6 Tdo 63/2017
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku



6 Tdo 63/2017-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2017 o dovolání, které podal obviněný J. F . , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 8 To 91/2016, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 7/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 8 To 91/2016, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni (podané pouze proti výroku o trestu) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2016, č. j. 34 T 7/2016-398, kterým byl J. F. (dále jen obviněný, příp. dovolatel) uznán vinným pod bodem 1, 2) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pod bodem 1) zároveň pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) zároveň pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 8 To 91/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, a to s odkazem na naplnění podmínek vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění podmínek pro odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že v případě přečinu porušování domovní svobody mu nebylo prokázáno, že by do bytu vešel bez souhlasu jeho uživatelky, nebylo mu prokázáno, že by se do bytu dostal násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí . Rovněž tak mu podle jeho mínění nebyl prokázán úmysl, byť nepřímý, způsobit těžkou újmu, a to jak poškozené Koptové, tak především poškozenému M. . Na podporu této své argumentace popisuje ve svém dovolání situaci, jak ji vnímal a jak se odehrála. Poukazuje na to, že se bránil útokům ze strany poškozeného M., v žádném případě nemířil nožem do oblasti krku poškozeného, celý konflikt se odehrál ve tmě a také soudní znalec měl podle obviněného připustit, že celý incident se mohl odehrát i tak, jak jej popsal obviněný. Poukazuje na to, že pokud měl v ruce nůž, tímto pouze máchal před sebou, a to v rámci obrany před útočícím M. Podle obviněného mělo být rovněž soudy vzato v úvahu, že do bytu poškozené přišel na základě jejího telefonátu, aby jí přinesl spodní prádlo. Nebylo přihlédnuto k tomu, že poškozený M. byl s největší pravděpodobností pod vlivem omamných a psychotropních látek , a proto je třeba jeho výpověď pokládat za zcela nevěrohodnou . Vzhledem k tomu, že soudy podle obviněného nepostupovaly v souladu se zásadou přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu a zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, navrhl zrušit dovoláním napadené rozhodnutí a soudu druhého stupně přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí .

3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).

4. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

5. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

6. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

7. Z podaného dovolání vyplývá, že obviněný nesouhlasí se skutkovými závěry, zjištěným skutkovým stavem, na základě soudy nižších stupňů provedeného dokazování a sám předkládá vlastní verzi skutkového děje. Verze předložená obviněným se však neshoduje se zjištěným skutkovým stavem, neboť podle verze obviněného to byl on, kdo byl napaden a útokům poškozeného M. se bránil, a to i za pomoci nože, kterým však na poškozeného neútočil, pouze v rámci obrany s ním před sebou máchal , a na krk poškozeného nemířil. Do bytu poškozené nevnikl neoprávněně, násilí nepoužil. Zranění zjištěné u poškozeného mohlo vzniknout i způsobem popsaným obviněným a ani v případě poškozené K. nebyl prokázán úmysl byť nepřímý, způsobit této těžkou újmu na zdraví, stejně jako v případě poškozeného M.

8. V souvislosti s námitkou obviněného, že skutkový stav byl nesprávně zjištěn, považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení), a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

9. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je nepochybné, že tento věnoval potřebnou pozornost nejen výpovědi obviněného, ale také výpovědím svědků i dalším důkazům a tyto hodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci odůvodnění svého rozsudku rovněž reagoval na změny ve výpovědích, kdy zejména je potřebné uvést, že patřičnou pozornost věnoval právě změně výpovědi svědka B. Z provedených důkazů vzal soud za prokázané, že to byl obviněný, kdo neoprávněně vnikl do obydlí jiného za použití násilí, a byl to právě obviněný, který nejprve fyzicky napadl poškozenou (což potvrzuje i zmíněný svědek B.), a až následně došlo k tomu, že poškozený M. přispěchal poškozené na pomoc a udeřil obviněného. V rámci konfliktu viděl i svědek B. jak obviněný máchá nožem kolem hlavy poškozeného a pronášel slova, že to poškozený přehnal a že si to odskáče . Týž svědek rovněž měl slyšet, jak obviněný na poškozeného M. křičí, že ho zabije (str. 11 rozsudku). Z výpovědi tohoto svědka, stejně jako výpovědí poškozených vyplývá, že ze strany obviněného, šlo o úmyslné jednání a argumentace obviněného, že jeho úmysl nebyl prokázán, je pouze snahou o destrukci skutkových zjištění. Navíc je třeba poukázat na charakter předmětu a způsob, kterým a na jaká místa na těle poškozeného útočil. Ve vztahu k poškozené K., je nutno obviněného upozornit, že jeho jednání k poškozené nebylo kvalifikováno jako pokus těžké újmy na zdraví, jak uvádí ve svém dovolání obviněný, ale šlo o ublížení na zdraví pouze podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Charakter zranění, okolnosti jeho vzniku a následky hrozící z jednání obviněného byly dostatečným způsobem rozvedeny znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie (viz str. 15, 16 rozsudku). V odůvodnění svého rozsudku rovněž soud prvního stupně reagoval i na další námitky obviněného, které následně byly uplatněny i v dovolání (nevěrohodnost svědka M. v souvislosti s jeho oddáváním se zneužívání psychotropních látek, viz str. 17 rozsudku).

10. Obsahově shodné námitky byly obviněným uplatněny také v řízení o odvolání, a přestože soud odvolací poukázal na vyčerpávající argumentaci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, reagoval ve svém rozhodnutí na námitky obviněného, které jako nedůvodné odmítl, aby následně ještě precizoval rozhodnutí soudu prvního stupně. V tomto směru je pak nutno odkázat na vyčerpávající vypořádání se soudu odvolacího s námitkou vztahující se k subjektivní stránce trestného činu (úmyslu), stejně jako znakům trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným (str. 7-9 odůvodnění usnesení vrchního soudu).

11. V souvislosti s opakováním totožných námitek (v odvolání a dovolání) je nutno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

12. V předmětné trestní věci je veškerá argumentace obviněného ve své obsahové rovině soustředěna v tvrzení, že z jeho strany nešlo o žádné protiprávní jednání, neboť do bytu vstoupil na pozvání, žádného násilí při vstupu se nedopustil, a pokud následně v bytě fyzicky napadl poškozenou, stalo se tak s ohledem na její chování vůči němu a stejně tak i ve vztahu k poškozenému M. se pouze bránil útokům tohoto poškozeného. Jestliže použil přitom nůž, bylo to v rámci obrany a nožem úmyslně proti poškozenému neútočil. Z uvedeného vyplývá, že soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů. Na uvedený případ pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

13. Vzhledem k tomu, že ve své podstatě šlo o to, formálně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit námitky skutkové, musí Nejvyšší soud zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

14. K námitkám, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, a jsou opětovně uplatňovány v řízení o dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2017

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu