6 Tdo 621/2015
Datum rozhodnutí: 30.07.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 222 odst. 2 tr. ř.



6 Tdo 621/2015-42

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2015 o dovolání, které podal obviněný J. Ch. J. , proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 67 To 317/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 134/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 1 T 134/2013, byl obviněný J. Ch. J. (dále jen obviněný ) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. Š. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Usnesením ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 67 To 317/2014, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že za použití § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného ohledně skutku spočívajícího v tom, že v době od přesně nezjištěného dne měsíce únor 2011 do 7. 7. 2012 v P., ul. D. , v bytě, ve kterém společně žili v partnerském vztahu s M. Š., v měsíčních intervalech po dobu 1-2 dnů, od ledna 2012 v týdenních intervalech a potom každý den, slovně a fyzicky svou družku M. Š. napadal, vulgárně jí nadával, slovně ji urážel, že je špína, východoevropský odpad, nutil jí, aby tyto nadávky a urážky opakovala a obdobně slovně ponižoval i svou rodinu, přitom ji bil otevřenou dlaní do vlasové části hlavy, hrozil jí pěstí, tahal ji za vlasy, vyhrožoval, že jí vyhodí z balkonu, vyhrožoval, že jí zabije, že ji nechá zabít pomalou bolestivou smrtí, že si na to najme Ukrajince, a opakovaně jí fyzicky napadal, což vyvrcholilo ve večerních hodinách dne 6. 6. 2012, kdy jí začal vulgárně nadávat, vyhodil jí z balkonu boty, začal ji bít rukou do vlasové části hlavy, natlačil ji do kouta, na její prosby nereagoval a pořád ji fyzicky napadal, na což M. Š. reagovala tak, že ho odstrčila, v důsledku čehož upadl a hlavou narazil na skleněnou výplň dveří, poté napadl M. Š. opakovanými údery pěstí do obličeje a vlasové části hlavy, potom ji povalil na zem, začal ji škrtit, po chvíli ji pustil, vulgárně jí nadával a vyhrožoval jí zabitím a svého jednání zanechal až po příjezdu policejní hlídky , v němž obžaloba Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 sp. zn. 1ZT 273/2012, ze dne 15. 7. 2013 spatřovala zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, postoupil k projednání a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, neboť nejde o trestný čin a zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V úvodu svého dovolání konstatoval, že dovolací důvod dovozuje na bázi nesprávně posouzeného skutkového stavu, z něhož nesprávné právní posouzení skutku vyplývá. Podle názoru obviněného odvolací soud mechanicky převzal skutková zjištění soudu nalézacího, snad s výjimkou následku, který měl jeho jednáním nastat (stran psychického stavu poškozené). Soud nalézací přitom podle něj skutkový stav fakticky nezjistil a pouze převzal skutkovou větu státního zastupitelství, kterou podrobil co do právní kvalifikace formální. Tento soud sice provedl část důkazů, které obviněný uvedl k vyvrácení obžaloby, v podstatě k nim ale nepřihlédl a ve skrze tak v jeho případě došlo k odepření spravedlnosti jako takové a selhání moci soudní. Žádný z obecných soudů se s důkazními prostředky nabídnutými obhajobou nevypořádal. Oba soudy se opíraly o sdělení poškozené a její sestry M. Uvedl, že nabídl nejméně desítku důkazních prostředků, které nejen zpochybňují, ale přímo vyvracejí jednotlivá sdělení poškozené. Tvrzení nepřímé svědkyně M. označil v přímém rozporu s objektivním důkazním materiálem (zejména lékařskými zprávami).

Dále uvedl, že obecné soudy k otázce věrohodnosti poškozené opominuly hodnotit řadu důkazních prostředků lékařskou zprávu z vyšetření poškozené ze dne 7. 6. 2012 a navazující znalecké posudky MUDr. Demeše, CSc. a prof. MUDr. Antoše, CSc. a dále znalecké posudky doc. MUDr. Hynka a 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Praha. Poznamenal, že jejich odmítnutí jako znaleckých posudků jen proto, že vycházely pouze z listinných podkladů, není podle jeho mínění (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 6 Tdo 521/2008) správné. Soudy rovněž podle jeho názoru vyvodily nesprávné závěry z důkazů sms zprávami a skypovou komunikací a nevzaly v potaz ani váhu videozáznamu, z něhož bylo, stejně jako z ostatních uvedených důkazů, zjevné, že tvrzení poškozené byla v rozporu s autentickou realitou. Dodal, že soudy dále opominuly zohlednit také potenciální motivy poškozené a její sestry pro jeho křivé obvinění (dílem opatrovnický spor mezi ním a poškozenou, kdy poškozená po zahájení trestního stíhání odvezla jejich společnou dceru na Slovensko, dílem rozsáhlý majetkoprávní spor mezi ním na straně jedné a poškozenou a její sestrou na straně druhé), přičemž on je obě obvinil z deliktního jednání. Na základě výše uvedeného dovodil, že soudy fakticky nezjistily skutkový stav věci, a skutková zjištění soudu označil za nulitní.

Nad rámec výše uvedeného obviněný shledal nesprávné právní posouzení skutku v závěru soudu, že v jeho věci může jít o přestupek. Poznamenal, že odvolací soud spatřoval důvody, pro které neshledal trestnost jeho jednání, ve zjištění, že na straně poškozené nedošlo k újmě, která by umožňovala aplikaci byť základní skutkové podstaty trestného činu podle § 199 tr. zákoníku. Pokud soud vzal jeho jednání za prokázané, pak je podle něho otázkou, zda v dané situaci nebylo adekvátní posuzovat jeho jednání jako pokus uvedeného trestného činu, neboť veškeré jeho znaky měly být podle soudů naplněny, pouze z hlediska odvolacího soudu absentoval následek. V návaznosti na to dovodil, že absentuje-li následek, tedy jedná-li se o pokus, pak je bezpředmětná úvaha odvolacího soudu o aplikaci ustanovení § 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 200/1990 Sb. ), neboť tento předpis nepřiznává jednání ve stadiu pokusu relevanci, tedy nepostihuje pokus přestupku proti občanskému soužití. Nelze přitom bez dalšího dovozovat, že by jednáním popsaným v obžalobě mohla být naplněna skutková podstata jiného deliktu. Obviněný dodal, že vzhledem k zákazu reformationis in peius nepřichází v úvahu dovození jeho trestní odpovědnosti. Postoupit projednání deliktu ve stadiu pokusu do přestupkového řízení bylo však nesprávným právním postupem. Za dané situace je další řízení před odvolacím soudem bezpředmětným. Přizná-li dovolací soud uplatněným námitkám důvodnost, pak je na místě, aby v dané věci rozhodl rozsudkem.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 1 T 134/2013, za použití § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265m odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl rozsudkem, kterým jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby v plném rozsahu.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 67 To 317/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují především právě do oblasti skutkové ( procesní). Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, resp. nehodnocení těch z nich, které svědčily v jeho prospěch, a vadná skutková zjištění (jeho námitky směřují k popření skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených v jejich rozhodnutích), přičemž de facto prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (nedopustil se předmětného skutku). Především z těchto námitek vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný tedy touto argumentací nenamítá rozpor mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován též (zvláště) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje (nad rámec výše uvedeného) na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud však opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se výše zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybňovat, ostatně k tomu ani není povolán. Musí však znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud , neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).

Nejvyšší soud tedy zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Ten je dán tehdy, když skutková zjištění nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, resp. jsou-li skutková zjištění soudů ve zjevném rozporu s tím, co bylo skutečným obsahem dokazování, či přímo opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.

V návaznosti na to je na místě opětovně konstatovat, že z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že ve svém podání soudům obou stupňů vytýká především nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž mělo dojít v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Tím se v podstatě domáhá přehodnocení skutkových závěrů, jež učinily soudy obou stupňů, pro něj výhodnějším způsobem. Námitky obviněného se pohybují v rovině výtek vůči způsobu, jakým soudy nižších stupňů přistoupily k hodnocení provedených důkazů, a to, že náležitě neposoudily věrohodnost výpovědi poškozené M. Š., případně též její sestry, svědkyně M., výlučně z pohledu důkazů a skutečností jím uvedených (k dané otázce opomenuly hodnotit jím uvedené důkazy). V tomto smyslu jsou jeho námitky pouze pokračující polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. V zásadě však nereflektují celou podstatu relevantní důkazní materie a de facto pomíjejí podstatu hodnotících úvah soudů nižších stupňů. Nemají tak přesah do roviny extrémního nesouladu, který by, jak shora uvedeno, jedině mohl založit důvod pro zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.

Pod uplatněný důvod dovolání lze ryze formálně podřadit argumentaci obviněného o nesprávnosti hmotně právního závěru odvolacího soudu, že v jeho věci může jít o přestupek a že je tedy na místě věc postoupit k vyřízení jinému orgánu. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

Předně je zapotřebí konstatovat, že odvolací soud učinil závěr, který musí Nejvyšší soud vázán zákazem reformationis in peius respektovat, že stíhaný skutek není trestným činem, a to ani ve stádiu pokusu.

V daných souvislostech je třeba pro úplnost konstatovat následující skutečnosti. Odvolací soud dovodil, že u poškozené žádná vážná psychická újma nevznikla a nezbývá než uzavřít, že zacházením obžalovaného s poškozenou, byť by bylo neakceptovatelné a neadekvátní, a byť trvalo delší dobu, nedosáhlo takové intenzity, aby jí způsobilo psychické útrapy. Podle závěru odvolacího soudu za této situace nemohl být naplněn základní znak skutkové podstaty předvídaný zákonodárcem v § 199 tr. zákoníku, a tudíž jednání obžalovaného nebylo možné podřadit pod toto či jiné ustanovení trestního zákoníku a nemůže být tudíž trestným činem, resp. zločinem.

Z těchto skutečností plyne, že odvolací soud shledal absenci základního znaku objektivní stránky daného trestného činu, a to znaku týrání , a proto uzavřel, že předmětný skutek není trestným činem (ani jeho vývojovým stadiem).

Zejména je ovšem nutno uvést, že odvolací soud učinil závěr, že k určitému jednání, které není v souladu s pravidly občanského soužití, docházelo a je nutné přihlédnout ke společenské závažnosti celého jednání obžalovaného , resp. že Je zřejmé, že obžalovaný v průběhu svého soužití s poškozenou se dopouštěl jednání, a to napadání poškozené slovně případně i fyzicky, kdy si musel být vědom nesprávnosti svého počínání.

Za popsaného stavu, kdy se z rozhodnutí odvolacího soudu podává, že obviněný spáchal jednání, jež sice není trestným činem, šlo však zjevně o jednání contra legem, pak jediným řešením, když nebylo zjištěno, že by tomu bránila jiná skutečnost (promlčení), bylo postoupit podle § 222 odst. 2 tr. ř. [při současné aplikaci ustanovení § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř.] věc k projednání příslušnému správnímu orgánu, neboť předmětný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek [odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nezbylo než věc předat do přestupkového řízení s ohledem na možné posouzení celého jednání podle zákona č. 200/1990 Sb. (§ 49 odst. 1 písm. c)].

Zákon přitom nepožaduje, aby soud zjistil a konstatoval, že žalovaný skutek je skutečně přestupkem (nebo kárným proviněním), ale postoupení věci zde váže pouze na odůvodněný předpoklad, že příslušným orgánem může být takto posouzen. Jen orgán oprávněný projednávat přestupky (nebo kárná provinění) je oprávněn v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí. Proto tento orgán ani není při rozhodování vázán právním názorem soudu, který mu věc postoupil a nemusí skutek posoudit jako přestupek (nebo kárné provinění). Soud tedy není oprávněn závazně posuzovat, jaký přestupek byl zjištěným jednáním spáchán. V opačném případě by nepřípustně zasahoval do pravomoci orgánu, který je povolán tuto otázku řešit.

Již vzhledem k rozvedeným skutečnostem nemohou obstát úvahy a závěry obviněného, podle nichž, jedná-li se v daném případě pro absenci následku o pokus (podle obviněného je otázkou, zda nebylo adekvátní posuzovat jeho jednání jako pokus trestného činu podle § 199 tr. zákoníku, když podle soudů obou stupňů byly veškeré znaky skutkové podstaty naplněny, pouze z hlediska soudu odvolacího absentuje následek), pak nepřichází-li v úvahu jeho trestní odpovědnost je bezpředmětná úvaha odvolacího soudu o aplikaci ustanovení § 49 zákona č. 200/1990 Sb., neboť tento předpis nepřiznává jednání ve stadiu pokusu relevanci, a proto postoupení projednání deliktu ve stadiu pokusu do přestupkového řízení bylo nesprávným právním postupem. Podstatné totiž je, že soudem bylo zjištěno, že se obviněný zaviněně dopustil protiprávního jednání, jež není trestným činem a jež by mohlo být jiným orgánem posouzeno jako přestupek.

Nadto je třeba konstatovat, že výše citovaný hmotně právní názor obviněného stran vztahu trestního zákoníku a zákona o přestupcích postrádá zákonnou oporu. Je třeba mít na zřeteli, že takto nejsou zákonné úpravy trestní a správní (přestupková) mechanicky provázány, a že je zapotřebí přistupovat k právnímu posouzení konkrétního skutku důsledně v mezích toho kterého právního předpisu.

Konkrétněji pak lze uvést (aniž by ovšem byl takto činěn závazný právní názor ve vztahu ke správnímu orgánu) následující skutečnosti.

Přestupku proti občanskému soužití se podle ustanovení § 49 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. dopustí ten, kdo
a) jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch,
b) jinému z nedbalosti ublíží na zdraví,
c) úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním,
d) omezuje nebo znemožňuje příslušníku národnostní menšiny výkon práv příslušníků národnostních menšin,
e) působí jinému újmu pro jeho příslušnost k národnostní menšině nebo pro jeho etnický původ, pro jeho rasu, barvu pleti, pohlaví, sexuální orientaci, jazyk, víru nebo náboženství, pro jeho politické nebo jiné smýšlení, členství nebo činnost v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích nebo jiných sdruženích, pro jeho sociální původ, majetek, rod, zdravotní stav anebo pro jeho stav manželský nebo rodinný.

Z této citace plyne, že pro naplnění skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití se vždy nevyžaduje (není obligatorním znakem) účinek (obviněným označovaný jako následek), v podobě např. újmy na zdraví (včetně újmy psychické). V případě některých přestupků [viz právě § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb.] postačí, dopustí-li se pachatel (samotného) jednání zde popsaného, jímž úmyslně narušuje mezilidské vztahy, mj. vyhrožování újmou na zdraví či jiného hrubého jednání, za něž lze nepochybně považovat vulgární nadávky a urážky, fyzické napadání, apod.

Vzhledem k rozvedeným skutečnostem je zřejmé, že argumentace obviněného, již bylo možno formálně pod uplatněný důvod dovolání podřadit, postrádá jakékoli opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. července 2015

JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu