6 Tdo 611/2013
Datum rozhodnutí: 26.06.2013
Dotčené předpisy: § 176 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 611/2013-25

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013
o dovolání obviněné PaeDr. M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. 14 To 374/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 62/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněné PaeDr. M. K. odmítá .

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 1 T 62/2011 , byla obviněná PaeDr. M. K. (dále jen obviněná , příp. dovolatelka ) uznána vinnou trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), kterého se dle skutkových zjištění okresního soudu dopustila tím, že

v období od 27. 2. 2009 (data vystavení listiny) do 17. 4. 2009 (data zpracování žádosti o nemocenské zaměstnavatelem) provedla změnu v označení charakteru úrazu na díle 4 rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené pod číslem ...... MUDr. A. S., lékařem chirurgické ambulance Okresní nemocnice Tábor, kdy přepsala vyznačení v kolonce "ostatní úraz" a nově vyznačila kolonku "pracovní úraz", a na základě takto upraveného formuláře cestou zaměstnavatele, společnosti Wágnerová, s.r.o., u Okresní správy sociálního zabezpečení v Táboře dne 21. 4. 2009, resp. 27. 5. 2009, uplatnila nárok na nemocenské dávky, přičemž rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti je listina vydaná zákonem určeným subjektem, předepsaným způsobem a zakládá práva a povinnosti konkrétním subjektům a jako taková je judikaturou považována za listinu veřejnou, a za podstatnou změnu této listiny vepsání, připsání, případně změna údajů na listině vyznačených, která se dotýká její podstaty související s údaji o těch skutečnostech, které listina osvědčuje, což v daném případě představuje údaj o charakteru úrazu - pojistné události zakládající povinnost společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s. se sídlem Praha 1, Templova 747, z titulu pojištění zákonné odpovědnosti zaměstnavatele za škody z pracovních úrazů a nemocí z povolání.

Za to jí byl podle § 176 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, který byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.

Naproti tomu byla obviněná podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. Zt 235/2011, pro skutek, že

dne 17. 3. 2009 v T. sepsala a dne 20. 3. 2009 doručením tiskopisu hlášení o pojistné události k zákonné odpovědnosti za škody z pracovních úrazů a nemocí z povolání Ministerstva financí ČR č. 125/1993 Sb. cestou zaměstnavatele, společnosti Wágnerová, s.r.o., u společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., se sídlem Templova 747, Praha 1, uplatnila nárok na náhradu ztráty na výdělku z důvodu pracovního úrazu za období od 25. 2. 2009 do 3. 5. 2009, tj. za celkem 68 kalendářních dnů pracovní neschopnosti představující finanční částku v celkové výši 2.886.395,- Kč, přičemž nárokovaná částka byla dokládána přehledem vyplacených mezd v rozhodném období, jímž je poslední čtvrtletí před úrazem, součástí kterých měla být rovněž dne 14. 1. 2008 přiznána odměna ve výši 3.979.000,- Kč vyplacená spolu se mzdou obžalované údajně za měsíc říjen 2008, přičemž k výplatě této částky fakticky nedošlo a základ pro výpočet nárokované částky byl tímto způsobem zkreslen a uměle navýšen,

a u poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., se sídlem Templova 747, Praha 1, tak obžalovaná neoprávněně nárokovala finanční plnění ve výši nejméně 2.886.395,- Kč, k jehož výplatě však nedošlo.

Odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné do zprošťujícího výroku a do výroku o trestu uloženém nalézacím soudem za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. 14 To 374/2012 , zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola dovolání , ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť má za to, že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1039/2012, tvrdí, že odvolací soud se měl na podkladě odvolání podaného státní zástupkyní v její neprospěch meritorně zabývat i otázkou viny ohledně skutku kvalifikovaného jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny. Odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil, proč se v posuzované věci nejedná o případ, kdy přezkoumání rozsudku je rozšířeno pouze tam, kde je třeba respektovat obsahovou a věcnou souvislost jednotlivých částí napadeného rozsudku, protože výroky napadené a nenapadené mohou na sebe navzájem navazovat a vada jednoho z nich může ovlivňovat správnost i výroku jiného . Dovolatelka namítá, že pokud na jedné straně stojí požadavek na přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně ku prospěchu obžalovaného, a to i pouze na základě odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného, a na druhé straně státní zastupitelka (správně zástupkyně) se do výroku o skutku kvalifikovaném jako padělání a pozměňování veřejné listiny odvolala .. odvolací soud se měl meritorně zabývat jak otázkou trestu, tak otázkou viny, neboť tyto výroky na sebe navazují . Za absurdní považuje, aby odvolací soud dospěl k závěru, že uložený trest je přiměřený, aniž by měl jistotu, že obžalovaný je skutečně vinný . Proto je přesvědčena, že nebyly důvody pro zamítnutí odvolání, když se již soud prvního stupně ve svém rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu ust. § 265v odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to způsobem níže blíže specifikovaným .

V další části své argumentace namítá obviněná, že došlo k chybnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny (podle obviněné nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byla uznána vinnou), polemizuje nad tím, zda se rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti dá považovat za veřejnou listinu a zda došlo jejím jednáním k podstatné změně obsahu veřejné listiny. Rovněž má za to, že nebyl naplněn materiální znak trestného činu, tedy požadavek společenské nebezpečnosti jejího jednání.

Na základě shora uvedeného navrhla, aby obě předchozí rozhodnutí byla Nejvyšším soudem zrušena.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) se po shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání prvně zabývala tím, zda v posuzované trestní věci byla obviněná PaedDr. M. K. oprávněna dovoláním napadnout i výrok o vině trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., jak prostřednictvím svého obhájce učinila.

Státní zástupkyně připomněla, že pro přezkoumání napadeného rozsudku v odvolacím řízení platí především princip vázanosti soudu podaným odvoláním, resp. vytýkanými nedostatky, který vyjadřuje ustanovení § 254 tr. ř. Zdůraznila, že podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud přezkoumá z podnětu dovolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti kterým odvolatel podal odvolání a správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Jiné výroky a jím předcházející řízení přezkoumat nesmí, i když jde o výroky, proti kterým by odvolatel odvolání podat mohl.

Ze zákonného omezení přezkumu rozsudku jen na napadené výroky ale zákon přímo stanoví dvě výjimky, které rozšiřují přezkumnou pravomoc odvolacího soudu ve směru revizního principu. Jednak jde o případ, kdy je zřejmé, že v odvolání vytýkaný nedostatek má svůj původ v jiném výroku, než který je napadán, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Pokud tedy odvolání státního zástupce nebo obviněného směřuje proti výroku o trestu, avšak z jeho obsahu je zřejmé, že vadný výrok o trestu navazuje na vadný výrok o vině skutek byl nesprávně právně hodnocen jako čin přísněji trestný (§ 254 odst. 2 tr. ř.). Musí však jít o případ, kdy nepřiměřenost trestu je důsledkem vadného právního posouzení skutku. Dále jde o případ, kdy u odvolání, které oprávněná osoba podá proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti nim podáno odvolání (§ 254 odst. 3 tr. ř.). Další výjimku v uvedeném smyslu sice zákon výslovně nestanoví, ale je možné ji dovodit výkladem ustanovení § 254 odst. 1 a contrario, a to jako povinnost odvolacího soudu přezkoumat ty výroky a jim předcházející řízení, které sice nejsou napadeny, ale nelze je od výroku, které napadeny byly, oddělit.

K žádné shora popsané situaci však v posuzované trestní věci podle státní zástupkyně nedošlo. Konstatovala, že z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že výrok o vině trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 174 odst. 1 tr. zák. odvolací soud nepřezkoumal. Nedospěl ani k závěru, že trest uložený obviněné za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 trestního zákona, není trestem nepřiměřeně mírným. Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ve svém rozhodnutí uvedl, že vady vytýkané státní zástupkyní zprošťujícímu výroku se nijak nevztahují k výroku, kterým byla obviněná uznána vinnou trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 trestního zákona a nemají, ale ani nemohou mít vliv na jeho správnost, protože u obou skutků šlo o samostatná jednání.

Proto vzhledem ke shora uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda podané dovolání má všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas, oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné není přípustné.

Ze spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 1 T 62/2011, je zřejmé (viz protokol o hlavním líčení č. l. 1019 p.v.), že žádná z procesních stran nenapadla rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 8. 2012, č. j. 1 T 62/2011-1021 ihned po jeho vyhlášení. Rozsudek byl odvoláním napaden až po doručení jeho opisu procesním stranám, obviněná tak ovšem učinila způsobem, který nevyvolal meritorní přezkum napadeného rozhodnutí, neboť své odvolání podala prostřednictvím svého obhájce opožděně. Jako takové bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 14 To 379/2012, zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř. (viz č. l. 1065-1067). Předmětem řízení odvolacího soudu při veřejném zasedání konaném dne 1. 2. 2013 bylo v důsledku této skutečnosti pouze odvolání státní zástupkyně.

Zavádějící je tvrzení dovolatelky, že se státní zástupkyně do výroku o skutku kvalifikovaném jako padělání a pozměňování veřejné listiny odvolala. Vyvozuje-li obviněná tuto skutečnost z obsahu podání státní zástupkyně založeného na č. l. 1030, v němž je uvedeno, že Ve věci obž. PaeDr. M. K. , , podávám odvolání v neprospěch obžalované do výroku o vině a trestu a do zprošťujícího výroku rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 8. 2012, č. j. 1 T 62/2011 1021. , pak je nezbytné uvést, že toto tzv. blanketní odvolání má pouze ten účinek, že jím došlo k zachování lhůty k podání odvolání ve smyslu § 248 odst. 1 tr. ř. Na straně druhé však toto blanketní odvolání, které nesplňuje obsahové náležitosti tohoto řádného opravného prostředku podle § 249 odst. 1 tr. ř. ( Odvolání musí být ve lhůtě uvedené v § 248 nebo v další lhůtě k tomu stanovené předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 251 také odůvodněno tak, aby bylo patrno, v kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo. ), nemůže jakkoli (a zejména závazně) vymezit rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu, neboť aniž se na jeho podkladě rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem přezkoumává se o něm rozhoduje způsobem upraveným v ustanovení § 253 odst. 3 tr. ř. (odmítnutí odvolání).

Hranice přezkumu napadeného rozsudku vymezuje pro odvolací soud závazným způsobem toliko opravný prostředek, který splňuje obsahové náležitosti odvolání upravené ustanovením § 249 tr. ř. Takovým odvoláním je v posuzované věci až odvolání státní zástupkyně ze dne 8. 10. 2012, označené obž. PaeDr. M. K. tr. řízení odůvodnění odvolání státní zástupkyně (č. l. 1031-1036 ). Jak z obsahu jeho odůvodnění ( Skutková zjištění soud v tomto případě správně vyhodnotil a ve shodě s obžalobou dospěl k závěru o naplnění skutkové podstaty tr. činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zákona ), tak z jeho vymezení ( Odvoláním, které podáváno, je tedy v prvé řadě směřováno do zprošťujícího výroku soudu s tím, že (pozn. je) dovozován trestně právní charakter jednání obžalované a její trestní odpovědnost za uvedený trestný čin. Současně je napadán výrok o trestu, který byl obžalované nalézacím soudem uložen, když tento byl shledán nepřiměřeně mírný. ) je zřejmé, že odvolací soud v situaci, kdy obsahově shodně byl tento opravný prostředek přednesen státní zástupkyní při veřejném zasedání o odvolání (č. l. 1076 p.v.), učinil správný poznatek, že odvoláním státní zástupkyně není rozsudek soudu prvního stupně napaden ve všech jeho výrocích (tj. včetně výroku o vině trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny jak tvrdí dovolatelka), nýbrž jen ve výroku o trestu uloženým za tento trestný čin a ve výroku zprošťujícím.

Tento poznatek je rozhodující nejen pro řízení, které se uskutečnilo na podkladě podaného odvolání (tj. pro rozhodování odvolacího soudu), nýbrž i pro řízení dovolací. Z ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř. a judikatury (srov. R 20/2004) je totiž nezbytné dovodit, že dovolatel je účinným způsobem oprávněn napadnout dovoláním rozhodnutí soudu druhého stupně jen ve vztahu k těm výrokům, které vzešly z přezkumu napadeného rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, příp. ve vztahu k takovým částem rozhodnutí, které se předmětem jeho přezkumu (při správné aplikaci ustanovení § 254 tr. ř.) měly stát. Jinak řečeno, dovolání obviněné PaeDr. M. K. brojící proti výroku o vině trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. by mohlo být dovolacím soudem posouzeno jako přípustné ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. pouze tehdy, vznikla-li by odvolacímu soudu na podkladě jím projednávaného odvolání (tj. odvolání státní zástupkyně) povinnost přezkoumat i uvedený výrok. Tak tomu však v posuzované věci nebylo.

Jakkoli se dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku (a v řízení před soudem odvolacím v rozsáhlém projevu svého obhájce, který učinil v rámci vyjádření k odvolání státní zástupkyně č. l. 1076 p.v, 1077) snaží prokázat, že podané odvolání založilo přezkumnou povinnost odvolacího soudu i ve vztahu k odvoláním výslovně nenapadenému výroku, jímž byla uznána vinnou trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., odvolací soud nepochybil, pokud svou pozornost soustředil jen na výroky odvoláním výslovně napadené. K přezkumu odvoláním nenapadeného výroku nenastaly zákonem předvídané a ustanovením § 254 tr. ř. upravené podmínky. Citované ustanovení trestního řádu vymezuje přezkumnou povinnost odvolacího soudu následujícím způsobem:

(1) Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

(2) Mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání.

(3) Jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání.

(4) Byla-li odvoláním napadena část rozsudku týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, přezkoumá odvolací soud uvedeným způsobem jen tu část rozsudku a předcházejícího řízení, která se týká této osoby.

Vzhledem k obsahu výrokové části rozsudku soudu prvního stupně [obsahuje zmiňovaný výrok o vině trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. a na něj navazující výrok o trestu a zprošťující výrok opřený o ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. ve vztahu ke skutku obžalobou právně kvalifikovanému jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.] a podanému odvolání státní zástupkyně (jak bylo jeho vymezení uvedeno výše) je zřejmé, že nenastaly důvody pro aplikaci ustanovení § 254 odst. 3 či odst. 4 tr. ř.

K takovému poznatku nepochybně dospěl i soud odvolací, neboť v odůvodnění svého usnesení (s. 6) uvedl, že K odvolání státní zástupkyně krajský soud ve smyslu ust. § 254 odst. 1 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost zprošťujícího výroku rozsudku, proti němuž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které vydání tohoto výroku předcházelo a dále správnost výroku o uloženém trestu .

Takto i fakticky provedený přezkum napadeného rozhodnutí z hlediska jeho rozsahu (tzn. jeho vztažení pouze na výroky výslovně napadené odvoláním) shledává dovolací soud v posuzované věci, vzhledem k níže uvedenému, zákonu odpovídající. K přezkoumání napadeného rozsudku odvolacím soudem mohlo dojít jen na základě podmínek vymezených ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř., neboť odvolatelkou konkrétně uplatněné námitky neodůvodnily postup odvolacího soudu podle § 254 odst. 2 tr. ř.

Z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že obviněná vytýká odvolacímu soudu právě nesprávnou aplikaci § 254 odst. 2 tr. ř., neboť v tomto směru nutno pojímat její výhrady, že z a absurdní považuje, aby odvolací soud dospěl k závěru, že uložený trest je přiměřený, aniž by měl jistotu, že obžalovaný je skutečně vinný a že odvolací soud se měl meritorně zabývat jak otázkou trestu, tak otázkou viny, neboť tyto výroky na sebe navazují .

Dovolatelce však v jejím tvrzení, kdy dovozuje vznik přezkumné povinnosti odvolacího soudu k odsuzujícímu výroku o vině z důvodu napadení navazujícího výroku o trestu, nelze přisvědčit. V obecné rovině je nezbytné možnost vzniku takové povinnosti připustit (zmiňované ustanovení ji upravuje), avšak k jejímu uplatnění může dojít jen za striktního naplnění podmínek v ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. stanovených. V posuzované věci by tomu tak bylo tehdy, pokud by odvolatelkou vytýkané vady (namítaná nepřiměřená mírnost trestu) měly svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání (tj. ve výroku o vině) , na který v odvolání napadený výrok (výrok o trestu) navazuje, jestliže oprávněná osoba (státní zástupkyně) proti němu mohla podat odvolání.

Posledně uvedená zákonná podmínka je v posuzované věci splněna, neboť oprávnění státního zástupce napadnout rozsudek odvoláním je koncipováno jako nejširší ze všech možných odvolatelů [podle § 246 odst. 1 písm. a) tr. ř. může rozsudek napadnout pro nesprávnost kteréhokoli výroku ]. Z hlediska řešené problematiky vzniku povinnosti přezkoumat odvoláním výslovně nenapadený výrok - je však podstatné posouzení vytýkané vady , neboť ta rozhoduje o tom, zda má svůj podklad v jiném (předcházejícím) výroku a odůvodňuje tak ve smyslu citovaného ustanovení jeho přezkoumání, ač výslovně k tomu oprávněným odvolatelem tento výrok napaden nebyl. V obecné rovině vyjádřeno, napadení výroku o trestu automaticky nezakládá vznik povinnosti odvolacího soudu přezkoumat (v důsledku aplikace § 254 odst. 2 tr. ř.) nenapadený výrok o vině (z hlediska správnosti skutkových zjištění, právní kvalifikace a potažmo i řízení předcházejícího), na který výrok o trestu navazuje.

Z opravného prostředku státní zástupkyně lze zjistit, že výroku o trestu vytkla jeho nepřiměřenou mírnost proto, že obžalovaná trestnou činnost nedoznala a kromě její dosavadní bezúhonnosti jí nesvědčí žádná polehčující okolnost . Výměru uloženého trestu odnětí svobody by považovala za přiměřenou v případě, že by byl obžalované uložen současně i trest peněžitý . Avšak vzhledem k tomu, že odvolání státní zástupkyně bylo podáno současně do zprošťujícího výroku soudu pokládala úvahy stran přiměřenosti trestu ve výměře 1/3 trestní sazby současně, v případě vyhovění tomuto odvolání za nadbytečné .

Takto formulované výhrady odvolatelky vůči výroku o trestu nemohou vést k závěru, že vytýkaná vada (nepřiměřená mírnost uloženého trestu odnětí svobody) má svůj podklad ve výroku o vině. Napadení výroku o trestu proto v posuzované věci přezkoumání výroku o vině neodůvodnilo.

Pokud jde o napadený zprošťující výrok, odvolací soud zřetelně na s. 6 odůvodnění svého usnesení vyložil, proč nevyhověl požadavkům obhajoby, aby z podnětu odvolání státní zástupkyně přezkoumal odsuzující výrok o vině, když uvedl: Pokud byly oba skutky v obžalobě formulovány jako samostatná jednání ... vady, vytýkané státní zástupkyní se nikterak nevztahují k výroku, kterým byla obžalovaná uznána vinnou trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zákona, a nemají, ani nemohou mít, vliv na jeho správnost .

Protože odsuzující výrok a zprošťující výrok nelze považovat za výroky navazující, na které by dopadalo ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., je možné řešení otázky, zda měl odvolací soud povinnost přezkoumat v posuzované věci výrok o vině obviněné trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., hledat jen ve výkladu ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., který však tuto povinnost odvolacího soudu viz výše váže jen k těm oddělitelným výrokům, proti nimž bylo podáno odvolání. Odvolání podané proti jednomu skutku de iure (potažmo oddělitelnému výroku) nemůže založit přezkumnou činnost odvolacího soudu ve vztahu k druhému skutku. Uvedeným směrem se ostatně neubíraly ani úvahy obhajoby v rámci přednesu jejích procesních námitek, jimiž argumentovala ve snaze dosáhnout přezkumu a následného zrušení odvoláním nenapadeného výroku o vině v řízení před odvolacím soudem, a není v tomto ohledu argumentováno ani v rámci podaného dovolání. Lze proto shrnout, že ani napadení zprošťujícího výroku státní zástupkyní nezaložilo přezkumnou povinnost odvolacího soudu ve vztahu k výroku o vině obviněné trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák.

V důsledku těchto konstatování nemohla v posuzované věci vzniknout odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře) povinnost k tomu, aby na podkladě odvolání státní zástupkyně přezkoumal nenapadený výrok o vině.

Zbývá dodat, že dovolatelkou tvrzená obecná povinnost odvolacího soudu změnit napadený rozsudek na podkladě odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného v jeho prospěch nastává teprve tehdy, pokud se takový výrok, který by měl být ve prospěch obviněného napraven, stane součástí přezkumu odvolacího soudu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 303/2012). K tomu však ve věci posuzované z důvodu výše zmíněného nedošlo.

Uvedená skutečnost má za následek, že na dovolání obviněné je třeba nahlížet jako na dovolání nepřípustné. Jestliže odvolání bylo podáno státní zástupkyní toliko do zprošťujícího výroku a do výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř., přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze těchto oddělitelných výroků rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), není možné, aby se obviněná v dovolacím řízení domáhala toho, aby dovolací soud přezkoumal správnost právního posouzení skutku, jímž se po věcné stránce odvolací soud vůbec nezabýval. Dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumávat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. rozh. č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř., dle kterého V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí odkazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2013


Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann

Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil