6 Tdo 642/2007
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 642/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovolání, které podal obviněný J. C., proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 9 To 236/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 3/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 7 T 3/2006, byl obviněný J. C. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době nejpozději od 20. 10. 1999 do 8. 3. 2000 neoprávněně zprostředkoval nebo obstaral od obviněného M. C., obviněného M. K., obviněného D. K., obviněného M. R., obviněného J. S., obviněné I. Č. ml., obviněné I. Č. st. a dalších neustanovených osob a rovněž zprostředkoval nebo jinak obstaral obviněnému M. R. a dalším osobám nejméně 630 ks tablet extáze obsahující MDMA (methylen-dioxy-methamfetamin náležící mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II, přílohy č. 4 zákona č. 167/1998 Sb.), nejméně 3140 g pervitinu metamfetaminu (přičemž metamfetamin náleží mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II, přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb.), 3000 ks tablet léku Somnubene obsahující Flunitrazepam (zařazen do přílohy 6 seznamu III podle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhl. č. 62/1989 Sb.), 100 gramů kokainu benzoylecgoninu (zařazen do seznamu I podle Jednotné Úmluvy o psychotropních látkách, vyhl. č. 47/1965 Sb., ve znění sdělení č. 485/1991 Sb. přílohy zákona 167/1998 Sb.), a dále nejpozději ode dne 8. 3. 2000 neoprávněně u sebe pro jiné osoby uschovával sáček s 0,567 g směsi obsahující 88,4% metamfetaminu a stopy efedrinu (methylaminofenylpropanol, zařazen jako prekurzor v příloze č. 9 zákona č. 167/1998 Sb.) . Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věcí, a to mobilního telefonu Nokia 3210 se SIM kartou, mobilního telefonu Sagem RC922 se SIM kartou a elektronického zápisníku Sharp ZQ-M203T 32KB.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 9 To 236/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že v daném řízení si za svého obhájce zvolil nejen Mgr. R. V., ale i Mgr. E. K., které udělil plnou moc před posledním hlavním líčením před soudem prvního stupně poté, co předseda senátu zrušil její ustanovení. Tato plná moc doposud nezanikla. V souvislosti s tím namítl, že jmenovaná obhájkyně nebyla odvolacím soudem obeslána, a tudíž se ani nedostavila k veřejnému zasedání konanému dne 27. 11. 2006 o jeho odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud jednal v její nepřítomnosti. V návaznosti na to obviněný zmínil ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř., § 37 odst. 2, odst. 3 tr. ř., § 33 odst. 1 tr. ř. v kontextu ustanovení čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), která také rozvedl. Odkázal rovněž na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III ÚS 308/97, a ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 312/98. Z nich zejména zdůraznil, že obhajoba, je-li vedena dvěma či více obhájci, nemůže být dovršena, dokud není dána možnost k jejímu uplatnění všem obhájcům, přičemž zákonem stanovené lhůty jsou naplněny až okamžikem, kdy proběhnou vůči všem procesně oprávněným včetně samotného obviněného, resp. že je povinností obecného soudu, pokud rozhoduje ve veřejném zasedání, řádně a včas o tomto zasedání uvědomit všechny obžalovaným zvolené obhájce. Ve stejné souvislosti poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 927/2002, a ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 8 Tdo 584/2004.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že z provedeného dokazování nevyplynuly skutečnosti uvedené ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Podle jeho přesvědčení z žádného provedeného důkazu nelze dospět k závěru, že by neoprávněně opatřil, zprostředkoval a pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku, žádný z provedených důkazů ani nepřímo neukazuje na to, že by s omamnými látkami obchodoval, že by se mělo jednat o drogu v množství uváděném v popisu skutku. V souvislosti s tím vyjádřil zejména názor, že z žádného z odposlechů, o něž soudy opřely svá skutková zjištění, nelze dojít k závěru, že by se skutečně stal skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. O způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů svědčí podle jeho slov i to, jak se vypořádaly s opakovanými námitkami ohledně ztotožnění jeho osoby s osobou vystupující pod jménem J. . Soudy totiž dospěly k chybnému závěru, že se jedná o něho, na základě toho, že prý zmíněné ztotožnění nepopřel, a to navzdory faktu, že námitka (osoba J. není obviněný) byla opakovaně vznášena jak v závěrečné řeči obhájce, tak v odvolání. Navíc bylo navrhováno vypracování znaleckého posudku, který by tuto otázku vyřešil. Pro svůj závěr, že J. je obviněný, tak soudy neměly žádný podklad. Přitom svůj závěr o vině opřely mimo jiné o odposlechy povolené na uvedené jméno.

Závěrem obviněný zopakoval, že soudy obou stupňů učinily skutková zjištění, která z provedeného dokazování nevyplývají, v důsledku čehož následně došlo k chybnému hmotně právnímu posouzení.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené rozhodnutí zrušil a dále podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Poté, co zmínila rozhodnutí soudů obou stupňů a zrekapitulovala dovolací námitky obviněného, se v obecné rovině vyjádřila k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Přitom uvedla, že vychází pouze z tvrzení obviněného, a pro případ, že je toto tvrzení pravdivé, bylo povinností soudu vyrozumět o konání veřejného zasedání oba obhájce, kteří obviněného v dané trestní věci zastupovali.

Uvedený dovolací důvod by nebyl naplněn pouze za situace, pokud by obviněný stanovil, že k příjímání písemností a vyrozumívání je určen pouze jeden z obhájců, případně, když by takové určení provedl v souladu s ustanovením § 37 odst. 3 tr. ř. předseda senátu. Pokud ovšem obviněný ani předseda senátu takovou volbu neučinili, byly soudy povinny o všech úkonech ve věci vyrozumívat oba obhájce a oběma též doručovat ve věci přijatá rozhodnutí. Postupem odvolacího soudu, neuvědomil-li o veřejném zasedání oba ve věci zvolené obhájce, byla porušena zásada priority volby obhájce, kterou je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoli stádiu neskončeného trestního řízení.

Jestliže Krajský soud v Brně v dané věci rozhodoval ve veřejném zasedání, aniž by o tomto zasedání všechny obviněným zvolené obhájce řádně a včas uvědomil, porušil tím ústavně zaručené právo na obhajobu. Rozhodl-li přitom o odvolání obviněného, aniž měl prokázáno, že lhůta k přípravě byla poskytnuta všem jeho zvoleným obhájcům, případně, že v den veřejného zasedání byli tito o něm uvědoměni, a tímto svým postupem neumožnil jednomu ze zvolených obhájců uplatnění jeho práv, rozhodl za současného porušení ústavně zaručeného práva na obhajobu podle čl. 48 odst. 3 Listiny předčasně. V případě, v němž si obviněný obhájce zvolil, a orgány činné v trestním řízení postupovaly, jako by se tak nestalo, lze dovodit, že obviněný v řízení obhájce neměl, ač jej ze zákona mít měl, ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Krajský soud v Brně jako soud odvolací tak pochybil, když o veřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2006 nevyrozuměl obhájkyni obviněného JUDr. E. K.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně konstatovala, že obviněný v tomto směru namítl především nesprávné hodnocení důkazů s tím, že jejich obsah soudy vyhodnotily nesprávně a v jeho neprospěch. Zpochybnil přitom skutkový stav věci a na základě toho dovodil závěr o své nevině proto, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Důkazní řízení uskutečněné před soudem prvního stupně lze ovšem hodnotit jako provedené v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a na základě toho lze skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná. V souvislosti s tím státní zástupkyně uvedla, že v rámci předmětného dovolacího důvodu není obviněný oprávněn zpochybňovat zjištěný skutkový stav, vyjma takových případů, kdy existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací skutku. O takový případ se však v dané věci nejedná. Zmíněnou dovolací argumentaci tudíž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř. podřadit nelze.

Státní zástupkyně pak navrhla, aby Nejvyšší soud s ohledem na důvodnost námitek obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 9 To 236/2006, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případě, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

Namítl-li obviněný, že tento dovolací důvod byl naplněn tím, že o veřejném zasedání konaném o jeho odvolání dne 27. 11. 2006 nebyla vedle obhájce Mgr. R. V. vyrozuměna i další jeho obhájkyně Mgr. E. K., která se proto k tomuto veřejnému zasedání nedostavila, a odvolací soud jednal v její nepřítomnosti, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Je skutečností, že obviněný si dne 28. 2. 2006 na počátku hlavního líčení zvolil jako svého druhého obhájce (vedle Mgr. R. V.) i rovněž přítomnou Mgr. E. K. Stalo se tak poté, co opatřením předsedy senátu Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 7 T 3/2006, bylo zrušeno ustanovení obhájkyně Mgr. E. K. právě z toho důvodu, že si obviněný zvolil za obhájce Mgr. R. V. Jak přitom ze spisu vyplývá, toto právní zastoupení trvalo i v době odvolacího řízení. V daných souvislostech je však nutné dále zdůraznit, že obviněný za popsané situace ještě uvedeného dne v závěru hlavního líčení soudu oznámil, že ve smyslu § 37 odst. 3 tr. ř. jako obhájce určeného k příjímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení označuje (tedy zmocňuje) Mgr. R. V.

Dikce § 37 odst. 3 tr. ř. stanoví: Jestliže si obviněný zvolí dva nebo více obhájců a orgánu činnému v trestním řízení zároveň neoznámí, kterého z těchto obhájců zmocnil k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení, určí jej předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce; své rozhodnutí oznámí všem zvoleným obhájcům .

Obviněný si tedy v trestním řízení může zvolit současně několik obhájců nebo i postupně dalšího obhájce vedle již dříve zvoleného obhájce, přičemž oba obhájci (nebo více obhájců) své zmocnění vykonávají společně. V tomto případě je však třeba, aby jejich činnost byla koordinována a jednotliví obhájci vystupovali při řízení ve vzájemné návaznosti a shodě. Obviněný má proto povinnost sdělit obhájce zmocněného k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení současně s volbou více obhájců. Pokud si obviněný zvolil dva nebo více obhájců a současně příslušnému orgánu činnému v trestním řízení neoznámil, kterého z nich zmocňuje k přijímání písemností, rozhodne o určení obhájce příslušného k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení v přípravném řízení státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu, příp. samosoudce s ohledem na § 314b odst. 4 tr. ř. (srov. přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2005. 273 s.).

Pokud tedy, jak výše naznačeno, obviněný za obhájce určeného k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení určil Mgr. R. V., což oznámil soudu, bylo výlučně věcí společné obhajoby Mgr. R. V. a Mgr. E. K., aby se o nařízených úkonech trestního řízení vyrozuměli, zkoordinovali společný postup a společně vykonávali obhajobu. Soud druhého stupně proto v dané věci nepochybil, jestliže se zřetelem k shora uvedeným skutečnostem vyrozuměl o veřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2006 pouze obhájce Mgr. R. V. - za dané situace je totiž třeba vycházet z toho, že odvolací soud vyrozuměl obesláním Mgr. R. V. oba obviněným zvolené obhájce a dal jim oběma možnost k uplatnění obhajoby (nejedná se tudíž o případ, kdy by některému z obhájců bylo upřeno právo na uplatnění jeho práv) - a předmětné veřejné zasedání provedl za účasti tohoto obhájce jako představitele společné obhajoby, který v plné míře hájil obviněného a vykonával obhajovací práva. Z uvedených důvodů také nebylo možno dovodit, že by postup odvolacího soudu byl v rozporu s obviněným zmíněnými rozhodnutími Ústavního soudu (dodat lze, že tato rozhodnutí předcházela shora citované a vyložené zákonné úpravě § 37 odst. 3 tr. ř.)

Jestliže obviněný odkázal v dovolání na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak je třeba uvést následující skutečnosti. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 927/2002, řeší zcela odlišnou situaci, a proto nepřicházelo vůbec v úvahu jím podložit úvahy, jež by snad měly vést k závěru, jehož se obviněný domáhá. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 8 Tdo 584/2004, pak nelze mechanicky, bez posouzení konkrétních okolností charakterizujících tu kterou projednávanou věc, obecně aplikovat. V prvé řadě je na místě odkázat na skutečnosti výše rozvedené, z nich zejména fakt, že popsaným způsobem bylo oběma obhájcům umožněno vykonávat v plném rozsahu jejich práva (a povinnosti) i v řízení před odvolacím soudem (a bylo tak již pouze věcí obhajoby, zda obviněného budou při veřejném zasedání hájit oba obhájci nebo pouze jeden z nich). Obhájce Mgr. R. V., který vyhotovil a za obviněného podal odvolání, pak v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu konaného dne 27. 11. 2006 reprezentoval společnou obhajobu. V každém případě ovšem byl obviněný při tomto veřejném zasedání obhájcem zastoupen, přičemž nevznesl žádné námitky stran nepřítomnosti obhájkyně Mgr. E. K. Z těchto důvodů nelze dovodit, že by došlo k vadě řízení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a k zásahu do práv obviněného zaručených Listinou.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní skutkové závěry. Pouze z uvedených skutkových výhrad vyvozuje, že došlo k chybnému právnímu posouzení skutku. Obviněný tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje toliko v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky vztahující se k uvedenému důvodu dovolání proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod tento (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

V souvislosti s tím lze konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu, je třeba uvést, že se jednalo o podnět nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

Brně dne 27. června 2007

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý