6 Tdo 617/2003
Datum rozhodnutí: 24.07.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 617/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2003 dovolání obviněného F. Ř., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici O. n. O., které podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 13 To 442/2002 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 128/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného F. Ř. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný F. Ř. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. 1 T 128/2002, uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (ad 1/), trestným činem pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. (ad 2/), trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. (ad 3/), trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (ad 1/-2/) a trestným činem soulože mezi příbuznými podle § 245 tr. zák. (ad 1/-3/), kterých se měl dopustit tím, že:

1/ od přesně nezjištěného dne roku 1992 do 30. 5. 1995 v K. H. L., okres Ú. n. O. ve svém domě opakovaně v mnoha případech jako otec nejprve osahával na prsou a přirození přes oděv, později na holém těle a od roku 1993 pak vykonával soulož se svou vlastní dcerou nezletilou H. Ř., ač věděl, že jí není patnáct let, a vyhrožoval jí zbitím, zabitím či vyhnáním matky i bratra z domu, pokud o jeho jednání někomu řekne,

2/ od 31. 5. 1995 do 30. 5. 1998 v K. H. L., okres Ú. n. O. ve svém domě ve více případech opakovaně i nadále pohlavně zneužíval svou vlastní dceru nezletilou H. Ř., tím, že s ní vykonával soulože, a pokud jeho jednání nějak komentovala, vyhrožoval jí zbitím nebo zabitím,

3/ v období od 31. 5. 1998 do 24. 7. 2002 s výjimkou přesněji nezjištěného období několika měsíců na podzim roku 1999, v K. H. L., okres Ú. n. O. ve svém domě opakovaně vykonal soulož se svou vlastní dcerou H. Ř., z toho nejméně jedenkrát v přesně nezjištěný den v lednu až únoru 2002, kdy odmítla s ním pohlavní styk mít a snažila se utéci, ji k souloži donutil údery pěstí do hlavy a přes ruce, kterými překonal její fyzický odpor.

Za tyto trestné činy byl obviněný F. Ř. odsouzen podle § 242 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

Obviněný F. Ř. podal proti shora citovanému rozsudku odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 13 To 442/2002, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Podle tzv. dodejek a doručenky, založených v trestním spisu, bylo usnesení odvolacího soudu doručeno dne 14. 2. 2003 Okresnímu státnímu zastupitelství v Ústí nad Orlicí a shodně dne 17. 2. 2003 obviněnému F. Ř.i a jeho obhájkyni, JUDr. J. C.

Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí podal obviněný F. Ř. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. J. C. u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 14. 4. 2003 dovolání. Dovolání bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 26. 5. 2003.

Dovolatel napadl podaným mimořádným opravným prostředkem výrok o vině i trestu rozsudku nalézacího soudu a opřel jej o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V písemném odůvodnění svého dovolání obviněný připustil, že se dopustil trestného činu soulože mezi příbuznými podle § 245 tr. zák., k čemuž se doznal již v přípravném řízení, avšak se svou dcerou souložil pouze půl roku poté, co ji přivezl z D., přičemž pohlavní styk vyžadovala ona pod pohrůžkou odchodu z domu. Obviněný dále polemizuje se závěry znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie ohledně poškozené H. Ř. a dochází k závěru, že jeho dcera si jednání obviněného vymyslela, přičemž v tomto směru poukazuje na nevěrohodnost, rozporuplnost a povrchnost jejích výpovědí, svědčících o vykonstruovaném obvinění. Namítl, že pokud by se vytýkané jednání skutečně stalo, dcera by se s ohledem na znalci zjištěnou extrovertní povahu bezesporu někomu svěřila se svými pocity se zneužíváním. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že narušení vývoje dcery především v oblasti citové bylo způsobeno matkou poškozené, přičemž jednání obviněného nemělo na její sexuální vývoj vliv, neboť bylo prokázáno, že dcera je schopna navazovat vztahy s muži. Z výpovědi poškozené dcery nevyplývá, že by údaje čerpala z vlastních prožitků, z popisu skutečností rovněž nelze stanovit přesný počátek trestné činnosti. Poškozená navíc popisuje události zvyšující společenskou nebezpečnost jednání, kterého se měl dopustit obviněný, vždy jinak. Rovněž skutečnost, že u poškozené nebyla zjištěna žádná duševní choroba ani nedošlo k trvalému a hlubšímu narušení vývoje její osobnosti svědčí o tom, že si celou situaci vymyslela, neboť vzhledem k intenzitě pohlavního zneužívání by bylo narušení vývoje přirozené. I znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie ohledně obviněného, dokládající absenci deviace či sklonů k vyšší agresivitě, svědčí jednoznačně v jeho prospěch; s ohledem na absenci pedofilie nemohla být poškozená pro obviněného tzv. náhražkovým objektem. Obhajoba obviněného nebyla navíc podle názoru obviněného vyvrácena ani dalšími provedenými důkazy jako např. výpovědí svědkyně P., H. N., F. Ř. či J. B.

Soud podle názoru obviněného tak vyvodil závěry o vině pouze z nevěrohodné a rozporuplné výpovědi H. Ř., jež je jediným přímým důkazem svědčícím v neprospěch obviněného, přičemž další důkazy provedeny ani zjištěny nebyly. Konečně pokud jde o výrok o trestu, obviněný jej považuje s ohledem na jeho osobu a dosavadní život za nepřiměřeně přísný.

V petitu dovolání obviněný F. Ř. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. 1 T 128/2002 a zprostil obviněného podle § 226 písm. c) tr. řádu obžaloby pro trestné činy podle § 242 odst. 1, odst. 2, § 243, § 241 odst. 1 a § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a uznal dovolatele vinným toliko trestným činem soulože mezi příbuznými podle § 245 tr. zák.

Nejvyššímu státnímu zastupitelství byl ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. řádu doručen dne 28. 4. 2003 opis dovolání s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. V písemném vyjádření ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 1 Nzo 403/2003, doručeným Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí dne 27. 6. 2003, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyslovila názor, že dovolatelem uvedený důvod pro podání dovolání nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť jeho argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu, přičemž obviněný se domáhá výlučně odlišného hodnocení důkazů, než jak je provedly soudy obou stupňů. Argumenty uváděné v dovolání jsou navíc opakováním obhajoby obviněného uplatněné v rámci odvolacího řízení, s nimiž se již podrobně vypořádal odvolací soud. Navrhla proto, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu, a aby toto rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzovaní podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle § 265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno.

V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání obviněného F. Ř. přípustným podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Nejvyšší soud se proto mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu § 265e tr. řádu.

Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. řádu).

Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného F. Ř. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové dne 21. 1. 2003, přičemž opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému i jeho obhájkyni JUDr. J. C. shodně dne 17. 2. 2003. Dovolání podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dne 14. 4. 2003 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, z čehož je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu § 265e odst. 1, odst. 2 tr. řádu zachována.

Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného F. Ř. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.

V této souvislosti Nejvyšší soud České republiky posuzoval, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Pokud dovolatel uplatnil v podaném dovolání dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba uvést, že toto ustanovení lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí pak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotit hmotně právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvého, popř. druhého stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.

Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nenahrazuje jiné mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu), jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve skutkových zjištěních.

V naznačeném ohledu dovolání obviněného F. Ř. nemůže obstát, neboť z jeho obsahu vyplývá, že ačkoliv dovolatel uvádí jako důvod svého dovolání § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho námitky směřují výhradně vůči hodnocení důkazů nalézacím i odvolacím soudem, tedy proti skutkovým zjištěním soudu prvního a druhého stupně, přičemž ve vytýkaných vadách je až následně spatřováno údajné nesprávné hmotně právní posouzení skutku. V posuzovaném dovolání tedy obviněný sice citoval jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou. V takovém případě nebyl uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na obviněným namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění. Takový důvod pro podání dovolání však v ustanovení § 265b tr. řádu uveden není.

Nejvyšší soud navíc dospěl k závěru, že popis skutku uvedený ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. 1 T 128/2002, s nímž se ve svém usnesení ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 13 To 442/2002, ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové, odpovídá použité právní kvalifikaci, přičemž nezbývá než souhlasit se stanoviskem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že obviněný prakticky pouze opakuje námitky v řízení již dříve uplatněné, s nimiž se vypořádal již soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že námitky obviněného F. Ř., uplatněné v dovolání, neodpovídají důvodu předpokládanému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto shledal, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky tudíž v předmětné věci postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného F. Ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž byl dovolací soud oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 24. července 2003

Předseda senátu :

JUDr. Zdeněk S o v á k