6 Tdo 639/2013
Datum rozhodnutí: 26.06.2013
Dotčené předpisy: § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoník



6 Tdo 639/2013 - 20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. června 2013 o dovolání obviněného R. H . proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013, č. j. 8 To 17/2013-780, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 40/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 27. 3. 2013, č. j. 8 To 17/2013-780, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného R. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2012, č. j. 4 T 40/2012-727. Tímto rozsudkem byl obviněný R. H. uznán vinným jednak zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku, jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř., podle § 229 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Má za to, že při respektování zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného nemohlo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin vraždy. Obviněný se neztotožňuje s tím, že byl srozuměn v nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného. Tvrdí, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že poškozeného neviděl v době, kdy se s vozem rozjel dopředu. V tomto směru odkazuje na obsah protokolu o vyšetřovacím pokusu a na závěry znaleckého posudku z oboru dopravy znalce Ing. Jindřicha Zoula. Nesouhlasí s tím, že by poškozený na dveřích vozidla visel, neboť to nekoresponduje s žádným provedeným důkazem. Odvolává se také na vyšší vzdálenost spodní části podvozku vozidla vozu Fordu Tranzit od země, která je naopak obecně vyšší než u běžných osobních automobilů. Setrvává na své obhajobě, že poškozeného spatřil naposledy vedle vozidla v okamžiku, nežli se otočil dozadu a započal s vozem couvat a že poškozeného při následném otočení dopředu již neviděl, a to ani před vozidlem, ani vedle něj. V žádném případě ho ale nenapadlo, že by se poškozený mohl nacházet na zemi v místě, kde mohl být jeho život jízdou automobilu ohrožen. Celá událost se odehrála velmi rychle a vše bylo dílem okamžiku. Obviněný se domnívá, že použitá právní kvalifikace není správná ani s ohledem na okolnosti, za jakých došlo k odcizení, resp. ke zmocnění se vozidla. Vozidlo bylo odemčeno, mělo stažené levé boční okénko a klíčky byly ponechány v zapalovací skříňce. Obviněný uvedl, že nemusel překonat žádnou překážku a osobní automobil nastartoval a hodlal s ním z místa odjet. Až poté, když již byl vůz zcela v jeho moci, dostavil se poškozený a počal se s ním přetahovat. Podle jeho názoru mělo být jeho jednání posouzeno jen jako trestný čin loupeže nebo jako krádež v souběhu ublížením na zdraví. Na základě shora uvedených skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 To 17/2013, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 4 T 40/2012, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a znovu rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný v podaném dovolání namítá, že podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného nemohlo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku. Tomuto jeho tvrzení však nelze přisvědčit. Obviněný napadá okolnosti, za nichž mělo dojít k smrti poškozeného. Snaží se především obhájit tím, že poškozeného neviděl v okamžiku, kdy se rozjel dopředu. K tomuto tvrzení obviněného však Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových okolností je zcela zřejmé, že obviněný věděl o tom, že poškozený se nachází v bezprostřední blízkosti vozidla a že se mu pokouší zabránit v odcizení vozidla. Nacházel se nejprve u okénka řidiče a snažil se obžalovaného zadržet a v jeho jednání mu zabránit, na což obviněný reagoval tím, že zařadil zpáteční rychlost, prudce couval, čímž způsobil jeho pád před levou přední část vozidla. Obviněný poškozeného potom přejel, když prudce vyjel dopředu. Není pochyb, že obviněný věděl o přítomnosti poškozeného na místě činu, tedy na místě, kde se snažil odcizit dodávkové vozidlo značky Ford Tranzit. Zcela nepochybně věděl, že osoba, jež se mu snaží zabránit v odcizení vozidla, bude jeho majitelem. Po celou dobu incidentu měl tedy zcela jednoznačně na paměti, že v odcizení vozidla mu poškozený brání, přesto použil vozidlo jako nástroj k tomu, aby poškozeného usmrtil. Pokud by jeho záměrem nebylo poškozeného usmrtit, sledoval by jeho pohyb s maximální opatrností, vozidlo by zastavil, podíval by se, kde se nachází, zdali náhodou neleží na zemi, protože o jeho přítomnosti na místě činu naprosto bezpečně věděl. Spoléhat se na to, zda není náhodou poškozený v místě, kudy se obviněný rozjel, je třeba považovat za srozumění s následkem. Jde tedy o úmysl nepřímý. Z toho, jak obviněný jednal na místě činu, lze usoudit, že záměrem obviněného nebylo jen odcizení a zmocnění se vozidla, neboť k tomu, aby se vyhnul střetu s poškozeným, mohl zvolit také jiný způsobit jízdy, ale zvolil právě ten, jímž došlo ke střetu s poškozeným. Lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, se v praxi již považuje za srozumění s následkem, který může nastat. Lze tedy v souvislosti s nepřímým úmyslem /srov. 15 písm. b) tr. zákoníku/ poukázat na srozumění obviněného s tím, že svým jednáním může ohrozit lidský život, čímž zasáhne do objektu trestného činu vraždy, jímž je zájem na ochraně lidského života. Nejvyšší soud se nemůže ztotožnit s námitkou obviněného, že skutkové okolnosti v dané věci jsou nejasné, že neodpovídají tomu, jak se skutkový děj odehrál. V dané věci byly k dispozici především výpovědi očitých svědků, které byly podpořeny závěry znaleckého posudku z oboru dopravy, ohledáním místa činu a motorového vozidla a korespondovaly s nimi také expertízy z oboru kriminalistiky odvětví trasologie, biologie a genetiky. K další námitce obviněného k posouzení toho, zda neměl být skutek kvalifikován jako trestný čin loupeže nebo jako krádež v souběhu s ublížením na zdraví je proto třeba uvést, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a není proto třeba pochybovat o tom, za jakých okolností došlo ze strany odvolatele k odcizení nebo zmocnění se vozidla. Toliko ve stručnosti k tomu Nejvyšší soud uvádí, jestliže pachatel úmyslně usmrtí jiného, aby se zmocnil cizí věci, je možné takový skutek posoudit jen jako trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku. Znak "spáchá čin v úmyslu získat majetkový prospěch" ve smyslu 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku vyjadřuje všechny případy získání majetkového prospěchu, to znamená i případy, jejichž podstatou je násilné zmocnění se cizí věci bezprostředně při současném překonání odporu poškozeného, dále případy, které záležejí ve zmocnění se cizí věci mimo bezprostřední souvislost s použitím násilím, a konečně také případy, které záležejí v jakémkoli jiném způsobu obohacení pachatele v souvislosti s úmyslným usmrcením jiného. To vyplývá právě z okolností, že znak trestného činu vraždy "úmyslně usmrtí jiného" zahrnuje mimo jiné i případy násilného jednání proti vůli poškozeného. Není proto důvodu vedle ustanovení § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku vyjadřovat ještě právním posouzením skutku podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku to, že jednání záležející v úmyslném usmrcení jiného je zároveň jednáním působícím na vůli poškozeného a překonávajícím odpor, který poškozený klade úmyslu pachatele zmocnit se cizí věci. Proto také není důvod posuzovat skutek jako jednočinný souběh obou trestných činů (srov. č. 27/1992 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud považuje námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za námitky skutkové povahy, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Na závěr je třeba konstatovat, že námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Protože však dovolání obviněného obsahuje pouze námitky skutkové povahy, bylo nutno dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Na základě shora uvedených skutečností proto Nejvyšší soud dovolání obviněného R. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud proto nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl o odmítnutí dovolání rozhodnout v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. června 2013

Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann