6 Tdo 656/2011
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 247 odst. 1,2 tr. zák.



6 Tdo 656/2011-14

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. května 2011 o dovolání obviněného M. T . , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2010, č. j. 4 To 611/2010-155, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 144/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2010, č. j. 4 To 611/2010-155, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 2010, č. j. 7 T 144/2009-134, kterým byl obviněný (spolu s dalšími obviněnými) uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, a odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo týmž rozsudkem ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody (ve vztahu k obviněnému M. T.).

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2010, č. j. 4 To 611/2010-155, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že odvolací soud, který sice přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, ale nejenže neodstranil rozhodné vady v rozsudku soudu prvního stupně, ale sám zatížil své rozhodování vadami, které zakládají dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně poukazuje na to, že za základ odsuzujícího výroku byly vzaty výpovědi spoluobviněných, přestože si obvinění značně protiřečí. Dále upozorňuje na přecenění výpovědi svědka majitele baru, který však vypovídal pouze to, co mu mělo být řečeno spoluobviněnými F. a V. Dále zpochybňuje práci policie, která neprovedla domovní prohlídku v bytě obviněného ještě téže noci, zdůrazňuje, že trestní stíhání bylo nejprve zahájeno pouze proti F. a V., pachová stopa byla vyhodnocena pouze dle uvážení soudu. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně druhu a výše trestu. Není rovněž patrno, jaké skutečnosti vedly soudkyni k tomu, že původně trest uložený trestním příkazem v hlavním líčení změnila obviněnému v nepodmíněný trest odnětí svobody. Podle obviněného byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť obviněný byl odsouzen pouze na základě subjektivních tvrzení, bez konkrétních objektivních důkazů. S ohledem na tyto skutečnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud nejen rozhodnutí napadené dovoláním zrušil, ale aby zrušil také rozhodnutí jemu předcházející a rozhodl tak, že T se zprošťuje obvinění, neboť bylo sice prokázáno odcizení určité částky peněz ve spisu citovaného baru, ale jednoznačně nebylo prokázáno, že T tento čin spáchal a pokud by takto Nejvyšší soud nerozhodl, pak je třeba věc přikázat soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s námitkami, které obviněný prostřednictvím obhájce v dovolání uplatnil, je potřebné uvést, že těmito se pouze snaží zpochybnit zjištěný skutkový stav. Poukazuje na to, že odsuzující rozsudek vychází z výpovědí spoluobviněných, přestože mezi nimi existují rozpory, dále je vybudován na výpovědi svědka, který nebyl přímým svědkem, ale vypovídal jen to, co mu bylo řečeno spoluobviněnými, dále zpochybňuje provádění dokazování, výši a druh uloženého trestu a poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo. Zde je potřebné uvést, že zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrno, jak tento hodnotil jednotlivé důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu. Z odůvodnění je rovněž patrno, že soud postupoval plně v souladu se zněním § 2 odst. 6 tr. ř. a jeho hodnotící úvahy v žádném případě nevykazují znaky libovůle, jak by mohlo vyplývat z dovolání obviněného, pokud konstatuje, že soudy nezohlednily, ignorovaly, nepřezkoumaly důkazy apod., což vše má za následek porušení zásady in dubio pro reo. Naopak, z dovolání obviněného je patrno, že tento se snaží přesvědčit soud o pravdivosti své verze, která však neodpovídá skutkovému zjištění. V souvislosti s otázkou zjištěného skutkového stavu a vlastní verze skutkového děje tvrzenou obviněným a formalistickým odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poukazuje Nejvyšší soud na níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Ve vztahu k tvrzení obviněného o správnosti svého závěru
a nezbytnosti rozhodnout pouze v souladu s jeho verzí a jeho závěry je vhodné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu k problematice čl. 36 odst. 1 Listiny o obsahu námitek uplatněných obviněným, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann