6 Tdo 634/2003
Datum rozhodnutí: 02.07.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 634/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2003 o dovolání podaném obviněným D. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 4 To 21/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 1 T 102/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný D. H. (v rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu druhého stupně chybně uváděný jako H.) byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 1 T 102/2002, uznán vinným, že

v období od 12. 5. 2001 do 11. 6. 2001 ze svého postžirového účtu se zůstatkem 176,- Kč neoprávněně vybral postupně prostřednictvím jemu vystavené Maxkarty Č. o. b., a. s., v různých bankomatech

dne 12. 5. 2001 částku 1.000,- Kč,

dne 12. 5. 2001 částku 2.000,- Kč,

dne 12. 5. 2001 částku 2.000,- Kč,

dne 27. 5. 2001 částku 1.000,- Kč,

dne 27. 5. 2001 částku 2.000,- Kč,

dne 27. 5. 2001 částku 2.000,- Kč,

dne 27. 5. 2001 částku 2.000,- Kč,

dne 27. 5. 2001 částku 1.000,- Kč,

dne 27. 5. 2001 částku 2.000,- Kč,

dne 4. 6. 2001 částku 4.000,- Kč,

dne 11. 6. 2001 částku 2.000,- Kč,

dne 11. 6. 2001 částku 2.000,- Kč,

dne 11. 6. 2001 částku 2.000,- Kč,

dne 11. 6. 2001 částku 4.000,- Kč,

to je celkem částku 29.000,- Kč, tyto peníze použil nezjištěným způsobem, přičemž věděl o stavu svého účtu a tímto podvodným jednáním způsobil Č. o. b., a. s., P., škodu ve výši nejméně 28.824,- Kč.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu za to podle § 250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Č. o. b., a. s., P., částku 19.824,- Kč.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Českých Budějovicích ve veřejném zasedání konaném dne 6. 2. 2003, sp. zn. 4 To 21/2003, a usnesením podle § 256 tr. ř. je zamítl.

Opis rozhodnutí soudu druhého stupně byl doručen obviněnému D. H. dne 25. 3. 2003, jeho obhájkyni JUDr. J. T. dne 24. 2. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství ve Strakonicích dne 21. 2. 2003.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím výše jmenované obhájkyně dne 11. 4. 2003 osobně u Okresního soudu ve Strakonicích dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V podrobnostech uvedl, že v daném případě byl skutek nesprávně kvalifikován jako trestný čin podvodu. Tak, jak je proveden popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně, nejde o skutek, který by bylo možné kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., nelze jej však podřadit ani pod žádné jiné ustanovení trestního zákona vymezující skutkové podstaty jiných trestných činů; nezákonnost jednání je ve své podstatě v popisu jen navozována slovy neoprávněně vybral a podvodným jednáním způsobil . Dále obviněný namítl, že svým jednáním se nedostal do rozporu se smluvním ujednáním mezi ním a peněžním ústavem, které bylo založeno smlouvou o vedení postžirového účtu s následným vystavením bankovní karty, a poukázal na podmínky vedení účtu a vydání bankovní karty, dle nichž v případě nedostatku finančních prostředků nebude příslušná bankovní operace provedena (peněžní ústavy s debety účtů svých klientů počítají a z vysokých sankčních úroků pak dokonce profitují); dovodil přitom, že v dané věci lze uvažovat o odpovědnosti pouze občanskoprávní.

Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z uplatněného dovolacího důvodu a věc přikázal tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a případnému vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 24. 4. 2003).

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 6. 6. 2003 po podrobné rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného konstatovala, že se dovolacím důvodem uplatněným ve svém mimořádným opravném prostředku domáhal mimo jiné změny právní kvalifikace jednání, jímž byl v napadeném rozsudku uznán vinným. Dále poukázala na ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a uvedla, že ve skutkové větě výrokové části rozsudku musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu s tím, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje stupeň společenské nebezpečnosti); dospěla přitom k závěru, že v posuzované věci jsou rozhodnutí obou soudů v rozporu s těmito zásadami. Státní zástupkyně současně připomněla, že sice není nezbytně nutné, aby přímo v popisu skutku ve výroku rozhodnutí byly konkretizovány všechny příslušné skutkové okolnosti odpovídající daným zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu, pokud jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku; v posuzované věci však měla za to, že z odůvodnění rozsudku není patrné, které z rozváděných skutečností soud hodnotí jako klamavé jednání obviněného, přičemž podvodný charakter jednání obviněného soudem nebyl objasňován ani ve vztahu k možnosti, že by obviněný omylu v kontrolním systému bankomatu využil tím, že by užíval platební karty k debetním výběrům. Z rozhodnutí soudu tedy není patrno, v jakých skutkových okolnostech spatřuje naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a jiným možným právním posouzením jednání obviněného, např. jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zák., se nezabýval; k této právní kvalifikaci jednání dovolatele se státní zástupkyně (za předpokladu správných skutkových zjištění, že mu stav účtu byl znám z výpisů a upozornění banky, a při upřesnění stávajících skutkových zjištění ve skutkové větě) přiklonila. Závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí soudů obou stupňů a podle § 265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Strakonicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Domnívala se, že v dané věci se jedná o vady, které nelze odstranit ve veřejném zasedání, a proto dovolací soud by měl rozhodovat v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.; pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl jiným způsobem, než je uveden v § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné. Argumentace obviněného spočívající v tom, že popis skutku v rozsudku nalézacího soudu neodpovídá ani právní kvalifikaci podle ustanovení § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ani jej nelze podřadit pod žádné jiné ustanovení trestního zákona vymezující skutkové podstaty jiných trestných činů, a namístě je třeba uvažovat o odpovědnosti toliko občanskoprávní, naplňuje jím uplatněný důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V této souvislosti je zapotřebí uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení § 265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.

Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění, které učinil soud prvního stupně a popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku, že obviněný D. H. v období od 12. 5. 2001 do 11. 6. 2001 ze svého postžirového účtu neoprávněně vybral (ke dni 12. 5. 2001 byl na účtu zůstatek ve výši 176,- Kč a již prvním výběrem finančních prostředků ve výši 1.000,- Kč tohoto dne se tudíž dostal do debetu; uvedeného dne vybral navíc ještě ve dvou případech vždy částku 2.000,- Kč) postupně prostřednictvím jemu vystavené Maxkarty Č. o. b., a. s., v různých bankomatech v rozsudku specifikované částky, které činily celkem 29.000,- Kč, přičemž věděl o stavu svého účtu, a tímto podvodným jednáním způsobil jmenovanému peněžnímu ústavu škodu ve výši nejméně 28.824,- Kč. Jak je rozvedeno v odůvodnění rozsudku, nalézací soud zjistil, že obviněný nepopíral, že z účtu vybral peníze, které nebyly kryté, hájil se ale tím, že tak nečinil s podvodným úmyslem na svou obhajobu tvrdil, že měl dostat na účet 100.000,- Kč ze stavební spořitelny, a proto zkusil z bankomatu vybrat 10.000,- Kč a bankomat je vydal. Za několik dnů z bankomatu opět vybral dalších 10.000,- Kč V hlavním líčení tvrdil, že stavební spořitelně L. nedával číslo účtu, na které mají naspořenou částku zaslat nedokázal vysvětlit tento rozpor soud obviněnému neuvěřil, že předpokládal, že na jeho účet byla převedena naspořená částka přinejmenším věděl, že peníze, které v období od 12. 5. 2001 do 11. 6. 2001 prostřednictvím bankomatu vybral, nemusí být kryty kladným zůstatkem na účtu a pro případ, že by peníze kryty nebyly, byl srozuměn s tím, že sebe na úkor ČSOB obohatí tedy ke škodě cizího majetku sebe obohatil takto jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém způsobil tímto činem škodu nikoli malou (škodou nikoli malou se dle § 89 odst. 11 trestního zákona rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč) (str. 3 a 4 rozsudku).

Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se plně ztotožnil i soud odvolací, který na straně 2 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku nebylo shledáno pochybení. Soud prvního stupně při dodržení všech procesních práv obviněného provedl všechny nabízející se důkazy, aby po jejich zhodnocení způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. mohl dospět k takovým skutkovým zjištěním, o kterých nepřetrvávají důvodné pochybnosti v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Zdůraznil, že obviněný pokračoval ve výběrech peněz dokonce i poté, co byl 18. 5. 2001 bankou upozorněn na debetní zůstatek účtu ve výši 4.924,59 Kč a vyzván k úhradě dluhu Při bezvadně zjištěném skutkovém stavu pak nezbylo nalézacímu soudu, než jednoznačně dovodit naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. obviněným ve všech znacích, tedy z hlediska zavinění formou přinejmenším nepřímého úmyslu. Právní kvalifikace odpovídá i výši zjištěné způsobené škody, která je již škodou nikoli malou podle § 89 odst. 11 tr. zák.

Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání obviněného naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaného z hlediska subjektivní stránky přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Lze sice připustit, že především úmysl obviněného obohatit se ke škodě poškozeného mohl být ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku výstižněji vyjádřen, avšak ani formulace použitá nalézacím soudem (zejména v části shora zvýrazněné) nevyvolává žádnou pochybnost o skutečném záměru obviněného. Přesto dovolací soud považuje za vhodné zmínit následující.

Trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (odstavec první citovaného ustanovení), resp. škodu nikoli malou (odstavec druhý citovaného ustanovení). Objektem trestného činu je tu cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl /§ 4 písm. a), b) tr. zák./.

V posuzovaném případě jednání obviněného spočívající v opakovaných výběrech finančních prostředků z bankomatu, a to i poté, co byl peněžním ústavem, u něhož měl zřízen příslušný postžirový účet a jenž mu vystavil tzv. Maxkartu, výslovně upozorněn na debetní zůstatek na účtu, tj. věděl o stavu svého účtu, a tudíž tyto finanční prostředky (jichž nebyl vlastníkem) vybral neoprávněně, je třeba posoudit jako jednání podvodné. Obviněný věděl, že mu dané částky nepatří (soudy obou stupňů dospěly na základě jeho rozporných výpovědí ke zjištění, že nemohl předpokládat, že na jeho účet bude převedena údajně naspořená částka ze stavebního spoření, když stavební spořitelně k tomu nedal pokyn, žádné jiné finanční prostředky na účet nevkládal a ke dni 12. 5. 2001 činil zůstatek na účtu částku 176,- Kč), dne 18. 5. 2001 byl bankou navíc na debetní zůstatek upozorněn, přesto ve výběrech nadále pokračoval. Opakovaným používáním platební karty k debetním výběrům se tak obohatil ke škodě cizího majetku tím, že využil omylu jiného, konkrétně omylu v neúčinně nastaveném zabezpečovacím systému bankomatu (nalézací soud se sice v tzv. právní větě rozsudečného výroku nevyjádřil přiléhavě, když formuloval, že obviněný uvedl někoho v omyl, avšak tato skutečnost nemění ničeho na správnosti použité právní kvalifikace).

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil, což se v dané věci stalo; není přitom nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu. Obviněný svým jednáním naplnil jak po formální, tak materiální stránce znaky předmětného trestného činu, a jeho námitka, že z takového jednání je třeba vyvozovat toliko odpovědnost občanskoprávní, nikoliv trestněprávní, z uvedených důvodů neobstojí. Je třeba ovšem připomenout, že trestněprávní odpovědnost občanskoprávní odpovědnost obecně vůbec nevylučuje; v této věci se jedná současně o odpovědnost z obchodního závazkového vztahu, neboť smlouva o postžirovém účtu je smlouvou o běžném účtu (§ 708 a násl. obchodního zákoníku) a závazkové vztahy z ní se podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků jeho částí třetí, tj. jsou tzv. absolutními obchodními závazkovými vztahy.

K výši škody způsobené jednáním obviněného, jak ji rozhodující soudy zjistily, Nejvyšší soud dodává, že z rozhodnutí soudů obou stupňů (výslovně zejména nalézacího soudu) je zřejmé, že aplikovaly ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002, tj. po změně trestního zákona provedené novelou č. 265/2001 Sb. účinnou od 1. 1. 2002, resp. ustanovení § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (škodou nikoli malou se dle § 89 odst. 11 trestního zákona rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný přitom trestný čin spáchal za účinnosti trestního zákona před uvedenou novelizací; tehdejší škodou nikoli malou se rozuměla částka ve výši nejméně 12.000,- Kč do 40.000,- Kč. Rozhodující soudy sice na tyto skutečnosti ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. ve svých rozhodnutích výslovně nereagovaly, je však skutečností, že ani z tohoto pohledu při právním posouzení skutku nepochybily, neboť zjištěná škoda přesahuje částku 25.000,- Kč, tedy hranici škody nikoli malé podle trestního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002 (současně nedosahuje částky 500.000,- Kč, tj. již značné škody), tak tím spíše hranici škody nikoli malé podle trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2001 (aniž by přitom dosáhla částky 200.000,- Kč, tj. tehdejší nejnižší hranice škody značné). Jednání obviněného proto správně právně kvalifikovaly podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 jakožto příznivější právní úpravy s ohledem na dolní minimální hranici škody nikoli malé a míru jejího překročení v důsledku jednání obviněného.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného D. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející.

Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. července 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a