6 Tdo 613/2005
Datum rozhodnutí: 18.05.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 613/2005

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. května 2005 o dovolání obviněného V. C ., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2004, č. j. 6 To 381/2004-59, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 176/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2004, č. j. 6 To 381/2004-59, bylo podle § 256 tř. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 1. 2004, č. j. 4 T 176/2003-41. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zák. Podle § 201 tr. zák. byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl mu dále uložen trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.

Podkladem pro výrok o vině bylo skutkové zjištění, že dne 1. 10. 2002 kolem 21.00 hod. v D. VII, na ul. V. řídil po předchozím požití alkoholu, kdy hladina alkoholu v jeho krvi činila 1,64 g/kg, osobní automobil zn. Š., přestože věděl, že mu byla rozhodnutím O. ú. v Ú. n. L., referátem dopravy ze dne 6. 2. 2001, č. j. RD-250/01, které nabylo právní moci dne 3. 3. 2001, uložena pro předchozí řízení automobilu pod vlivem alkoholu pokuta ve výši 6.000,- Kč a zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců od právní moci rozhodnutí .

Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, a to z důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Domnívá se, že k naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zák. zákon vyžaduje, aby byly současně splněny dvě základní podmínky objektivní stránky trestného činu. První z nich je vykonávání zaměstnání nebo jiné činnosti ve stavu vylučujícím způsobilost, druhou je, že pachatel byl za obdobný čin spáchaný pod vlivem návykové látky v posledních dvou letech postižen. Obviněný nepopírá, že řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu. Má však za to, že nebylo prokázáno, že byl za obdobný skutek postižen v předchozím přestupkovém řízení vedeném správním orgánem. Správní orgán, v daném případě tehdejší O. ú. v Ú. n. L., referát dopravy, postupoval při doručování a následném vyznačení právní moci svého rozhodnutí podle ustanovení § 24 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb. Na základě tohoto ustanovení učinil závěr, že při doručování nastala situace, kdy lze uplatnit fikci doručení. Obviněný je přesvědčen, že správní orgán nezkoumal, zda osoba, které zásilku doručuje, se v místě doručení zdržuje . V opačném případě by totiž zjistil, že se na doručovací adrese v tomto smyslu nezdržoval . Tvrdí, že na adresu svého bydliště docházel sporadicky, jednou za 14 dnů až tři týdny, protože pracuje jako živnostník a vykonává práce zejména v P. V P. bydlí na různých ubytovnách, jelikož vzdálenost do bydliště mu nedovoluje každodenně dojíždět. V tomto směru předložil nalézacímu soudu listinné důkazy (příjmové doklady a faktury za roky 2001 a 2002), které potvrzují, že se v období doručování správního rozhodnutí na adrese svého bydliště nezdržoval. Tuto skutečnost potvrdil i svědek J. Avšak předložené důkazy soud nevzal vůbec v úvahu, ani se jimi nikterak nezabýval. Dále odkázal na judikaturu týkající se tzv. náhradního doručování podle občanského soudního řádu. Poukazuje na to, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 181/2002, se za zdržování se považuje, když se adresát, který z místa, kde pracuje, vrací (byť jen přespat) do místa svého bydliště. Za zdržování se tedy nelze považovat občasné, nepravidelné návraty do bydliště. Podle názoru obviněného není rozhodující, že měl vědomost o zahájeném správním řízení a že rozhodnutí o zahájení správního řízení převzal. Zdůraznil, že konečné rozhodnutí správního orgánu musí být obviněnému z přestupku doručeno do vlastních rukou a pouze za splnění všech podmínek uvedených v § 24 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., může být zásilka doručena tzv. náhradním doručením uložením. Správní orgán neměl podle jeho mínění pro takovýto postup zákonný podklad a při vyznačení právní moci na svém rozhodnutí postupoval v rozporu s tímto ustanovením. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 6 To 381/2004, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v B. k námitce vztahující se k doručení rozhodnutí o přestupku uvedla, že v tomto směru soud prvního stupně učinil zjištění, že předmětné rozhodnutí nabylo právní moci. Je přesvědčena, že postup správního orgánu byl v souladu s ustanovením § 24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. Z obsahu spisu vyplývá, že dne 21. 1. 2001 s obviněným bylo zahájeno správní řízení, obsílku s termínem ústního jednání na den 5. 2. 2001, doručenou na adresu, kterou obviněný dne 30. 11. 2000 uvedl do protokolu, jako adresu přechodného pobytu, převzal do vlastních rukou. Jednak tedy obviněný věděl, že je správní řízení konáno a z toho, že obsílky přebíral, lze dovodit, že se v místě bydliště zdržoval. Podle názoru státní zástupkyně správní orgán při doručování rozhodnutí nepochybil a právní moc vyznačil na rozhodnutí v souladu s příslušnými právními předpisy. Je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily. Právní kvalifikace skutku odpovídá trestnému činu podle § 201 písm. b) tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí lze učinit v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obviněného obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle již zmíněných rozhodnutí ústavního soudu je rovněž k předmětné otázce nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, kdy Ústavní soud uvedl, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§ 265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 trestního řádu) .

Obviněný má za to, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zák., a to s ohledem na absenci zákonného znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívajícího v tom, že v posledních dvou letech byl za obdobný čin spáchaný pod vlivem návykové látky postižen.

Tato námitka má však těžiště v tom, že podle obviněného mu nebylo doručeno rozhodnutí správního orgánu o přestupku. Není si tedy vědom toho, že by byl v posledních dvou letech za řízení pod vlivem návykové látky postižen.

Jak soud prvního stupně tak i soud odvolací na shora uvedenou námitku obviněného již reagovaly a podrobně své úvahy rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí. Ve vztahu k uvedenému musí Nejvyšší soud odkázat na ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. (§ 134 odst. 2 tr. ř.), kdy mj. soudy uvedou skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají a úvahy, jimiž se soud řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stejně jako odůvodnění usnesení soudu odvolacího vyplývá, že za základ pro svá skutková zjištění vzaly rozhodnutí O. ú. v Ú. n. L., referátu dopravy a silničního hospodářství ze dne 6. 2. 2001, č. j. RD 250/2001, které se stalo pravomocným dne 3. 3. 2001. Právě otázka právní moci, odvislá od námitky obviněného ohledně toho, zda se v místě, které si určil pro doručování zdržoval, se stala předmětem argumentace obviněného o tom, že shora zmíněné rozhodnutí vzhledem k tomu, že je nepřevzal, nenabylo právní moci. Soudy však na základě důkazů, které provedly a ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotily, dospěly k závěru, že rozhodnutí se stalo pravomocným, na základě fikce doručení. Napadá-li pak obviněný dovoláním, opětovně tutéž skutečnost, která se stala předmětem rozhodování v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, zpochybňuje úvahy soudů, které je vedly k uvedenému závěru. Tím však pouze formálně uplatňuje dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nad rámec shora uvedeného poukazuje Nejvyšší soud na skutečnosti, které vyplývají z důkazů, které byly soudy opatřeny a tyto níže uvedeným způsobem rozvádí.

Podle § 24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen správní řád ), nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místě příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Jak vyplývá ze spisu O. ú. v Ú. n. L., sp. zn. RD 250/01, obviněnému v řízení před správním orgánem bylo doručováno na adresu okr. D. Tuto adresu uvedl jako místo svého přechodného bytu do protokolu o podání vysvětlení dne 6. 11. 2000. Dne 31. 1. 2001 převzal doporučenou zásilku do vlastních rukou s předvoláním k ústnímu jednání o projednání jeho přestupku na den 5. 2. 2001 v 10.30 hod.

Nejvyšší soud dále zjistil, že obviněný je ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, osobou, která podniká na základě živnostenského oprávnění, přičemž adresa přechodného pobytu obviněného je současně místem jeho podnikání. Podle § 31 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění zákona č. 501/2001 Sb., účinného do 31. 12. 2001 (dále jen živnostenský zákon ), bylo povinností podnikatele pro účely doručování písemností místo podnikání viditelně označit obchodním jménem a identifikačním číslem. Podle odst. 11 citovaného ustanovení téhož zákona (v tehdy účinném znění) byl podnikatel povinen zajistit v místě podnikání, sídle a v místě organizační složky zapsané do obchodního rejstříku přijímání písemností. Jinými slovy řečeno, fyzickým osobám se doručuje na adresu jejich známého bydliště nebo místa, kde se zdržují. Jestliže obviněný podniká, je povinen v místě svého podnikání písemnosti přijímat, proto lze usoudit, že se v místě podnikání zdržuje. V tomto případě je možné písemnost doručit do vlastních rukou jejím uložením v místě příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u o. ú. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1004/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 29, ročník 2004). Fikce doručení by nemohla nastat, pakliže by obviněný pro účely doručování uvedl jinou adresu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2004, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sešit č. 5, ročník 2005, pod č. 476), k čemuž v posuzované věci nedošlo. Ostatně tutéž adresu obviněný uvedl živnostenskému úřadu naposledy, je tedy ve smyslu § 70 odst. 2 živnostenského zákona adresou, kam se podnikateli písemnosti doručují.

Zda se adresát v místě udané adresy zdržuje je dále dokladovatelné zejména tím, že přebírá poštu. Adresu, na kterou mu bylo doručováno, obviněný uvedl do protokolu o podání vysvětlení dne 6. 11. 2000. Dne 31. 1. 2001 zde převzal obsílku s termínem konání projednání o přestupku. Je tedy možno učinit závěr, že obviněný v místě uvedené adresy poštu přebírá. Vzhledem k těmto skutečnostem byly splněny podmínky pro postup podle § 24 odst. 2 správního řádu. Rozhodnutí o přestupku ze dne 6. 2. 2001 bylo možno doručit uložením zásilky s účinky fikce doručení, právní moc nastala dne 3. 3. 2001. Lze mít za to, že v přestupkovém řízení byl obviněný postižen. Tohoto se dopustil dne 6. 11. 2000 ve 21.30 hod. v Ú. n. L. při řízení motorového vozidla tov. zn. V P., tím, že se neřídil pravidly silničního provozu stanovenými vyhláškou č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, neboť řídil motorové vozidlo po požití alkoholických nápojů, přičemž provedenou dechovou zkouškou bylo přístrojem D. zjištěno v krvi řidiče 0,97 g/kg alkoholu. Za tento přestupek byla obviněnému uložena podle § 30 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pokuta ve výši 6.000,- Kč a podle § 30 odst. 2 citovaného zákona zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi měsíců. Nejvyšší soud má za to, že zákonný znak skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zák. byl naplněn, protože není pochyb, že obviněný byl za obdobný čin spáchaný pod vlivem návykové látky v posledních dvou letech postižen.

S přihlédnutím ke shora uvedenému Nejvyšší soud pokládá právní kvalifikaci skutku za správnou. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného směřovaly do oblasti skutkové (hodnocení důkazů), bylo nutno dovolání obviněného odmítnou podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, aniž musel trestní věc obviněného meritorně přezkoumat (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pokud jde o odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. května 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann