6 Tdo 641/2011
Datum rozhodnutí: 25.05.2011
Dotčené předpisy: § 146 tr. zákoník



6 Tdo 641/2011-12 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. května 2011 o dovolání obviněného J. H ., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 9 To 415/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 95/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 9 To 415/2010, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 8. 2010, č. j. 21 T 95/2010-85, kterým byl obviněný J.H. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, když výkon tohoto trestu mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 9 To 415/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spočívá podle mínění obviněného v tom, že svým jednáním odvracel přímo hrozící útok poškozeného na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednal tak v nutné obraně . V reakci na uvedenou argumentaci v další části dovolání poukazuje na to, že soud prvního stupně dospěl podle jeho mínění k nesprávnému závěru, který byl nesprávně potvrzen soudem druhého stupně, spočívající v tom, že tyto soudy dospěly k závěru, že se nejednalo o nutnou obranu, a to zejména z důvodu intenzity útoku, věkovému rozdílu a fyzické konstituci obviněného a poškozeného. Podle názoru obviněného nebylo přihlédnuto z hlediska jím uplatňované námitky, že jednal v nutné obraně, k tomu, že v dané věci obviněný držel v ruce železnou tyč, byl silně opilý a je znám svým agresivním chováním v případě požitého alkoholu. S ohledem na tyto skutečnosti, kdy nebylo důsledně postupováno při hodnocení důkazů, nebyla zjištěna soudy existence nutné obrany. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti navrhl, aby nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Vzhledem k námitce obviněného, že jednal v nutné obraně je potřebné zmínit, že podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil také soud druhého stupně, vyplývá, že obviněný dne 24. 2. 2010 kolem 16.25 hodin na dvorku rodinného domku, ulice D. v obci R., napadl fyzicky svého strýce J. H., a to tak, že jej povalil na zem, kde jej udeřil opakovaně pěstí do obličeje, kdy poškozený si kryl hlavu rukama a poté obžalovaný udeřil několikrát poškozeného do oblasti ledvin a svým jednáním způsobil poškozenému zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu nosní dutiny, zlomeninu horní čelisti a lícní kosti vlevo, krvácení čelistní dutiny vlevo a tržnou ránu kořene nosu, pro kterážto zranění byl poškozený citelně omezen v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 14 dnů, a to pro bolesti hlavy, závratě, otok a rozsáhlé krevní podlitiny v obličeji . Výše uvedené skutkové zjištění zmiňuje Nejvyšší soud z důvodu jeho odkazu na nemožnost podřaditelnosti námitek uplatněných obviněným pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.

Předně je vhodné zmínit, že problematika nutné obrany je upravena v ustanovení § 29 tr. zákoníku (dříve § 13 tr. zák.), tudíž by se mohlo za jistých okolností jednat o námitku právně relevantní. Jak však vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, soudy dospěly k závěru, že obviněný fyzicky napadl svého strýce. Tudíž skutkové zjištění neobsahuje žádnou informaci o tom, že by se obviněný bránil útoku poškozeného a přitom event. způsobil zranění, která jsou ve skutkovém zjištění popsána. Poukazuje-li pak obviněný v podaném dovolání (obdobně v rámci hlavního líčení a odvolání) na to, že odvracel přímo hrozící útok poškozeného na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednal tak v nutné obraně , pak se jedná pouze o tvrzení obviněného, kterým se však obviněný pouze snaží přesvědčit dovolací soud o pravdivosti svého tvrzení, že ke konfliktu mezi ním a poškozeným došlo podle jeho verze a nikoli tak, jak zjistil soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací. V reakci na takto formulované výhrady ke zjištěnému skutkovému stavu, které podle mínění obviněného mají naplnit dovolací důvod jím uplatněný [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], musí Nejvyšší soud uvést, že zjištění skutkového stavu o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z rozhodnutí soudu prvního stupně a odůvodnění soudu druhého stupně je patrno, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného a proč neuvěřily jeho verzi obhajoby.

Z námitek, které obviněný uplatnil, byť je podřazuje pod hmotně právní ustanovení s argumentací, že jednal v nutné obraně, je však nepochybné, že skutkový děj se podle něj odehrál jinak, než jak zjistily soudy, a o správnosti svého závěru se snaží přesvědčit Nejvyšší soud. V tomto směru je však nutné uvést, že se jedná o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. V této souvislosti je potřebné zmínit např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Ve vztahu k závěru obviněného o správnosti svého závěru a nezbytnosti soudů rozhodnout pouze v souladu s jeho verzí a jeho závěry je vhodné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu k problematice čl. 36 odst. 1 Listiny a obsahu námitek uplatněných obviněným, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem k tomu, že ze skutkového zjištění nevyplývá, že by jednání obviněného předcházel bezprostředně útok poškozeného, kterému by se musel obviněný bránit, pak jsou zcela bezpředmětné odkazy na teoretické úvahy k otázce nutné obrany. Rovněž tak bezpředmětnými jsou z tohoto pohledu námitky, že skutkový stav nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky trestného činu. V mém případě zde totiž nemohla být dána odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, neboť tato odpovědnost byla vyloučena okolností vylučující protiprávnost činu nutnou obranou . Nebylo-li zjištěno, že jednání obviněného předcházelo jednání poškozeného, pro které by mohl být dán důvod pro použití ustanovení o nutné obraně, bylo nadbytečné na tyto teoretické úvahy, které nelze v daném případě aplikovat, odkazovat.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. května 2011 Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann