6 Tdo 647/2013
Datum rozhodnutí: 24.07.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník, § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoník



6 Tdo 647/2013 - 34

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2013 o dovoláních, která podali obvinění J. K., a M. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 9 To 49/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 4 T 38/2012, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň město ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 4 T 38/2012, byli uznáni vinnými obviněný J. K. jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), jednak přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný M. Š. byl uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Této trestné činnosti se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustili tím, že:

v Plzni dne 3. 1. 2012 v době kolem 19.30 hodin na trávníku poblíž nákupního centra Atom, v domnění, že se jedná o osobu, která by mohla znát pachatele krádeže jízdního kola matky obžalovaného Š., bez varování obžalovaný K. zezadu skočil na poškozeného M. K., v důsledku čehož poškozený upadl na zem, obžalovaný K. si na něj klekl a obžalovaný Š. poškozeného udeřil přesně nezjištěným tyčovitým předmětem do pravé nohy, obžalovaný K. poškozeného nezjištěným počtem ran udeřil do horní poloviny těla, oba obžalovaní na poškozeného křičeli nejméně nadávku ty čorko", následně oba obžalovaní chytli poškozeného každý z jedné strany a táhli jej směrem k oční klinice Ofta, zde s ním smýkli do trávy, přičemž poškozenému vypadla z oděvu peněženka, obžalovaný K. ji zvedl ze země, vyndal z ní občanský průkaz poškozeného, načež se ho oba obžalovaní opakovaně ptali na totožnost osob, které byly s poškozeným u nákupního centra Atom a na osobu s přezdívkou B., a to i na jejich bydliště, na což poškozený reagovat tak, že neví, že se scházejí v Hockey baru Severka, poté oba obžalovaní vyzvali poškozeného, aby s nimi šel do tohoto baru, čemuž poškozený vyhověl, jakmile obžalovaní zjistili, že v Hockey baru se žádná z hledaných osob nenachází, vedli poškozeného mezi sebou směrem k restauraci Sokolovna v ulici P. C., po cestě se jej opakovaně dotazovali na krádež jízdního kola, hrozili mu, že pokud jim to neřekne, že ho odvezou do lesa, přiváží ke stromu a nechají ho tam být, poté, co poškozenému zazvonil mobilní telefon, obžalovaný K. do něj nejméně strčil až poškozený upadl na zem a ptal se poškozeného, proč mu lhal, že nemá kontakty, když má u sebe mobilní telefon, načež se jeden z obžalovaných sklonil a z kapsy u kalhot mu vytáhl mobilní telefon zn. Samsung Stars 2, bílé barvy, který si obžalovaní ponechali, načež všichni pokračovali v cestě až k restauraci Sokolovna, kde se obžalovaní snažili zjistit v telefonu uložená data, což se jim díky neznalosti hesla nepodařilo, poté obžalovaný Š. udeřil poškozeného, a to pravou rukou s navlečeným kovovým boxerem, když úder by veden do oblasti břicha a současně obžalovaný Š. žádal, aby poškozený napsal SMS zprávu mladíkovi s přezdívkou B., čemuž poškozený vyhověl a pak k žádosti vydal telefon zpět, v době tohoto fyzického útoku obžalovaného Š. proti poškozenému obžalovaný K. na místě nebyl, když na přechodnou dobu se vzdálil do areálu restaurace Sokolovna, nato oba obžalovaní společně s poškozeným vyšli směrem k nákupnímu centru Gera, přitom obžalovaný K. vyndal ze svého oděvu bílý provaz, který předal poškozenému s tím, že ho s ním sváže, poškozený provaz krátce nesl a pak se dal na útěk, oba obžalovaní jej ale ve vnitrobloku ulice K. dostihli a nezjištěným počtem ran jej udeřili do těla, načež ho oba chytli z každé strany a vedli jej směrem k objektu společnosti 02 Telefónica Czech Republik a.s. v a.S., takto ho dovedli až před hlavní vchod objektu, kde mu přikázali, aby si sedl, poškozený tomu vyhověl a jeden z obžalovaných poškozenému svázal ruce za zády bílým provazem, takto svázaného ho obžalovaní zvedli a odvedli do nedalekého křovinatého porostu, kde jej položili na zem a zasadili mu nezjištěný počet ran do horní poloviny těla, poté jej obžalovaný K. pomočil a následně oba obžalovaní s telefonem a občanským průkazem poškozeného z místa kolem 21.45 hodin odešli, v důsledku napadení poškozený K. utrpěl zranění spočívající v tupém traumatu lbi a kontuzi břišní stěny, drobné oděrky v obličeji a na rukou, což si však nevyžádalo podstatnější omezení v obvyklém způsobu života.

Za to byli odsouzeni obviněný J. K. podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu úhrnnému odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, obviněný M. Š. podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl let za současného stanovení dohledu.

Z podnětu odvolání podaných oběma obviněnými Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 9 To 49/2013, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestech a znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že oběma obviněným uložil trest podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné tresty odnětí svobody, obviněnému K. v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem, obviněnému Š. v trvání dvou a půl let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění, prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Víšky, dovolání. Oba dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mají za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení hmotného práva. Jedná o obsahově téměř identická podání.

Obvinění nesprávnost právního posouzení skutku spatřují v tom, že jejich jednání bylo kvalifikováno také jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Namítli, že jejich záměrem nebylo zmocnit se pod pohrůžkou násilí cizí věci. Připomněli skutkové okolnosti případu a zdůraznili, že od poškozeného si vzali jeho mobilní telefon a občanský průkaz za účelem získání informací o možném zloději jízdního kola matky obviněného Š.. Měli v úmyslu po získání a opsání kontaktů věci poškozenému vrátit, což však nestihli, neboť na místo dojela hlídka Policie ČR a obviněné spolu s věcmi zadržela.

Jsou přesvědčeni, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu loupeže, když nebyla vyvrácena jejich obhajoba, že neměli v úmyslu zmocnit se cizí věci. Proto při zachování zásady in dubio pro reo neměli být uznání vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže, ale jen přečinem vydírání.

Dovolatel K. zdůraznil, že jednání, jež mu je nyní kladeno za vinu, se dopustil ke konci zkušební doby podmíněného odsouzení, svého jednání lituje, našel si práci a vede řádný život. Dovolatel Š. konstatoval, že pochází z dobrých sociálních poměrů, je studentem vysoké školy, doposud vedl řádný život. Oba obvinění dodali, že poškozenému se omluvili a každý mu uhradil částku 10.000,- Kč na náhradu případné újmy mu způsobené. Za jejich jednáním stála snaha vypátrat zloděje jízdního kola
a nikoliv zmocnit se věci nezákonným způsobem.

Proto dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a sám aby rozhodl, že obviněné uznává vinnými přečinem vydírání a uložil jim přiměřený trest.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. k oběma podaným dovoláním písemně vyjádřil. Zdůraznil, že argumentace obviněných - pokud v odůvodnění svých dovolání polemizují se způsobem, jakým soud nalézací i soud odvolací hodnotily provedené důkazy, a na rozdíl od soudů obou stupňů dospívají k závěru o tom, že nebyli ze spáchání stíhaných trestných činů usvědčeni, zejm. pokud jde o zvlášť závažný zločin loupeže - se vymyká uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jde-li o námitky, že stíhaný skutek tak, jak byl soudy obou stupňů zjištěn, nenaplňuje znaky subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu loupeže, pak poukázal na to, že veškeré výhrady obsažené v odůvodněních dovolání jsou co do základu pouze opakování obhajoby uplatněné před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Podle státního zástupce se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí obhajobou obviněných zabývaly, vzaly ji při svém rozhodování v úvahu, neshledaly ji však důvodnou.

Státní zástupce připomenul, že dovolání je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněné, pokud dovolatel sice uplatňuje námitky věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu, ale jde o námitky, s nimiž se již soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly, zejména pokud se v dovolání jen opakují argumenty použité už v původním řízení a v řádném opravném prostředku, které dostatečně posoudil už soud v řádném opravném řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

Na základě shora uvedeného dospěl státní zástupce k závěru, že obě dovolání bude namístě odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, neboť dovolací námitky jsou co do základu pouze opakováním argumentů, které obvinění již použili v předchozím řízení, a s nimiž se nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích vypořádal.

Současně vyslovil souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž udělil výslovný souhlas k tomu, aby v neveřejném zasedání bylo o dovolání rozhodnuto i za situace podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují
i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

S přihlédnutím k těmto teoretických východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání.

Nejvyšší soud musí prvně konstatovat, že svou pozornost soustředil pouze na posouzení otázky, zda je či není důvodné tvrzení obviněných, že vada napadených rozhodnutí spočívá v právním posouzení skutku (resp. jeho části viz níže) jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jen ve vztahu k této kvalifikaci (a nikoli vůči posouzení skutku jako přečinu vydírání, které pokládají za správné) své dovolání podali. Tuto námitku, i v jejím obsahovém vymezení (absence subjektivní stránky uvedeného zločinu) lze považovat za naplňující deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Formálně správně uplatněná námitka je však podle zjištění Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

Ze skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu lze zjistit, že oba obvinění se vůči poškozenému dopustili déle trvajícího jednání ( dne 3. 1. 2012 v době kolem 19.30 hodin .. z místa kolem 21.45 hodin ), kterým z větší části naplnili znaky přečinu (obv. K.) či zločinu (obv. Š.) vydírání. Mimo toho se však dle zjištění obou soudů dopustili rovněž i jednání, kterým naplnili zákonné znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť (tzv. právní věta výroku rozsudku) užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Z odůvodnění obou rozhodnutí je transparentní, že soudy naplnění uvedených zákonných znaků shledávají v té části jednání obviněných, kterým získali dispozici nad telefonem poškozeného.

Okresní soud v daném směru vyjádřil (str. 7 rozsudku), že zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnými spáchán násilím užitým v souvislosti se snahou získat do své dispozice mobilní telefon ( . . především pak telefon získaný násilnou cestou, chtěli mít ve své dispozici .. jedná se o nejméně intenzivní strčení obžalovaným K., po kterém poškozený upadl na zem, jež už bylo motivováno ziskem mobilního telefonu, který měl poškozený při sobě .. ). Jeho skutkový závěr vyznívá tak, že obvinění (v rámci explicitně ustanovením § 23 tr. zákoníku nevyjádřeného spolupachatelství, v této fázi útoku násilím realizovaným obv. K.) do poškozeného strčili, až ten upadl na zem a z kapsy u kalhot mu vytáhli mobilní telefon. K odebrání telefonu poškozenému došlo podle nalézacího soudu proti jeho vůli, z kapsy kalhot po předchozím fyzickém ataku (str. 6).

Tato skutková zjištění soudu jsou v tzv. skutkové větě rozsudku vyjádřena následujícím způsobem: poté, co poškozenému zazvonil mobilní telefon, obžalovaný K. do něj nejméně strčil, až poškozený upadl na zem a ptal se poškozeného, proč mu lhal, že nemá kontakty, když má u sebe mobilní telefon, načež se jeden z obžalovaných sklonil a z kapsy u kalhot mu vytáhl mobilní telefon zn. Samsung Stars 2, bílé barvy, který si obžalovaní ponechali .

Již soud prvního stupně přitom vyšel z toho, že lze připustit, že získání telefonu (zřejmě nebylo) ze zištných důvodů a že se ho obvinění násilným způsobem zmocnili proto, že z něj chtěli získat pro ně důležité informace .

Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku uvedl (str. 4), že na skutková zjištění nalézacího soudu lze plně odkázat. [Dovolací soud dodává, že v části napadené dovoláním obviněných mají skutková zjištění soudů nepochybně podklad ve výpovědi poškozeného, který dne 24. 2. 2012 za přítomnosti obhájců obou obviněných (č. l. 40) uvedl: Po cestě k sokolovně mi začal zvonit telefon. Já jsem se ho snažil vypnout, aby nezvonil, ale nešlo to. Ten vyšší se ke mně otočil a dal mi ránu pěstí. Já jsem spadl na zem a on mi řekl, proč mu lžu, že nemám kontakty, když mám mobil. Já jsem byl na zemi a on se ke mně sklonil a z kapsy u kalhot mi vyndal ten mobilní telefon. Ten telefon si vzal k sobě a nesl jej až k té sokolovně. . Rovněž se připomíná se, že po příjezdu policejní hlídky na místo byl mobilní telefon poškozeného nalezen u obviněných a poté předán poškozenému.]

V návaznosti na toto konstatování i odvolací soud vyšel z toho, že je zřejmé, že hlavním cílem jednání obou obžalovaných nebylo zmocnit se cizí věci telefonu, nicméně fakticky k tomuto zmocnění došlo a to za použití násilí vůči poškozenému. Dle dlouhodobé konstantní judikatury není rozhodující, za jakým účelem se chtějí pachatelé nebo pachatel věci zmocnit, ani zda se této věci chtějí zmocnit přechodně či trvale, podstatné je, že se této věci zmocní za použití násilí .. .

K uvedenému lze dodat, že odvolací soud ve své podstatě správně vyjádřil, jaké skutkové okolnosti jsou rozhodné (a které jsou naopak nerozhodné) pro závěr, zda pachatel svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu loupeže.

Nejvyšší soud připomíná, že zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl doposud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. BECK, 2012, s. 1729). Není přitom rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. s ní jinak naložit, např. odevzdat jiné osobě a zničit ji (viz. 1/1980 Sb. rozh. tr., 51/1976-III Sb. rozh. tr. nebo 41/1967 Sb. rozh. tr.). Totéž platí o úmyslu zmocnit se cizí věci , kdy úmysl nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, ale postačí i úmysl k zmocnění se věci k přechodnému užívání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. BECK, 2012, s. 1730-1731).

Ze skutkových zjištění, která se opírají o výpověď poškozeného, lze přitom spolehlivě dovodit, že úmysl získat do své dispozice předmětný telefon obvinění měli již v době realizace násilí vůči poškozenému ( násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu) a že jej tedy nepojali až následně, v reakci na důsledky tímto násilím vyvolané (např. poté, co by telefon poškozenému vypadl v důsledku realizovaného útoku podniknutého pachatelem bez majetkového záměru).

V posuzované věci je zřejmé, že pachatelé, jakmile zjistili, že má poškozený
u sebe mobilní telefon, rozhodli se jej získat. Do poškozeného jeden z obviněných (K.) strčil, poškozený upadl a jeden z obviněných mu z kalhot vytáhl mobilní telefon, který obvinění chtěli přechodně užít k tomu, aby z něj zjistili pro ně potřebné informace.

Pokud obvinění specifický úmysl nezbytný k naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže popírají, pak je nezbytné poukázat na to, že judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu).

Vyhodnocení projevů obviněných vůči poškozenému, tj. toho, jak se vnitřní (psychický) vztah obviněných projevil navenek v jejich jednání, nepochybně vedlo nalézací soud k učinění závěru, který v otázce naplněnosti znaků subjektivní stránky tohoto trestného činu (úmysl přímý u obviněného K., úmysl eventuální u obviněného Š.) vyslovil na str. 7 svého rozsudku.

Uvedená konstatování ústí do závěru, že dovoláními napadené rozhodnutí netrpí vadou, kterou mu obvinění vytýkají.

Nejvyšší soud, který dovolání obviněných ze shora uvedeného důvodu posoudil jako zjevně neopodstatněná, o nich rozhodl způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného K. na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle § 265 o odst. 1 tr. ř.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. července 2013 Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann

Vypracoval: JUDr. Ivo Kouřil