6 Tdo 639/2007
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 639/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. června 2007 o dovolání obviněné P. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 2. 2007, č. j. 2 To 55/2007-212, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 112/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 2. 2007, č. j. 2 To 55/2007-212, bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2006, č. j. 2 T 112/2006-196, kterým byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a byl jí podle § 250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněné uloženo omezení spočívající v tom, aby ve zkušební době podle svých sil a možností uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že skutková tvrzení nebyla před soudy I. ani II. stupně žádným způsobem prokázána . Je toho názoru, že nebylo nijak prokázáno, že by použila občanský průkaz poškozené, že by byla na místě činu, a to v dané době, přičemž nebylo prokázáno, že by se peněz zmocnila a ponechala si je pro vlastní potřebu. Dále poukazuje na to, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, tudíž jí bylo upřeno právo na obhajobu a řádné prošetření věci, tudíž zjištěný skutkový stav je nedostatečný. Je rovněž přesvědčena, že k nesprávnému závěru o její vině dospěly soudy na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho, že další jí navrhované důkazy nebyly provedeny. Je přesvědčena, že soud porušil ustanovení zásady in dubio pro reo, která vychází z ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. a je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle jejího mínění je uplatněný dovolací důvod odůvodněn shora uvedenými skutečnostmi a lze připustit zásah do skutkových zjištění, neboť existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2006, č. j. 2 T 112/2006-196, a okresnímu soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Z obsahu podaného dovolání obviněné je patrno, že tato uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V dovolání je však namítáno (jak je shora uvedeno), že soudem nebyly provedeny důkazy, které navrhla . Uvedená námitka je podřaditelná pod ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť v souvislosti s ní obviněná poukazuje na to, že tím, že nebyla věc náležitě prošetřena, byl nedostatečně a neúplně zjištěn skutkový stav . Další námitkou směřující do skutkové oblasti je mj. argumentace obviněné, že skutková zjištění nebyla před soudy žádným způsobem prokázána, že se v místě a čase v daném místě nenacházela a nebylo prokázáno, že se zmocnila předmětných peněz a tyto si ponechala pro vlastní potřebu . Uvedenou argumentací však obviněná napadá skutkové zjištění s tvrzením, že tento byl zjištěn nedostatečně a neúplně, nikoli aby napadala zmíněnými námitkami nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné právní posouzení, jak vyžaduje ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se tedy o ryze formální argumentaci, přičemž je potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Ze skutkového zjištění vyplývá, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů (což obviněná prostřednictvím svým námitek zpochybňuje) dospěl k závěru (skutkovému zjištění), že obviněná dne 28. 7. 2003 kolem 14.40 hod. v pobočce pošty prostřednictvím poštovní šekové poukázky typu č. B, a za pomoci předloženého občanského průkazu na jméno M. Š., jež měla ve svém držení neoprávněně, a vydávajíc se za jmenovanou před pracovnicí pošty, vybrala takto namísto jmenované a k její škodě částku 142.722,50 Kč ze zrušené smlouvy o stavebním spoření, poukázanou jí Č. s. s. a.s., kterou si ponechala pro svoji potřebu a jmenované M. Š. tak způsobila škodu v uvedené výši . Námitky, které obviněná uplatnila v rámci řízení o dovolání se po obsahové stránce staly podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, který se s nimi vypořádal a za správné označil závěry a skutkové zjištění okresního soudu. V souvislosti s poukazem obviněné na tzv. extrémní nesoulad považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soud prvního stupně ve svém rozsudku nejprve velmi podrobně popisuje výpověď obviněné a dále výpovědi svědků a rovněž zmiňuje jednotlivé důkazy s jejich vypovídacími závěry, aby následně ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (viz výklad shora) tyto hodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Okresní soud vycházel ze skutečnosti, že obviněná po celou dobu trestního stíhání argumentovala tím, že se jednání, pro které byla stíhána, nedopustila (viz shodně v odvolání i dovolání). Soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. rozvádí v odůvodnění svého rozsudku své hodnotící úvahy ve vztahu k jednotlivým důkazům i již zmíněné obhajobě obviněné a dospěl ke skutkovému zjištění, které je vtěleno do skutkové věty. V tomto směru, soud prvního stupně postupoval v souladu se zněním § 125 odst. 1 tr. ř., nelze proto jeho postupu nic vytýkat a nelze již vůbec hovořit o nesouladu či extrémním nesouladu, který by zde existoval. Soud logicky vysvětlil proč neuvěřil obhajobě obviněné a i přes skutečnost existence pouze nepřímých důkazů logicky uceleně vysvětlil jaké závěry plynoucí z jednotlivých důkazů jej vedly ke zjištění, které vyjádřil ve skutkové větě. Skutek spočívající v tom, že obviněná měla jiného (pracovnici pošty) uvádět v omyl o tom, kým ve skutečnosti je, a ke škodě majetku poškozené se obohatila o vybranou finanční částku, byl pak soudem kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Soud prvního stupně (s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací) vybudoval své skutkové zjištění v závislosti na hodnocených důkazech, vycházeje z toho, že obviněná měla přístup nejen do bytu a ke schránce poškozené, ale i do bytu matky poškozené, kde mohla pobývat nějakou dobu i sama, zde také byl v kuchyni občanský průkaz poškozené, který mohla v nestřeženém okamžiku odcizit. Pokud v zaměstnání končila ve 14.00 hod. nic jí nebránilo v tom, aby se vozidlem dopravila do O. a zde ve 14.40 hod. na poště vydávajíc se za poškozenou předložila a podepsala poštovní šekovou poukázku na jméno poškozené, jejíž podpis napodobila, přičemž znalec z oboru písmoznalectví, předmětem jehož zkoumání byla originální poštovní šeková poukázka, vyloučil jako autorku podpisu K. L. a s pravděpodobností 100% učinil závěr, že sporný podpis na poštovní poukázce napsala obžalovaná.

Obviněnou nebyl uplatněn dovolací důvod spočívající v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale obviněnou je budován vlastní skutkový stav, nasvědčuje tomu i uplatněná argumentace, kde uvádí, že k vině obviněné soud I. stupně dospěl nesprávným provedením důkazů, a v důsledku toho, že další navrhované důkazy neprovedl vůbec, pokud by soud I. stupně skutečně objektivně a správně vyhodnotil dostupné důkazy, nemohl by dojít k uvedenému závěru . Výše uvedenými námitkami se obviněná snaží primárně zpochybnit učiněná skutková zjištění a argumentací o naplnění znaků vyjádřených v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. docílit nejprve zrušení věci, a následného provedení nového dokazování a hodnocení důkazů, které by bylo v souladu s představami obviněné, tedy vytvoření nového skutkového stavu; zde však je nutno odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann