6 Tdo 635/2013
Datum rozhodnutí: 28.11.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 635/2013-I.-46

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2013 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných plk. JUDr. M. P., npor. Mgr. P. P., a nstržm. J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 6 To 39/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 82/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 T 82/2012, byli obvinění plk. JUDr. M. P., npor. Mgr. P. P. a nstržm. J. H. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek spočívající v tom, že ve Z. dne 10. 6. 2010 v úmyslu zabránit tomu, aby bylo Ing. M. N., na základě dosažení 12 bodů odebráno řidičské oprávnění, vyhledal JUDr. M. P. prostřednictvím zástupce vedoucího Obvodního oddělení Znojmo npor. Bc. Petra Daňka jeden z přestupků, kterého se dopustila Ing. M. N., řešený v blokovém řízení, který by bylo možno v rámci tzv. autoremedury anulovat, po vyhledání přestupku vedeného pod č.j.: KRPB-38997/PŘ-2010-061320, týkající se telefonování řidičky Ing. M. N. při řízení motorového vozidla, z důvodu zakrytí svého nestandardního postupu, vyhledal dne 25. 6. 2010 jiné číslo jednací s nevýznamnými dokumenty Znojemských strojíren s. r. o, původně založeného dne 14. 6. 2010 pod č. j.: KRPB-63597/ČJ-2010-0613UO-VIZ, a vydal pokyn, aby byly tyto původní dokumenty v rozporu s článkem 10 a článkem 38 Nařízení Ministerstva vnitra č. 5/2008 zneplatněny a nahrazeny návrhem Ing. M. N. ze dne 28. 6. 2010 na přešetření přestupku vedeného pod č.j.: KRPB-38997/PŘ-2010-061320, následně npor. Mgr. P. P. dne 13. 7. 2010 na pokyn plk. JUDr. M. P. nařídil nstržm. J. H. vypracovat a podepsat účelově nepravdivý úřední záznam č.j.: KRPB-63597/ČJ-2010-061320 ze dne 13. 7. 2010, vyviňující Ing. M. N. ze spáchání přestupku vedeného pod č.j.: KRPB-38997/PŘ-2010-061320, přičemž nstržm. J. H. úřední záznam vypracoval a podepsal, a na základě tohoto úředního záznamu vydal kpt. Mgr. Bohuslav Motal z Územního odboru Znojmo pod č.j.: KRPB-63597/ČJ-2010-0613UO rozhodnutí, kterým tzv. autoremedurou zrušil blokovou pokutu uloženou Ing. M. N. pro přestupek vedený pod č.j.: KRPB-38997/PŘ-2010-061320, což vedlo k opravě v záznamech bodového hodnocení Ing. M. N., a ta díky tomuto rozhodnutí nedosáhla hranice 12 bodů a nebyla nucena odevzdat řidičské oprávnění, přičemž všichni obvinění jednali v rozporu s § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v rozporu s § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a v rozporu s bodem č. 1 písm. b), bodem č. 2 písm. b) a bodem č. 3 písm. c) Etického kodexu Policie České republiky, který je přílohou k č. 1 Rozkazu policejního prezidenta č. 91/2010 , v němž byl spatřován přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněných plk. JUDr. M. P., npor. Mgr. P. P. a nstržm. J. H. státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 6 To 39/2013, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch všech jmenovaných obviněných, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozhodnutí uvedenému v 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., ačkoliv toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poznamenal, že odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno shora, přičemž se ztotožnil se stanoviskem soudu nalézacího, podle něhož záznamy telekomunikačního provozu, jež byly opatřeny v rámci trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 6/2012, nelze ve věci obviněných plk. JUDr. M. P., npor. Mgr. P. P. a nstržm. J. H. použít. Soudy obou stupňů totiž měly za to, že pokud v době pořízení odposlechů nebylo možno tyto odposlechy nařídit pro přečin, pro nějž jsou nyní obvinění stíháni, byť za současné právní úpravy to je již možné, nelze takový důkaz (záznamy telekomunikačního provozu pořízené v jiné trestní věci) v řízení použít. Své rozhodnutí soudy opřely o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 150/2011.

Nejvyšší státní zástupce prohlásil, že s tímto závěrem soudů dříve ve věci činných nesouhlasí. Připomněl, že podle § 89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit obecně vzato vše, co může přispět k objasnění věci. V rámci § 88 tr. ř. je pak podrobně stanoveno, kdy může být použit jako důkaz v trestním řízení záznam telekomunikačního provozu. Citované ustanovení přitom upravuje i podmínky, při jejichž splnění lze již získaný odposlech a záznam telekomunikačního provozu použít jako důkaz v jiné trestní věci, než je ta, ve které byl pořízen. Ustanovení § 88 tr. ř. bylo v průběhu trestního řízení vedeného s obviněnými plk. JUDr. M. P., npor. Mgr. P. P. a nstržm. J. H. změněno zákonem č. 459/2011 Sb. Do jeho účinnosti, tzn. do 31. 12. 2011, bylo možné odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařídit, bylo-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. V době, kdy se obvinění dopouštěli svého jednání, tedy v předmětné věci, s ohledem na hmotně právní kvalifikaci, tedy aplikace § 88 tr. ř. nepřipadala v úvahu. Shledal, že zcela řádně a v souladu se zákonem ovšem byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu pořízen v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 6/2012. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydal soudce Okresního soudu ve Znojmě dne 23. 4. 2010, sp. zn. V 7/2010, na základě návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 22. 4. 2010 v řízení vedeném pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje mezinárodní smlouva, konkrétně Trestněprávní úmluva o korupci, publikovaná pod č. 70/2002 Sb. m. s., když v dané věci bylo zahájeno trestní řízení mj. pro podezření ze spáchání trestných činů přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zákoníku a podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Doba trvání odposlechu pak byla příkazem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. V 17-2/2010-0 Nt 22/2010, prodloužena do 23. 11. 2010 včetně. V daném případě tedy byly splněny všechny podmínky dané § 88 tr. ř. Na okraj lze doplnit, že zákonnost předmětných důkazů nebyla zpochybněna ani v řízení u Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 50 T 6/2012, kde bylo již dne 26. 2. 2013 rozhodnuto v prvním stupni (rozhodnutí doposud nenabylo právní moci). S účinností od 1. 1. 2012 bylo v důsledku citované novely, provedené zákonem č. 459/2011 Sb., nově podle § 88 odst. 1 tr. ř. umožněno nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu mj. i v řízení vedeném pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku (což do té doby, jak již bylo řečeno, možné nebylo). Tato změna současně s ohledem na znění § 88 odst. 6 věta třetí tr. ř. dovolila v řízeních pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zák. použít i záznam telekomunikačního provozu z jiného trestního řízení.

Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že otázka zákonnosti a použitelnosti důkazů v trestním řízení je čistě procesní otázkou. Při jejím řešení je nutné postupovat podle trestního řádu jakožto právního předpisu upravujícího průběh trestního řízení. Obecné pravidlo přitom stanoví, že se procesní úkony v průběhu trestního řízení provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon prováděn. To znamená, že pokud bylo trestní řízení zahájeno podle trestního řádu účinného dříve a ještě neskončilo, postupuje se v dané věci od data účinnosti nového procesního předpisu podle nových, resp. novelizovaných ustanovení. Z uvedené zásady mohou být stanoveny výjimky ve prospěch aplikace dřívějšího trestního řádu (i když řízení již probíhá za účinnosti trestního řádu nového, resp. novelizovaného), jestliže je zapotřebí v rámci zajištění kontinuity probíhajícího procesu upřednostnit dřívější procesní právo před pozdějším. Takové výjimky pak trestní řád upravuje ve svých přechodných a závěrečných ustanoveních. Zákon č. 459/2011 Sb. však v přechodných ustanoveních ve vztahu k odposlechům předchozí úpravu neupřednostnil. Obecně tedy platí, že zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje z hlediska znění trestního řádu účinného v době jejich provádění (srov. rozhodnutí publikované pod č. 2/1998 Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na shora uvedené nejvyšší státní zástupce vyslovil názor, že při posuzovaní otázky, zda jsou odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu pořízené v jiném trestním řízení použitelné v aktuálně projednávané věci, a lze je tedy provést jako důkaz, mělo být postupováno podle znění trestního řádu účinného v době rozhodování. Podle takové úpravy obsažené v § 88 odst. 6 tr. ř. lze (od 1. 1. 2012) v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 88 odst. 1 tr. ř., kde je mj. zahrnut trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku. Ve věci obviněných plk. JUDr. M. P., npor. Mgr. P. P. a nstržm. J. H. tedy byly splněny všechny podmínky pro použití odposlechů pořízených v jiném trestním řízení.

Pokud soud posuzoval skutečnost, zda v době pořízení odposlechu (tedy jeho nařízení a faktického zaznamenání) bylo možné v projednávané věci odposlech nařídit, hodnotil dva rozdílné úkony trestního řízení, přičemž na každý z nich bylo třeba nahlížet podle příslušné účinné právní úpravy v návaznosti na řízení, ve kterém byl proveden. Jak přitom již bylo zmíněno, odposlechy byly fakticky zaznamenány v rámci trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 6/2012, a to zcela v souladu se zákonem.

Nejvyšší státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že výklad zaujatý soudy nižších stupňů nevyplývá ani z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 150/2011, na které odkazovaly. Zde totiž bylo výslovně řečeno, že rozhodující pro použitelnost důkazu je právní úprava rozhodná v době provádění důkazu (tj. provádění před soudem). Období faktického zaznamenání telekomunikačního provozu a jeho provádění jako důkazu jsou, jak dále uvedl Nejvyšší soud, od sebe oddělena určitým časovým odstupem, v jehož průběhu může dojít ke změně zákonných podmínek, při jejichž splnění přichází odposlech a záznam telekomunikačního provozu v úvahu. V takovém případě je nutné trvat na tom, aby tyto podmínky byly splněny v době, kdy je záznamem telekomunikačního provozu prováděn důkaz v hlavním líčení a kdy rozhoduje soud.

V daných souvislostech nejvyšší státní zástupce poukázal též na vývoj právní úpravy, kdy obdobná otázka byla řešena při výkladu § 88 odst. 4 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, který zněl v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je současně i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 . I v tomto případě bylo dovozeno, že slovo současně bylo třeba vztahovat k okamžiku použití výsledku odposlechu, a nikoliv už k okamžiku provádění odposlechu, neboť poslední věta § 88 odst. 4 tr. ř. upravuje jen použití záznamu o telekomunikačním provozu, a nikoliv provádění odposlechu (viz Šámal, P. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu ve světle judikatury. Soudní rozhledy, 2000, č. 3, s. 67).

Nejvyšší státní zástupce tedy uzavřel, že ve věci obviněných plk. JUDr. M. P., npor. Mgr. P. P. a nstržm. J. H. nebyl Okresním soudem ve Zlíně na základě nesprávného a nezákonného výkladu § 88 odst. 6 tr. ř. připuštěn zákonný důkaz - odposlechy a záznam telekomunikačního provozu, v důsledku čehož nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Výsledek řízení je tak zatížen extrémním rozporem, vyplývajícím ze zásadního pochybení v průběhu dokazování, jehož odstranění přitom mohlo vést ke zcela odlišnému náhledu na prokázání jednání obviněných. Popsané pochybení potom v návaznosti na odvolání státního zástupce neodstranil ani Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně.

Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 6 To 39/2013, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 T 82/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Do dne konání neveřejného zasedání se obvinění k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřili, pouze sdělili, že nesouhlasí s projednáním věci u Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání s výjimkou případu podle § 265j tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).

V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky nejvyššího státního zástupce neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. (viz argumentaci níže).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů.

Nejvyšší soud shledává, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce nebyly z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny relevantně. Tyto námitky totiž směřují výlučně do oblasti procesní - vytýká se jimi toliko nesprávný závěr soudů o nepoužitelnosti konkrétního důkazu a z toho plynoucí neúplné důkazní řízení a nesprávné zjištění skutkového stavu věci. Pouze z uvedených procesních výhrad nejvyšší státní zástupce vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Přitom neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v nesprávném výkladu ustanovení § 88 odst. 6 tr. ř. a navazujícím porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného posouzení použitelnosti důkazu a z toho plynoucího neúplného dokazování a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však nejvyšší státní zástupce neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nejvyšší soud navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Při vědomí toho, že deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze opřít pouze o namítané porušení procesních ustanovení, neboť nejde o případy, s nimiž zákon při úpravě dovolacích důvodů počítá [viz ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f), k) a l ) tr. ř.], zakládá nejvyšší státní zástupce důvodnost svého dovolání na tvrzení o existenci extrémního nesouladu, jímž má být zatížen výsledek řízení. Tento extrémní nesoulad má přitom vyplývat ze zásadního pochybení v průběhu dokazování (soudy odmítnutého provedení důkazu v důsledku jimi zastávaného názoru o procesní nevyužitelnosti důkazu), jehož odstranění - podle nejvyššího státního zástupce - mohlo vést ke zcela odlišnému náhledu na prokázání jednání obviněných.

K takto uplatněné námitce nezbývá než uvést následující skutečnosti:

Z rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývala problematikou práva na spravedlivý proces a v souvislosti s ní i případy, kdy k jeho porušení dochází, tj. tehdy, není-li dovolacím soudem reagováno na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, příp. mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci, vyplývá, že zásah Nejvyššího soudu je možný, resp. nutný jen tehdy, uplatní-li dovolatel extrémní nesoulad jako součást své dovolací argumentace a je-li současně existence takového rozporu soudem pozitivně zjištěna. Vychází přitom z toho (viz např. usnesení ze dne 17. 10. 2013, III. ÚS 4464/12), že: Ve výjimečných případech lze do rozhodovací pravomoci nalézacího soudu zasáhnout tehdy, je-li dán očividný nesoulad mezi nalézacím soudem provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými, resp. právními závěry. Takový významný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů, resp. jsou-li skutková zjištění trestního soudu vyjádřená v popisu skutku ve zjevném rozporu s tím, co bylo skutečným obsahem dokazování. Současně zastává názor (ibidem), že: I ve vztahu k dovolacímu soudu je však nutné konstatovat, že tento soud v zásadě není povolán ke zkoumání skutkového stavu, a od tohoto pravidla se může odchýlit pouze v případech zcela zjevných pochybení nalézacího či odvolacího soudu, která by ústila v očividný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jež by zakládal porušení práva dovolatele na spravedlivý proces .

Takto formulované podmínky, které by umožnily Nejvyššímu soudu přezkoumat z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce napadené rozhodnutí, však v posuzované věci splněny nejsou.

Dovolatel sice extrémní nesoulad učinil součástí své dovolací argumentace, jeho existenci však v rozporu s citovaným rozhodnutím Ústavního soud nezakládá na základní podmínce, tj. na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými zjištěními, ale na soudy v průběhu dokazování neprovedeném důkazu, který by v případě jeho provedení mohl existenci tohoto nesouladu založit. Nejvyšší státní zástupce ale existenci tvrzeného extrémního nesouladu ve svém dovolání náležitým způsobem nedoložil, resp. svou argumentací ani neposkytl podklad k tomu, aby o jeho opravném prostředku rozhodující dovolací soud mohl jeho existenci odpovídajícím způsobem přezkoumat, posoudit a následně konstatovat. Byť pozice nejvyššího státního zástupce jako dovolatele je ztížena v tom, že se nemůže opřít o obsah důkazu soudem provedeného a na jeho základě pak dovozovat zcela zjevné vybočení soudu při konstrukci skutkových zjištění nastalé buď proto, že rozhodnutí se opřelo o takový důkaz, jenž však byl soudem zcela nesprávně interpretován, případně proto, že takový důkaz opominulo, jeho mimořádný opravný prostředek důkaz, na jehož podkladě dovozuje možnost zcela odlišných skutkových závěrů, nejen explicitně neoznačuje, ale ani po obsahové stránce blížeji nekonkretizuje (ve smyslu toho jaké konkrétní skutečnosti ve vztahu k obviněným má tento důkaz prokazovat). Tvrzení, že provedení důkazu mohlo vést ke zcela odlišnému náhledu na prokázání jednání obviněných , tak zůstává zcela nepodložené a neumožňující učinění, pro jím požadované rozhodnutí dovolacího soudu, nezbytného skutkového závěru, tj. že v posuzované věci tzv. extrémní nesoulad, ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem, skutečně nastal. Pokud současně dovolání nejvyššího státního zástupce neobsahuje jiné námitky, které by byly způsobilé jím uplatněný dovolací důvod naplnit a navrhované rozhodnutí ve smyslu § 265k odst. 1, 2 tr. ř. odůvodnit, poté nelze dospět k závěru, že je důvodné a věcně naplňující deklarovaný dovolací důvod. Jak již bylo uvedeno, zjištění existence extrémního nesouladu Nejvyšším soudem je conditio sine qua non pro vydání rozhodnutí, jímž by podle § 256k odst. 1, 2 tr. ř. dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího zrušil.

Pokud Nejvyšší soud existenci takového extrémního rozporu neshledal, neboť v tomto směru žádnými podklady umožňujícími mu takové posouzení nedisponoval (a při neoznačení konkrétního důkazu v dovolání nebyl ani oprávněn svou aktivitou ve smyslu § 265o odst. 2 tr. ř. si nezbytné důkazy opatřovat), nemohl dospět k závěru, že nejvyšší státní zástupce svou argumentací obsaženou v jeho dovolání označený dovolací důvod relevantním způsobem naplnil.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. listopadu 2013

Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý