6 Tdo 631/2015
Datum rozhodnutí: 24.06.2015
Dotčené předpisy: § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 631/2015-43

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015
o dovolání, které podal obviněný JUDr. Ing. R. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 8 To 472/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Plzni pod sp. zn. 9 T 78/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný JUDr. Ing. R. S., byl rozsudkem Okresního soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 9 T 78/2013 zproštěn obžaloby pro skutky, v nichž byl spatřován pokračující trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku zprošťujícího rozsudku.

Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 8 To 112/2014 zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc přikázal Okresnímu soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

Následně byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 9 T 78/2013, uznán vinným pokračujícím trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu soud uložil podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce v ozbrojených a bezpečnostních sborech na dobu dvou let.

Proti rozsudku Okresního soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 9 T 78/2013 podal obviněný a státní zástupce odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Plzni podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Obviněný JUDr. Ing. R. S. podal proti výše zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Ve vztahu k prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů, tedy, že obviněný v řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, obviněný spatřuje porušení této povinnosti nikoliv ve formální absenci obhájce, ale jednak v uskutečněném neveřejném zasedání, jehož výsledkem bylo usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 8 To 112/2014, kterým byl zrušen předchozí zprošťující rozsudek Okresního soudu v Plzni, jednak v odmítnutí provedení navrhovaného důkazu, neboť tak došlo k porušení pravidel fair procesu a zamezení obhájci obviněného fakticky vykonávat svoje oprávnění a povinnosti spojené s obhajobou. Obviněný rovněž upozorňuje na porušení § 2 odst. 6 tr. ř., kdy hodnocení důkazů nalézacím soudem bylo ovlivněno návodným pokynem soudu odvolacího. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu, a to ve formě úmyslu, kdy na podporu svého tvrzení uvádí celou řadu skutkových okolností, jako např. dostupnost konkrétních informací pro širší okruh osob než příslušníky Policie České republiky, že konkrétní informace již byly zájmovému prostředí předem známy, že získávání informací a jejich poskytování bylo činěno za účelem prověřování trestné činnosti, nevědomost o možnosti konkrétním osobám poskytnout neoprávněné zvýhodnění, atd. Závěrem obviněný navrhuje, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách, viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( Úmluva ), tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Jak obviněný správně podotýká, výše zmíněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných ustanovení jí upravujících v tom smyslu, že obviněný obhájcem v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec nedisponoval, jak by se mohlo jevit jen z restriktivního gramatického výkladu, ale že zahrnuje i případy, kdy obviněný sice obhájce ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003) . Je ovšem nutné zdůraznit, že uvedené rozhodnutí se netýká práva na obhajobu jako celku ve smyslu ustanovení Úmluvy uvedeném výše, ale pouze určité specificky vymezené oblasti tohoto práva týkající se případné nutnosti zastoupení obviněného obhájcem, resp. faktického umožnění obhájci vykonávat toto zastoupení ze strany orgánů činných v trestním řízení.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný nikterak nerozporuje, že by nebyl v průběhu trestního řízení obhájcem zastoupen, popř. že by obhájci obviněného nebylo orgány činnými v trestním řízení umožněno plnit svá zákonná oprávnění či povinnosti, naopak tuto skutečnost sám potvrzuje. Námitky obviněného se tak vztahují pouze ke konání neveřejného zasedání, v jehož důsledku nebylo obviněnému řádně umožněno vykonávat právo na obhajobu, jakož i k odmítnutí provedení obhajobou navrženého důkazu. V souladu s výše uvedeným tvrzením lze tedy konstatovat, že obviněným vznesené námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) jsou pod uvedený dovolací důvod nepodřaditelné.

Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit, že ustanovení § 240 tr. ř. stanovuje pravidlo pro konání neveřejného zasedání, a sice, že v neveřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání . Podle § 263 odst. 1 písm. b) tr. ř. může odvolací soud učinit rozhodnutí v neveřejném zasedání, pokud zrušuje rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 tr. ř.
a je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání . Ze znění § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. vyplývá, že odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn . Odvolací soud po zrušení napadeného rozsudku (nebrání-li tomu zásada zákazu reformace in peius) vrátí věc soudu prvního stupně, a to i přestože skutková zjištění nejsou tak nedostatečná, aby bylo nutné opakovat hlavní líčení, a ani není třeba provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, takže odvolací soud by jinak mohl za dodržení zákonných podmínek ve věci sám rozhodnout. Důvodem nového projednání a rozhodnutí u soudu prvního stupně je právě zajištění dostatečného práva na obhajobu včetně práva na odvolání, protože v úvahu přichází učinit ve věci nové rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené lze v konkrétním případě, kdy odvolací soud v neveřejném zasedání rozhodl o zrušení zprošťujícího rozsudku soudu prvého stupně
a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, vyhodnotit takový postup jako naprosto vyhovující zákonným požadavkům, jak také obviněný v dovolání uznává, a není tedy možné z takového postupu činit závěry o porušení práva na obhajobu v kontextu námitek uplatněných obviněným.

Pouze nad rámec Nejvyšší soud dodává, že vázanost právním názorem podle § 264 odst. 1 tr. ř. znamená povinnost soudu prvního stupně respektovat závěry, které učinil odvolací soud v řešených problémech v otázkách hmotného i procesního práva. Odvolací soud může vyslovit závazný právní názor i v otázkách provádění důkazů, není však oprávněn sám činit o důkazech odchylné závěry od závěrů obsažených v napadeném rozsudku (pokud je odvolací soud neprovedl sám znovu v intencích § 263 odst. 6 tr. ř. a nehodnotil podle § 263 odst. 7 tr. ř.) ani nařizovat soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy a k jakým závěrům má po provedení a zhodnocení důkazů dospět. Soud prvního stupně však není vázán právním názorem odvolacího soudu, jestliže změnou skutkových zjištění v novém hlavním líčení tento právní názor ztratil zcela nebo částečně svůj skutkový základ.

V konkrétním případě odvolací soud vytkl soudu prvního stupně pochybení v hodnocení důkazů, které nebylo v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., jakož i nesprávnou aplikaci procesního ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. V této souvislosti za účelem odstranění vytknutých vad odvolací soud upozornil, jakými již provedenými důkazy a v jakých souvislostech je nalézací soud povinen opětovně se zabývat. I přestože se v rozsudku Okresního soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 9 T 78/2013 (str. 5) uvádí, že odvolací soud dal pokyny ohledně hodnocení provedených důkazů lze konstatovat, že se jedná pouze o nepřesnou formulaci a právní názor vyjádřený odvolacím soudem je zcela v intencích příslušných zákonných ustanovení, a to včetně § 2 odst. 6 tr. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 21. 12. 1967, sp. zn 9 Tz 78/67, rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 13. 10. 1983, sp. zn 5 Tz 78/83).

K neakceptovaným návrhům obviněného na doplnění dokazování Nejvyšší soud připomíná, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v nichž je zakotven princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) . Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (viz str. 14 napadeného rozhodnutí).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že z uvedeného důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primární námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění, že obviněný neměl zájem opatřit jinému neoprávněný prospěch, že předávané informace byly dostupné širokému okruhu osob i mimo Policii ČR, jakož i skutečnost, že konkrétní informace byly zájmovému prostředí známy, a tedy, že nedošlo ke spáchání trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu).

Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Pouze nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu . Výkonem pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu se v konkrétním případě rozumí jednání v rozporu s § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že policista nebo zaměstnanec policie jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámili při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi, a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami , a § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 316/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je příslušník bezpečnostních sborů povinen zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo v prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody . Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo.

V souvislosti s obecným konstatováním shora Nejvyšší soud uvádí, že v konkrétní věci bylo prokázáno, že celkem v osmi případech byly obviněným předány informace týkající se současného výskytu svědka L. B., které se obviněný dozvěděl v souvislosti s výkonem svého povolání coby příslušníka Policie České republiky. Rovněž bylo prokázáno, že osoby, kterým byly poskytnuty tyto informace, vystupovaly ve vztahu ke svědku L. B. buď jako přímí věřitelé, nebo zástupci věřitelů v rámci podnikatelské činnosti spočívající ve vymáhání pohledávek a měly tedy eminentní zájem na zjištění jeho současného pohybu, vedený snahou o vymožení těchto pohledávek. Z učiněných odposlechů bylo zřejmé, že všechny tyto skutečnosti byly obviněnému velmi dobře známé a nelze tedy uvěřit jeho tvrzení o tom, že si nemohl být vědom, že může někomu neoprávněné zvýhodnění poskytnout .

Obhajuje-li obviněný své jednání jako jednání, které bylo v souladu s pokyny nadřízeného obviněného, Nejvyšší soud upozorňuje na rozhodnutí, dle kterého za předpokladu, že jednání obviněného je vedeno snahou opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a vykonává-li tento svoji pravomoc způsobem odporujícímu zákonu, tak schválení nebo souhlas nadřízeného orgánu s jednáním úřední osoby nepřichází vůbec v úvahu (č. 43/1978 Sb. rozh. tr.). Mimo to v uvedeném případě byl obviněný svým nadřízeným upozorněn na fakt, že jím poskytované informace nesmí mít pro nikoho negativní důsledky (str. 12 rozsudku Okresního soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 9 T 78/2013). Získají-li věřitelé, popř. další osoby mající zájem na vymožení pohledávky, utajené informace o pohybu dlužníka, který se navíc, mimo jiné právě za účelem vyhnutí se věřitelům a znemožnění vymožení pohledávky, snaží o utajení informací umožňujících identifikovat jeho současnou polohu, vyplývá z uvedeného zcela jednoznačný závěr, a sice že poskytnutí takovýchto informací bylo zcela v nesouladu se zájmem svědka L. B.

Rovněž byly soudy nižších stupňů spolehlivě vyvráceny argumenty obviněného, že docházelo pouze k předávání informací, které byly zájmovému prostředí již předem známy, že tyto informace byly dostupné širokému okruhu osob i mimo Policii České republiky, že informace o svědku B. získával v rámci prověřovací činnosti a nikoliv účelně, jakož i tvrzení, že záměrem jednání obviněného byla snaha o směnu informací (viz str. 14 rozsudku Okresního soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 9 T 78/2013 a str. 10 13 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 8 To 472/2014).

Nejvyšší soud taktéž připomíná, že v souvislosti s námitkami obviněného uvedenými v dovolání je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 24. června 2015

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu