6 Tdo 627/2011
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 248 tr. zák.



6 Tdo 627/2011-21 U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. května 2011 o dovolání obviněného J. U. , proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 10. 2. 2011, č. j. 6 To 504/2010-473, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 240/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Usnesením Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 10. 2. 2011, č. j. 6 To 504/2010-473, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 8. 2010, č. j. 31 T 240/2009-445. Tímto rozsudkem byl obviněný J. U. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl podle § 248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Dále byla podle § 59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložena jako podmínka osvědčení přiměřená povinnost, aby během zkušební doby zaplatil poškozené společnosti podle svých sil způsobenou škodu.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že po subjektivní stránce nemohl trestný čin spáchat úmyslně. V tomto směru poukazuje na to, že byl přesvědčen, že peníze byl oprávněn vybrat a provádět s nimi dispozice, neboť se jednalo o majetek, který byl předmětem dědictví a byl jediným oprávněným dědicem. Před dispozicí s majetkem v dědickém řízení požádal soud o ustanovení správcem a soud tomuto návrhu vyhověl. Vzhledem k tomu dovozuje, že z hlediska subjektivní stránky se trestného činu mohl dopustit pouze z nedbalosti. Má za to, že s prostředky na účtu mohl disponovat, neboť k dispozicím s finančními prostředky byl zmocněn ústně svou matkou V. U., fakticky tím, že mu zřídila podpisové právo k účtu. Domnívá se, že podle § 480a odst. 2, 3 občanského zákoníku je třeba za obvyklé hospodaření považovat úhradu závazku po splatnosti, přičemž závazek ve výši 100.000,- Kč nebyl učiněn nad rámec majetku či závazků. Zpochybňuje, že by učinil majetkovou dispozici s věcí cizí. Dodává, že jestliže byl jediným společníkem ve společnosti, součástí majetku byl i obchodní podíl společnosti, který představuje účast ve společnosti a z ní vyplývající práva a povinnosti, mimo jiné i právo k dispozici s majetkem. Způsobení škody na cizím majetku nemůže vzniknout tím, že z tohoto majetku je plněn závazek. Nesouhlasí se závěry soudů, že svou pohledávku neprokázal. V závěru dovolání se dovolává zásady ultima ratio . Konstatuje, že jeho jednání se odvíjelo od soukromoprávních vztahů, které sice zneužil ve svůj prospěch, nicméně, jak uváděl v průběhu celého trestního řízení, až do svého předvolání na policii neměl žádné pochybnosti o tom, že jeho matka byla jedinou společnicí a jednatelkou společnosti, a proto byl jediným dědicem obchodního podílu. Nevěděl, že jeho matka byla odvolána z funkce jednatelky. Přesto i poté, např. v bankách podepisovala prohlášení, že je 100% vlastníkem společnosti a avalovala směnky za milionové dluhy společnosti. Na základě shora uvedených skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. nařídil odvolacímu soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se obviněný dopustil tím, že v H., okres K., dne 17. 6. 2008 zneužil dispoziční právo k účtu a vybral bez vědomí statutárních orgánů společnosti GRATA Real s. r. o. z účtu této společnosti vedeného u Československé obchodní banky, a. s., finanční hotovost ve výši 80.000,- Kč, kterou nepoužil ve prospěch společnosti, ale pro svou osobní potřebu. Společnosti GRATA Real s. r. o. způsobil popsaným jednáním škodu ve výši 80.000,- Kč.

Obviněný se domnívá, že se nemohl trestného činu zpronevěry podle § 248
odst. 1, 2 tr. zák. dopustit. Dovolává se toho, že jako ustanovený správce dědictví byl oprávněn nakládat s účtem společnosti. V tomto směru také zdůrazňuje, že byl jediným oprávněným dědicem obchodního podílu.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se v souvislosti s posouzením trestněprávního jednání obviněného zabývaly otázkami souvisejícími s výkonem funkce ustanoveného správce dědictví, tedy zda v dané věci obviněný vykonával svou funkci s péčí řádného hospodáře, jakož i otázkou, zda dispozici s majetkem, kterou obviněný učinil, byla učiněna v rámci obvyklého hospodaření nebo jeho rámec přesáhla. Nicméně Nejvyšší soud považuje za nezbytné poukázat na další ustanovení, která již předchozí právní posouzení jednání obviněného dokreslují a jeho protiprávní jednání podtrhují.

Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 5. 2008, č. j. 33 D 1057/2008-7, byl obviněný ustanoven správcem dědictví části obchodní společnosti GRATA Real s. r. o., neboť zde byly důvody pro neodkladné opatření podle § 175e odst. 1 o. s. ř. a podle § 175f o. s. ř. Při výkonu této funkce se ustanovený správce dědictví řídí ustanovením § 480a až 480c občanského zákoníku (č. l. 22).

Účelem neodkladných opatření je, aby se v zájmu dědiců nebo v obecném zájmu vyloučila možnost poškození nebo ztráty majetku zůstavitele (§ 175 o. s. ř. ). Správce dědictví činí po dobu řízení o dědictví úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a to v rozsahu vymezené soudem (§ 175f odst. 1 o. s. ř.). Podle § 480a odst. 1 občanského zákoníku správce dědictví vykonává až do skončení projednání dědictví soudem správu dědictví nebo jeho části. Při výkonu své funkce vykonává práva a plní povinnosti, které ke svěřenému majetku příslušely zůstaviteli (§ 480a odst. 2 občanského zákoníku). Podle odst. 4 téhož ustanovení dokud správa dědictví trvá, nemohou dědici s majetkem náležejícím do dědictví, který byl svěřen správci dědictví, nakládat nebo s ním činit jiná opatření.

Shrneme-li podstatné okolnosti dané věci, bylo zjištěno, že za života zůstavitelky měl obviněný dispoziční oprávnění k účtu společnosti GRATA Real s. r. o. , a to v době od 11. 4. 2008 do 18. 6. 2008. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 5. 2008, č. j. 33 D 1057/2008-7, pak byl obviněný ustanoven správcem dědictví části obchodní společnosti GRATA Real s. r. o. Odhlédneme-li od skutečnosti, že nevěděl, že podle výpisu z obchodního rejstříku už není jeho matka společnicí a jednatelkou obchodní společnosti GRATA Real, s. r. o., není pochyb, že jako ustanovený správce dědictví porušil své povinnosti, a to bez ohledu na to, zda byl jediným dědicem. I kdyby byl jediným oprávněným dědicem, nemohl obviněný s majetkem obchodní společnosti nakládat tak jako by byl dědicem obchodního podílu. Ani dědici do skončení dědického řízení nemohou s majetkem náležejícím do dědictví nakládat nebo s ním činit jiná opatření (srov. § 480a odst. 4 občanského zákoníku). Nepochybně je v tomto ustanovení vyjádřeno, že pokud jde o správu dědictví, jde o správu cizího majetku (srov. § 480a odst. 1 občanského zákoníku až do skončení projednání dědictví soudem nebo § 480a odst. 4 občanského zákoníku dokud správa dědictví trvá ), nikoliv o majetek dědice. V tomto ohledu se tedy jedná o majetek, který byl správci dědictví toliko svěřen do opatrování a je třeba jej považovat za cizí věc ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. (Přiměřeně srovnej rozh. č. 5/2007 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž zmínit ustanovení § 116 obchodního zákoníku, v němž je upraven přechod obchodního podílu na dědice. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se obchodní podíl dědí. Společenská smlouva může dědění obchodního podílu vyloučit, nejde-li o společnost o jediném společníku. Ustanovení § 156 odst. 10 obchodního zákoníku se použije přiměřeně. Dědic se může domáhat zrušení své účasti ve společnosti soudem, nelze-li na něm spravedlivě požadovat, aby byl společníkem, a to ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozhodnutí soudu o dědictví, jinak toto právo zaniká. S přihlédnutím k § 156 odst. 10 obchodního zákoníku se za dědice pro tyto účely považuje osoba, kterou soud podle ustanovení § 175i o. s. ř. vyrozumí o jejím dědickém právu, pokud dědictví neodmítne. Osobou, která bude z rozhodnutí soudu oprávněna vykonávat práva spojená s obchodním podílem, je správce dědictví. Činnost správce dědictví po dobu dědického řízení a ukončení jeho činnosti upravuje ustanovení § 175f o. s. ř. (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 10., podstatně rozšířené vydání, Praha: C. H. Beck, 2005, str. 525). To znamená, že teprve pravomocným skončením řízení o dědictví funkce správce dědictví zaniká. Je tedy zjevné, že i v případě, že dědic dědí obchodního podíl obchodní společnosti, nemůže s ním do skončení dědického řízení nakládat jako s věcí vlastní.

Ve světle shora uvedených skutečností je tudíž nepochybné, že obviněný porušil povinnosti vyplývající z jeho funkce jako správce dědictví, neboť tím, že částku 80.000,- Kč vybral z účtu obchodní společnosti GRATA Real s. r. o. si přisvojil věc cizí. Jestliže navíc obviněný na svou obhajobu uvádí, že k výběru této částky byl oprávněn na základě směnky vystavené v jeho prospěch, která se ukázala jako fiktivní, nelze mu přisvědčit, že jednal toliko z nedbalosti, ale v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. Uvedené rovněž vypovídá o tom, že uvedenou částku nepoužil pro chod a ve prospěch společnosti, nýbrž pouze a výlučně pro svou vlastní potřebu. Nelze proto ani přisvědčit jeho námitkám, že jde v jeho případě jen o soukromoprávní vztah nevybočující z jeho podstaty. V tomto směru Nejvyšší soud poukazuje na to, že trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje. Jde o projev zásady trestního práva, podle níž trestněprávní ochranu lze použít k ochraně zájmů společnosti, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob právě tam, kde nástroje ostatních právních odvětví selhávají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 24, ročník 2003, pod T 575). S ohledem na okolnosti daného případu proto nebylo možno na konkrétní věc aplikovat zásadu ultima ratio . Lze konstatovat, že všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. byly naplněny a právní kvalifikace skutku je správná.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud dovolání obviněného J. U. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann