6 Tdo 630/2013
Datum rozhodnutí: 24.07.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 630/2013-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2013 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 7 To 16/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 55/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 1 T 55/2012 , byl obviněný J. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným zlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že

dne 9. 6. 2012 kolem 12.30 hodin v obci K. V., okres M. B., v chodbě přízemního domu, po předchozí slovní rozepři a drobné vzájemné fyzické potyčce
v úmyslu usmrtit opakovaně čtyřikrát vystřelil legálně drženou samonabíjecí pistolí značky Heckler Koch USP Compact, ráže 45 auto, na svého bratra poškozeného J. K., a to nejprve do oblasti levého ramena a krku,
a do oblasti pravé paže, a poté, když poškozený upadl na zem, do oblasti hlavy, čímž mu způsobil tři střelná poranění - střelnou ránu levého ramene se vstřelem na ramenu zevně
a výstřelem na ramenu směrem ke krku, která pokračovala vstřelem na levé straně krku
a výstřelem na pravé straně krku, střelnou ránu pravé paže se vstřelem na přední straně pravé paže a výstřelem na zadní straně paže, a nakonec střelnou ránu hlavy se vstřelem v krajině temenní vpravo a výstřelem v krajině levé spánkové, v důsledku které poškozený utrpěl pohmoždění a otok mozku a na místě zemřel.

Obviněný byl odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (samonabíjecí pistole značky Heckler Koch USP Compact, ráže 45 auto). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, ve výši 4.075,20 Kč.

O odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 7 To 16/2013 , tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Aleše Tolnaye dovolání , v němž uplatil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Nesprávnost postupu odvolacího soudu pak dle obviněného zakládá i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v zásadě správně zjištěný skutkový stav byl odvolacím soudem chybně posouzen, zejména co se týče vlivu jeho špatného psychického i fyzického stavu v kritické situaci na jeho rozhodování. Podle názoru obviněného nebyly náležitě posouzeny ani všechny polehčující okolnosti. Je přesvědčen, že jeho jednání mělo být posouzeno podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, a brojí proti závěrům odvolacího soudu, které odůvodňují nemožnost aplikace tohoto ustanovení. Provedenému dokazování neodpovídá závěr odvolacího soudu, že spouštěčem stavu obviněného bylo nepřijatelné chování a jednání poškozeného, na kterého měl obviněný zaútočit. Z dokazování podle dovolatele naopak vyplývá, že to byl poškozený, kdo na obviněného opakovaně zaútočil. Zdůraznil, že s bratrem nikdy předtím neměli fyzickou potyčku, proto na novou situaci zareagoval tak, že se v něm spustil faktor strachu . Zdůraznil, že byl ve stresující situaci (ovlivněn fyzickým a psychickým vyčerpáním nepřetržitě se staral o svou matku), což soudy dostatečně nezkoumaly.

Ze stejných příčin nesouhlasí obviněný s tím, že v jeho případě nebylo aplikováno ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody upravené v § 58 tr. zákoníku. Odvolacímu soudu vytýká, že se takto uplatněnou námitkou vůbec nezabýval.

Nesprávné hmotně právní posouzení shledává obviněný i v případě uloženého trestu. Namítá, že ač se odvolací soud zcela neztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně stran absence upřímné lítosti obviněného, nesnížil mu uložený trest. Akceptováním takového postupu by ztrácel na významu vztah § 41 tr. zákoníku k ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku.

Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) se k podanému dovolání obviněného vyjádřila. Zdůraznila, že dovolatel pouze opakuje svou obhajobu uplatňovanou od samého počátku trestního řízení, přičemž oba předchozí soudy se těmito námitkami zabývaly.

Souhlasí s názorem odvolacího soudu, že u obviněného nebyl shledán žádný ze znaků skutkové podstaty trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku, především absentoval znak silného rozrušení. Tento zákonem požadovaný znak totiž nepředpokládá jen pouhé silnější emoce, běžné v každodenním životě a pravidelné zejména v konfliktních situacích, ale emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a oslabení jeho zábran. Jednání obviněného vůči poškozenému v posuzované věci, byť zkratkovité a afektivní, nebylo důsledkem vysoce zátěžové, obzvláště sociálně a psychicky náročné či vyhrocené situace a evidentně nemělo obranný nebo zmatečný charakter. Nebylo vyvoláno strachem, úlekem nebo zmatkem či jiným omluvitelným hnutím mysli. Vyčerpání obviněného jako důsledek péče o nemohoucí matku nelze podřadit pod znak omluvitelného hnutí mysli. Obviněný v době vyvolání potyčky s poškozeným nebyl nijak mimořádně vystresován, duševně ani tělesně poznamenán a nenacházel se v nějaké bezvýchodné situaci, která by omlouvala jeho následné jednání. Spouštěčem bylo pro obviněného nepřijatelné chování a jednání poškozeného, na kterého tak jako první brachiálně zaútočil, aby si tak v průběhu dalšího vzájemného gradujícího napadání i díky slovním narážkám došel pro pistoli, jíž ve svém výsledku použil způsobem svědčícím o určitém racionálním nadhledu nad svým počínáním. Správně odvolací soud proto vyloučil požadovanou kvalifikovanou formou zavinění poškozeného v podobě nezbytně nutné provokace k takovému mimořádnému činu. V důsledku této skutečnosti jen logicky nebylo možno použít ani obviněným namítaný postup podle § 58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně udělila výslovný souhlas k tomu, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení
§ 265r odst. 1 tr.ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

S přihlédnutím k těmto teoretických východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání.

Ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně namítá chybné právní posouzení skutku jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a domáhá se aplikace ustanovení
§ 141 odst. 1 tr. zákoníku upravujícího zločin zabití, spojuje své dovolací námitky s jiným než soudy obou stupňů zjištěným skutkovým stavem. Byť připouští, že skutkový stav byl zjištěn skutečně v zásadě správně , vytýká soudům jednak to, že nesprávně posoudily jeho aktuální psychický a fyzický stav v době činu a tím i jejich vliv na jeho vnímání reality a rozhodování, a rovněž to, že nesprávně zjistily průběh konfliktu s poškozeným. Důkazy soudy provedené a zhodnocené obviněný prezentuje ve vlastní interpretaci. V rozporu s dokazováním provedeným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a jeho zhodnocením soudy (str. 10-11 rozsudku soud prvního stupně, str. 4-5 usnesení soudu odvolacího) tvrdí, že nebyl dostatečně zkoumán vliv stresující situace na jeho rozhodování, a v rozporu se skutkovými zjištěními soudu uplatňuje verzi, že se prvně sám stal předmětem útoku (první na něj měl zaútočit poškozený). Lze tedy shrnout, že až sekundárně, s oporou o jiná než soudy učiněná skutková zjištění, činí obviněný závěr o nesprávném právním posouzení skutku.

Tímto způsobem však účinně a úspěšně postupovat při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže, neboť nesprávnost právního posouzení skutku (jak již uvedeno výše) může dovolací soud posuzovat jen ve vztahu ke skutku, jehož popis, vyjadřující učiněná skutková zjištění soudů, je obsažen ve výroku příslušného napadeného rozhodnutí, příp. rozveden v jeho odůvodnění.

Skutek vyjádřený v rozsudku Krajského soudu v Praze právní kvalifikaci zločinu zabití podle § 141 tr. zákoníku, jejíhož uplatnění se dovolatel domáhá, nevyjadřuje. Jeho popis svědčí o důvodnosti právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. V daném směru dovolací soud opětovně připomíná, že již oba předchozí soudy se otázkou případné aplikace ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku na jednání obviněného dostatečně zabývaly, a to i z hlediska obviněným namítaného silného rozrušení a strachu z poškozeného (str. 16-17 rozsudku soudu nalézacího, str. 4 usnesení odvolacího soudu). S odůvodněním užité právní kvalifikace a závěry v této souvislosti vyslovenými se dovolací soud plně ztotožnil.

Za této situace nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné, aby se k této obviněným uplatněné námitce dále obšírněji vyjadřoval, neboť by pouze jinými slovy reprodukoval to, co je obsahem napadených rozhodnutí, resp. to, co ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného vyjádřila státní zástupkyně.

Nejvyšší soud připomíná, že již ve svém rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 86/2002, vyjádřil, že: opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck). Tento postup přichází v úvahu za situace, že Nejvyšší soud nezjistí jiný důvod pro eventuální odmítnutí dovolání.

S otázkou právního posouzení skutku jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly, proto na jejich rozhodnutí dovolací soud odkazuje s tím, že o způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného (i stran této řešené otázky) rozhodl charakter konkrétně uplatněných námitek, které v případě výhrad vůči právní kvalifikaci (jak již uvedeno) nevycházely plně ze skutkových zjištění vyjádřených v napadených rozhodnutích.

Další námitky dovolatele se ve své podstatě týkají uloženého trestu , neboť obviněný vyjadřuje nesouhlas s jeho výší a namítá, že dostatečně nebyly zohledněny mu svědčící polehčující okolnosti. Dle jeho hodnocení mu trest měl být uložen ve výměře pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud k těmto námitkám konstatuje, že tyto nevyhovují podmínkám, za nichž lze, byť podle jiného dovolacího důvodu, výrok o trestu napadat, protože námitky proti druhu
a výměře trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To lze jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 38 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Rovněž lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, z něhož přímo vyplývá, že skutečnost, že soud nepoužil ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, nenaplňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný dovolací důvod.

Pokud obviněný zpochybnil postup odvolacího soudu tím, že mu vytkl, že obviněnému nezmírnil soudem prvního stupně uložený trest, čímž údajně navodil situaci, že význam polehčujících okolností přestal mít vliv na rozhodování o druhu a výměře trestu, pak zde již poněkud nad rámec nezbytného dovolací soud uvádí, že při rozhodování o trestu může odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušit toliko tehdy, je-li uložený trest v přezkoumávané části rozsudku nepřiměřený. Takový závěr zpravidla nelze dovodit, pokud se náhled odvolacího soudu liší od soudu nalézacího toliko stran jedné polehčující či přitěžující okolnosti. Pokud proto odvolací soud na str. 5 svého usnesení uvedl, že ani jeho poněkud odlišný náhled na otázku projevu lítosti obviněným není a nemůže být důvodem pro zmírnění uloženého trestu odnětí svobody a již vůbec ne pro mimořádné snížení trestu pro dolní hranici zákonné trestní sazby, pak to (právě pro povahu jeho rozhodování jako soudu odvolacího) nemůže vést k závěru dovozovanému obviněným, že by tím tento soud popřel vztah ustanovení § 41 a § 39 odst. 3 tr. zákoníku.

Pokud obviněný namítl, že způsob rozhodnutí odvolacího soudu o jeho řádném opravném prostředku odůvodňuje závěr o naplněnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že ani tento není v posuzované věci naplněn.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z obsahového vymezení uplatněné námitky je zřejmé, že tuto posledně uvedenou okolnost uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud - ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Tato alternativa však z důvodů výše vyložených, tj. nedůvodného uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vydáním napadeného usnesení nenastala. Z tohoto důvodu ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl dovoláním obviněného naplněn.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že veškeré námitky obsažené v dovolání obviněného neodpovídají jím deklarovanému, ale ani žádnému jinému ustanovením § 265b tr. ř. upravenému dovolacímu důvodu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. července 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý

Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil