6 Tdo 63/2016
Datum rozhodnutí: 03.02.2016
Dotčené předpisy: § 199 odst. 1, 2 písm. c),d)) tr. zákoník, § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoník, § 12 odst. 2 tr. zákoník



6 Tdo 63/2016-31 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. února 2016 o dovolání, které podal obviněný J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2015, č. j. 3 To 247/2015-295 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 29/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í : I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 5. 2015, č. j. 1 T 29/2015-268 , byl obviněný J. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným ad 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), ad 2) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž těchto trestných činů se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

1)
v přesně nezjištěné době nejméně od června 2014 do 19. 11. 2014 v místě společného bydliště v rodinném domě na adrese O., okr. J.,
psychicky a fyzicky týral svou sestru S. K., jejího manžela C. K., a jejich dceru svou neteř D. K., se kterými zde žil, a to tím způsobem, že většinou pod vlivem alkoholu téměř denně všem jmenovaným vulgárně nadával, kdy konkrétně S. K. říkal, že je blbá, kunda a šlapka , C. K. vyhrožoval, že je blbej Vietnamec a vůl a že by postřílel všechny Vietnamce, protože je nemá rád a že ho zabije , a D. K. říkal, že může jenom dělat kurvu a nic jiného že dělat nemůže , dále po S. K. požadoval, aby mu kupovala alkohol, a to převážně z jejích peněz, kdy poškozená obžalovanému vyhověla, neboť z něj stejně jako další poškození měla strach, který pramenil z toho, že obžalovaný všem poškozeným opakovaně vyhrožoval, že je zabije, přičemž jim několikrát držel u hlavy plynovou pistoli, a také je ohrožoval kuchyňským nožem, který nejméně v jednom případě přiložil k břichu poškozené S. K. a nejméně v jednom případě ke krku poškozeného C. K., přičemž mu říkal, že ho zabije, čemuž byla přítomna poškozená D. K., která svého otce bránila, přičemž došlo k drobnému řeznému poranění na malíčku její pravé ruky,
dále všechny poškozené opakovaně fyzicky napadal zejména údery otevřenou dlaní do obličeje či dalších částí těla, kdy takto nejméně jednou udeřil poškozenou S. K. a opakovaně poškozeného C. K., kterého navíc nejméně v jednom případě kopnul do břicha, a dále v jednom případě udeřil loktem do obličeje poškozenou D. K., když bránila svou matku před napadáním obžalovaného, kdy tímto svým jednáním opakovaně způsobil všem poškozeným podlitiny a poškozenému C. K. v několika případech též krvácení z úst a v jednom případě mu vyrazil zub,
a dále sexuálně obtěžoval poškozenou D. K., kterou téměř denně plácal po hýždích, nejméně jednou týdně ji štípal do ramene či hýždí, olizoval ji na krku a přes obličej a také ji několikrát kousl do ramene, až měla obtisk jeho zubů na kůži, a dále ji obtěžoval při koupání, kdy ji v jednom případě stáhl za nohu pod vodu a v jednom případě si za ní vlezl do vany a začal jí umývat záda a hladit po stehnech, načež mu poškozená ruce odstrčila a vylezla z vany ven, kde, když se poté natírala tělovým krémem, ji obžalovaný osahával na prsou,

2)
v přesně nezjištěné době v říjnu 2014 v rodinném domě na adrese O., okr. J., opakovaně vyhrožoval výše jmenovaným poškozeným a dále nejméně v jednom případě též příteli poškozené D. K. L. R., že pokud oznámí na policii jeho jednání popsané výše pod bodem 1), tak je všechny zabije, případně že najde či spáchá nějakou krádež, kterou následně oznámí na policii a jmenované uvede jako pachatele.

2. Obviněný byl za tuto trestnou činnost odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šest a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to plynové pistole zn. BRUNI MOD. 92, výr. č. ..., ráže 9 mm, včetně zásobníku bez nábojů, která je v současné době uložena na Policii ČR, Krajském ředitelství policie Kraje Vysočina, Odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál v Jihlavě.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a poškození S. K., C. K. a D. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, č. j. 3 To 247/2015-295 , jímž podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek doplnil tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozeným S. K., C. K. a D. K. nemajetkovou újmu každému v částce 20.000 Kč. Současně podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Aleny Prchalové, Ph.D. dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., protože napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti prvostupňovému rozsudku a doplněno o povinnost uhradit poškozeným nemajetkovou újmu každému ve výši 20.000 Kč, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Nesprávné posouzení skutku spatřuje dovolatel v prvé řadě v tom ( ad I. ), že v dané věci nebyl předložen jediný přímý důkaz, který by svědčil o spáchání vytýkaného jednání. Ve skutečnosti, že soudy rozhodly pouze na základě výpovědí tří poškozených a vypracovaných znaleckých posudků, spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Připomenul, že soudy jeho návrhy na doplnění dokazování zamítly. Vzhledem k těmto skutečnostem jej soudy měly v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zprostit.

6. Dovolatel akcentuje ( ad II. ), že jeho jednání mělo být hodnoceno také z hlediska jeho společenské škodlivosti. S ohledem na závěry znaleckého zkoumání ve vztahu k jeho osobě připomíná, že u něho nebyla naplněna pohnutka spáchat trestný čin, a to z toho důvodu, že není schopen hlubší kalkulace svého jednání. Závěry znaleckého zkoumání proto interpretuje tak, že je tedy schopen dát někomu facku, a vědět, že se to nesmí, že je to protiprávní, nikoliv však být schopen dlouhodobého uvědomělého konání s jakým cílem.

7. Obviněný soudům vytýká ( ad III. ) nesprávné uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Namítá, že obhajoba neměla možnost se vyjádřit ke skutečnostem zjištěným dokazováním před odvolacím soudem, a to zejména z organizace Blízkého kruhu bezpečí, jehož nesprávný postup v dané věci vytkl. Rovněž zmiňuje ( ad IV. ), že soudy nezjišťovaly skutečnosti od Probační a mediační služby ČR, která nad ním jako podmíněně propuštěným vykonávala dohled. Dořešena nebyla skutečnost vrácené střelné zbraně při podmíněném propuštění . Dovolatel dále rozporuje ( ad V. ) otázku naplnění podmínek § 43 odst. 3 tr. ř. pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, neboť takový návrh je nezbytné učinit nejpozději při hlavním líčením před zahájením dokazování, přičemž poškozený je povinen důvod a výši škody doložit. Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyl před soudem řádně projednáván a obhajoba neměla možnost se k tomuto vyjádřit, nemá obviněný žádnou povědomost o základu nároku, způsobu jeho vyčíslení, ani o tom, čím byl doložen. V této souvislosti vytýká absenci práva na vyjádření se ke všem skutečnostem a práva na odvolání, když o tomto nároku rozhodl až odvolací soud.

8. Obviněný připomíná ( ad VI. ) rozpory v rámci výpovědí poškozených stran časového horizontu týrání svěřených osob . S poukazem na vyjádření poškozených se mu jeví nesprávné, pokud ve sdělení obvinění je četnost útoků uváděna slovy téměř denně, několikrát, nejméně v jednom případě apod. Ve vztahu ke zločinu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku vyzdvihuje že L. R. skutečnosti interpretuje pouze z doslechu. V okamžiku, kdy mu mělo být ze strany obviněného vyhrožováno, nebyl v postavení svědka. Daný skutek proto neměl být právně kvalifikován podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Současně má za to, že nelze hodnotit hrozbu oznámením krádeže z hlediska společenské škodlivosti skutku. Z jeho pohledu je to možné hodnotit jako zastrašování, nikoli ovšem jako vydírání.

9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna na něho obsahově navazující rozhodnutí a buď podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí nebo podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a obviněného v plném rozsahu obžaloby zprostil. Dodatečným sdělením vyjádřil souhlas, aby o podaném dovolání Nejvyšší soudu rozhodl v neveřejném zasedání.

10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po shrnutí obviněným vznesených námitek předeslal, že v dané věci byla provedena celá řada důkazů, které ve svém souhrnu a ve vzájemných souvislostech přesvědčivým způsobem prokazují naplnění všech zákonných znaků obou žalovaných zločinů. Pokud jde zejména o námitky obviněného vůči kvalifikované skutkové podstatě podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, odkázal státní zástupce na odůvodnění závěrů odvolacího soudu k této problematice, které v zásadě vychází z příslušných poznatků odborné literatury a konzistentní soudní praxe. Míra společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku není podle jeho závěrů v případě jednání obviněného rozhodně zanedbatelná, z čehož důvodně mimo jiné vyplývá i uložení relativně přísnějšího trestu odnětí svobody.

11. Státní zástupce dále podotkl, že v projednávané věci nelze shledat žádné a tedy ani extrémní rozpory mezi zajištěnými důkazy a jejich následným vyhodnocením ve skutkové rovině a dále ve vztahu k provedeným právním závěrům v odůvodnění napadených rozhodnutí trestních soudů.

12. Závěrem státní zástupce konstatoval, že argumenty obviněného uvedené v podaném dovolání byly již většinou uplatněny v rámci jeho obhajoby v předchozím trestním řízení a trestní soudy obou stupňů se s nimi dostatečně v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Dále je podle jeho názoru zřejmé, že z velké části nelze odůvodnění podaného dovolání, spočívající zejména v podrobném hodnocení skutkových zjištění, plynoucích z výpovědí slyšených svědků či znaleckých posudků a v následně provedených skutkových závěrech odvolacího soudu a soudu prvého stupně, podřadit pod obviněným aplikovaný dovolací důvod uvedený v dotčeném ustanovení.

13. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhl, aby jej projednal podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

20. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

22. Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání

23. Dovolacímu důvodu [ § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ], který obviněný uplatnil, vyhovují jen některé jeho námitky.

24. Vytýká-li dovolatel (ad I.) soudům, že porušily zásadu in dubio pro reo a domáhá-li se z tohoto důvodu zproštění obžaloby, pak zjevně tato jeho výtka, opírající se o tvrzení, že nebyly odstraněny objektivně všechny pochybnosti o tom, že opravdu trestnou činnost spáchal , směřuje vůči skutkovým zjištěním soudů a nikoli vůči nesprávnosti hmotně právní subsumpce jimi zjištěného skutku. Touto námitkou se obviněný s obsahovým vymezením dovolacího důvodu, o něž svůj mimořádný opravný prostředek opřel, rozchází. Namítá-li porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně porušení článku 6 odst. 2 [ Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. ] a článku 6 odst. 3 písm. d) [ Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; ] Úmluvy, pak je třeba uvést, že zásada presumpce neviny se uplatňuje do okamžiku rozhodnutí soudu o vině obviněného (resp. až do právní moci odsuzujícího rozhodnutí) avšak nemůže ovlivnit vlastní meritorní rozhodnutí v tom směru, že by měla garantovat obviněnému rozhodnutí, které je dle jeho představ. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
25. Spojuje-li dovolatel porušení práva upraveného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy s tím, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, pak lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z jeho ustálené judikatury, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Dovolací soud připomíná, že z principu nezávislosti soudní moci plyne oprávnění soudu rozhodnout o rozsahu dokazování nezbytného pro jeho rozhodnutí a že tudíž není povinen vyhovět všem důkazním návrhům procesních stran. Za daného stavu věci proto o této situaci nelze hovořit, neboť jak odvolací soud (str. 6-7 rozsudku), tak soud prvního stupně (který důkazní návrhy obhajoby zamítl viz str. 6-7 jeho rozsudku) pečlivě zdůvodnily svůj postup spočívající v neprovedení navržených důkazů.

26. Tvrzení, že odsouzení obviněného není založeno na jediném přímém důkazu, je zjevně nesprávné. Přímý důkaz se ve smyslu procesní teorie (srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 394) je takový, jenž umožňuje učinit přímý poznatek o dokazované skutečnosti, o tom, zda se stala, popř. existuje, nebo se nestala či neexistuje. Přímý důkaz tedy přímo potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost . Takovými přímými důkazy jsou nepochybně svědecké výpovědi poškozených, neboť je v nich obsažen poznatek vztahující se bezprostředně k jednání obviněného, pro které bylo vedeno jeho trestní stíhání. Pokud obviněný namítal absenci objektivně chápaného důkazu, pak je zjevné, že ve skutečnosti ( vina nebyla prokázána objektivně průkazným důkazem, nestrannou osobou či objektivní skutečností ) touto námitkou brojí proti závěrům soudů o hodnověrnosti usvědčujících důkazů (výpovědí poškozených). Dovolací soud necítí potřebu rozsáhlejším způsobem na tuto námitku reagovat, neboť otázce hodnocení věrohodnosti důkazů věnovaly soudy nižších stupňů odpovídající pozornost a sám dovolatel ani neuplatnil žádnou argumentaci, která by svědčila pro závěr, že při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu se zněním § 2 odst. 6 tr. ř.

27. Tvrzení dovolatele (ad II.) , opírající se o odborné poznatky znalců (zjištění podprůměrných a nevyrovnaných rozumových schopností, anomálně strukturované, emočně nevyrovnané, egocentrické osobnosti, s disociálními rysy a oslabenou volní složkou), že nebyl splněn jeden ze základních znaků trestného činu, a to pohnutka, úmysl či záměr spáchat trestný čin , není způsobilé odůvodnit jím požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí z následujících důvodů.

28. Obviněný výše citovaným vyjádřením zpochybňuje existenci subjektivní stránky trestného činu, činí tak však zjevně neefektivním způsobem. Pokud namítá neexistenci pohnutky a záměru , pak je třeba konstatovat, že tyto fakultativní znaky subjektivní stránky nejsou vyžadovány jako zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinen.

29. Pohnutkou, která je vnímána jako vnitřní faktor iniciace a směřování člověka k určitému cíli, se rozumí vnitřní podnět, který vedl pachatel k rozhodnutí trestný čin spáchat, ať byl provázen city libosti či nelibosti (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné, Obecná část 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 300) .

30. Záměr jako tzv. jednotný záměr ve smyslu § 116 tr. zákoníku je obecně fakultativním znakem pokračování v trestném činu.

31. Zjišťování těchto fakultativních znaků nebylo nezbytné k dovození závěru, že se dovolatel dopustil trestných činů, jimiž byl uznán vinen.

32. Co se týče úmyslu , který je nezbytný pro naplnění skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byl dovolatel uznán vinným, odpovídající závěry o jeho existenci učinily soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích (str. 7 rozsudku soudu nalézacího, str. 8 rozsudku soudu odvolacího). Obviněný ve svém dovolání nevznesl žádnou konkrétní námitku, jež by byla způsobilá zvrátit právní závěr učiněný soudy nižších stupňů, že v případě obou trestných činů jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

33. Dovolatel rovněž brojí proti závěru o existenci znaku subjektu příčetnosti, neboť tvrdí, že odborný poznatek znalců, že je schopen chápat smyslu trestního řízení a mohl rozpoznat protiprávnost svého chování ještě nepotvrzuje, zda byl schopen chápat trestnost svého počínání v návaznosti na konkrétní skutkové podstaty trestných činů, z nichž byl obviněn a odsouzen . Ani tuto námitku nelze pokládat za důvodnou, neboť je třeba vyjít z celkových odborných poznatků znalců. Ti dospěli k závěru (znalec z odvětví psychiatrie), že obviněný v době činů netrpěl duševní chorobou v pravém slova smyslu, byl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání, jeho schopnost vlastní jednání ovládat byla jen lehce, tj. forenzně nepodstatně snížena patickými rysy jeho osobnosti, popř. jejich souběhem s prostou alkoholovou opojeností. Dospěly-li soudy nižších stupňů za tohoto stavu k závěru o příčetnosti obviněného ( Z tohoto znaleckého posudku soud současně dovozuje plnou trestní odpovědnost obžalovaného za jeho jednání, tedy příčetnost. ), pak není důvod takový závěr pokládat za nesprávný.

34. Opírá-li obviněný (ad III.) svou námitku o nesprávném uplatnění zásady subsidiarity trestní represe o tvrzení, že určitě si nebyl vědom toho, že páchá nějakou trestnou činnost , pak její uplatnění staví na zcela jiném základě, než z něhož vychází úprava obsažená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Aplikace citovaného ustanovení přichází v úvahu v situaci, kdy ze strany pachatele dojde k naplnění zákonných znaků příslušné skutkové podstaty. Představuje alternativu řešení v případech, kdy formálně vznikl předpoklad pro vyvození jeho trestní odpovědnosti, resp. i pro vyvození právních následků zjištěné trestní odpovědnosti. Obviněný svou argumentací však naplnění zákonných znaků trestný činů, jimiž byl uznán vinným, popírá. K této námitce tak dostačuje uvést, že uplatnění zmiňované zásady u dovolatele nepřichází v úvahu (i při skutkových zjištěních vyjádřených v napadených rozhodnutích) jak pro povahu činů, jimiž byl shledán vinným, tak k dalším okolnostem, které je nezbytné hodnotit (osoba pachatele, spáchání činů ve zkušební době atd.).

35. Námitka uplatněná pod bodem IV. dovolání, je zcela mimo uplatněný dovolací důvod, a proto není třeba se jí zabývat.

36. Výrok o náhradě škody (ad V.) je obviněným napaden z hlediska výtek procesního charakteru (nesplnění podmínek § 43 odst. 3 tr. ř., § 206 odst. 2 tr. ř.), což značí, že je napadán opět způsobem, který není schopen naplnit uplatněný dovolací důvod určený k nápravě vad právního posouzení. V další části jsou dovolatelem uplatněny námitky vůči odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (zde se ve stručnosti odkazuje na znění § 265a odst. 4 tr. ř.), resp. vůči nesprávnosti jeho postupu spočívajícího v nepřiznání práva na uplatnění řádného opravného prostředku. Postup odvolacího soudu, který respektoval zákonnou úpravu, nezakládá porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

37. Námitky obviněného obsažené v části VI. jeho dovolání je nezbytné rozlišit na ty, které není důvod v dovolacím řízení přezkoumávat (tvrzení o nevěrohodnosti odborných závěrů znalců), a ty, které formálně uplatněný dovolací důvod naplňují. Za ty lze pokládat námitky, že právní kvalifikace skutku podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku je vadná proto, že L. R. mělo být vyhrožováno jen jednou ( k události, kdy mu byla sdělena hrozba, došlo jednou ) , jako svědek mohl vypovídat jen o skutečnostech, které nevnímal bezprostředně sám ( skutečnosti, které se staly, stejně interpretuje víceméně z doslechu ), a nemůže být současně v pozici svědka a poškozeného ( pokud by měl být považován za poškozeného za týrání osoby, nemůže současně být také v postavení svědka k těmto skutečnostem ).

38. Co se týče důvodnosti posouzení skutku vymezeného v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně, odkazuje dovolací soud na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů (str. 7 rozsudku okresního soudu, str. 8 rozsudku krajského soudu) a ve vztahu k výše zmíněným námitkám dovolatele dodává následující:

39. Naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku (jeho základní skutkové podstaty) nepodmiňuje jeho zákonná úprava existencí opakovaného vyhrožování. První námitka obviněného je z tohoto důvodu zcela lichá. Z hlediska naplnění kvalifikačního znaku spáchal takový čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinností není nezbytné, aby osoba, která jako svědek (v materiálním smyslu) vystupuje, nutno hovořila o jednání pachatele, které vnímala vlastními smysly. Svědek může být vyslechnut i k dalším skutečnostem, které mají význam pro trestní řízení, např. jaké změny pozoroval na poškozeném, po útoku pachatele, jak se tento projevoval apod., ale rovněž i k tomu, jaké skutečnosti mu byly sděleny samotným poškozeným. Proto ani druhá námitka obviněného není právně relevantní. Co se týče námitky třetí, ta je spekulativní, neboť z popisu skutků v napadených rozhodnutích je zřejmé, že podle zjištění soudů se obviněný trestného činu podle § 199 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku nedopustil vůči L. R. Navíc dovolatel své tvrzení, že by poškozený, na němž byl pachatelem spáchán jeden trestný čin (v daném případě podle § 199 tr. zákoníku), nemohl vystupovat ve vztahu k tomuto skutku jako svědek, a tím předmět útoku trestného činu podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, neopírá o žádnou argumentaci. I tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.

40. Výhrady obsažené pod bodem VII. dovolání jsou opakováním námitek obviněného vůči hodnocení důkazů soudy. V daném směru nezbývá než zopakovat, že soudy se otázkou věrohodnosti usvědčujících důkazů zabývaly ve zcela dostatečném rozsahu (viz str. 4-6 rozsudku odvolacího soudu) a způsobem, který je plně akceptovatelný.

41. Uvedené poznatky ústí do závěru, že rozsudek soudu prvního stupně není zatížen vadou, která by naplňovala dovolací důvod upravený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

42. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , ve druhé alternativě, kterou obviněný vymezil ve svém dovolání, může být naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla z důvodů výše vyložených vůbec prokázána. Tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. proto není opodstatněné.

43. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. února 2016 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu