto případech lze dovolání podat:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).



Dovolání obsahuje i zcela konkrétní námitku, že nebylo dodrženo ustanovení § 202 odst. 2, 3 tr. ř. o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Takovou výhradu lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jelikož jde o výtku, že nebyly splněny zákonné podmínky, aby se hlavní líčení mohlo vůbec konat a Městský soud v Brně mohl učinit ve věci rozhodnutí, je potřebné v dovolacím řízení nejprve posoudit její opodstatněnost.

Protože Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.

Z článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu má každý i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje mimo jiné i přítomnost obviněného u hlavního líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování.

Podle § 202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obžalovaného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom

a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a

b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinil návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).

Podle § 202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v § 211 tr. ř.

Podle § 202 odst. 4 tr. ř. hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce.

Podle § 202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 nepoužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Ustanovení odstavce 3 se tu užije přiměřeně.

Jelikož v předmětné trestní věci obviněná J. H. nebyla v době konání hlavního líčení ve vazbě, výkonu trestu odnětí svobody a ani nešlo o řízení o trestném činu, na který trestní zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice by převyšovala pět let, nepřipadala v úvahu aplikace ustanovení § 202 odst. 4, 5 tr. ř. Rovněž je zřejmé, že obviněná byla k hlavnímu líčení řádně a včas předvolána, přičemž v dovolání nenamítá, že by jí nebyla řádně doručena obžaloba, popř. nebyl dodržen postup ve smyslu § 202 odst. 2 písm. b) tr. ř. Je proto otázkou, zda byly bezezbytku naplněny i další zákonné předpoklady pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné podle § 202 odst. 2, 3 tr. ř. [např. skutečný zájem obviněné osoby zúčastnit se řízení před soudem, jenž by byl ale objektivně omezen jejím momentálním zdravotním stavem, který by to dočasně neumožňoval (a při řádné omluvě), mohl by být důvodem k poznatku (na rozdíl od absence řádné omluvy), že účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř.) lze lépe dosáhnout při zachování této účasti, byť při nutnosti odročení trestní věci].

Ve stručnosti je potřebné připomenout, že první hlavní líčení ve věci bylo samosoudcem Městského soudu v Brně nařízeno na den 23. 7. 2004 a obviněná J. H. vzala termín na vědomí dne 11. 6. 2004 (č. l. 41 spisu). K hlavnímu líčení se však nedostavila a podáním doručeným soudu prvého stupně dne 20. 7. 2004 se omluvila s tím, že musí vyzvednout syna z letního tábora (č. l. 53 spisu). Městský soud v Brně vyhlásil usnesení, jímž podle § 202 odst. 3 tr. ř. rozhodl konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné. Jelikož po přednesení obžaloby státním zástupcem a po přečtení výpovědi obviněné podle § 207 odst. 2 tr. ř. z trestního spisu, nemohl být proveden svědecký výslech Ing. G. E. bez tlumočníka, bylo hlavní líčení odročeno na den 1. 9. 2004 (č. l. 44 - 45 spisu). K tomuto odročenému hlavnímu líčení, o kterém byla obviněná vyrozuměna dne 9. 8. 2004 (č. l. 45 spisu), se nedostavila, přičemž dne 1. 9. 2004 byla prvostupňovému soudu doručena její žádost o stanovení náhradního termínu s poukazem, že onemocněla (č. l. 54 spisu). Městský soud v Brně sice odročené hlavního líčení zahájil, avšak následně je (aniž by byly provedeny nějaké důkazy) odročil na den 15. 10. 2004, a to s ohledem na nutnost zajištění tlumočníka (č. l. 48 spisu). Předvolání k hlavnímu líčení obviněná převzala dne 6. 9. 2004 (č. l. 49 spisu), ve stanoveném termínu se však k jednání soudu opět nedostavila, přičemž dne 14. 10. 2004 městskému soudu osobně doručila žádost o stanovení náhradního termínu hlavního líčení s tím, že její zdravotní stav jí nedovoluje se hlavního líčení zúčastnit (č. l. 73 spisu). Ve stanoveném termínu dne 15. 10. 2004 soud prvého stupně po vyhlášení usnesení, kterým podle § 202 odst. 3 tr. ř. pokračoval v odročeném hlavním líčení v nepřítomnosti obviněné, mimo jiné dokončil dokazování a ve věci rozhodl odsuzujícím rozsudkem (č. l. 58 - 62 spisu).

Z popsaného přehledu, který je v obdobné verzi uveden na str. 2 v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněné J. H., vyplývá, že obviněná byla Městským soudem v Brně k prvému hlavnímu líčení včetně jeho dvou odročení vždy řádně a včas předvolána. K učiněným zjištěním odvolací soud konstatoval: Obžalovaná ani v tomto případě nedoložila žádost lékařskou zprávou, podle které by nebyla schopna zúčastnit se 15. 10. 2004 hlavního líčení. Za této situace postupoval soud prvého stupně zcela v souladu s trestním řádem, pokud konal hlavní líčení v nepřítomnosti obžalované. S tímto názorem se Nejvyšší soud neztotožnil.

Právo obviněného na osobní účast v soudním řízení, jež je garantováno výše zmíněnými právními předpisy, patří mezi základní principy na nichž spočívá trestní řízení zejména hlavní líčení, které je jeho vyvrcholením. Rozhodnutí soudu konat ve smyslu ustanovení § 202 odst. 3 tr. ř. hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného musí vždy vycházet ze zjištění, že tohoto práva skutečně nechce vědomě využít. Jen tak lze oddělit případy, kdy objektivní překážky obviněnému brání v účasti u hlavního líčení od případů jiných nebo dokonce obstrukčních, jejichž smyslem je trestní řízení protahovat či jinak znesnadňovat nebo přímo mařit.

Podle názoru Nejvyššího soudu lze akceptovat postup Městského soudu v Brně, pokud dne 23. 7. 2004 rozhodl usnesením podle § 202 odst. 3 tr. ř. konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné J. H. Důvod, pro který obviněná písemně omluvila svoji neúčast u hlavního líčení a požádala o stanovení náhradního termínu, nelze považovat za řádnou omluvu. Naproti tomu zdravotní stav obviněné by takovým důvodem mohl být, avšak pouze v případě, že by znemožňoval její účast u soudního jednání. Pokud obviněná omlouvala svoji neúčast u hlavního líčení dne 1. 9. 2004 nedobrým zdravotním stavem a žádala o stanovení náhradního termínu, nelze nevidět, že omluva byla soudu doručena až v den jeho konání. Posuzovat důvodnost této omluvy není ani potřebné, neboť zmíněného dne městský soud neprovedl v hlavním líčení žádné důkazy a rozhodl o jeho odročení. I v posledním případě obviněná omlouvala svoji neúčast u soudního řízení dne 15. 10. 2004 s tím, že jí to nedovoluje zdravotní stav, žádala o náhradní termín a přislíbila zde předložit i kopie průkazů o pracovní neschopnosti. Podle dovolacího soudu nepostupoval městský soud správně, když za této situace rozhodl dne 15. 10. 2004 konat ve smyslu ustanovení § 202 odst. 3 tr. ř. hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné.

Vzhledem ke skutečnosti, že obviněná již v minulosti omluvila svoji neúčast u hlavního líčení (dne 1. 9. 2004) tvrzením, že onemocněla, přičemž soud hlavní líčení odročil na 15. 10. 2004, měl pro případ, že by v jejím jednání shledával snahu vyhýbat se trestnímu stíhání, spolu s předvoláním k hlavnímu líčení obviněné doručit upozornění - poučení, že zdravotní potíže mohou být důvodem pro řádnou omluvu pouze tehdy, pokud v písemném sdělení ošetřující lékař uvede, že zdravotní stav její osoby neumožňuje účast u hlavního líčení. Teprve při splnění zmíněného upozornění a po vyhodnocení důvodů nepřítomnosti obviněné u hlavního líčení, bylo možno v případě jejího nedostavení se k hlavnímu líčení dne 15. 10. 2004, a při existenci pouze omluvy citované výše, uzavřít, že nešlo o řádnou omluvu. Při absenci konstatovaného upozornění mělo být tvrzení obviněné ohledně jejího zdravotního stavu soudem prvého stupně prověřeno, neboť v opačném případě nebyla opora pro postup podle ustanovení § 202 odst. 3 tr. ř.

Toto prověření měl následně provést Krajský soud v Brně, který rozhodoval o podaném odvolání. Jelikož v příloze opravného prostředku, byla i kopie potvrzení o pracovní neschopnosti obviněné J. H. vystavená dne 14. 10. 2004 Poliklinikou B., nebylo problémem požádat příslušného lékaře, o stručné písemné vyjádření, zda zdravotní stav jmenované umožňoval či neumožňoval účast u hlavním líčení dne 15. 10. 2004.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné J. H. důvodným, přičemž s poukazem na charakter zjištěného nedostatku nepovažuje za opodstatněné se vyjadřovat i k dalším námitkám uplatněným v dovolání, jež obsahovaly výhrady zejména k rozhodnutí Městského soudu v Brně. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 5 To 8/2005, neboť neobjasnil, zda v rámci hlavního líčení před soudem prvého stupně byly splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 202 odst. 2, 3 tr. ř., přestože takový nedostatek obviněná v odvolání namítala. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V souvislosti s dalším řízením ve věci však považuje Nejvyšší soud za potřebné stručně se vyjádřit k námitce obviněné J. H., kterou uplatnila v dovolání, že v usnesení o zahájení trestního stíhání chybí výrok, a to zda byl trestný čin spáchán úmyslně (zřejmě bylo myšleno, že popis skutku neobsahuje jeden z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 250 odst. 1 tr. zák., a to úmyslné zavinění). Podle názoru dovolacího soudu je tato námitka nedůvodná, neboť z popisu předmětného skutku, jak je obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 1 spisu), tento znak vyplývá.

Postupem dovolacího soudu se trestní věc dostala do procesního stadia řízení před Krajským soudem v Brně, který při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu rozhodne o odvolání obviněné J. H. Ještě předtím však shora naznačeným způsobem prověří tvrzení obviněné, jež uváděla v rámci své písemné omluvy ze dne 14. 10. 2004 (č. l. 73 spisu). Způsob rozhodnutí odvolacího soudu nelze předjímat, neboť bude závislý na konkrétních zjištění a následném posouzení odvolání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. května 2005



Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k