6 Tdo 650/2005
Datum rozhodnutí: 26.05.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 650/2005

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. května 2005 o dovolání obviněného R. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2004, č. j. 3 To 942/2004-191, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 T 145/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2004, č. j. 73 T 145/2004-156, byl obviněný R. B. uznán vinným jednak trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněnému podle § 234 odst. 1 a § 42 odst. 1 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let. Pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti náhradu škody.

Odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2004, č. j. 3 To 942/2004-191, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a napadl jím jak výrok o vině, tak výrok o trestu. Důvod dovolání, totiž, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení spatřuje v tom, že byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Nesouhlasí se závěry soudu v tom směru, že by byly splněny materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Konstatuje, že vedle délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, je třeba vždy vzít v úvahu celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti i věk pachatele, počet dřívějších odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za kolik takových činů je souzen nyní, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů. Svou obhajobu zakládá na tom, že v minulosti byl odsouzen toliko čtyřikrát, a jen v jednom případě se jednalo o zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Je osobností s poměrně nízkým intelektem, přihlížet by měl soud také k tomu, že mohl jednat v epileptickém záchvatu. Zdůraznil, že intenzita naplnění formálních znaků trestného činu byla nízká, jeho jednáním nevznikly žádné závažné následky na zdraví či majetku poškozeného, tomu odpovídají okolnosti i způsob, jakým se svého jednání dopustil. Z těchto důvodů se domnívá, že v jeho případě závažnost trestného činu loupeže je dostatečně zohledněna v poměrně širokém rozpětí trestní sazby s tím, že pro odchýlení se od obecné trestní sazby nebyly splněny podmínky. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě a rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušil ve všech výrocích a přikázal věc Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v rámci svého vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že námitkám obviněného nelze přisvědčit. Je osobou, která má svou kriminální minulost (byl již čtyřikrát odsouzen), vesměs se dopouštěl násilné trestné činnosti, za níž byl postihován nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Naposledy za týrání vlastní dvouleté dcery mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, který v plném rozsahu vykonal. I přesto, necelý rok po propuštění z výkonu trestu, se dopustil znovu zvlášť závažného úmyslného trestného činu, jehož skutkové okolnosti svědčí o tom, že stupeň nebezpečnosti jeho jednání je vysoký. Státní zástupce se domnívá, že byly splněny jak formální, tak materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Zvlášť nebezpečná recidiva je otázkou jiného hmotně právního posouzení, tudíž spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V souvislosti s podaným dovoláním lze konstatovat, že:

uplatněný dovolací důvod obviněný prostřednictvím obhájce konkretizoval tak, že bylo nesprávně použito ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., neboť v jeho případě nedošlo k naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy.

Podmínky pro ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi jsou stanoveny v § 41 tr. zák. tak, že:

1)Pachatel, který znovu spáchá zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za osobu zvlášť nebezpečného recidivisty, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

2)Zvlášť nebezpečnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.

Při posuzování materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je třeba postupovat obezřetně, protože záleží na posuzování celé řady okolností, aby bylo možno konstatovat, že pachatel spáchal trestný čin, jež podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Obviněný zpochybňuje závažnost trestných činů, za něž byl dříve potrestán. Poukazuje na osobnost pachatele (nízký intelekt), přičemž podle jeho názoru nelze vyloučit, že spáchal trestný čin v epileptickém záchvatu. Má za to, že ani intenzita a způsob, jakým se trestného činu dopustil, nemůže naplnit materiální stránku zvlášť nebezpečné recidivy. Nejvyšší soud zjistil, že uplatněné námitky jsou opakováním jeho obhajoby v předchozím řízení.

Pokud jde o jeho dřívější trestnou činnost, v opise rejstříku trestů má evidovány 4 záznamy, většinou se jedná o trestné činy s prvky násilí. Jejich podrobným rozborem, včetně doby výkonu trestu odnětí svobody se soudy nižších instancí detailně zabývaly (viz odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě, str. 6, odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě, str. 5).V tomto směru jim nelze ničeho vytknout. Zcela správně též zaměřily pozornost na otázku posledního odsouzení. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. 10 T 172/95 byl obviněný uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Podkladem na tento výrok o vině bylo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný v blíže neurčené době nejméně od září 1994 do 5. 5. 1995 v O. M., na ul. P., ve svém bytě i jinde fyzicky i psychicky týral svou nezl. dceru S. J., a byl mu za tento trestný čin a trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. uložen trest v trvání pěti let. Trest vykonal dne 28. 6. 2003 a nebyl z jeho výkonu podmíněně propuštěn. Horní hranice trestní sazby trestného činu podle § 215 odst. 2 tr. zák. dosahuje osmi let. Ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák. jde o zvlášť závažný trestný čin. Nyní posuzovaného jednání se dopustil necelý rok poté, co pětiletý trest odnětí svobody v plném rozsahu vykonal.

Z hlediska naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy je důležité porovnat, zda intenzita útoku u předchozího trestného činu podle § 215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a nyní posuzovaného jednání obviněného, tedy intenzita a povaha násilí podle § 234 odst. 1 tr. zák. je taková, aby ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. šlo o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V této otázce dospěl Nejvyšší soud k následujícímu závěru. Pod pojmem týrání podle § 215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se podle ustálené soudní judikatury rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Byl-li obviněný uznán vinným podle odstavce 2 citovaného ustanovení, je zřejmé, že týrání trvalo po delší dobu, v posuzované věci téměř osm měsíců. Ze skutkové věty výroku o vině navíc vyplývá, že obviněný fyzickému a psychickému trýznění vystavil dítě sotva dvouleté. Není tedy pochyb, že toto jednání se vyznačuje vysokou intenzitou násilí.

Na výrazný stupeň násilí lze poukázat i v nyní posuzovaném případě. Trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil tím, že dne 2. 5. 2004 kolem 15.45 hod. v O. K. na ulici L. poblíž křižovatky ulic L. a V. vstoupil do vozovky protijedoucímu osobnímu motorovému vozidlu zn. Škoda Superb RZ, důsledkem čehož musel řidič vozidla zastavit, přičemž následně začal osádku vozidla, a to R. B. a A. U. slovně napadat a vyhrožovat jim zabitím a rozbitím vozidla, proto R. B. z vozidla vystoupil, načež mu začal vyhrožovat, že vytáhne pistoli a zastřelí ho, poté udeřil tyčí dlouhou cca 1 metr, kterou měl v ruce, do zadního blatníku výše uvedeného vozidla, přičemž opakovaně pronášel výhrůžky zabitím, načež žádal po R. B. peníze s tím, že pokud mu je nedá, tak ho zabije a poté se pokusil ho uhodit předmětnou tyčí, což se mu nepodařilo, neboť jmenovaný uhnul, načež upadl na zem, kde opět vyhrožoval R. B. zabitím, následně z místa činu utekl, čímž poškozením způsobil společnosti S. T. C., s. r. o., se sídlem D. č., škodu ve výši 4.371,- Kč. Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. nelze vzniklou škodu posuzovat osamoceně, tedy bez závislosti na dalších okolnostech, které při útoku působí. Jinými slovy řečeno, existence či neexistence škody není jediným rozhodným kritériem ani z hlediska materiálního znaku trestného činu, tj. z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Nutno dodat, že objektem trestného činu podle § 234 tr. zák. je jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit, jednak osobní svoboda. K dokonání trestného činu proto postačuje užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. č. 37/1970 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci obviněný nejprve přinutil poškozeného zastavit motorové vozidlo, následně mu vyhrožoval zabitím a rozbitím vozidla, přičemž jakmile poškozený z vozidla vystoupil, intenzita jeho útoku dosáhla takového stupně, že mu vyhrožoval zastřelením a poté se pokusil poškozeného udeřit tyčí dlouhou asi jeden metr. Je zjevné, že násilí, které bylo v daném případě použito, bylo stupňováno a dosáhlo podstatně vysoké míry intenzity, tuto nemůže oslabit ani odkaz na nízkou škodu. V tomto směru Nejvyšší soud názoru obviněného nemohl přisvědčit, neboť způsob provedení činu a okolnosti, za kterých byl čin spáchán, jednoznačně dosahují požadovaného stupně nebezpečnosti pro společnost.

Porovnáním násilí, jehož obviněný použil u obou posuzovaných trestných činů, tj. u trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., dospěl Nejvyšší soud k závěru (vezmeme-li v úvahu i předcházející trestnou činnost převážně násilného charakteru), že obviněný zejména u posledně posuzovaných trestných činů si počínal tak, že lze konstatovat, že povaha a míra násilí byla značně intenzivní a vzestupného charakteru. U posledně spáchaného trestného činu tato okolnost podstatným způsobem zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost. Nelze přehlédnout, že i když předmětem útoku trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. byla osoba, která je sama o sobě bezbranná (dvouleté dítě), podrobil ji fyzickému a psychickému týrání. Způsob provedení a okolnosti spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (použití tyče, vyhrožování zastřelením) též svědčí o tom, že i s přihlédnutím k osobě pachatele (jak bude rozvedeno níže) je na místě obviněného pokládat za zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák.

K osobě obviněného bylo znaleckým posudkem MUDr. J. M., znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zjištěno, že u obviněného nikdy nebyly zachyceny projevy, které by svědčily pro duševní chorobu ve smyslu psychozy. I když jde o osobu, jejíž intelektové schopnosti jsou hodnoceny v pásmu slaboduchosti, nelze obviněného trestní odpovědnosti za spáchaný trestný čin zprostit. Od dětství je u obviněného dokumentován disharmonický vývoj osobnosti s projevy agresivity. V důsledku středně těžké opilosti v době spáchání trestného činu došlo ke snížení ovládací schopnosti o jednu polovinu až dvě třetiny pásma a k lehkému snížení rozpoznávací schopnosti. Množství alkoholu a léků vedlo u obviněného maximálně ke ztlumení a zklidnění jeho agresivních projevů a k jeho malátnosti. Znalkyně vyloučila, že by obviněný jednal ve stavu nepříčetnosti. Co se týče možného epileptického záchvatu, valná většina takových stavů probíhá při plné ztrátě vědomí spojené se ztrátou pohybové koordinace. Součástí takových stavů je i plná ztráta paměťových vjemů. S ohledem na to, že obviněný předmětnou událost poměrně podrobně popsal, k epileptickému záchvatu v době činu dojít nemohlo. Lze tedy uzavřít, že v konkrétní věci je i osobnost pachatele spoluurčujícím kritériem pro posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. V rámci generální prevence je třeba společnost před těmito pachateli chránit a zabránit jim trestem v dalším páchání trestné činnosti. U zvlášť nebezpečného recidivisty se podle § 42 odst. 1 tr. zák. horní hranice trestní sazby zvyšuje o jednu třetinu. Trest byl obviněnému ukládán v rozmezí od 7 let a 8 měsíců do 13 let a 4 měsíců. Z tohoto hlediska se jeví uložený trest ve výměře osmi let, tj. v horní polovině základní trestní sazby, jako zcela přiměřený.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah zdůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. května 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann