6 Tdo 63/2011
Datum rozhodnutí: 27.01.2011
Dotčené předpisy: § 178 odst. 1.2 tr. zákoník, § 205 odst. 2 tr. zákoník



6 Tdo 63/2011 - 15
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2011 o dovolání obviněného J. G . , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 8 To 401/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 od sp. zn. 1 T 81/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 8 To 401/2010, byl k odvolání obviněného J. G. (spoluobviněného J. A.) a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 81/2010, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 1 T 81/2010, kterým byl obviněný J. G. (a obviněný J. A.) uznán vinným ve spolupachatelství jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b); § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem a nově bylo podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, které spáchal ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 8 To 401/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného dovolací důvod spočívá v tom, že odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně . Obviněný nejen odvolacímu soudu vytýká toto pochybení, ale poukazuje na to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání a rozhodnutí o jeho vině a trestu, neboť mezi tím co konal a tím, jak bylo jeho jednání posouzeno, existuje extrémní nesoulad. Tento tzv. extrémní nesoulad podle jeho mínění spočívá v tom, že aniž by jakkoli požadoval nebo navrhoval přezkoumání skutkových zjištění, popř. žádal přehodnocení důkazů, navrhuje, aby dovolací soud důsledně hodnotil skutkový stav z toho hlediska, zda ke skutku vůbec došlo . Dále uvádí, že právní otázka zásadního významu spočívá v posouzení toho, že jeho přítomnost v blízkosti místa činu (nikoli na místě činu samém) spojené se svědeckou výpovědí svědka, který sám uznal, že měl značně ztížené pozorovací možnosti může být důvodem k tomu, aby tato jeho přítomnost v blízkosti místa činu mohla být hodnocena jako přečin porušování domovní svobody a přečin krádeže ve stadiu pokusu . Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 226 písm. c) tr. ř. a obžaloby obviněného zprostil, případně dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Zmiňuje-li obviněný tzv. extrémní nesoulad mezi tím co konal a mezi tím, jak bylo jeho jednání posuzováno , musí Nejvyšší soud konstatovat, že žádné ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. extrémní nesoulad , a to ani jako obsahovou součást zmíněného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. extrémního nesouladu z pohledu rozhodovací praxe Ústavního soudu nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy veškerá jeho argumentace spočívá v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně § 125 tr. ř.

Pokud obviněný zmiňuje tzv. extrémní nesoulad , měl patrně na mysli taková rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu, připouští Ústavní soud možnost zásahu ze striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu; stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že nejen soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a velmi pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., ale stejným způsobem rovněž k hodnocení důkazů přistupoval i soud druhého stupně. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí obviněného, (viz str. 3 6 rozsudku soudu prvního stupně či str. 7 rozsudku soudu odvolacího). Je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními § 125 tr. ř., tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a nedostatcích v rozsahu dokazování, resp. tzv. extrémním nesouladu . Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.

Lze rovněž tak konstatovat, že námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, které byly uplatněny již v řízení o řádném opravném prostředku a soud druhého stupně se s nimi zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal (viz str. 5, 7 rozsudku). V této souvislosti je možno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 82/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C.H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v dovolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. . Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se však v daném případě nestalo.

S ohledem na zmíněný charakter námitek, které směřovaly do oblasti skutkového zjištění, neúplnosti dokazování, nesprávnému hodnocení důkazů, které byly z pohledu uplatněných dovolacích důvodů shledány právně irelevantními, musí Nejvyšší soud při opětovném poukázání na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, odkázat také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. G. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. ledna 2011 Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann