6 Tdo 648/2015
Datum rozhodnutí: 16.06.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 2 odst. 5 tr. ř., § 248 odst. 1,2 tr. zák.



6 Tdo 648/2015-26 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. června 2015 o dovolání obviněné Mgr. S. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2015, č. j. 3 To 358/2014-313, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 123/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2014, č. j. 2 T 123/2013-252 byla obviněná Mgr. S. K. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, dále též jen tr. zák.), kterého se dopustila v době od 1. 1. 2006 do 25. 9. 2006, kdy jako zaměstnankyně a odpovědný zástupce lékárny v O., Shopping Parku, neodváděla i přes stanovenou povinnost řádným způsobem tržby na zaměstnavatelem určený účet, část si ponechala a způsobila Mgr. D. P., nestátní zdravotnické zařízení, se sídlem Bachmačská 2471/1, Moravská Ostrava, IČ: 44776284 škodu ve výši 379.422,-Kč. Za toto jednání byl obviněné uložen podle § 248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let.

Odvolání obviněné následně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 1. 2015, č. j. 3 To 358/2014-313, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněná napadla toto rozhodnutí dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vycházeje z přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná prostřednictvím svého obhájce uvedla, že soud prvého stupně nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností a tento pak nenaplňuje znaky tr. činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Nápravu v tomto směru nezjednal ani soud odvolací. Obviněná setrvala na vyjádření o své nevině, když tuto soudy určily toliko na základě nepřímých důkazů. Naopak jiné důkazy byly provedeny zcela nadbytečně. Poukázala na odlišné výpovědi svědků a vyvrácení jejich výpovědí stran počtu a způsobu užívání trezorů v lékárně. Rovněž zdůraznila, že v rámci tr. řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval, že nakládala s hotovostí, kterou si měla ponechávat pro svou potřebu, naopak s tou nakládalo vícero osob. V návaznosti na to byla vytknuta absence základních znaků trestného činu, a to zejména jeho objektivní a subjektivní stránky. Obviněná je tedy názoru, že se nedopustila žádné trestné činnosti a její postih přichází do úvahy pouze v rovině pracovněprávní na základě tzv. dohody o hmotné odpovědnosti . Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil shora uvedená rozhodnutí a vrátil věc soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné odmítl věcně vyjadřovat. Poukázal však na svůj výslovný souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl věc za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a je založeno na dovolacím důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy pro domněnku, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Jak již bylo konstatováno, podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ač se ve skutečnosti o trestný čin nejedná, anebo sice došlo ke spáchání trestné činnosti, ale její právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, jehož stěžejní část spadá do kompetencí činnosti nalézacího soudu a v jeho průběhu je třeba nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle vnitřního přesvědčení soudu založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je následné zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud tak je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněními (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s námitkami obviněné uvedenými v dovolání, je nutno konstatovat, že se jedná o výtky obsahově veskrze shodné s těmi, které již učinila v rámci řízení před soudy prvého a druhého stupně, přičemž tyto se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tyto námitky přitom nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání, ale v tom, že soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění o nespáchání předmětného trestného činu. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje, přičemž na takovou situaci dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .

Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud na další rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud přitom považuje za nezbytné doplnit, že obecné soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Nejvyšší soud proto shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.

K námitkám obviněné uvedeným v jejím dovolání pak Nejvyšší soud doplňuje toliko následující. Samotné dovolání je koncipováno jako poměrně obecné, poukazující jednak na porušení povinnost orgánů činných v tr. řízení zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, a dále též na absenci naplnění všech znaků skutkové podstaty tr. činu zpronevěry, zejména objektivní a subjektivní stránky tr. činu. Danému názoru však dovolací soud nemůže přisvědčit. Nalézací soud provedl v tomto směru velmi rozsáhlé dokazování, z něhož vytěžil ucelený, pevný a logicky provázaný řetězec důkazů, jež bez důvodných pochybností umožnily učinit závěr o vině obviněné. Lze tak zejména poukázat na shodné výpovědi svědků (P., P., D.), které se vzájemně podporují a současně korespondují s objektivními informacemi zachycenými v listinných důkazech (výsledky inventury v předmětné lékárně). Stejně tak byla věnována pozornost otázce oprávněné osoby, která s dotčenými financemi nakládala jako poslední, kdy za tuto osobu byla opět správně označena Mgr. S. K. V neposlední řadě lze akceptovat i podpůrné argumenty, které se pojí k dalšímu protiprávnímu jednání obviněné, jež se obdobné činnosti dopouštěla v roce 2005. V návaznosti na tato zjištění pak soud prvého stupně správně a velmi podrobně rozvedl svou právní kvalifikaci v podobě ustanovení § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona. Ve zbytku pak pro stručnost může dovolací soud plně odkázat na vyčerpávající odůvodnění soudu prvého stupně.

Závěrem třeba připomenout, že dovolání obviněné bylo založeno na důvodu uvedeném v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z výše uvedeného však vyplývá, že dovolatelka sice formálně cituje jeden z dovolacích důvodů podle § 265b, ale obsah jejího dovolání je založen na skutečnostech a námitkách, které věcně nejsou žádným z dovolacích důvodů, neboť ačkoli je vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, věcně je toto podložené jen výhradami proti správnosti, resp. úplnosti zjištěného skutkového stavu a proti správnosti hodnocení důkazů, tj. jde o dovolání domáhající se odlišného právního posouzení jen na podkladě jiné skutkové verze založené na odchylných důkazních závěrech. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. června 2015 Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.